URIAH HEEP – ALBA – VRCHOLY I PROPASTI

Vtěsnat Uriáše na dvě stránky Sparku je výzva. Rád jsem ji přijal, byť bych o kapele number one svého mládí mohl nejspíš napsat románJ

Kariéra URIAH HEEP je lemována desítkami muzikantů, kteří prošli sestavami. Jako základní dramaturgickou pomůcku pro dnešní Klenoty jsem zvolil zpěváky. Vybraná alba dotekově zachycují a reprezentují jednotlivé základní vývojové etapy.

David Byron

Pro mnohé, včetně mne, je zkrátka David Byron v roli frontmana Uriah Heep nedostižný a nenahraditelný. Jeho éra současně napořád definovala pompézní uriášovský sound ve všech jeho nuancích. Proto se nejdříve podíváme na první čtyři alba, která během čtyřiadvaceti měsíců definovala URIAH HEEP na přinejmenším čtyřicet let!

Very ’Eavy … Very ’Umble (Vertigo, 1970)

Jednička Uriášů s pavučinovým Davidem na přebalu nezpůsobila na dobové hudební scéně zdaleka takový rozruch jako v téže době vydaný debut Black Sabbath, či „In Rock“ od Párplů, jenž mimochodem vznikal souběžně v londýnském Hanwellově komunitním centru. Mick Box komentoval tehdejší dění slovy: „do studia šli čtyřčlenní Spice a odcházel z něj kvintet Uriah Heep“. Z letních sekvencí roku 1969 na albu zůstala něžná „Come Away Melinda“ a jazzrocková „Wake Up (Set Your Sights)“. Poznáte, že obě pocházejí z jiné éry, přestože je od nových skladeb dělí jen pár měsíců. Ken Hensley přinesl do Spice drsanské hammondy a líbezné vokály, Boxovi tím určitě padnul do noty, i on byl totiž obdivovatelem VANILLA FUDGE.

Nejvýraznější skladbou debutu je „Gypsy“, hardrocková klasika z nejryzejších, riff, jaký se už Mickovi nikdy nevyvedl. Podobně řízná je i „Dreammare“ basáka Paula Newtona a „I’ll Keep On Trying“ s parádním kytarovým čardášem.

Ohlasy v tisku byly z dnešního pohledu až urážlivé, Rolling Stone napsal něco o odvaru Jethro Tull, jinde se objevily negativní příměry k Cream, Led Zeppelin, Grand Funk, atakdále, zkrátka, koho-co-kde napadlo.

Salisbury (Vertigo, 1971)

Mám téměř ke každé desce ze sedmdesátých let přidruženy konkrétní vzpomínky, které při poslechu čas od času vyplouvají na povrch. „The Park“ byla nejoblíbenější tulivou skladbou našich teenagerovských dopoledních prázdninových mejdanů léta roku 1971, říkali jsme jí kostelní, a spolužačky nám při mazlivém Byronově falzetu roztávaly v rukách šmátralkách. „Park“ nám tak šetřil investice do vína, považte, jabčák stával tehdy celých 8,-Kčs. Možná mi to nebudete věřit, ale já dodnes zřetelně vidím ten skromný, roletami zatemnělý obýváček v půdomku u Langrů, točící se Sonet Duo, Rosťu, Pavla, Drahu, Věru, Hanu...

„Lady In Black“ okamžitě zlidověla i u táboráků, zatímco takřka sedmnáctiminutový titulní orchestrální opus byl mým prvním zásadnějším seznámením s artrockovou formou. Škoda, že se na album nevešla podobně ambiciózní „Here Am I“.

Look At Yourself (Bronze, 1971)

Byla to neskutečně rychlá doba. Po syrovém debutu a průzkumnické dvojce, vydávají Uriah Heep v listopadu 1971 své třetí, plnokrevně hardrockové album, jedno z nejzásadnějších tvrděrockových elpé sedmé dekády. Vedle „Highway Star“ je snad nejrozpálenější otevírák co znám „Look At Yourself“, s dostihy Hensleyho hammondů a Boxovy kytary, za doprovodu dunivé rytmiky dua Clarke–Newton, vysokotónové Byronovy vokální ekvilibristiky a proslulým „santanovským“ finále najatého perkusního tria z afro-rockového souboru OSIBISA. Nedávno jsem se dověděl, že „July Morning“ – vedle „Child In Time“ a „Stairway To Heaven“ třetí ze stěžejních dlouhometrážních hardrockových balad raných seventies – složil Ken Hensley, když se po koncertu nudil v dodávce při čekání na kolegy. A já měl spolu s Bulhary za to, že přinejmenším stál někde na vysokém útesu, pozoruje východ slunce za obzorem nekonečného oceánu:-) Jen tak na okraj, kvůli moogu Manfreda Manna byl prý hodně, ale opravdu hodně nasraný na producenta a majitele stáje Gerryho Brona. Druhá strana vinylu začíná vrstevnatou „Tears In My Eyes“ s fanfarónskou střední mezihrou, kdy mnohohlasou la-la-la zpěvohru utne nabustřený kytarový vypalovák. Tato pasáž uváděla kdysi dávno jeden z hudebních pořadů české sekce BBC nebo Svobodné Evropy. Bombastická je i takřka devítiminutová „Shadows Of Grief“ s mnoha barvitými přechody a psychedelickým závěrem. Třetí vrchol alba.

