1971 09: KDYŽ SANTANA SEKAL LATINU
Jedním z výrazných rockových trendů na
přelomu šesté a sedmé dekády dvacátého století byl průnik latinskoamerických
prvků, jenž předznamenal i následné vzedmutí afro rocku a jazz rocku.
V čele průkopníků latino rocku stál Carlos Santana se svou stejnojmennou
skupinou.
Třetím albem, od jehož vydání uplyne
v těchto dnech padesát let, zmíněnou vývojovou etapu skupina SANTANA
završila nejlepším možným způsobem: LP „III“ vystoupalo ve šlépějích předchozího
„Abraxas“ na #1 amerického žebříčku a stalo se nedílnou součástí santanovské
trilogie, povinné to „četby“ každého rockera.
–
Carlos Santana se narodil 20. července 1947 v mexickém
Autlan de Navarro do početné rodiny houslisty Josého, hrajícího se svou kapelou
v tančírnách a na svatbách. Pod otcovým vedením začal s houslemi,
biflování ale nebylo jeho šálkem čaje, odjakživa rád improvizoval, proto
přesedlal nejdříve na baskytaru, aby zakrátko svůj další život spojil
s kytarou.
Vlastní hudební kariéru zahájil v ulicích
Tijuany hraním pro americké turisty. Po čase, byť neplnoletý, přesídlil do
tamějších barů a hospod, kde doprovázel striptérky při jejich vlnění
s takovou vášní, až jim prý tvrdly bradavky, jak se rád později chlubil.
V roce 1961 se celá rodina přestěhovala
do španělské čtvrti San Francisca a Carlos začínal opět od nuly – coby potulný
muzikant s kloboukem u nohy. V devatenácti se mu konečně podařilo
založit kapelu dle svých představ, THE SANTANA BLUES BAND. Různorodý původ i
preference spoluhráčů vtělily do jejího hudebního projevu vlivy rhythm &
blues, rocku, jazzu, latinskoamerické, africké, a dokonce i klasické hudby. Jakkoliv
to zní paradoxně, latinu podle svých slov „objevil“ až v New Yorku. To, co
považoval za otcovu starobu, se mu po návštěvě několika koncertů
experimentátorů najednou vyjevilo v novém světle.
Nejbližším Carlosovým parťákem se v té
době stal klávesák a zpěvák Gregg Rolie. Převzatý materiál postupně nahrazovaly
vlastní skladby, originální sound kombinoval bluesrockový základ s pro
černý kontinent typickým proplétáním různorodých metrických pásem. Při
vystoupeních dostávali do extáze publikum i sebe, výjimkou nebyly půlhodinové
rytmizované jamy, ne nepodobné šamanským rituálům v africké pravlasti. Důkazem
budiž dobové záznamy, například „Live At The Fillmore 1968“. Zapomenutou
perličkou z onoho období je Santanův bleskurychlý záskok namísto
indisponovaného Bloomfielda, zaznamenaný na „The Live Adventures Of Mike
Bloomfiels & and Al Kooper“.
STUDIA STUDIÍ
Studiová práce ale vyžadovala mimo nadšení i
určitou kázeň a strukturu. SANTANA dokázala přenést do čtyř stěn svou pódiovou
energii, a současně nechat vyniknout v rytmické houštině výrazným melodiím
i typickým kytarovým výkřikům, stenům, pohlazením.
Jak láva žhavá muzika se vlévala rovnou do
krve, byla uhrančivá i zprostředkovaná drážkami gramodesky. Sám si vybavuju,
jak jsem po odeznění posledních tónů „Para los Rumberos“ bez nějakého
rozmýšlení automaticky převinul pásek s nahranou trojkou na samý začátek a
zmáčknul play, a pak znovu, klidně i dvakrát třikrát za sebou.
Debutové bezejmenné album nahrávala SANTANA
tři týdny v nonstop šestnáctihodinových stachanovských směnách. A úspěch
se dostavil, na podzim 1969 singl „Evil Ways“ i samotné elpé vyšplhaly na
čtvrté příčky žebříčků Billboardu.
„Abraxas“, vydaný o rok později, vynesl kapelu
na samý vrchol popularity. Album stanulo na vrcholu několika světových
hitparád, skladby „Black Magic Woman“ a „Oye Como Va“ se hrály doslova všude.
