WHO 1984: NEŽIVÉ WHO’S LAST

Živák zaznamenaný na rozlučkovém turné měl být zároveň posledním albem skupiny. Dvojalbum moc chvály nepobralo, naopak, kritici si na něm smlsli jako na žádném jiném The Who, dlouholetého etalonu explosivní rockové údernosti. Daltrey opravdu působí trochu unaveným dojmem a ani Townshend nemlátí do strun s dřívější razancí. Ikonického Keitha Moona samozřejmě nemohl jinak bubnující Kenny Jones ze Small Faces nahradit, ani kdyby se postavil na hlavu. Jediný Entwistle si na basu odehrál své beze ztráty květinky. V přímém srovnání s živelným Live At Leeds z roku 1970 zkrátka suchopár Who’s Last neobstojí. Opravdu nejvyšší čas skončit, neslo se unisono tiskem. Nakonec ale naštěstí vše dopadlo trochu jinak…

 

Většina nahrávek pochází z koncertu v  Richfield Coliseum  (Cleveland, Ohio), odehraném 14. prosince 1982. Nahrávalo se však i jinde,  v Seattlu, San Diegu. Kapelu doprovázel klávesák Tim Gorman. Album vyšlo v listopadu 1984 v Americe (# 81) a o měsíc později doma v Británii (# 48). Doplňoval je pilotní singl Twist and Shout / I Can’t Not Explain. Ten se do žebříčků ani nedostal.

Poslední turné po boku punkových Clash bylo především vyústěním dlouhodobějších sporů uvnitř The Who, kdy Townshend se chtěl po vzoru Beatles soustředit na studiovou práci, zatímco ostatní neměli v úmyslu přestat koncertovat. Ti jej navíc podezírali ze schovávání nejpovedenějších skladeb do šuplíku pro své sólovky. Pete se tehdy navíc utápěl v heroinu a depresích z toho, že již není rockovým vizionářem.

Je jasné, že v takové vztahové konstelaci a muzikantské kondici nemohlo poslední turné dopadnout jinak než špatně, byť při dvou zahřívacích koncertech v Birminghamu Pete Townshend navnadil publikum (nenaplněným) příslibem britského turné v třiaosmdesátém. První americkou část Last Tour 1982 absolvovali The Who od 22. září (Landover, Maryland) do 31. října (Tempe, Arizona). Po čtyřtýdenní přestávce pokračovali 27. listopadu (Orlando, Florida) a skončili dvojicí koncertů (16-17. prosince) v torontské aréně Maple Leafs Gardens. Návštěvnost byla i přes všechny výtky parádní, výjimkou nebyly stadiónové cifry 60-90000 diváků! Publikum si své oblíbené, jakkoliv zkrotlé, divočáky chtělo naposledy užít, a díky tomu je celková atmosféra zachycená na Who’s Last úžasná.

P.S. V roce 2006 jsem ji uprostřed rozdováděného davu na festivalu Lovely Days, který vystoupením The Who vrcholil, zažil na vlastní kůži. Elektrizující.

TOWNSHEND V JEDNOM KOLE

Členové The Who se v osmdesátém čtvrtém protloukali různě. Poté, co Pete Townshend v polovině prosince 1983 vyhlásil na tiskovce odchod ze skupiny, jinými slovy konec The Who, bulvární Sun o něco později přináší zprávu, že pracuje se svým bratrem Simonem na vlastním albu. Souběžně už nějakou dobu pracoval jako knižní editor. V květnu Pete přikupuje k dříve pořízené lodi Grand Cru z roku 1904, přestavěné na stejnojmenné plovoucí studio, také starou říční loděnici na temžském ostrově Eel Pie. Vzniká další studio. Většina hudby jeho následujících sólovek vznikne právě v něm. V červenci pak Pete vypomůže svou kytarou Mickovi Jaggerovi při nahrávání dvou skladeb She’s The Boss: Lonely At The Top a Hard Woman.

Po setkání s Donaldem Woodsem, autorem knihy o Bikovi se Townshend aktivně zapojuje do boje s jihoafrickým apartheidem a za osvobození Nelsona Mandely. Angažovanost se promítne i do jeho tvorby, viz například After The Fire z alba White City z roku 1985.

Pete konečné vytáhne do boje se svou Nemesis počátku osmdesátých let, heroinem. V říjnu odhaluje své nitro pro The Times v rozhovoru s názvem Moje křížová výprava… Druhý den Pete vystoupil na schůzi mladých konzervativců s výzvou vládě Margaret Thatcherové, aby zvážila financování léčebných center pro závislé na heroinu.

DALTREY UŽ NELETÍ

Roger Daltrey se pro změnu vystavuje naparáděný jak vekslák v americké televizi, a v únoru vydává svou pátou sólovku Parting Should Be Painless, trendově podbízivou nové době, byť má v sestavě veterány Chrise Speddinga, Micka Gallaghera, Allana Schwartzberga. Hned úvodní ságo-rádiovka Walking In The My Sleep navozuje barovou atmosféru Baker Street Gerryho Raffertyho, nemá ale ani desetinu jejího tahu na srdeční komoru. Další skladby se až na pár výjimek stylově potácejí mezi novou pop vlnou a uhlazenými sólovkami Bryana Ferryho.

„Pete udělal velmi velkou chybu, když rozbil The Who,“ opakuje Roger stále v interview, a vždy dodává, že stále věří v návrat kapely. Podle něj se Townshend v kapele poslední dobou sice nudil, ale brzy se mu bude po partě stýskat.

Když padne zmínka o knize Davea Marshe z Rolling Stone: Before I Get Old: The Story Of The Who, nebere si servítky: „tlustá jak bible, ale plná lží.“ Je pravdou, že Marsh až příliš důvěřoval informacím z druhé a ruky a samotné hudbě The Who, ani osudům členů skupiny, se příliš nevěnoval, zajímalo jej především manažerské a vydavatelské pozadí příběhu.

12. září se Roger zúčastnil americké premiéry Formanova Amadea. Jo, a prodává svou helikoptéru. Už neletí.

Jen pro úplnost, John Entwistle účinkuje ve čtyřiaosmdesátém v televizní sérii BBC pro mladé muzikanty, kde jim předává rady jak hrát na baskytaru. Paradoxně to byl tedy právě on, kdo byl z The Who ve čtyřiaosmdesátém nejvíc vidět.

–

Tuhá zima u The Who přetrvává, na obzoru již ale v dáli svítá, červencový Live Aid 1985 se blíží, zatím o tom ale mimo Boba Geldofa nikdo neví…

Jaromír Merhaut pro Rock History 1984