ASIA a její kořeny
Aneb jak se z vzrostlého kmene a mnoha větví košatého stromu otesávala, vybrušovala, lepila a lakovala ASIA.
ASIA vzešla z rozvětvené rodiny. Pete Frame má v ASIA Family Tree na dvě desítky jmen: SYN, SYNDICATS, CHRIS FARLOWE’S THUNDERBIRDS, WARRIORS, IN CROWD, MABEL GREER’S TOY SHOP, P.P. ARNOLD & THE NICE, BITTER SWEET, TOMORROW, THE CRAZY WORLD OF ARTHUR BROWN, JAMES LITHERLAND’S BROTHERHOOD, MOGUL THRASH, YES, BODAST, NICE, ATOMIC ROOSTER, FAMILY, EMERSON LAKE AND PALMER, KING CRIMSON, REFUGEE, ROXY MUSIC, SHE’S FRENCH, URIAH HEEP, TINA CHARLES & HER BAND, BRYAN FERRY BAND, ISOTOPE, U.K., BUGGLES, P.M.
Kvalitní dřevo samo o sobě neznamená odpovídající
výsledek. Mám rád nahrubo tesané trámy i zdobně vyřezávané figurky, žíly mi trhají
lakované přeplácané uměliny a šmuk. Původní ASIA je lisovaná, zarovnaná a
vyhlazená, žádný masiv, ale dýha se zachovalou přirozenou krásou původní
kresby kmene. Napadá mě příměr: ASIA rovná se rocková IKEA. A od té mám ¾ obýváku,
špičkový design, laciný materiál…
ASIA tedy byla a je produkt doby i ambicí
Geoffa Downese. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let ještě mezi klasickými
rockery dozníval šok z punku, co smetl jako tsunami vše kolem sebe.
Z poničených vazeb mezi muzikanty a fanoušky začala povstávat nová
svébytná podoba rockového mainstreamu, mající původ u amerických rytířů urozeného rocku: JOURNEY, STYX, KANSAS. Pompézní rock
byl od druhé poloviny sedmdesátých let pro mou rockerskou generaci
Noemovou archou, která nám pomohla proplout disco-punkerskou a new-wave-synthie
potopou až do počátku devadesátých let, kdy jej pobořila vlna grunge.
Geoff Downes měl čich na kšeft i chytlavé
melodické motivy. Obé zúročil v BUGGLES a vícekrát i u ASIA, jejíž výroční
reunion je pro zúčastněné zábavou i byznysem, a pro posluchače příjemnou
připomínkou třicet let vzdáleného mládí…
Umělecky jde u nových alb kapely jen o
recyklát, což může znít až hanlivě, když si ale uvědomíme, jakou původní kvalitu
ASIA představuje, je vytěžení původního stylu a soundu jediné možné východisko
pro pokračování. Kvalitu nekvalitu určuje desku od desky jen momentální šťavnatost/vyschlost
skladatelské mízy.
Škatulka definovaná především Downesem byla a
je pro muzikanty formátu Howea, Wettona a Palmera příliš těsná. To mi nikdo
nevymluví. Je to znát na albech i na koncertech, kde si ASIA vypomáhá skladbami
YES i KING CRIMSON (bohužel i BUGGLES). Že by to šlo i jinak, bych rád dokázal
muzikantskými příběhy hlavních aktérů.
JOHN WETTON
Zpívající basák John Wetton (* 1949) je na
pódiu nejviditelnější tváří souboru ASIA. Rockeři jej znají z působení u
FAMILY, KING CRIMSON, URIAH HEEP, ROXY MUSIC, UK a WISHBONE ASH. Jeho cestu
lemuje progrese prokládaná elegancí, hráčská exhibice i týmová práce.
MOGUL THRASH Mogul Thrash (1971)
První zásadnější Wettonovo angažmá se
odehrálo koncem šedesátých let u jazzrockových MOGUL THRASH (původně JAMES
LITHERLAND’S BROTHERHOOD). Stejnojmenné album z roku 1971 ukazuje Johna především
jako ambiciózního sólistu, kterému je klasický rytmický doprovod příliš těsný.
