Z ŘITI ŘÍP (28. 8. 2010, ÚBOČÍ ŘÍPU)
Deborah
Bonham, Ken
Hensley & Live Fire, Nazareth, Korn, Ozzy
Osbourne
Kdo
se onu sobotu po kotníky hodiny brodil hnědým cosi, už ví, co je to být ve
sračkách.
Na
festíky už nějaký ten rok nejezdím, je to pro mé staré tělíčko únavné, většinou
šizené na zvuku i repertoáru, dramaturgicky nedomyšlené a organizačně všelijaké.
I Řípfest byl spíš pracovní, než fandovský. Na druhou stranu, večerní sestava
byla podle mého gusta: pár oblíbenců, dva přísliby, jedno rozloučení. Jinými
slovy, Bonhamovou jsem doposud slyšel jen z úryvků a mihotavě viděl na
poštovních známkách youtube, Kena jsem zatím nevynechal, pódiové Nazareth znám
za ty roky taky nazpaměť, studioví Korn mě sice neberou, ale na koncertech je
to prý maso, a Ozzy je dnes sice především Made in, ale rád mu naposledy vzdám
poctu.
I
vydal jsem se směr Říp. Vlakem, autobusem i pěškobusem. Desítky známých od
vidění, pár kamarádů na pokec a jedno velké setkání po letech.
Organizovat akci pro desetitisíce lidí na šikmé, nezpevněné louce, nemít žádný plán a jen se modlit nahoru, je fušeřina. Rozdělit lidi na různé vipdruhy a poddruhy, ¾ z nich kvůli tomu vyhnat od pódia kamsi do dáli za plot, je hamižnost nejhrubšího zrna. Po deseti minutách bylo naprosto hnědojedno kdo jste, odkud jste přišli, kudy a kam chodíte, a kolik jste zacvakali. Pro příště pár rad pořadatelům zdarma: louku zpevnit parním válcem a mít v záloze pár náklaďáků s pilinama, případně dřevitou drtí (nemusí se odvážet, je to přírodní hnojivo). Na kritická místa pod pódiem navíc natáhnout rošty. Investice do 100k, to je 25 VIP lístků prodaných navíc… Můžete si to pánové patentovat, máte svolení.
Sestra Bonhamová – pro mne (v tu chvíli a z voleje) bluesrockový odvar, z pajdavého Rock´N´Rollu stála za zmínku jen kytara. V nejsvětlejších okamžicích se na pódiu zjevil obrys Janis, to byly ale jen mžitky.
Organizovat akci pro desetitisíce lidí na šikmé, nezpevněné louce, nemít žádný plán a jen se modlit nahoru, je fušeřina. Rozdělit lidi na různé vipdruhy a poddruhy, ¾ z nich kvůli tomu vyhnat od pódia kamsi do dáli za plot, je hamižnost nejhrubšího zrna. Po deseti minutách bylo naprosto hnědojedno kdo jste, odkud jste přišli, kudy a kam chodíte, a kolik jste zacvakali. Pro příště pár rad pořadatelům zdarma: louku zpevnit parním válcem a mít v záloze pár náklaďáků s pilinama, případně dřevitou drtí (nemusí se odvážet, je to přírodní hnojivo). Na kritická místa pod pódiem navíc natáhnout rošty. Investice do 100k, to je 25 VIP lístků prodaných navíc… Můžete si to pánové patentovat, máte svolení.
Sestra Bonhamová – pro mne (v tu chvíli a z voleje) bluesrockový odvar, z pajdavého Rock´N´Rollu stála za zmínku jen kytara. V nejsvětlejších okamžicích se na pódiu zjevil obrys Janis, to byly ale jen mžitky.