MLÁDÍ VPŘED
Původní sextet se pro nové třetí album
překvapivě rozšířil o náctiletého kytaristu Neala Schona, čímž se kapela
vrátila k rané „předdeskové“ sestavě se dvěma kytaristy. Druhou posilou se
stal v roli stálého hosta perkusista Coke Escovedo. Nahrávalo se pro změnu
na etapy, s koncertními přestávkami, bezmála půl roku, samospád dřívějších
session se již neopakoval.
Byť se během nahrávání začínala se projevovat
„ponorková nemoc“ a přeci jen odlišné hudební směřování jednotlivců, album
působí zcela kompaktně. Nakonec přes všechny porodní potíže, kdy se kapela
snažila neustále něco vylepšovat, což často vede ke ztrátě spontaneity, se podařilo
nahrát fenomenální dílo se strhujícími rytmy a rockovým základem. Perfektní
kmenové hudebníky doplnila dechová sekce TOWER OF POWER a hosté. Výrazná role
zůstala Rolieho hammondkám, nad jejichž mohutným zvukem se střetává Santanova
melodická s drsnější Schonovou kytarou.
Carlos k samotnému tvůrčímu procesu uvedl:
„Byli jsme neustále ve střehu i když jsme jen seděli a o něčem povídali.
Někdo kupříkladu zahrál motiv z ,Rite Of Spring’ od Stravinského, ,Co říkáte?’
povídá, my na to: ,Dobře, nekopírujme, vezměme podstatu a vytvořme vlastní
věc’. Byl to takový náš Think Tank“.
TROJKA
Scénu otevře neposedná instrumentálka „Batuka“,
volně přecházející do dodnes v rádiích hranou „No One To Depend“. Okamžitě
zaujme ohnivé kytarové dvouspřeží Santana/Schon. Gregg Rolie ke skladbě řekl: „Nikdy
jsme se před ničím neuzavírali. ,Batuka’ pochází z našeho poněkud
dobrodružného pokusu se Zubinem Methou a jeho stočlenným LA Philarmonic na show,
kde jsme v březnu 1970 vystoupili spolu s několika dalšími rockovými
kapelami.“ Procítěná i vroucí „Taboo“ je vyznáním touhy po dívce svých snů.
Afrokubánská „Toussaint L'overture“ pak nedostižnou santanovskou
ekvilibristikou perkusí, soupeřících o pozornost s Greggovými hammondkami.
Tematicky odkazuje na haitského otroka, jenž pomohl na počátku devatenáctého
století vybojoval pro svou zemi nezávislost. Soulová hitovka „Everybody’s Everything“ dokazuje
přetrvávající Santanovo novátorství. Zaujme jak Schonovo kytarové sólo, tak i
dechová sekce TOWER OF POWER. Jazzrocková „Guajira“ s hlasem Rica
Reyese, zajímavou basovou linkou Davida Browna a Greggovým pianem navozuje
náladu podvečerní párty, kdy jsou ještě všichni střízliví. Od amerického
jazzmana a saxofonisty, Gena Ammonse, převzatá instrumentálka „Jungle Strut“ je
velkou předváděčkou „hostujícího“ perkusisty Thomase Escoveda, jenž je v ní více než rovnocenným soupeřem jak dvojici
Santana/Schon, tak i Roliemu. Carlos Santana se mikrofonu zpravidla vyhýbal, „Everything’s
Coming Our Way“ je jednou z mála výjimek. Nenápadná decentní skladba
s nádechem flamenca. Původní LP uzavírá často podceňovaná hrkačka „Para
Los Rumberos“, kde lze opět slyšet TOWER OF POWER. Její hutný riff mě vždy
signalizoval, že brzy budeme převíjet na začátek pásku a dáme repete…
DOZVUKY
Na trojce se prolnula energie debutu a alchymie
„Abraxasu“ v úžasnou formuli, jíž ale bohužel nebylo kam rozvíjet. Stala
se svým způsobem etalonem a současně pomníkem latinorockového subžánru, jenž
dokázal za pouhých pár let existence mnoha rockerům zásadně změnit dosavadní
úzkoprsé vnímání hudby a svým způsobem jim pootevřel dveře k World Music.
