1969 12: ROLLING STONES – V ALTAMONTU ZVONEC, ŠEDESÁTKOVÉ POHÁDKY KONEC
Altamont, konec
devětašedesátého, krvavá skvrna na mytickém období rockových dějin. Kdo ale
mohl v Madison Square Garden i jinde na předcházejících koncertech ROLLING
STONES tušit, že za pár týdnů symbolicky skončí smrtelným bodnutím naivní sen o
lásce a míru. Snad jen Ďábel sám…
Vše přitom vypadalo tak
nadějně, ROLLING STONES se na americkém turné postupně sehrávali v novém soundu,
a newyorské koncerty je na albu „Get Yer
Ya-Ya´s Out!“ zachycují v historicky nejlepší formě.
OTEVŘENÉ LADĚNÍ I MYSL
27 a 28. listopadu 1969,
pár dnů před vydáním úžasného „Let It
Bleed“, ožila slavná newyorská hala nejen stonesovskou klasikou. Je požitkem
poslouchat živočišného B. B. Kinga, zastiňujícího dokonce i expresivní manžele
Turnerovy, kteří přitom byli na pódiích vždycky jako doma. Původní záměr, vydat
záznam jako dvojalbum včetně hostů, ztroskotal na nezájmu lidi z Decca.
Kdo je prý B. B. King …
Zcela zásadní pro celkový
koncertní sound amerického turné ROLLING STONES, zahájeného v listopadu
1969, by vklad novice Micka Taylora.
Jeho trademarkový bluesový
„cval“, i jím inspirovaná klouzavá Keithova sóla s otevřeným laděním, sunou
muziku vpřed s nebývalou elegancí – jakou jsem na žádném z devadesátkových
ani 2K+ pražských koncertech už nezaznamenal.
Vůbec nepochybuji o tom,
kdo Richardse k otevřenému ladění přivedl a vyškolil v této kytarové technice,
i když Keith sám dává k dobru historku, v níž on sám je učitelem a Ike
Turner žákem. Ken Hensley mi kdysi vyprávěl, jak jej Mick Taylor, jeho dřívější
spolubydlící, naučil otevřené ladění používat právě při setkání v New
Yorku, v době památných koncertů, zachycených na „Get Yer Ya-Ya´s Out!“. I velký svět muziky se někdy stává malinkým.
Na studiových nahrávkách
byl Taylor často upozaděn, sound opanovával Richards svou úpornou hrou, na
pódiu ovšem mladíka nemohlo zastavit nic, jak dokazují syrové neupravené
nahrávky z bootlegů. Keith Richards totiž Taylorovu hru při finálním mixu
živáku lehce vygumoval, slušně napsáno.
Ty samé skladby z „Let It Bleed“ vyznívají na „Get Yer Ya-Ya´s Out!“ zřetelně jinak.
Suché riffy vs pádivá elegance. Obojí skvělé, o bodík u mě osobně vede live. Avšak
znám stoneovské gurmány, jimž jsou studiové verze bližší. Rozdíly bych
přirovnal k tomu, když Roger McGuinn (THE BYRDS) vloženými akordy rozvinul
do krásy strohou Dylanovu „Mr. Tambourine Man“. Taylor nejen skvěle sóloval,
ale svou precizní doprovodnou hrou jistil rozcuchaně sólujícího Keitha (viz „Stray
Cat Blues“ a „Love In Vain“). Přes vzdouvající se dvojici kytar snadno
přehlédnete rytmickou sekci Charlie Watts a Bill Wyman. Když však Jagger
zakřičí „Charlie, dobrý večer“, jde o
emotivní výkřik nadšení ze hry kamaráda na pódiu, žádný kalkul. Nesmíme
zapomenout na hostujícího Iana Stewarta u klavíru v rokenrolech Chucka
Berryho.