V kontextu ojedinělé rané tvorby URIAH HEEP je „Look At Yourself“ slyšitelně nejtvrdší album, na němž se hutnost a údernost dokonale snoubí s typickou uriášovskou kompoziční a vokální elegancí.

Demons and Wizards (Bronze, 1972)

„Myslím, že Demons And Wizards je skvělá deska a vybavím si téměř každý okamžik z jejího nahrávání. Zdálo se, že všechno, co jsme tehdy udělali, bylo to vůbec nejlepší, co nás mohlo napadnout. Pokud si cestu k úspěchu představíte coby horu, tohle byla chvíle, kdy jste dosáhli úplné špičky!“ Ken Hensley (autobiografie „Blood On The Highway“)

Čtvrté album britských Uriah Heep z května 1972 patří mezi nejoblíbenější tituly (nejen) mého teenagerského mládí. Nahrála je obměněná sestava s napruženým baskytaristou Garym Thainem (KEEF HARTLEY BAND), jehož ornamentální styl, evokující sólový nástroj, opravdu stojí za soustředěný poslech. Za bicí usedl starý parťák Kena Hensleye z GODS a HEAD MACHINE – Lee Kerslake. Uriah Heep se ocitli na vrcholu tvůrčích sil, „novici“ výrazně povýšili kapelu i hráčsky, chemie fungovala, stačí se podívat na fotografie z nahrávání, to se nedá naaranžovat. Ken Hensley doslova exhiboval jako skladatel i muzikant, jeho hammondy a otevřeně laděné slajdující kytary (naučené od Micka Taylora) dominují vedle chórů celému dílu.

Album vybavené fantaskním přebalem Rogera Deana je kompozičně i aranžérsky neuvěřitelně pestré a nápadité. Každá skladba je zapamatovatelná a má svou tvář. Projděme se krajinou démonů a čarodějů. Dvanáctistrunky v intru „The Wizzard“ navodí atmosféru vznešenosti, po chvíli však vtrhne na scénu nadupaná rocková pompa. Obě polohy střídavě vévodí celému „Demons And Wizards“. Překvapivě tvrdým riffem našlápnutou „Traveller In Time“ změkčí uriášovské vokální proklady i zvonivé akustické kytary. Co dodat k s větrem o závod pádící „Easy Livin’“, bez níž se celá léta neobešla žádná bigbítová tancovačka? Chrámově honosná a klenutá „Poet’s Justice“ předestře pódium pro jeden z vrcholů čtyřky: baladický, grandiózně vzepjatý opus „Circle Of Hands“, kde mi Kenův znělý klavír poprvé neodbytně evokuje ústřední motiv Čajkovského „Koncertu č. 1 b moll pro klavír a orchestr“.

Druhá strana elpé vítá mohutným vlnobitím „Rainbow Demon“. Jinde na desce neslyšené ostré kytarové šlehy Micka Boxe vyzývá v „All My Life“ na souboj odsekávaný zpěv Davida Byrona. LP vrcholí dvanáctiminutovou dvojkompozicí „Paradise / The Spell“. Poklidné akustické „Paradise“ se v závěru zmocní tryskem uhánějící uriášovská kavalerie, rozrážející brány „The Spell“ jak beranidlo. Vložená pasáž s medovými kytarovými plástvemi a nebeskými chóry patří k snovým momentům alba. Výstavní opus pokračuje dalším patetickým klavírním motivem, doprovázeným dialogem Kena a Davida. Ze snění vytrhne závěrečný rokec. Čarojízda končí, slastný pocit doteku vrcholného rockového umění zůstává.

„Demons And Wizards“ je mým osobním etalonem pompézního rocku, s nímž se chtě nechtě musí popasovat každá deska, která se chce trvaleji umístit v pomprockové části mé sbírky CD a LP.

Máloco s sebou nosím jako uriášovské Démony a Čaroděje...

