rock+

Další z řady krautrockových vykopávek, „znovuzrozených“ jen díky fandovství lidí ze Second Battle. Twenty Sixty Six & Then (2066 & Then) fungovali velice krátce: od jara 1971 do léta 1972. Neobvyklý název odkazuje na bitvu u Hastingsu L. P. 1066. Nejvýraznější personou byl zpěvák Geff (Gerald, Ged) Harrison. Když se beatlesovská vlna v třiašedesátém přelila celou Anglií, vznikly přes noc na Ostrovech tisíce bigbítových kapel. Geff rovněž neváhal a založil v domovském Manchesteru The Chaser. Vystupoval s nimi mj. po boku The Kinks, The Walker Brothers, Them, Long Johna Baldryho. Po výjezdu do Německa v roce 1967 se kvinteto personálně obměňuje a mění název na Some Other Guys a později I Drive. Klávesák Veit Marvos přišel do 2066 & Then z Midnight Circus. Jediné řadové LP Reflections On The Future (1972) bylo nahráno v létě 1971 ve známém Dierksově studiu, a je to jízda snad do všech zákoutí germánského seventies krautrocku. Od syrových hardrockových vypalovaček anebo tem

Odin, severský stvořitel, otec veškerenstva, pán všehomíra, patron básníků i bojovníků, ale i zapomenutá kapela, krátce fungující na přelomu šedesátých a sedmdesátých let v Německu. Ústřední postavou dění byl Jeff Beer, ročník 1952, vysokoškolský student, pocházející ze severobavorského Mitterteichu. Jeho amatérské trio Elastic Grasp zvítězilo v místní soutěži jazzových a rockových skupin Golden Guitar. Jeff začínal jako kytarista ovlivněný Hendrixem a Claptonem, v šestnácti však přesedlal k hammondkám. Zprvu se zaučoval na repertoáru Nice, záhy přibyl Béla Bartók, Igor Stravinskij i Frank Zappa. O osm let starší Rob Terstall měl za sebou tříleté studium kytary v Amsterdamu, odkud pocházel, i bohaté zkušenosti z hraní v různých skupinách, když se počátkem jedenasedmdesátého připojil k Elastic Group. Již v létě ale Jeff a Rob hledají nové – profesionální – spoluhráče. Na scéně se znovu (viz dále) objevují Angláni Ray Brown a Stuart Fordham, dřívější Robovi parťáci z Honest Truth, námezd

I kdyby Twelfth Night vydali jen jediné album, Fact And Fiction , patřili by napořád do elitního progrockového klubu. Vedle debutu Marillion je tato deska z roku 1982 nejskvělejší ozvěnou anglického sedmdesátkového artrocku.   Na počátku byla v únoru 1978 universitní talentová soutěž v Readingu, kterou sedmnáctiminutovou verzí skladby Für Helene vyhrálo duo dvacetiletého kytaristy Andyho Revella a o čtyři roky staršího bubeníka Briana Devoila. Brian měl za sebou něco málo hudebních zkušeností z působení v místních spolcích, například Trash, se kterými nahrál u Polydoru v říjnu 1977 singl Priorities . Andyho předchozí štace byly Joe Soap And The Bubbles a Abraxas. Na jedné z podzimních zkoušek se k nově vznikající skupině připojil baskytarista Clive Mitten s praxí v brightonských Luna Hare. Současně se název Andy Revell Band mění na Twelfth Night, neboli Večer tříkrálový. Trio opakovaně vystupuje na půdě university, v březnu 1979 nahrává záznam, později známý jako Skan demo. Na letním

Jednou z nemála anglických beatových kapel (mj. The Sorrows, The Primitives, The Talismen), přicházejících do Itálie zkusit štěstí, byla i londýnská doprovodná skupina italského pop zpěváka Rikiho Maiocchiho (ex-Camaleonti) – The Trip (s jasným odkazem na LSD) – s mladým Ritchiem Blackmorem v sestavě. Doplňovali jej: basman Arvid „Wegg“ Andersen, druhý kytarista William „Billy“ Gray, se zkušeností s Erikem Claptonem, a bubeník Ian Broad, jenž hrál s milánskou skupinou The Bigs. Ríša odehrál s Maiocchim & The Trip jen pár koncertů na podzim šestašedesátého v Anglii (mj. vystoupení s Jimim Hendrixem) a Itálii, nakonec se ale vrátil zpět domů. Nakrátko jej nahradil Luciano Gandolfi, a do The Trip po čase přicházejí i další Italové, ke klávesám usedá Joe Vescovi a k bicím Pino Sinnone, skupina se osamostatňuje. V roce 1970 vychází The Trip u RCA první stejnojmenné album. The Trip (někdy označované jako Musica Impressionistica podle titulu na zadní straně) obsahuje pět dlouhých bluesr