MOGUL THRASH si tak trochu hráli na COLOSSEUM.
Není divu, kytarista James Litherland s nimi nahrál první tři alba, kde i
zpíval a komponoval, než byl nahrazen Davem Clempsonem a u mikrofonu Chrisem
Farlowem. Wettonova jízda po celém hmatníku začíná hned první výraznou figurou
v „Something Sad“, a neskončí dřív než poslední tóny „What’s This I Hear“.
Litherland svou kytaru zapojuje, až když se Wetton trochu vyřádí. Snaha ukázat
se bývalým spoluhráčům je nejzřejmější v „Elegy“, jeho vlastní skladbě z
„Valentyne Suite“. Na první poslech hráčsky nabušenější verze MOGUL THRASH
postrádá koncepčnost, působí trochu křečovitě a samoúčelně. Je přesolená, přesólovaná.
Vrcholným kusem je dvanáctiminutová „Going
North, Going West“. Ta má přes svou rozevlátost hlavu i patu, jinak řečeno:
zapamatovatelný (byť trochu creamovský) zpěvný motiv i hutný základní riff.
MOGUL THRASH v Anglii nikdy neuspěli, v Americe to ani nezkoušeli,
dostali se však do povědomí zasvěcenějších fanoušků na kontinentu. Mimo letmé
zmínky na netu je najdete jen ve specializovaných knižních encyklopediích
Vernona Joynsona a M. C. Stronga. Opomněl je kupříkladu i jinak pečlivý Josef
Vlček.
P. S.: Překvapuje mě, že Wetton svou basovou
sólohru nevnutil Uriášům. Přirozeně by tak navázal na Garyho Thaina.
U.K. U.K. (1978)
U.K. jsou pro mne ukázkou toho, jak by ASIA
mohla vypadat bez Downese, s Eddiem Jobsonem u kláves a houslí. Dobově
moderní synthie sound, beze ztráty květinky akceptující fakt, že kvílejícím
kytarám a řinčivým bicím v klasickém rocku načas odzvonilo. Uhlazenější,
elegantnější, přístupnější KING CRIMSON, anebo artovější a jemnější RUSH,
vyberte si. Kariéry pánů muzikantů se porůznu dotýkaly i těsně míjely. Wetton i
Bruford prošli rytmikou KING CRIMSON. ROXY MUSIC se stali načas domovem pro
Jobsona a Wettona. V CV členů U.K. se dále skví pojmy jako ZAPPA, CURVED AIR,
GONG, SOFT MACHINE, YES…
Zpěvnost a posluchačská vstřícnost
kombinované s vycizelovaným muzikantstvím. Hrany i nečistoty vypulírovány,
hlína nahrazena sklem a kovem. Žádná robotárna, jen člověčí dokonalost. U.K.
svým pojetím rocku předběhli dobu. Málokdy se u podstatou melodického rocku
daří současně udržet pozornost náročných fajnšmekrů, hledajících jedinečnost.
U.K. to dokázali.
P. S.: Vzhledem k roku vzniku (1978) jsem přesvědčen o tom, že přinejmenším Wetton chtěl účastí v ASIA na U.K. navázat a přivést podobnou muziku k širšímu publiku. Lavina zájmu se sice utrhla, komerční tlaky i Downesovy limity však bohužel roztočily sestupnou spirálu, a ASIA laťku nasazenou debutem neudržela.
STEVE HOWE
Tkadlec kytarových krajek, tak by se dal trochu
plakátově pojmenovat Steve Howe (* 1947), jeden ze zásadních kytarových
virtuózů rockové historie. Jeho vytříbená technika, zdokonalená a ovlivněná
studiem klasiky, ruku v ruce s přirozeným nadžánrovým cítěním, mu
umožňuje zahrát, cokoliv si umane.
