rock+

Zemřel Mel Galley, a mimo okruh zasvěcených hardrockerů si toho nejspíš nikdo ani nevšiml. Patřil k těm stovkám muzikantů, kteří jsou  mezi svými uznáváni a ctěni především jako spolehliví řemeslníci, odehrají si svoje, jsou mediálně nenápadní, žijí bez statutu hvězdy či velmistra řádu. Díky takovým „dělníkům“ ale máme stále co poslouchat a pro sebe objevovat, ty stovky a tisíce skvělých starých i nových rockových desek by bez nich neexistovaly. Spousta z těch starších žije, či dokonce jen přežívá v ústraní, a i když se to Mela přímo netýká, je dobré si to připomenout, uvědomit. Smrt přišla rychle a zákeřně, v únoru lékaři diagnostikovali rakovinu v pokročilém stadiu a 1. července už Mel nebyl mezi námi. Březnovou šedesátku ještě oslavil v jednom pubu s Glennem a Chrisem Evansem, v květnu a červnu se stačil rozloučit s některými svými kamarády muzikanty, týden před smrtí si naposledy popovídal s nejbližším z nich, Glennem Hughesem, jenž jeho památce věnoval své album FUNK. Zůstane

Glenn Hughes patří mezi rockery k všeobecně nejuznávanějším hudebníkům, naprostá většina z diskusních ohniváků, co se rubou o to či ono jméno a jeho (ne)význam v muzice, v případě GH souzvučí pochvalnými výroky. Není divu. Málokdo z veteránů jeho generace si drží výkonnost a formu jako on. Nebudu opakovat, kde kdy s kým a na čem všude hrál, to by připomínalo telefonní seznam. Jen připomenu, že v poslední době zazpíval Kenovi Hensleyovi na jeho albu, letos vydává sólovku a možná se dočkáme i pokračování slavného alba dvojice Hughes Thrall. Glenna Hughese jsem už naživo zažil před třemi roky, dlouho mi v uších zvonila puncovní zlatá hardrocková ražba, prožilkovaná funky & soulem   a prověřená pětatřiceti lety zkušeností. Glenn Hughes je zvláštní persona. Napohled zženštilý zjev suchého stárnoucího narcise se při hře promění v pudově nespoutaný živel, strhávající na sebe takřka veškerou pozornost. Patří mezi pár pěvců, jimž drží ječák i na postarší kolena. Řekl bych, že větší polo