1970 07: DESTRUKTOR VAN DER GRAAF GENERATOR


… artrockové probouzení sedmdesátého potřetí
 
Tak jako má metal své extrémní odnože, tak i na progresivně rockové scéně najdeme bořiče hranic možného. Neobjevíme je sice v žebříčcích ani mainstreamových anketách o nej umělce/album věků věkoucích, zato se o nich překvapivě často zmiňují hledači z dalších generací hudebníků.
A právě VAN DER GRAAF GENERATOR jsou mezi zasvěcenými kolegy jedněmi z nejuznávanějších věrozvěstů progrese bez žánrových hranic.
Poté, co v třiasedmdesátém pustil Janu Sochorovi, pro potřeby rubriky Jak já to slyším, redaktor Melodie skladbu „Refugee“ z tehdy tři roky staré LP desky VAN DER GRAFF GENERATOR „The Least We Can Do Is Wave To Each Other“, prozradil na sebe slovutný protagonista brněnských PROGRESS ORGANIZATION něco, co asi nechtěl: „V textu zřejmě o něco jde, ale při mých znalostech angličtiny jsem jej nestačil sledovat s hudbou zároveň. Barva hlasu mi připomněla Julii Driscollovou, doprovod mě příliš nezaujal, mám dojem, že muzikanti spolu předtím dlouho mehráli. Vadilo mi echo na bicích a nebylo tam moc aranžérských nápad, jen jedna změna tempa. Tohle bych si doma nepouštěl. Že to byl zpěvák? Tomu ani nemohu věřit. Pěkný obal. O skupině jsem v životě neslyšel.“ Pomineme-li celkem obvyklou věc, že aktivní muzikant zkrátka nemá naposloucháno jako většina fandů „jeho“ žánru, což je pochopitelné a nemá cenu nějak pitvat, všimněme si jedné podstatné věci, svědčící o výlučnosti Hammillovců – jemu, rockovému progresivistovi, ba až artrockerovi, se VDGG nelíbili: „Tohle bych si doma nepouštěl,“ pravil.
Sám Peter Hammill nechtěl, aby byli VDGG zařazování pod jakýmikoliv přívlasty typu art či classical do škatulky tzv. progresivního rocku. Považoval se za hudebního impresionistu a svou hudbu nechtěl nijak svazovat. VAN DER GRAAF GENERATOR vytvořili elektrizující směs hudebně až násilných, emocionálně nabitých i mrazivých písní, kombinujících vlivy tradiční evropské vážné hudby i soudobé atonální, jazzu a samozřejmě rocku. Hammill se svými spoluhráči dokázal jednotlivé prvky organicky spojit jedinečným způsobem, kdy nelze kolikráte určit, kde končí jazz či rock a ocitáme se v hájemství staletých evropských tradic artificiální hudby i moderny. Účinek umocňovaly náhlé přechody i souběhy líbivého/„rušivého“, plus mystika četných sci-fi témat, spolu se znepokujícími existenciálními sondami do zákoutí lidských duší. Při internetovém bádání jsem ve spojitosti s VDGG narazil na pojem prog-punkoví průkopníci (Nick Hasted). To vůbec není špatný.


HAMMILLŮV AEROSOL
Skupina byla založena na Manchesterské univerzitě v roce 1967 Peterem Hammillem, původně literárně nadaným počítačovým programátorem ve firmě IBM, a multiinstrumentalistou Chrisem Judge Smithem se zkušenostmi z několika rhythm & bluesových kapel. Název skupiny byl zkomoleninou názvu Van de Graaffova generátoru, jehož autor v témže roce zemřel.
Přesuňme se z prostorových důvodů do Londýna a osmašedesátého, kde se Hammill a Smith seznamují s klasicky školeným pianistou/varhaníkem, Hughem Bantonem, jenž se mimo jiné ujímá i manažeringu. „Narazil jsem na Tonyho Strattona Smithe, který produkoval NICE a Keith Emersona, a chystal se založit nahrávací společnost," vzpomíná Banton, a pokračuje: „Přehrál jsem mu pásku Petera a Judge, a on jen řekl: ,Ach ano, to je ono, rád bych se s nimi setkal.’ A bylo hotovo. Podepsali jsme Charisma Records.“
Pro úplnost stručně zmiňme předchozí Hammillovu anabázi s americkým vydavatelstvím Mercury, kdy původně zamýšlená sólová nahrávka Petera Hammilla, „Aerosol Grey Machine“, byla nakonec vydána pod hlavičkou VDGG, ovšem jen v Americe.
Aerosol obsahoval mnoho ingrediencí, díky nimž se VDGG stali kultem: „husté“ texty, nihilistická témata, zářivé varhanní tóny a Hammillův tvrdý, výrazný hlas. Judge Smith však vycítil, že v takovém formátu je pro něj stále méně místa, opustil kapelu a založil jazzrockové HEEBALOB.
 