Steve Howe dokázal své rozkošatělé vnímání
hry na kytaru včlenit kamkoliv už hodně zamlada, například do odsekávaně
rytmického rhythm&blues. Našel jsem si na netu záznam vystoupení jeho první
významnější skupiny SYNDICATS v Beat Clubu 1964, kdy ve skladbě „You Can’t
Judge A Book“ v podtónu zběsilého Steveova beglajtu pro mne vykukuje
flamengo, podobné o třicet let mladší mezihře „Innuenda“. Svoje ekvilibristé sólíčko propašoval i do
jinak ortodoxní verze „Maybellene“.
Další Howeova cesta vedla k žánrově
uvolněnějším IN CROWD, se kterými – a jejich přímými následníky TOMORROW –
nahrál pár singlů, mezi nimiž vyniká psychedelická verze „My White Bicycle“. Po
boku zpěváka Keitha Westa si v roce 1967 zabrnkal i v dokončených
částech „Excerpts From A Teenage Opera“, symfonizující minioperky, jejíž
ústřední motiv, známý jako „Grocer Jack“, okouzlil
dětským sborem posluchače Radia Caroline, potažmo celou Anglii (#2).
S nadsázkou by se dalo napsat, že šlo o první Steveovo setkání s artpopem.J
V BODAST, založených v květnu 1968,
už Steve Howe zářil naplno, z každé skladby doslova vyčníval, já jsem při
poslechu dochovaných záznamů, soustředěných například na CD „Steve Howe: The
Early Years With Bodats“, většinu času vnímal jeho kytaru víc než melodické
motivy a zpěv Clivea Skinnera.
Z uměleckých kompromisů vysvobodila Stevea
až nabídka od YES. Poprvé se tak v březnu 1970 setkal se sobě rovnými
muzikanty. Dál už je to známý příběh.
YES Drama (1980)
Dotkneme se jen jednoho okamžiku
existence YES. Tím byl příchod Trevora Horna a Geoffa Downese a album „Drama“.
Nic nedokáže mezi fanoušky YES ještě letech rozdmýchat
vášně jako příchod těchto cizáků namísto Jona Andersona a Ricka Wakemanna.
Zděšení mezi yessáky bylo násobeno diskotékovou odrhovačkou „Video Killed The
Radio Star“, před níž se tehdy opravdu nedalo uniknout a která byla zdviženým prostředníkem
směrem ke všem rockerům, tím spíše artrockerům.
BUGGLES a YES zkrátka stáli na opačných stranách barikády. Dlouhé Bidlo
a Bohouš namísto Mirka Dušína a Jarky Metelky, tak nějak…
S vědomím toho, s čím později vyrukovala
ASIA, je však „Drama“ poměrně zásadním albem. YES na něm nakráčeli na scénu za
zvuku fanfár jako zanedlouho čtveřice Downess, Howe, Wetton, Palmer na debutu
ASIA. Poslechněte si načančané klávesy vedle pevné Squireovy basy v úvodu
„Machine Messiah“ a pak v myšlenkách projeďte pár syntíkových motivů z
„Asia“. A budete doma. Kompozičně napřímení YES, soundem posunutí
k americkému pomp rocku, to je celé „Drama“. Geoff i Trevor se sice do
svých předchůdců stylizovali, seč jim přetvářka stačila, tím ale mohli
oblafnout jedině řadáče. Jako výrazné plus vnímám pouze to, že se do popředí po
letech dostal Chris Squire. Zejména jeho přispěním dostalo „Drama“ temně dramatický
spodní proud, čímž se aspoň zčásti vyvážila kašírovaná nápodoba Jona a Ricka. Na
desku se dokonce dostaly dvě skladby původně určené pro BUGLESS, „White Car“ a
„Into The Lens“. Zejména u druhé trčí disco jak sláma z bot. Na tuhle
pachuť byl i šéfkuchař Chris se svou rozjetou basskvedlačkou krátký.
GTR GTR (1986)
Vše, o čem si v tomto článku „povídáme“, se odehrálo před rokem 1981. S jedinou výjimkou: GTR (G.T.R.). Jejich vznik byl přímou reakcí Stevea Howea na směrování souboru ASIA. Společně s dalším slovutným artrockovým kytaristou, Stevem Hackettem, chtěl dokázat, že na vzedmuté pomprockové vlně lze surfovat i bez prvoplánové umělecké podlézavosti a přemíry klávesových syntíků. U mikrofonu vypomohl Max Bacon (MOBY DICK, NIGHTWING, PHENOMENA, BRONZ), rytmiku obstarali rutinéři Phil Spalding (bs) a Jonathan Mover (dr).
