rock+

Je sice pravda, že tváří skupiny bývá nejčastěji zpěvák, případně kytarista, ale jak už kdysi dávno pronesl Mikkey Dee: „Můžeš mít špičkového zpěváka, báječného kytaristu, perfektního basáka, ale jak má bubeník mizerný den, všechno to jde do hajzlu.“ Carmine a Vinny Appice podobných dnů měli zatraceně málo, jestli vůbec nějaké. Spíše to bylo a je naopak. Tihle dva bráchové, před jejichž bicími soupravami hrála smetánka sedmdesátkového, osmdesátkového i devadesátkového hard rocku a metalu, psali a stále píšou historii těchto stylů. Momentálně ruku v ruce šíří do světa své první společné album „Sinister“, které navazuje na jejich koncertní bubenické bitvy, které se v minulých letech přehnaly i naší zemí. Byla velká čest vyzpovídat tyto mistry nástrojů nátlučných, a jak praví nepsané pravidlo, nejdříve dostal prostor starší z bratrů, Carmine. CARMINE APPICE JM: Na úvod rozhovoru dovol, abych ti složil poklonu coby otci všech hardrockových bubeníků. Proto nemohu začít jinak: Debut VANILLA

Rocková historie je opravdu bezednou studnicí příběhů a uměleckých výkonů. Vyznat se v onom hemžení lidských osudů, propletenci příčin a následků, množství měňavkových termínů a přívlastků, názvů desítek subžánrů, všech těch pojmů a dojmů, je takřka nadlidský úkon. Historická studna Sparku by měla z těchto hlubin vynášet na světlo to nejlepší, nejzajímavější a nejzásadnější. Počátkem druhé poloviny šedesátých se z rokenrolu, blues, bigbeatu a dalších ingrediencí zrodil rock, tak jak jej dodnes známe v tisíci podobách. Během několika málo let byly definovány základní vzorce, ze kterých dodnes celý žánr žije. Všichni muzikanti z oblasti rocku i metalu se s tímto čtyřicet let starým dědictvím musí chtě nechtě poměřovat. Hudební věda možná časem objasní, jak mohlo dojít v tak krátkém časovém úseku, na tolika místech světa a u tolika muzikantů současně, k oné úžasné kulminaci tvůrčího vzepjetí. V jednom historickém okamžiku u mládeže rezonovala ekonomická prosperita, technická, sexu