DVANÁCT TAKTŮ BÍLÉ MAGIE
Vraťme se zpět k hlavní příběhové linii a dvěma albům z roku 1970. Sestava se mezitím ustálila na pětici: Peter Hammill, jenž se ujal zpěvu a kytary, Hugh Banton s varhanami Farfisa, Nic Potter, co nahradil basistu Ellise a saxofonista/flétnista David Jackson, který byl v HEEBALOBU u Smithe, a  přinesl radikální dechové techniky i hudební koncepty. Posledním členem první řádné sestavy VDGG se stal bubeník Guy Evans.
Právě v této konfiguraci osobností začali VDGG akcelerovat své tvůrčí kroky a vydávat alba, jež střídavě křičela/děsila i konejšila/uklidňovala. Hammillovy texty hovořily mj. o hrozící apokalypse, horečnatých snech, předpovídajících konec světa, migraci, vysídlení, černé magii, numerologii, ekologii. On sám vzpomíná, že v oněch časech četl hlavně sci-fi: „Arthur C Clarke, Frank Herbert, Robert Heinlein a Isaac Asimov byli mí nejoblíbenější.“
Prvním LP VDGG bylo de facto „The Last We Can Do Is Wave To Each Other“ z února 1970.
Vedle již v zmíněné „Refugees“ s pastorálním úvodem, na níž si vylámal zuby Jan Sochor, najdeme na albu „Whatever Would Robert Have Said?“, kde je Robert oním vynálezcem generátoru, co dal kapele jméno. Skladbu „White Hammer“ pak někteří fanoušci interpretovali jako metaforický souboj bílé magie (kladiva) s inkvizicí (šedé kladivo) a černou magií (kladivem).
Není náhodou, že mladý muzikolog Jan Blüml – ve své v české hudební publicistice naprosto ojedinělé, a mnou vřele doporučované, publikaci Progresivní rock [Togga, 2017] – zmiňuje a rozebírá z tvorby VDGG dvanáctitaktovou řadu ve skladbě „After The Flood“ (v čase 4:54). Jednak ji přímo srovnává s úvodními takty „Města Er“ Michala Prokopa a FRAMUS 5, a druhak zmiňuje coby inovaci přenesenou do progresivního rocku z moderní vážné hudby, v případě „Města Er“ pak konzervatoristou Petrem Hanningem zřejmě z díla Pavla Blatného. Navzdory komplikovanějším kompozicím jde o posluchačsky nejpřístupnější dílo, definující estetiku další tvorby VAN DER GRAAF GENERATOR, podobně jako tomu bylo u iniciačních alb KING CRIMSON („In The Court Of Crimson King“), GENESIS („Trespass“), JETHRO TULL („Stand Up“), YES („Yes Album“).
Ohlasy v hudebním tisku byly nadšené: „Řada vynikajících písní,“ napsal Sounds, „Fantastické! Úžasné! Neuvěřitelné! Neuvěřitelné! Je těžké najít vhodný výraz pro toto album!,“ umocnil New Musical Express. "Zlejší, než jakékoliv jiné album, co se snaží takové mermomocí být," přidává Record Mirror. „Hypnotické debutové album. Skvělé, někdy až děsivé písně Petera Hammilla získaly další rozměr inspirativní adaptací velmi nápadité kapely,“ píše Melody Maker.
 „První správné album VAN DER GRAAF GENERATOR. Zaznamenali jsme je v magické sérii tříhodinových bloků ve studiích Trident. Písně už byly součástí našeho živého repertoáru, takže jsme je měli zažité. Album naštěstí získalo řadu dobrých recenzí a tím to pro nás všechno opravdu začalo,“ uvedl Peter Hammill v roce 2014.
„Byl jsem doslova vnořen do monstrózní varhanní hudby. Inspirovala mě moderní francouzská církevní, což je prostě úžasná věc. Moje žena ji však označovala jako šílenou,“ přidává Banton.