John Lawton

Pilovitý ječák Johna Lawtona jsem obdivoval již u Lucifer’s Friend, byl opravdu nepřeslechnutelný. Až zpětně jsem si uvědomil, že jej všichni, i maminy u ploten, znali z vtíravých halekaček Les Humphries Singers „Mexico“, „Mama Loo“ a dalšíchJ

Firefly (Bronze, 1977)

Poslouchám „Firefly“, koukám na ten zažloutlý dopis z 10. března 1977, kde mi Jack Allen z české sekce BBC píše: „Milý Jaromíre, děkuju Ti za dopis – už jsem se Ti v neděli ozval v éteru při Uriah Heep a Queen“, a vzpomínám… jsem o třicet pět kilo mladší, dočasně umístěný Karlových Varech, kasárnách Dvory, sedím rozvalen s kámoši v posádkovém kinosále, jemuž velím, a z obrbedny se halasně nese Jackovo „Zdravím Hifi Goga do nejmenované karlovarské posádky, užijte si to kluci“ a pak se ozvou první tóny „Sympathy“ z tehdejší absolutní uriášovské novinky. Málem jsme svým řevem zbořili kasíno…

„Firefly“ dodnes považuju za velmi povedené album, přestože bylo dvojnásobně zlomové, první bez Byrona, a se značně inovovaným soundem, ze kterého takřka úplně zmizela Boxova typická kvákavá výšivková kytara, a namísto ní se celým albem nesou medové bottlenecky s otevřeným laděním. Hensley se jako autor naposledy vzepjal k vrcholnému výkonu, tolik skvostných samospádových a honosných melodií už nikdy potom nevytvořil.

John Sloman

Oslava desátého výročí založení URIAH HEEP nebyla nijak veselá, v děravé sestavě chyběl zpěvák i bubeník. V listopadu 79 přichází málo známý Velšan John Sloman z hard'n'heavy formace LONE STAR. Ve hře byl ještě Peter Goalby, jeho čas ale přišel později.  Za bicí usedl Chris Slade od Manfreda Manna.

 

Conquest (Bronze, 1980)

Album vychází v době, kdy se tvrdá rocková scéna konečně probouzí z punk a wave šoku. Čelní protagonisté NWOBHM – IRON MAIDEN, SAXON i DEF LEPPARD, uvádějí URIAH HEEP jako jeden ze silných zdrojů své inspirace, a tak se mohou veteráni těšit z uctivé přízně i mladých fans.  Uriáši ovšem tuto obrovskou a zřejmě poslední šanci dostat se zpět na výsluní popularity už nejsou schopni využít.

Kontroverzní deska. Navenek je vše OK. Sound je po delší době rockově přitvrzený, a Sloman je ve studiu technicky solidní (i když méně osobitý) zpěvák. Dalo by se napsat, poslední LP s typickými hensleyovkami a opravdovým uriášovským soundem. John Sloman se snaží stylizovat někam mezi Byrona a Lawtona, a některé polohy se mu docela daří, závěrečná kupříkladu pasáž ve „Fools“. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že se jedná o sbíraniko odložených nápadů. Kompozice jsou schematické, Hensley často jen parafrázuje sebe sama. Kapela hraje navenek bezchybně, avšak vnitřně vyprázdněně. Převládá macha, rutina. Novoty v soundu jsou nepovedené, viz po všech stránkách hrozná „Won’t Have To Wait Too Long“, některé Kenovy rejstříky mě doslova ruší. „Conquest“ si jednou za čas pouštím jako studijní materiál, když třebas pracuji na článcích o URIAH HEEP. Sloman prý na koncertech nezvládal byronovský repertoár, což bylo pro UH fatální, a jen to uspíšilo rozklad.

Ken se vydává na sólovou dráhu, Box s Bolderem ještě v zoufalosti navštěvují Byrona, ten je již v naprosto nepoužitelném stavu. Kapela se definitivně rozpadá. Bolder míří k WISHBONE ASH, Sloman již předtím ke Garymu Mooerovi, a Chris Slade se na nějakou dobu dává dohromady s Jackie Lyntonem.

 

Peter Goalby

Na jaře 1981 zahajuje neúnavný Mick Box resuscitační práce na vzkříšení kapely. Do sestavy se vrací Lee Kerslake, za mikrofon se na druhý pokus staví Peter Goalby z TRAPEZE, jenž připomíná nosovým zabarvením Lou Gramma z FOREIGNER. Nováčkem je John Sinclair, klávesák z HEAVY METAL KIDS, dávné to předkapely URIAH HEEP. Basu nějakou dobu obsluhuje Bob Daisley, a po něm další navrátilec – Trevor Bolder.

