1971 03: BŘEZEN, POD VODU VPLUJEM – JETHRO TULL: AQUALUNG
„Aqualung“ odstartoval
hvězdnou část příběhu JETHRO TULL. Je současně jedním z nejzásadnějších
alb rockové historie. Také u nás v Kotlince se brzy po vydání stal kultem,
roztáčeným z pásu na pás. A to jsme vůbec nerozuměli textům, v nichž
se Ian Anderson po svém vypořádával s církví, civilizačními i
společenskými neduhy. „Stále není politicky korektní o spoustě věcí
mluvit ani dnes, ,Aqualung’ byl o globalizaci, nárůstu populace, nečistého
průmyslu i všudypřítomné komerce, měla vyjádřit bezmoc, když se ocitnete ve
zběsile uhánějícím nezastavitelném vlaku,“ zavzpomínal v roce 2011.
Hudebně JETHRO TULL na své
tříleté cestě dokráčeli od blues a folku k ryzí svébytnosti a
nezaměnitelnosti, jakkoliv je „Aqualung“ v prolínání progresivního rocku
s hardrockem též odrazem doby vzniku. Ian Anderson se vůči progrocku vždy
vymezoval, přestože v určitém období rád pracoval s výrazovými prostředky
jemu vlastními. „Aqualung“ se svými tématy ale veskrze pohybuje v reálném
světě, některá jsou aktuální ještě dnes po půlstoletí.
INSPIRACE
Anderson, jemuž bylo v době nahrávání alba pouhých 24 let, má pro úspěch
a nadčasovost alba vlastní vysvětlení: „Měli
jsme kolem sebe spoustu inspirativních skladatelů, ať už to byli Simon s Garfunkelem
či Bob Dylan, osobnosti takzvaného folkového obrození v Americe 60. let, například
Bert Jansch, zpívající písně o heroinu a smrti, filozofický Roy Harper, jenž
měl velký vliv nejen na mě. Spousta britských muzikantů mé generace je mu
dlužna za nasměrování k čistotě a přímočarosti přístupu k vlastní
tvorbě, kdy méně může být více.“
TITULNÍ PÍSEŇ
„Aqualung je píseň o
bezdomovcích, ale co je důležitější, je to píseň o nás, o naší reakci, vině,
nechuti, zmatku, o všech těch věcech, které cítíme, když jsme konfrontováni s
realitou bezdomovců, ať už jde o tuláckou postavu na přebalu alba ,Aqualung’, anebo
o sedmnáctiletého mladého narkomana na šikmé ploše. I bezdomovectví se změnilo
z hlediska věku a demografie. Dřívější tuláci byli sice bez domova, ale měli
určitou důstojnost. V dnešní době jde spíše společensky děsivý fenomén, za nějž
pociťujeme více viny a trapnosti při snaze o jeho řešení.“
S odkazem na některé verše se čas od
času vyrojily spekulace, zdali Aqualung nebyl ke všemu svému ponížení i pedofilem.
Kontrast mezi skutečným Ianem a jeho „přítelem“ nemohl být větší.
Za sebe můžu napsat, že „Aqualung“ se do mé
mysli zaťal především hardrockovým riffem z rodu dějinných, jakkoliv byli JETHRO
TULL natolik žánrově široce rozkročení, že nejspíš vznikl mimoděk. Možná tehdy,
když do studia nakouknul Jimmy Page…
ODKUD SE VYNOŘIL AQUALUNG?
„Psával jsem texty s mojí první manželkou Jennie, která mi jednou
ukázala smutnou fotografii tuláka. Kdo z nás vymyslel jméno Aqualung, si už nepamatuju.
Koncem padesátých let běžel v televizi americký televizní seriál Sea Hunt s
Lloydem Bridgesem, o potápěči, jenž se neohroženě utkával s vládci hlubin.