Zapomenutou perličkou je, že „Santana III“
byla pro svou zvukovou bohatost a členitost ve své době jedním z trumfů
nastupující kvadrofonie.
Brzy po vydání „Santana III“ se
Carlos Santana se zcela překopanou sestavou vydal novým směrem, na níž
spolupracoval mimo jiné s Johnem McLaughlinem, spolu s několika dalšími
vlajkonošem jazzrockové fúze. Neal Schon a Gregg Rolie zakládají JOURNEY. Což
už je ale jiná historie.
P.S. V roce 2016 vydává SANTANA album
„Santana IV“, jímž programově a za účasti původních spoluhráčů navazuje na
„III“. Samozřejmě, že Spark si takovou událost nemohl nechat ujít, pročež
odkazuji na tehdejší červencové číslo.
OŽIVLÉ KOLOSÁLNÍ GANGY
COLOSSEUM a JAMES GANG vydávají v září
jedenasedmdesátého své slavné živáky. Především dvojalbum „Colosseum Live“ je
přehlídkou řemeslně dokonalé interpretace vlastních i převzatých kusů.
V kolosálním tavícím kotli se promíchaly a ve vzácnou slitinu proměnily jazz,
rock i blues. Sestava – s Chrisem Farlowem u mikrofonu, šéfem Jonem
Hisemanem za bicími, basákem Markem Clarkem, kytaristou Davem „Clem“
Clempsonem, klávesákem Davem Greensladem a saxofonovým čarodějem Dickem
Heckstall-Smithem – byla opravdovým ALL STAR BANDem. Není divu, že jeho vliv
můžeme slyšet kupříkladu na „Kuřeti v hodinkách“ FLAMENGA. Samozřejmě, že
dnešním mládežníkům může COLOSSEUM znít na první poslech zastarale, ba až
akademicky, s nadbytečným množstvím sól, atakdále, kdo z nepamětníků se
ale umí naladit na sound a zvyklosti přelomu šedesátých a sedmdesátých let,
musí ocenit neuvěřitelnou souhru, feeling a drive sexteta. Tím spíše jakýkoliv
aktivní muzikant. Všem zvídavým mohu jen a jen doporučit k poslechu.
Masivní progresivní jazz rock, zahraný
s rockerským nasazením a jazzmanským umem. Jedno z nejzásadnějších
live alb rockové historie.
Americké hardrockové trio JAMES
GANG naproti tomu sázelo podobně jako konkurenční GRAND FUNK RAIROAD na pudovou
„první signální“ svých mladých posluchačů. Ústřední postava kapely, kytarista/klávesák Joe Walsh, si naposledy zařádil v barvách svého gangu: v jednom
zátahu drtí kytaru, Hammondy B3 i mikrofon. Rozjezd obstarají dva převzaté
kusy: „Stop“ dvojice Jerry Ragovoy / Mort Shuman, kterou měl ve svém
repertoáru mimo jiné i Jimi Hendrix a dvojice Al Kooper & Mike Bloomfield,
plus „You're Gonna Need Me“ bluesmana Alberta Kinga. V „Take a Look Around“ a „Tend
My Garden“ usedne Walsh za varhany a v emersonovském obsazení
basa-bicí-klávesy střihne oba své hymnické kusy na jeden zátah. Aplaudovaná akustická
balada „Ashes, The Rain And I“ uzavírá první stranu LP.
Druhou rozjíždí úspěšná valcířská
refrénovka „Walk Away“. Vrcholem alba je ale bezesporu dvacetiminutová adaptace
„Lost Woman“ z repertoáru YARDBIRDS beckovské éry. V ní se vyřádí jak rytmika Dale Peters
(baskytara) / Jim Fox (bicí), tak především Joe Walsh. V dnešní uspěchané
době se sólování na basu a bicí už moc nenosí, pokud tedy nenarazíte na
samožera DeMaia, nicméně tehdy se bez podobné exhibice neobešel žádný rockový
koncert ani u nás, sólo patřilo k bontonu a uměli jsme si je užít všichni,
na pódiu i po ním.
Skvělý pudový hard rock
s příměsemi. Jeden z živáků mého mládí.
Jaromír Merhaut pro Spark 2021
Komentáře
Okomentovat