Od prvního nápěvu „When The Heart Rules The
Mind“ (US #14) je jasné, že album GTR bylo hozenou rukavicí směrem k ASIA.
Ta si v té době už v žebříčcích ani neškrtla, zatímco GTR se
v USA dostali s LP/CD na #11. Celá deska se v duchu AOR line
v melodických obloucích, kytarové syntíky v rukách zručných mistrů
preludují, jak si doba žádala, a přitom neurážejí vkus ani rockerské cítění. Krásnou
reminiscencí na YES je Howeova mazlivá instrumentálka „Sketches in the Sun“ i
další medové kytarové pláty, rozmístěné na ploše celého alba („Toe The Line“). Co
mi celkově na GTR chybí, je větší tah na branku. Pár říznějších pokusů – jako
„Here I Wait“ a zeppka „Reach Out“ – je obklopeno přemírou ušlechtilého patosu,
u kterého je ale znát, že ani pro jednoho ze Steveů nebyl přirozenou muzikantskou
parketou. Anglický pokus o americký pomp vyšel napůl.
CARL PALMER
Carl Palmer (* 1950) je dalším
z birminghamských muzikantů, kteří dobyli svět. Pocházel z hudebně
založené rodiny, cestu měl tedy umetenu, záleželo jen na něm a jeho talentu. Velkým
vzorem se mu stal jazzmanský bušič Buddy Rich, v té době technicky
nedostižná bubenická jednička. V pouhých šestnácti už byl Carl natolik
respektovaný, že hrál bluesrock s Chrisem Farlowem a jeho THUNDERBIRDS.
ATOMIC ROOSTER Atomic Ro-O-oster (1970)
Šílený spolek THE CRAZY WORLD OF ARTHUR BROWN
se zapsal do dějin singlem „Fire“. Pohled na Arthura Browna s hořící obručí
na hlavě inspiroval magory po celém světě. Čerstvě plnoletý Carl Palmer na
studiové verzi nehrál, nahradil Drachena Theakera až krátce poté. Nicméně si
ohnivé show užil mnohokráte na pódiu, takže ho později nějaký Emerson
s noži a kolotoči nemohl rozházet.
Spolu s psychicky labilním varhaníkem Vincentem Craneem opouští na
nuceně přerušeném americkém turné Arthurovu komunitu a vrací se do Anglie.
Přibrali baskytaristu a vokalistu Nicka Grahama a již na podzim
devětašedesátého nastoupili do studia.
ATOMIC ROOSTER se stali díky Carlu Palmerovi vzorem pro
všechny bicmeny, kteří toužili po giga zvuku svých souprav. Debut tria „Atomic
Ro-O-oster“ je dnes považován za průkopnický, přestože v době vydání,
únoru 1970, ve velké konkurenci dalších skvělých hardrockových kapel komerčně
neuspěl. Absence kytary (dotočené Johnem Cannem až pro americkou verzi LP, viz
příkladově „Friday The 13th“ a hlavně „Before Tomorrow“ s jeho vpravdě
ďábelským vlomením se do původního soundu) si až na uvedené výjimky ani
nevšimnete, přitom je to hard rock jako poleno. Pouze u „Decline And Fall“ si
vybavíte classicalrockové EL&P, jinak je to povětšinou rytmicky mohutná,
nabušená palba s hammondovskými riffy po boku a úporným Grahamovým zpěvem
v popředí. Vnitřní bohatost debutu ATOMIC ROOSTER vynikne jen při
soustředěném poslechu, „And So to Be“ odkazuje svou náladou na psychedelické
šedesátky, „Broken Wings“ je varhanní blues jak z rockové mše. Podobně
velebně působí „Banstead“ i snová balada „Winter“, s flétnou, pianem a decentně
přitlumenými bicími.