Kenovi
dodali šíbři namísto hammondů jen nefunkční exponát z muzea, ve své
slušnosti to davům neřekl. Mluvící hlava organizátorů k tomu nenašla
odvahu. Bez varhan to zkrátka nešlo, po dvou písničkách (Wizard a Lady in Black)
dal Ken Hensley povel k odchodu. Jeho smutně, ale rázně kráčející šlachovitá
silueta na rampě z pódia, vznášející se proti obloze a pohoří na obzoru,
se pro mne stala symbolem celé akce. Tak to dopadá, když si vykutálínek objedná
kapelu „nalevnolehko“ a selže. Jsem zvědav, co si počtu na Kenově blogu, kam
pravidelně umísťuje své zážitky z turné.
Nazareth
se při svém standardu ani nezapotili, soustředili se jen na muziku. Žádné
průpovídky ani opičky. Nasázeli v jednom tahu čtrnáct nebo patnáct kousků,
mimo jiné: Telegram, Miss Misery, Bad Bad Boy, nahrubo řezaný Cocain,
Razamanaz, This Flight Tonight a samozřejmě holčičí dvojku Dream On a Love Hurts. McCafferty je nezničitelná diamantová pila.
Nu-metaloví
Korn předvedli, jak má vypadat nabušená festivalová show. Setlist jsem
s důvěrou odkudsi opsal: Right Now, Here to Stay, Did My Time, Oildale,
Falling Away
From Me, Let the Guilt Go,
Freak On A
Leash, Blind, Shoots And Ladders / One, Clown, Got the Life. Divoký Jonathan Davis se stal ten
večer králem Řípu.
foto: Iveta Lhotská
No
a Ozzy to má definitivně za sebou, toho příště naživo už jen do snídaně s Novou,
anebo půjčit Dádě na strašení dětí. Kdeže je Vklodklak a Démon temnot! Vytřepaný
ratlík už neuštěkal ani přídavkový Paranoid.
Většinu setu jeho hlas (naštěstí) zanikal někde v druhém třetím sledu. Jeden
polský fanoušek to trefil na komoru: „Ozzy był wyjebany“.
Pravděpodobný setlist: Bark At The Moon, Let Me Hear You Scream, Mr. Crowley, I Don't Know, Fairies Wear Boots, Suicide Solution, Shot in the Dark, Iron Man, I Don't Want To Change The World, Crazy Train, Paranoid. Před Ironmanem dvacetiminutová kyslíková pauza, anebo transfuze, až jsem měl obavy, jestli tam někde za plentou Ozík znovu vstane. Bye Ozzy, a drž se chlape! Mám tě rád, moje mládí by bez tebe bylo o hodně chudší.
Mimohudebně
shrnuto a podtrženo: bahno, bordel, nedostačující a selhávající zvuková
aparatura, chybějící projekce, nedodržené časy, nezajištěný odjezd. Kdybych
byl platící divák, cítil bych se podveden! Jediné, co se organizačně povedlo,
byla autobusová kyvadlovka Praha – Krabčice pod Řípem. Pro muzikanty to musel
taky být „zážitek“, koukat přes zmasakrovaný shluk pod pódiem na lidi namačkané
za plotem o sto metrů dál.
Současně ale festival s nejkrásnějším výhledem na světě!
Pravděpodobný setlist: Bark At The Moon, Let Me Hear You Scream, Mr. Crowley, I Don't Know, Fairies Wear Boots, Suicide Solution, Shot in the Dark, Iron Man, I Don't Want To Change The World, Crazy Train, Paranoid. Před Ironmanem dvacetiminutová kyslíková pauza, anebo transfuze, až jsem měl obavy, jestli tam někde za plentou Ozík znovu vstane. Bye Ozzy, a drž se chlape! Mám tě rád, moje mládí by bez tebe bylo o hodně chudší.
Současně ale festival s nejkrásnějším výhledem na světě!
Kdysi visela v pasáži Lucerna převrácená verze jezdecké sochy svatého Václava (od Davida Černého). Přesně takhle dopadl Řípfest 2010.
Komentáře
Okomentovat