rock+

... PRO NÁS REALITA Jaro jedenasedmdesátého bylo z pohledu šestnáctiletého rockera nejenom dobou výtečné muziky nového rockového věku, ale i sílící šikany a komunistické nalejvárny. Na pardubické průmce se běžně posílalo k holiči i převlečení, rudé šílenství kolem květnového padesátiletého výročí založení KSČ nabíralo až přízračné obrátky, ve školních dílnách se namísto elektroniky vyráběly servilní transparenty do prvomájového průvodu a neexistovala výloha obchodu bez portrétů zločinců Gottwalda a Lenina, ani stožár neoblepený plakáty s číslicemi 1921-1971 a údernými hesly zločinné totality. Jeden aby se tehdy bál podívat pod polštář. Skvělé je, že letošních 100 let „oslaví“ zbyvší tuzemáčtí komunisté odchodem z parlamentu. Měli by ale navždy zmizet na skládce toxického odpadu!   PŠM Oficiální projevy a výdobytky krátkodobé svobody mizely v nenávratnu, počínaje Houpačkou a tiskovinami typu Čtení pod lavicí či Pop Music Express. Přeživší Mladý svět víc a víc čpěl rudou propagandou. Ro

Živák zaznamenaný na rozlučkovém turné měl být zároveň posledním albem skupiny. Dvojalbum moc chvály nepobralo, naopak, kritici si na něm smlsli jako na žádném jiném The Who, dlouholetého etalonu explosivní rockové údernosti. Daltrey opravdu působí trochu unaveným dojmem a ani Townshend nemlátí do strun s dřívější razancí. Ikonického Keitha Moona samozřejmě nemohl jinak bubnující Kenny Jones ze Small Faces nahradit, ani kdyby se postavil na hlavu. Jediný Entwistle si na basu odehrál své beze ztráty květinky. V přímém srovnání s živelným  Live At Leeds z roku 1970 zkrátka suchopár Who’s Last neobstojí. Opravdu nejvyšší čas skončit, neslo se unisono tiskem. Nakonec ale naštěstí vše dopadlo trochu jinak…   Většina nahrávek pochází z koncertu v  Richfield Coliseum  (Cleveland, Ohio), odehraném 14. prosince 1982. Nahrávalo se však i jinde,  v Seattlu, San Diegu. Kapelu doprovázel klávesák Tim Gorman. Album vyšlo v listopadu 1984 v Americe (# 81) a o měsíc později doma v Británii (# 48). D

Tak mám za sebou svůj Woodstock a sem šťastné jako Venclovský... Nic nevadí, že jsem kosmickým paprskometem přismahlej jako špatně opečený prase, nohy mám snad urvané v kyčlích a znovu přibité z boku k prdeli kramlema, v uších mi hučí bučí, v rozkroku mám kvalitně zapařenej fosforeskující lišej, smrdím jako cap, oči pálí, a právě jsem vypadnul z home-toi-toi. Jen si mě mučte a trapte, viděl jsem Rychlé šípy… tak nějak blaze mi je.   Vyrazili jsme s tříhodinovou rezervou v pátek ráno, v osm, díky půjčenému satelitnímu navigačnímu systému jsme se obratně vyhnuli placené dálnici a dorazili na místo asi jen o pět hodin později oproti plánu.   Takže Ten Years After a Canned Heat v prdeli. První mě nemrzeli, bez Alvina to jaksi nemůže být ono. Uhrkaní Stranglers nejsou moje krevní skupina, takže první zářez na lovely pažbě byl věčný romantik Donovan s květinovými vymalovánkami. Nechápu jeho povrchní přirovnávání k Dylanovi. Hudba, texty i osobnost obou jsou zcela jinde. Donovan nikoho nebur