EMERSON, LAKE & PALMER Brain Salad Surgery (1973)
Není divu, že dvacetiletý Carl Palmer po
jistém váhání vyslyšel volání Keitha Emersona. Neúspěch neměl v plánu, a
v triu EMERSON, LAKE & PALMER se mu otevírala cesta na samý vrchol
popularity bez toho, aby musel slevovat z uměleckých ambicí.
Čtyřka EL&P je kláda i pro zasloužilé rockery, z dnes probíraných desek jednoznačně nejméně přístupné dílo. Naplno otevřená stavidla muzikantské sebestřednosti a velikášství naštěstí vrací k „prostým“ lidem krásná převzatá témata. Hymnická árie „Jerusalem“ je adaptací Huberta Parryho, a klidně bych si ji uměl – spolu s pár dalšími momenty alba – představit i u ASIA. Instrumentální „Toccata“ pochází od Alberta Ginastera, a Carl Palmer v ní naplno předvedl svou novou hračku, syntezátorové bicí. Greg Lake míval hlas jako kazatel, stačí si vybavit „Epitaph“ anebo „Lucky Man“. Baladu „Still... You Turn Me On“ lze vnímat jako nadechnutí, a boogie „Benny The Bouncer“ coby poslední legrácku před velkými, „vážnými“ událostmi. Vrcholem alba, a pro mnohé i tvorby EL&P, je třicetiminutový několikadílný opus „Karn Evil 9“. Úvodní část „1st Impression“ je výrazně rytmicky členitá, pro Palmera přímo předváděčková. Ani v dalších pasážích si neodpočine, jen se u své gigantické soupravy posunuje tam či onde, a využívá ji od tympánu do posledního zvonečku. Popisovat detailně, co vše se v „Karn Evil 9“ děje, nemá smysl. Jeden poslech vydá za tisíc slov. Zajímalo by mne, kolik Sparkařů najde odvahu popasovat se s klasikou klasik.
Další tvorba EL&P již byla nevyrovnaná,
skupina se mimo jiné těžko srovnávala s posuny posluchačských preferencí
k jednodušším formám. V druhé polovině sedmdesátých let jen
paběrkovala, stačí se podívat do žebříčků.
Carl Palmer to ještě v osmdesátém zkusil se souborem PM, jediného vydaného alba si ale téměř nikdo nevšimnul.
GEOFF DOWNES
Nezakrývám, že Geoff Downes je pro mne princ
i žabák. Bez něj by ASIA nevznikla ani nedosáhla úspěchu. Bez něj by ale
současně mohla dosáhnout vrcholných uměleckých met.
Syn kostelního varhaníka a sbormistra, Geoff Downes (* 1952), měl svou hudební kariéru doslova předurčenou. Na domácí teenagerské hammondovské improvizace „Shade Of Pale“ a „Night In White Satin“ brzy navázaly vážné pokusy s jazzrockem a artificiální (rozuměj tzv. vážnou) hudbou.
ISOTOPE Live At The BBC (2004)
Po dokončení Leeds College Music, kde působil
ve studentském ansámblu SHE’S FRENCH, se v roce 1974 vypravil do Londýna.
Námezdně komponoval podkresy pro reklamy i televizní znělky, hrál v barech,
ocitl se například po boku známého publicisty Chrise Welche. Zlom
v kariéře nastal poté, když jej potkal Trevor Horn a zapojil do doprovodného
bandu své družky, diskotékové hvězdičky Tiny Charles.
Poměrně zajímavé je Downesovo krátké mezi-působení
u obnovených jazzrockových ISOTOPE,
zachycené například na ex post vydaném záznamu BBC pro Peel Session (nahráno
22. 8. 1977, vysíláno 31. 8. 1977). Vystoupení, vydané jako součást kompilace
ISOTOPE AND GARY BOYLE „Live At The BBC“, ukazuje poměrně neznámou tvář Geoffa Downese.