Hnedle úvodní „Jumpin’ Jack Flash“ mi spíš než šedesátkové rhythm & blues
navozuje pocity rozvolněného (někdo by řekl zhuleného) blues-hard-rocku. „Carol“,
hraná zdobně a s ledabylým drajvem, mi do podvědomí vkládá „Rock’n’Roll“ LED
ZEPPELIN. „Stray Cat Blues“ ovládají protahované vláčné tóny, převalující se prostorem
jak cigaretový dým, a také „Love In Vain“ ovinují krásné kytarové
souzvuky. Masivní, rytmicky stupňovanou „Midnight Rambler“ mám za první
z vrcholů alba. Druhou stranu elpé rozjíždí zpočátku uvolněná verze „Sympathy
For The Devil“, jejíž napětí roste zvolna, téměř nepozorovatelně, až
k extázi, a muziku tvrdí především kytarová pařba, neboť Jagger se drží nezvykle
v pozadí. „Live With Me“ považuji za klasický hardrockec, v němž ROLLING
STONES opět slyšitelně přiznávají zeppelinovskou inspiraci. „Little Queenie“ má
podobný sound, kytarové dostihy a navrch skvělé boogie piano Iana Stewarta. Závěrečnou
dvojici, „Honky Tonk Women“ plus „Street Fighting Man“, odstartuje Mick
pozdravem Charliemu. Honky-tonk jak ze zpomaleného filmu, mezidoby a prodlevy dodávají
slastné pnutí. Většinou bývají koncertní verze impulsivně rychlejší než studiovky,
tady je tomu naopak. Finálová „Street Fighting Man“ je prostě boží, vespod
hardrockově posazená, nahoře melodicky zvláštně rozvolněná, s grandiózním
kytarovým finále, kdy po tisící prvé odplouvám do Madison Square Garden…
Výroční box verze doplňují
bonusové nosiče s vynechanými, surovými neupravovanými záznamy. V „Prodigal
Son“ i „You Gotta Move“ s minimálním akustickým doprovodem vystavuje
Jagger na odiv své bluesové cítění i hlasovou formu, „Under My Thumb“ propojená
s „I’m Free“ odezní bez překvapení. Na „(I Can’t Get No) Satisfaction“ jsem byl
hodně zvědav. Vysoké tempo trochu zahlušuje slavný riff, nedává mu prostor
k vyniknutí, Taylora dokonce podezřívám, že svou palbou v mezihře
vyrušil Keitha záměrně. Možná i proto se skladba neobjevila na původním vydání.
Závěrečná gradovaná pasáž už docela zapadá do celkového soundu původního elpíčka.
Videa na přibaleném DVD
nejsou totožná s audio záznamem a pocházejí z obou show. Malá
pozornost pro gurmány. Kdo však chce nahlédnout do zákulisí tehdejších
stoneovských show v Madison Square Garden, musí ulovit dokument „Gimme Shelter“.
FANDOVSKÉ ŠŤURANIE
„Get Yer Ya-Ya´s Out!“ až na „Love In Vain“ pochází ze dvou NY
koncertů. Studiové dotáčky proběhly počátkem roku 1970, Mick údajně přezpíval
své party u více jak poloviny skladeb (6 z 10), v některých jej jako
background doplnil i Keith. Rozdíl je slyšet, stačí si pustit studiově
neupravené bonusy. Znalci navíc odhalili, že v „Little Queenie“ byla
dodatečně přitočena prostřední kytara. Intro se Samem Cutlerem, ale i některé
průpovídky mezi skladbami jsou důmyslnými skládačkami, kdy je přes sebe puštěno
několik záznamů a pro zvýšení účinnosti jsou nasazeny i další efekty.