Equator (CBS/Portrait, 1985)

Po finančním průšvihu, neuvážené investici Gerryho Brona do letecké přepravy, končí jeho vydavatelská firma Bronze. Mick & spol. nacházejí nové kotviště u CBS Portrait (dnes SONY). Přesto se „Equator“ mimo okruh hard&heavy fans (UK LP-HM Charts #9), komerčně příliš neprosadilo. Do kompozic se přitom vrátila ona postrádaná elegance a pompa, zní bohaté chóry, skladby mají opět švih. Jak je možné, že hybná foreignerovka „Rockarama“ neuspěla v rádiích celého světa, nechápu. Podle mne jde o zdaleka největší pecku posthensleyovské éry URIAH HEEP. A to není zdaleka sama. Ač zvukově poplatná době, kdy se přistřihlí rockeři natřásali v mrkváčích, je celé elpo vyšperkováno chytlavými refrény a pompou, byť neuriášovskou. Kdo má rád megaúspěšné „Agent Provocateur“ (1984) od FOREIGNER, měl by zbystřit. „Equator“ je jako celek podle mne lepší! Nej NEURIAH HEEP LP!

 

Bernie Shaw

Bernie Shaw, kanadský zpěvák, jenž předtím, než si jej Mick Box vyhlédnul – hledaje nástupce vyhozeného omyla Fontaineho – v londýnském klubu Marquee na koncertě STRATUS, prošel celou řadou skupin, za zmínku stojí především angažmá u PRAYING MANTIS. Osobně jsem přesvědčen, viz dále, že do Marquee Mick tehdy neměl chodit… Jediná opravdu povedená deska s ním je ta poslední, „Into The Wild“. Kdybych ji již ve Sparku nerecenzoval, určitě by se ocitla v Klenotech.

Live In Moscow (Legacy Records, 1988)

V prosinci 1987 dochází k památné události. Bezprostředně po ruském superturné, zaznamenaném právě na „Live In Moscow“, přijíždějí URIAH HEEP do ČSSR! Vyprodané koncerty (Ostrava, Hradec Králové) symbolicky prolomily bolševickou kletbu, zapovídající import rockových kapel do jejich rudého skanzenu. Vzpomínám, jak si dědci z pořadatelské služby ve Vítkovické hale zacpávali rukama nohama své dechovkou vymaštěné boltce před přívalem decibelů (těch teda opravdu bylo, zvukaři asi zapomněli přehodit šavle z moskevského stadiónového nastavení) a jak marně hlídali vlastnoručně pečlivě zarovnané židličky před náporem blahem pološílených rockerů. Shawův chvějivý vokál, tehdy ještě s mladistvým coverdalovským pnutím, slušně ladil se starším repertoárem, takže i skalní puristé se mohli radovat vespolek. Kdo tehdy nebyl v Ostravě nebo Hradci, může si dnes pustit „Live In Moscow“.  Uslyší takřka totéž…

Different World (Legacy Records, 1991)

Dávno tomu, co jsem si naposledy pustil „Different World“. Shawa nemám od určité doby rád, zpívá jakoby přežvykoval nebo kvákal, navíc se rád stylizuje do poloh, na které technicky nemá. Podle mne Uriáše zaříznul, s jiným vokalistou by URIAH HEEP dodnes mohli fungovat na úrovni DEEP PURPLE. Koukám na skladby, a hele, skoro půlku desky složil basák Trevor Bolder. Hned předjímám, že tu lepší. „Blood On Stone“ i „Which Way Will The Wind Blow“ jsou dobře pumpující hardrockovky. To, že nemají se starými UH nic společného, mi u nich nevadí. Mick Box sice vždycky psal věci, které měly uriášovský kontext, ale až na pár výjimek ne hensleyovskou sílu. To, co páchá na „Different World“ je ovšem až kompoziční krvesmilstvo spojené s homeopatií. Dětské sborečky v „All God’s Children“ pak ztrátou soudnosti. Základní stylovou osu LP tvoří melodický hardrock, sem tam kapela přitvrdí, jindy naopak uhne až k americkému aor pomprocku, viz chytlavá „All For Me“, ta by mohla být v repertoáru u JOURNEY, a nikdo by si ničeho nevšiml. Samozřejmě, kdyby ji zpíval Perry. Titulka je jen bezbarvé kompoziční máchání nesmočenou natěračskou štětkou. Z druhé strany vinylu stojí za zmínku pouze hutná Bolderova „Step By Step“, i když  refrén taky nic moc... dál už vše jen padá setrvačné z kopce dolů…

„Different World“ to v Klenotech odnesla za všechny „Shawovky“. Demonstruje to, co mi na nejdéle sloužící sestavě URIAH HEEP vadilo nejvíce: ztráta schopnosti psát skladby a pěvecká „žabařina“. „Into The Wild“ ale dává naději.

–

 Za skutečné drahokamy považuji z dnes uvedených pouze první čtyři alba, „Firefly“ a „Equator“ bych zařadil někam mezi topazy a nefrity. Ostatní zmíněná jsou pro mne jen barevná sklíčka.

Jaromír Merhaut (Publikováno v magazínu Spark 6/2012)