V pulzující „The Dancer“ i dalších fussion kouscích na pomezí se vedle druhého
klávesáka Zoea Kronberga skutečně vyřádil. Ale i sem dokázal propašovat až
podbízivě líbivé melodické linky. Trochu mi to evokuje podobně marnivý a
prodejný přístup k muzice jiného mladého talentovaného jazzmana – Michala
Davida.
BUGGLES The Age Of Plastic (1980)
Projekt BUGGLES nepochybně vzešel
z mozkovny Trevora Horna. „Prodejný“ Geoff Downes mu svými muzikantskými
schopnostmi tak trochu kryl záda. „Video Killed The Radio Star“ se v roce
1979 stalo nechvalně proslulým proroctvím vší hudební pokleslosti nastávajícího
MTV videověku. Jako každý druhý rocker se i já musím při poslechu pecek z „The
Age Of Plastic“ něčeho pevně držet, jinak bych vyletěl z kůže. No nic,
nadechnu se, zavatuju uši i závity, a jdu na to… (torturu jsem si
sadomasochisticky přiškrtil tím, že jsem zrovna doposlouchal ISOTOPE).
Juchavě žvatlavá synťárna třetího nálevu,
titulce k „dokonalosti“ chybí akorát refrén „Haj hou haj hou už trpaslíci
jdou a zpívají si písničku haj hou haj hou haj hou“. Bohajeho,
kam až muzika a masový vkus můžou klesnout. A Geoff zdatně přicmrndává na
jednu, maximálně dvě klapky. Aua Aua v „Zabijáckém videu“ vyjadřuje
dokonale mé pocity. No, a to jsou dvě nej na úvod. Dál je jen hůř a hůř, když
přijdou na řadu vocodery, namísto trpaslíků už jen roboti jdou a pípají si
písničku, how-nou. Vrcholem stupidity je „Clean, Clean“ – to je fakt výmaz. Jediná
duševní sebeobrana je přepnout na bohnický režim, jakože se celý svět na
půlhodiny zbláznil a já s ním…
Předem se třesu při vědomí toho, že při každém koncertu ASIA budu nejmíň jedenkrát zabit, hvězda nehvězda.
---
A dál už to i ze stránek Sparku znáte. V roce 1981
se osudy dnes představených protnuly. Zrodila se ASIA.
Jaromír Merhaut (Publikováno v magazínu Spark 8/2012)
STRUČNÁ BIOGRAFIE
Počátkem roku 1981 se dali dohromady Wetton a Howe. Na jejich plány – dobýt Ameriku jejími vlastními zbraněmi – kývnul John Kalodner z Geffen (A&M). Dal dvojici nejdříve dohromady se zpěvákem Robertem Fleishmanem, jenž působil krátkou dobu u Journey. Po prvních zkouškách ale bylo jasné, že k zamýšlenému soundu lépe pasuje hlas Johna Wettona. Z volných muzikantů byl jasnou volbou Carl Palmer, Downese podle mne doporučil Howe.
První album Asia (březen 1982) mělo obrovský úspěch a vlažné recenze. Prodalo se jej na deset miliónů, úspěšné byly singly i klipy. V Billboardu se stalo albem roku.
V srpnu 1983 vydaná dvojka Alpha potvrdila krátkodechost zvoleného formátu. Umělecké ambice šly evidentně stranou, kritici vyčítali podbízivost masovému vkusu i upozadění hráčských schopností Howea a Palmera.
Zakrátko poté náhle odchází Wetton, později přiznal, že hlavním důvodem byl nezvládnutý alkohol, a ne slabší prodeje Alpha, jak se spekulovalo. Pro nasmlouvané vystoupení v Budokan aréně za něj zaskočil Greg Lake.
Wettonův návrat nic nevyřešil, pro změnu kapelu opustil Steve Howe, nahradil jej řízný Mandy Meyer (Cobra, Krokus), se kterým skupina nahrála třetí studiovku Astra, vydanou v listopadu 1985. Prodala se zhruba desetina debutu. Plánované turné bylo zrušeno, a Asia se načas odmlčuje.