Porovnáním několika
bootlegů, zvukové stopy k filmu „Gimme Shelter“ byly odhaleny následující
přetáčky:
–
úvodní Jaggerovo „Watch It“, plus kompletní zpěv v „Jumpin’
Jack Flash“,
–
část Mickovy
kytary v „Carol“,
–
v „Stray Cat
Blues“ pocházejí instrumentální základy z Baltimore 11/26/69, zpěv je
částečně přetočen,
–
zatímco „Love In
Vain“ i „Midnight Rambler“ bez úprav,
–
„Sympathy For The
Devil“ prošla částečnou úpravou čtvrté sloky,
–
a „Live With Me“,
„Little Queenie“, „Honky Tonk Women“ i „Street Fighting Man“ byly víceméně přezpívány.
Je až neskutečné, jak se
fanouškům analytikům podařilo všechno rozplést, setřídit, přiřadit. Nic
z toho ovšem neubírá na významu alba. Nejenom magazín Rolling Stone je
považuje za nejlepší živák všech dob. Já téžJ Už skoro 50 let se nechávám všemi těmi úpravami rád ošálit a přenášet
do vřavy někde pod pódiem, na dosah muzikantům, bez čučení kamsi nahoru přes
vodní příkopy a hradby zátarasů dnešních stage za plotem.
Osobně mohu do
archeologického ranku přispět odhalením Češky v davu pod pódiem. Když před
„Midnight Rambler“ vykecává Jagger s nějakou dámou, co pořád opakuje „Paint It Black, You Devils...Do Paint It
Black“, ozve se z pravé strany zřetelné „Začněte!“ a Stouni poslušně začnou. Zatím mi můj badatelský úspěch
nikdo nevyvrátil … A též mám díky tomuto LP slabost pro zdvojené kytary.
Album vyšlo v září 1970, a
rovnou vystřelilo na vrchol britské hitparády, v USA bylo šesté. Stvrdilo
stoneovskou pověst „Greatest Rock’n’Roll Band In The World“. Existuje velké
množství bootlegů, jež dokumentují syrovou podobu koncertů, ze kterých se „Get Yer Ya-Ya´s Out!“ kompilovalo. Detaily
najdete například na stránce www.rollingstonesnet.com/yaya.htm.
Přidám malou osobní storku
z jedenasemdesátého. To se tak pondělního podzimního rána jako obvykle ženu z pardubického
nádraží do vzdělávacího ústavu, ze zvyku hodím oko do výlohy prodejny
gramodesek a hudebních nástrojů, a … zkoprním. Prodavačka drží metr ode mne,
avšak za sklem, „Get Yer Ya-Ya´s Out!“.
Na mou zuřivou gestikulaci a mávání stokorunou ukazuje na hodinky. Ještě není
osm. No nic, škola počká, ruština obzvlášť. A za čtvrt hodiny se vznáším blahem
s ukořistěným asfaltem Made in India.
BLOODY ALTAMONT
6. prosinec 1969 patří
mezi tragické mezníky pop kultury. Free koncert, umístěný na poslední chvíli a
bez řádného logistického zabezpečení poblíž závodního okruhu v Altamontu,
měl ambice stát se kalifornskou verzí Woodstocku, jeho dovětkem. Na pódiu se
před ROLLING STONES vystřídali SANTANA, JEFFRERSON AIRPLANE, THE FLYING BURRITO
BROTHERS a CROSBY, STILLS, NASH & YOUNG. Pekelné anděly, coby pomocníky
k zajištění pořádku, údajně dohodili GRATEFUL DEAD, kteří ale nakonec svou
účast odřekli. Zdravý rozum se vzpírá uvěřit, že Sam Cutler uzavřel
s gangem násilnických motorkářů nejasnou dohodu za pět set doláčů na pivo
… Cutler svůj krok později obhajoval tím, že Hell’s Angels byli poté, co
jednání s policií vylučovala vzájemná averze mezi ní a hippie komunitou, jedinou
kompaktní silou, schopnou zajistit, aby se třistatisícový dav nenahrnul na
nízké (metrové!) jeviště, nechráněné žádnou bariérou, umístěné navíc pod
svahem. Zkrátka, plnou parou vstříc průseru.