ZABIJÁCKÁ JADERNÁ FÚZE
Na druhém/třetím albu skupina praktikuje jasné, většinou chytlavé struktury písní, avšak také mísí řev agresivního psycho Zabijáka („Killer“) s melancholickou klavírní baladou „House With No Door“. Odhaluje tak fascinující možnosti prog žánru jako takového. „H To He, Who Am The Only One“ sice neposunulo vývoj kapely ani o píď, obsahuje však dvě z nejoceňovanějších skladeb VDGG. Název odkazuje na jadernou reakci, při níž dochází k fúzi jader lehkého vodíku (H) na jádro těžšího helia (He), a tím i k uvolnění obrovské energie. Jde o hlavní zdroj energie ve vesmíru. I našeho Slunce.
Sám Hammill dává metaforu do spojení se základním tématem alba, jímž je osamělost a odcizení, kdy vše je jedinečné a zároveň neoddělitelně spoutané. Deska vznikala poměrně nesourodě v přestávkách mezi koncertováním. Během natáčení druhého alba odešel Nic Potter, a hraje proto pouze ve třech skladbách.
Až hardrockově zabijácký „Killer“ se postupně rozvášní, a z jednoduché písně se promění v chaoticky zběsilé řádění. Jako když žralok zabiják ucítí krev, a z plavně se pohybující osamělé ryby je rázem v extázi zmítající se monstrum, trhající kořist na kusy. „Killer“ je seskládán z několika fragmentů: základ tvoří starší Peterova šuplíkovka, Judge Smith přidal (respektive Hammill tak učinil za něj) „A Cloud as Big as a Man's Hand“ a masivní dinosauří riff má původ v dílně Hugha Bantona, i když on sám přiznává inspiraci skladbou „Brontosaurus“ od MOVE. Vrcholná ukázka opravdu svobodomyslné progrese. Skladba se stala favoritem živých vystoupení i pomyslným podpisovým vzorem kapely. Přesto nikdy nevyšla na singlu, prý z obavy, že by svou tvrdostí zařadila VAN DER GRAAF GENERATOR mezi probouzející se hardrockeryJ
Osobní sondou do mezilidských vztahů, kde dům bez dveří metaforicky vyjadřuje člověka, co má problémy s navazováním vztahů, je již zmíněná klavírní "House with No Door".
V „The Emperor On His War Room“ si zahrál sólo Robert Fripp, leader KING CRIMSON. „Bob dorazil s několika nástroji, neznali jsme se, vše domlouval na můj popud producent John Anthony. Zdálo se, že si nahrávání užil,“ zalovil v paměti Peter. Skladba je o tyranu, jenž nakonec musí prchat před svými oběťmi. Netypicky přímočará "Lost" pak písní o ztracené lásce. To „Pioneer Over c“ můžeme považovat za zhudebnělé sci-fi drama, kdy skupina astronautů uvízne v časoprostoru. Kapela svou extrémní hrou brilantně vystihla tísnivou atmosféru izolace a strachu. Zejména saxofony Davida Jacksona doslova mučí, drtí, děsí.
Nechci se nijak dotknout vyznavačů různých smrťáckých a ponurých metalů, ale tohle je úplně jiná liga v navození úlekové atmosféry a hrůzy, než cokoliv s otevřenými hroby či obnaženými vnitřnostmi.
Závěrečná skladba mimo jiné inspirovala Paula Whiteheada, známého z prací pro GENESIS, k vytvoření obrazu „Narozeniny“, použitého na přebalu. „Na tomto albu jsme posunuli své studiové limity, přesto se stále jednalo o relativně neškodnou zábavu,“ podotknul později Peter Hammill. 
Hudební publicisté již nebyli vyvedeni z míry jako u předchozí desky, stačili novátorství VDGG do jisté míry vstřebat. „VAN DER GRAAF GENERATOR se na tomto albu velmi blíží vynalézavosti KING CRIMSON,“ napsal Sounds. „VAN DER GRAAF GENERATOR nabízí mnohem více, než oči a uši odhalí při prvním doteku,“ přidal Melody Maker. Album se sice vůbec neobjevilo v žebříčcích, což na jednu stranu může svědčit o tom, jak moc VDGG předběhli vývoj rockové progrese, na druhou ale podobně ladění KING CRIMSON dokázali novátorství propojit s úspěchem. A možná se jen většina statečných progrockerů bála bát se při muzice:-)
Není nic jednoduššího, než otestovat sám sebe: stačí k tomu být sám v opuštěném stavení uprostřed lesa, pořádný PA systém, půlnoc, zima, a „Killer“ na plné kule. O zbytek se postará mozek/tělo samo. K soft verzi testu můžete požít zhasnutý pokojík v paneláku a vybuzená sluchátka. A v nich „Killer“, samozřejmě. Tak co, kdo ze Sparkařů najde odvahu a podělí se o své zážitky?
A příště? Co pamatuju, tak naše náctileté léto sedmdesátého bylo jednoznačně ve znamení nastupujícícho hardrocku. Z rodičovských magnetofonů drnčeli v pokojíčcích a z otevřených oken nejčastěji DEEP PURPLE, URIAH HEEP, BLACK SABBATH. My ale zakutáme ve sklalách i nahlédneme pod kameny, kde čekají další poklady.

Jaromír Merhaut pro Spark 2020

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

AC/DC: Power Up (2020)

ZVUKOVÝ SLIS(Z) NAMÍSTO HUDBY

BABE RUTH

1970 04: OBOUSTRANNÝ BENEFIT? KDEPAK … JETHRO TULL/BLODWYN PIG

APPICE BROTHERS: Vládci hromů a bucharů

GRAVY TRAIN

1970 11: ROCKOVÝ JEŽÍŠ AŽ NA VĚKY

THE TRIP

ROCKMAN TOM SCHOLZ: MOZEK I TĚLO BOSTON

EELA CRAIG