V paměti mě utkvěly zvuky jeho namáhavého dýchaní se zapnutou kyslíkovou
nádrží. Když jsem pak po letech přemýšlel o starém tulákovi, přežívajícím
s bronchitidou a sípavým kašlem pod mostním obloukem někde v jižním
Londýně, vzpomněl jsem si na zadýchaného Lloyda Bridgese. Tak se zrodila postava
Aqualunga.“
V CHLADU A S DUCHY ZA ZÁDY
S čerstvou sestavou, jíž tvořili: kytarista Martin Barre, hráč na
klávesy John Evan, bubeník Clive Bunker a nový basista Jeffrey Hammond, se JETHRO
TULL pustili do práce na nové desce. Ian Anderson se definitivně ujal vůdčí
role: „Bylo to poprvé, co jsem měl odvahu
jít do studia sám, posadit se a začít vybrnkávat a pobrukovat novou píseň. Poté
přišli ostatní kluci a přidali své party k v podstatě hotovým písním,
prostě je nakopli a vdechli jim život. Před ,Aqualungem’ jsem takhle sám stvořil
jen jednu skladbu. Lidé zapomínají, kolik je na albu písní s akustickou kytarou.“
Nahrávání začalo v prosinci 1970 ve studiu Island Records v Basing
Street v Londýně. V téže době řádili ve druhém studiu LED ZEPPELIN se svou
čtyřkou.
Ian Anderson vzpomíná: „Šlo o
přebudovaný kostel. Bylo to hrozné, chladné, zaechované místo se spoustou duchů.
Bylo pro mě velmi těžké sedět sám uprostřed obrovského kamenného prostoru a
zpívat a hrát na akustickou kytaru. Atmosféra byla skličující a já jsem musel jít
hodně do sebe, abych našel způsob, jak se odpoutat od okolí. I ryze technicky bylo
nahrávání obtížné. Studio bylo nové se spoustou vybavení, se kterým ještě nikdo
neuměl pořádně pracovat, takže jsme pořád něco přepojovali a kolikrát ani
netušili, jak vlastně zníme. Jednou nebo dvakrát, když měli LED ZEPPELIN pauzu,
jsme se dostali do menšího studia – a to byla technicky i zvukově mnohem
zvládnutější a přítulnější místnost.“
AUTORSKÝ VÝKLAD
Na otázku: „Myslíte si, že si lidé do jisté míry špatně vyložili to, co
říkáte na albu?“, Ian odpověděl: „Možná
někteří! Není o náboženských hodnotách získávaných čtením nebo věřením v každé
slovo v Bibli, ani o rituálních bohoslužbách a obřadech, často naplněných
okázalostí, jak nám je prezentuje církev. To není důležité. Důležité je vnímat duchovnost
ve všech lidech, dokonce i v postavách zmíněných v písni ,Aqualung’ nebo v ,Cross-Eyed
Mary’ – tulákovi, prostitutce. Snažil jsem se říci, že existuje nějaký vrozený
smysl pro duchovno v nás všech, a hudba nemusí být jen rituálem a doprovodem
církevních obřadů, nýbrž přímým dotekem se spiritualitou. Samozřejmě, bylo mi
24 let a nebyl studovaným filozofem, jen jsem se toulal a vnímal.“
V průběhu desetiletí, kdy Ian Anderson
znovu a znovu hrál a zpíval „Aqualung“, „My God“, a „Locomotive Breath“, měl
spoustu času zamyslet se nad významem jejich sdělení. Písně kolikrát začnou žít
svým vlastním životem a občas se od svého tvůrce výkladově odpoutají.
Ian Anderson není militantním ateistou,
obdivuje kostely coby historické budovy, a křesťanství vnímá jako určitý druh
pospolitosti. S církví se však zcela rozchází v jejím uzurpování si
víry: „Jsem podezřívavý až cynický vůči každému,
kdo tvrdí, že našel Boha.“
Je nutné podotknout, že od samého počátku se
Ian Anderson vymezoval vůči označování alba za koncepční dílo.
–
Nicméně, Jiří Černý, jehož nelze ani
v nejmenším podezřívat z povrchního vnímání, v souhrnném článku
„Jurodivý minstrel a jeho Jethro Tull“ [Melodie, 1976] napsal: „Jenže v něm [,Thick As A Brick’] ne vždy míří tak k srdci
jako třeba na monotematickém, ale písničkovém albu ,Aqualung’, kde třeba
titulní píseň o stárnoucím, společností opuštěném souchotináři končí: ,Můj
příteli Aqualungu, neboj se a neutíkej, ty starý ubohý smrade, víš, to jsem jen
já. Pamatuješ ještě na prosincový mráz a páru u pusy, kdy led, co tahá za
vousy, bolí k zešílení. A ty, se zvukem mořského potápěče, popadneš svůj
poslední chropotný dech a květiny rozkvetou jak na jaře šílenství.’“
POCHYBNOSTI
„Měl jsem po
dokončení pocit, že jde o ,Buď a nebo’, buď bude ,Aqualung֦’ prvním velkým krokem
ke slávě a bohatství na mezinárodní úrovni, anebo nás přivedlo zpět na začátek!