Mick Jagger coby
kostýmní Lucifer též přiléval olej do tehdejších ohnivých debat o koketování
kapely se satanismem. Při střetu s opravdovými démony v Altamontu však
působil on i ostatní z kapely až vyděšeně. Stouni zkrátka nebyli
v civilu žádní ranaři, muzikantská drsanská image nemívá s realitou opravdu mnoho společného, byť kolega Vašek Kozuk
napsal: „,Gimme Shelter’ je ve svém
studiovém zpodobnění tou krystalicky nejčistší vraždou bez jakýchkoli
zanechaných otisků. Guiro Jimmyho Millera doplňuje Jaggerův řezavý vokál a
dodává písni opravdu až vražednou atmosféru a když pak Mary Clayton spustí řev
o znásilňování, tečou nervy ostošest.“ Tváří v tvář bezuzdnému násilí
Mick působil „křečovitě, menší než
obvykle, vystrašený, vyděšený,“ jak trefně poznamenal ve své knize přímý
účastník zpoza pár metrů, Stanley Booth.
ROLLING STONES zrovna
začali hrát „Under My Thumb“, před níž vyzval Jagger publikum k posazení
se, když byl lehce zdrogovaný černý teenager Meredith Hunter bezdůvodně a
zákeřně zezadu napaden jedním z „Andělů“, načež sice vytáhl revolver, ale
snažil se utéct, nic jiného. Nějaký Passaro, další z Pekelníků, jej
v té chvíli bodnul do zad. Během následujících pár vteřin nebohý mládenec
zmizel pod hromadou rozzuřených Hell’s Angells. Neměl šanci přežít, i přes
brzkou lékařskou pomoc zemřel na několik fatálních bodných poranění zakrátko
v zákulisí. Propletenec hlouposti, zla a drog.
ROLLING STONES incident sice
zaznamenali, o bodnutích však nevěděli, a jakkoliv celkově rozhození, po malé
pauze – vyplněné mimo jiné apelem přítomného Mika Langa ke klidu, „Lidi – hej, lidi – no tak, uklidněte se –
lidi, prosím – není žádnej důvod, proč se s někým prát, prosím, přestaňte
se otravovat navzájem – prosím, uklidněte se a sedněte si,“ a Mickovou
výzvou aby všichni, kdo nejsou členy ROLLING STONES, ustoupili na strany pódia
a „ … potřebujeme sanitku a doktora …“
– dokončili „Under My Thumb“ a pokračovali premiérovým uvedením „Brown Sugar“,
což tedy zrovna není písnička ke zklidnění situace, a dalšími: „Midnight
Rambler“, „Live With Me“, při níž došlo k dalšímu incidentu s Hell’s
Angels v hlavní roli – zmlácení sjeté macaté černošky, co se nahatá snažila
prodrat na stage. Marně Mick i Keith křičeli na rozběsněné motorkáře, aby ji už
nechali být. „Little Queen“, „Satisfaction“, „Honky Tonk Woman“, a nakonec
„Street Fighting Man“, co skladba, to v podstatě drsanský provokující text,
svět umělecké fikce byl ale přehlušen a zadupán brutální realitou.
Konec, zvonec, úprk kapely
z pódia, dírou v plotě rychle k autům a spolu s několika
dalšími šťastlivci ze svého týmu naskákat do helikoptéry, ostatní nechat jejich
osudu, mimo jiné i cestovního manažera Sama Cutlera, co tak nadšeně uvádí „Get Yer Ya-Ya´s Out!“
Celou událost zachycuje „Gimme
Shelter“ a detailně ji popisuje přítomný Stanley Booth ve své knize „Pravdivá
dobrodružství ROLLING STONES.“
–
Z již zmíněné temné
symboliky až mrazí. To, co začalo jako mírumilovná bigbítová revolta mladých, skončilo
krvavou řežbou mezi nimi samými – za doprovodu společné generační muziky srdcí
i myslí všech …
Jaromír Merhaut pro Spark 2019
Komentáře
Okomentovat