Druhá polovina osmdesátých let byla ve znamení vícera sólových i různých ad hoc prací členů kapely, plus pár pokusů o reunion v letech
V roce 1990 se Asia vrací do studia. Za přispění Stevea Lukathera (Toto) a dalších kytaristů vznikají nové nahrávky, tvořící druhou polovinu „kompilačního“ alba Then & Now. Koncem roku odehraje Asia (u kytary Pat Thrall) dva vyprodané koncerty v Moskvě (Asia Live Mockba 09.XI.90).
Rokem 1990 končí první klasické období.
Zásadní zlom přišel v roce 1991 spolu s Johnem Paynem. Na albu Aqua (1992) jsou ještě ke slyšení Howe s Palmerem v roli hostů, jde ale již jen o marketingový tah. Asia přestává být skupinou, stává se Downesovým projektem. Nic na tom nemění ani občasný výskyt Stevea na koncertech a dalších albech.
Aria (květen 1994, vydáno pouze v USA) v sestavě Downes, John Payne (bs, vc), Al Pitrelli (gt) a Mike Sturgis (dr) neměla s původním souborem takřka nic společného. Čtyři koncerty a dost, i to je vypovídající o tehdejší pozici Downes/Payne bandu.
Do konce devadesátých let proběhlo tiskem několik fám o návratu takřka původní sestavy, kdy by Howea nahradil Kilminster (kterého jsem si později užil s Hensleym i Watersem). V reálu fungovala jen dvojice Downes – Payne, k níž se v letech 1998-99 připojil Ian Crichton (Saga). Album Aura (2001) je sice doslova zahlceno hvězdnými hosty, výsledek tomu ale zdaleka neodpovídá.
V roce 2003 obrážela dvojice Downes – Payne Ameriku s komorním programem, který si bylo údajně možno za 3000 doláčů objednat kamkoliv. Paralelně Downes vytěžoval Wettona a vydal s ním postupně třídílnou sérii Icon. Hrozná muzika.
Rozpad dvojice Downes – Payne s sebou v roce 2006 přinesl i dohodu, na základě které mohl Payne pokračovat jako Asia featuring John Payne. Nicméně, po obnově původní sestavy Asia zvolil se svými ex-Asia kolegy Govanem a Schellenem znový název: GPS. Přibrali k sobě klávesáka Roye Okomutu (Spock’s Beard) a vydali v srpnu 2006 album Window To The Soul, na kterém byla polovina materiálu původně určena pro nerealizované Asia album Architect of Time. Oficiální stránky Asia ale Payneovu éru a existenci Asia featuring John Payne programově ignorují.
V říjnu 2006 začala nová etapa existence původní sestavy Wetton, Howe, Palmer, Downes. Kapela od té doby s malými přestávkami funguje. Nahrává novinky a hlavně koncertuje, i když už ne na stadionech.
Geoff Downes – klávesy, doprovodný zpěv (A, B, C, D, E, F, G)
John Wetton – zpěv, baskytara (A, B)
Steve Howe – kytara, mandolína, doprovodný zpěv (A, C,F)
Carl Palmer – bicí (A, B, C)
-
Mandy Meyer – kytara, doprovodný zpěv (B)
John Payne – zpěv, baskytara (C, D, E, F, G)
Al Pitrelli – kytara (C, D)
Mike Sturgis – bicí (D, E, F)
Aziz Ibrahim – kytara, doprovodný zpěv (E)
Elliott Randall – kytara (E, F)
Chris Slade – bicí (F, G)
Guthrie Govan – kytara (F, G)
Hosté (výběr):
Ian Crichton – kytara (Aura)
Pat Thrall – kytara (Aura)
Tony Levin – baskytara (Aura)
Simon Phillips – bicí (Aura)
Hugh McDowell – cello (Phoenix)
Diskografie (řadové studiovky):
1. Asia (1982) A
2. Alpha (1983) A
3. Astra (1985) B
4. Then & Now (1990) (A/B)
5. Aqua (1992) C
6. Aria (1994) D
7. Arena (1996) E
11. Aura (2001) F
12. Silent Nation (2004) G
13. Phoenix (2008) A
14. Omega (2010) A
15. XXX (2012) A
Komentáře
Okomentovat