rock+

Šestašedesátý byl také pro Rolling Stones zásadním a hektickým obdobím. Po čtyřech letech na scéně konečně nahráli své první ryze autorské album, Aftermath , byť do té doby dvojice Jagger-Richards složila podle vlastních slov na 200 skladeb (!), otevřeli se novým podnětům, na účty přišly první malé velké peníze, osudové ženy a drogy zamíchaly jejich životy, pohltil je swingující Londýn, stále víc ale lákala Amerika, pavoukem koncertů obepnuli bezmála celý svět…   Planetárním středobodem světa mladých se stala v polovině šedesátých let britská metropole. Teenageři všech kontinentů lačně a se závistí lovili na dálku informace a inspirace, zatímco Londýn naplno tančil a žil v rytmu Beatles, Rolling Stones, Kinks, Who, Small Faces a dalších. Nejenom v ulicích, ale i domovech, kancelářích, parcích, zkrátka všude, kam k tranzistorákům dorazily vlny Radia Luxembourg anebo pirátských stanic Radio Caroline, Swinging Radio England, Wonderful Radio London, Radio London a dalších, vysílajících nej

Jsou historické momenty, jež otřesou Zemí. A pak jiné, neméně významné, avšak zapomenuté. První barevná rocková kapela světa, symbolicky spojující na půdě Ameriky černou Afriku, pravlast blues s matkou mnoha jiných národů a národností, bílou Evropou. Symbolické jako Jin a jang.   OKO HURIKÁNU, HURIKÁN SÁM Arthur Lee byl v tehdejším bledém Los Angeles nepřehlédnutelný nejen výškou a barvou. Uhrančivým vzhledem, temným pohledem i zákoutími duše, pestrobarevným oblečením, bláznivými slunečními brýlemi, hlasem i obrovským vlivem na hudební scénu – tím vším jedenadvacetiletý Arthur Lee, charismatický vůdčí typ, jedna ze zásadních osobností velkého hudebního třesku slunné Kalifornie, připoutával pozornost davů i kolegů. „Vypadal na pódiu jako Muhammad Ali na tripu,“ napsal kdosi trefně. Intonačně místy připomínal Micka Jaggera, on sám se s nadsázkou označil za „černého Američana napodobujícího bílého Angličana napodobujícího černého Američana.“ Zvládal bravurně křik i falzet. Jeho Love se po

Nevím jaký úžas či zděšení by vyvolala u dnešních teenagerů návštěva tuzemských prodejen elektro poloviny šedesátých let. Třebas by se lačně vrhli po malých tranďáčcích Dana/Zuzana/Iris, hledali dotykáč, ťukali na krabičku a volali: haló, haló, haló, a nakonec rozplakali. Anebo zezadu čuchali k baňkám televizorů a frňákem vytáhli plazmový oblouk. Šestašedesátý byl posledním rokem před československým hifi třeskem, vyvolaným vznikem magazínu Hudba a zvuk v roce 1967, a akcelerovaným masovým rozšířením hi-fi klubů o rok později.   Výlohy a regály tomu v roce 1966 odpovídaly. Monopolní výrobce bílé i černé elektroniky, národní podnik Tesla, rozesetý v desítkách komunisty zabavených a pár nových fabrik po celé republice, neměl důvod ani podmínky pro nějaký šturm. Světové novinky prosakovaly mimo brněnské veletrhy k širším vrstvám obyvatelstva jen sporadicky, podle hesla „co oči nevidí, to srdce nebolí“, takže v běžném tisku informační vakuum, a v populárně naučném, například Technickém ma

Málokomu se podaří být současně prorokem i miláčkem davů. Hudbu nevyjímaje. Původní The Blues Project došli většího uznání až po letech, a to ještě z velké části díky hvězdné kariéře Al Koopera, posledního příchozího do klasické sestavy. Dnes velebeni, tehdy kapela na odstřel. „To, jak s námi nakonec zametli, bylo hanebné. Byli jsme jednou z nejzajímavějších skupin oné doby, hudbou i duchem,“ shrnul frustraci do jedné věty kytarista skupiny, Danny Kalb   Al Kooper, muzikant, skladatel, producent, objevitel, patří nepochybně mezi Bohem vyvolené. „Nachomýtl“ se k tolika významným událostem, že to prostě nemůže být náhoda: šel kolem a přisedl, když se elektrifikoval Dylan, založil jazzrockovou úderku Blood, Sweat & Tears, spolu s Mikem Bloomfieldem a Stephenem Stillsem nahrál dějinnou Super Session , podepsal se coby producent pod nejvýznamnější alba Lynyrd Skynyrd, vtisknul nesmrtelnost debutu Tubes, zahrál si na deskách Rolling Stones, The Who, Jimiho Hendrixe, a desítkách dalších,