Pamatuju si, že po noci, kdy jsme dokončili finální mix, zašel jsem s Johnem
Evanem na brzkou snídani. Bylo šest hodin ráno, už svítalo, dopotáceli jsme do
nějakého bufetu a já se Johna zeptal: ,Nevím, co vlastně máme. Myslíš si, že to
bude OK?’“
ÚSPĚCH I PÁLENÍ NA HRANICI
„Aqualung“ vyšel
v březnu 1971 ve Velké Británii a o dva měsíce později v USA. Dosáhl
okamžitého úspěchu v mnoha žebříčcích na obou stranách Atlantiku, byť na
samý vrchol ne. Nejblíže měl k němu v Itálii [#2], Austrálii, Dánsku
a Norsku [#3].
Nepochybně připravil půdu
pro posluchačsky náročnější projekt „Thick As A Brick“, v němž si Ian
Anderson tak trochu vystřelil ze všech progresivistů. O tom ale někdy jindy.
„Aqualung“ svým de facto
ateistickým vymezením se vůči církvi a narazil u části bohabojných Američanů,
což ale Iana nemuselo trápit vzhledem k tomu, že spousta rockových
fanoušků byla v této věci stejně radikálních jako on: „Během roku 1971 jsme díky některým pasážím na ,Aqualungu’, jež značně
pohrdaly organizovaným náboženstvím, stali nechtěně terčem pozornosti určité
části veřejnosti. V některých jižních státech proběhlo rituální spálení alba.
Bylo to v takzvaném biblickém pásu amerických států, takže jste to trochu
čekali a nevyvedlo nás to z míry. Osobně jsem nikdy nezažil nějakou
konfrontaci anebo dokonce přímý útok. Je možné, že nějaké hrozby byly, ale
management nás před nimi ochránil, aniž by nás zatěžoval detaily.“
TO NEJSEM JÁ!
Dlouhá léta jsem měl také
já za to, že na ikonickém přebalu je sám Iana Anderson v převleku za
tuláka.
„To nejsem já, ani nejde o můj nápad!“, opakuje rezolutně znovu a znovu Ian Anderson: „Opravdu se mi nelíbil. Za vším stál Terry
Ellis, v té době manažer kapely, a současně zaměstnanec Chrysalis. Kdesi
v časopise Time viděl akvarel toho chlápka, vyhledal jej a pověřil, aby
představil nápad na obal desky. Vzpomínám si, že jsem byl zrovna na zkoušce v
divadle na The Strand, když mu Terry ukázal několik mých fotografií ve starém
kabátu, který jsem používal v začátcích Jethro Tull. Řekl jsem: , Opravdu
si nemyslím, že by ten chlap měl vypadat jako já! Nechci být tulákem! Zpívám
píseň o této postavě, ale nejsem to já!’ Marně. Opravdu jsem nebyl šťastný, že
ta postava vypadala jako já. Ani malba samotná se mi nelíbila, počínaje divnými
barvami. Neměla ráz a jas, jaké jsem si představoval. Nepovedený přebal.“
Bez ohledu na Andersonovy
námitky, ba přímo averzi k osobě tvůrce, všimněte si, že Burtona
Silvermana v rozhovorech zásadně nejmenuje, stal se obal „Aqualung“ jedním
z nejznámějších v rockové historii.
Když se před lety
Silverman dožadoval podílu z komerčního využití jeho díla, protože malba
zdobila nejenom samotný přebal LP/CD, nýbrž i hrnky, trička, plakáty, poslal
jej Anderson někam. Ne tedy přímo tam, ale za nahrávací společností a Terrym
Ellisem. A dokonce plánoval vybavit reedice „Aqualung“ novými přebaly. Naštěstí
z nesmyslného nápadu sešlo.
Jaromír Merhaut pro Spark 2021
Komentáře
Okomentovat