1970 11: ROCKOVÝ JEŽÍŠ AŽ NA VĚKY
„Rouhání! Svatokrádež! Kde není vzkříšení, není ani
křesťanství!“, rezonovalo mezi
církevními dogmatiky a fundamentalisty v týdnech a měsících po zářijovém vydání
2 LP „Jesus Christ Superstar“. Paradoxně se k nim přidali i naši
bolševici. To by jeden nevěřil, koho všechno dokázala postavit do jednoho šiku nenávist
ke svobodě názoru.
–
Jenže přelom šedesátých sedmdesátých let nebyl
naštěstí středověk ani padesátky, a tak rocková opera autorské dvojice Andrew Lloyd Webber/Tim Rice nepřivedla nikoho
na mučidla ani do šatlavy, ale stala se jednou ze zásadních
kulturních událostí nejenom přelomu roků 1970/71.
Nečekaného zastání a
satisfakce se navíc umělcům dostalo zakrátko z nejvyšších katolických
kruhů, konkrétně Vatikánského rozhlasu, který nejenže odvysílal celé dílo, ale
doplnil je o komentáře autorů a katolických hodnostářů. „Nic takového nebylo dosud ve Vatikánském rádiu vysíláno,"
oznámil mluvčí papeže Pavla VI., a pokračoval: „ale cítíme, že se jedná o dílo značného významu." Není snad
třeba dodávat, že v Československu jsme se podobné vrchnostenské
vstřícnosti nedočkali, a když Jaromír Tůma šířil „rockové evangelium“
prostřednictvím vyprodaných poslechových pořadů v pražském Divadle hudby,
přišel od komunistů zákaz!
OSOBNÍ VYZNÁNÍ ATEISTY
„Jesus Christ Superstar“ stvrzuje
každým dalším poslechem svou pozici mé nejoblíbenější rockové opery. Andrew Lloyd Webber přitom nebyl a není žádný
bigbíťák, jeho doménou jsou velkolepé a poutavé melodie, gradace, kontrast,
odstínění nálad. Zhudebněná vášeň, vzdor, pokora, radost, smutek i melancholie.
A jako klasicky vzdělaný komponista ctil i formu. Coby chytrý obchodník však současně
vnímal obrovský potenciál rockové mládeže, frustraci z války ve Vietnamu i
hudební kvas doby, vyúsťující do mnoha progresivních výbojů, spojujících rock
s klasikou. Mladým krevnatým muzikantům, rockerům, ponechal jejich
živočišný styl i sound, přirozenost. Přidal s rockovou podezdívkou sladěné
velkoorchestrální aranže, ne nepodobné Spectorovým zvukovým stěnám.
Ježíš byl pro mě,
bezvěrce, vždy především historická mytologická postava, jež ovlivňuje život
nás všech. Je mi proto blízké civilní pojetí výňatku Ježíšova příběhu, tak jak
je stvořil textař, libretista, Tim Rice. Ježíš se v jeho pojetí stal
mužem, a Jidáš vyvolává spíše otázky, než nenávist.
KŘÍŽOVÁ AUTORSKÁ CESTA
„Už od patnácti mě fascinoval Jidáš Iškariotský – muž,
který zradil Ježíše. Neměl přece žádný zjevný motiv, ani gospely se o něm moc
nezmiňují, a to byl jednou z nejdůležitějších postav. Bez něj by možná
neexistovalo křesťanství. To zároveň znamenalo, že lidé mohou napsat téměř
cokoliv, protože o tom neexistují důkazy. Často jsem v mládí ve škole
přemýšlel, že kdybych byl spisovatel, něco bych o Jidáši napsal. Když jsem o
mnoho let později potkal Andrewa a přemýšleli jsme o námětu pro novou show,
bylo to jasné,“ přiblížil své pojetí.
„Přitahovala mě zrada a okolnosti,
kterého k ní vedly. V Bibli tuhle odpověď nenajdete: je to prostě
padouch,“ dodal v roce 2011 při rozhovoru s Alicí Dvořáčkovou pro
DNES. P.S. A nevadila by mu ani metalová verze Ježíše, jak Tim Rice
s úsměvem prozradilJ
S odstupem času je až k neuvěření, že spoluautoři, Andrew
Lloyd Webber (hudba) a Tim Rice (libreto), nahráli dvojalbum v podstatě
z donucení – poté, co tvrdě narazili se svým prvním společným projektem,
oratoriem „Joseph and the Amazing Technicolor Dreamcoat“, a ani další kus, „Richard
I., Lví srdce“, nedotáhli do zdárného konce. Protože ale byli mladí, 21 a 25, a
neúnavní, nevzdali se. Příběh Ježíše Krista, příběh pašijový, naroubovali na
melodie složené k Richardovi, přidali další a s polotovarem začali
shánět promotéry. Díky Davidu Landovi a jeho finanční injekci mohli dílo
dokončit.
Písně líčí sedm dní
vedoucích k Ježíšovu ukřižování, vnímaných z pohledu zmateného, vyděšeného a
nakonec žalostně selhavšího Jidáše. Tim Rice příběhem odpověděl na své
vlastní otázky: „Už od útlého věku jsem
přemýšlel, co bych udělal v situaci Piláta a Jidáše.“
V HLAVNÍ ROLI ROCKEŘI
Ian Gillan.
Troufám si říci, že bez něj je jakákoliv další verze „Jesus Christ Superstar“
umenšená. On nejenom předurčil všem následníkům pojetí Ježíšových pěveckých
vstupů, současně ale nastavil laťku tak vysoko, že se může při vší skromnosti
usmívat, jak jeden každý další Ježíš se až na dvě tři výjimky marně pokouší jí
jen dotknout se zespodu. Legenda praví, že jej Tim Rice oslovil poté, co slyšel
„Child In Time“, a že mu k natáčení všech partů Ježíše stačily pouhé dva
dny. Někdy si pro sebe vymýšlím alternativní dějiny, coby kdyby, třebas takhle:
„Podle Melody Makeru Ian Gillan opustil
DEEP PURPLE a za astronomický honorář se stal hlavní hvězdou newyorského
jevištního provedení a přijal i hlavní roli v připravovaném filmu. DEEP
PURPLE obratem zlanařili Davida Byrona, za kterého URIAH HEEP nesehnali náhradu
a končí.“
Ianův nástup v „What’s the
Buzz“, především skvostný ječák, okamžitě vystřelí působivost díla až
k nebesům. Něžný duet s Yvonne Elliman, „Everything’s Alright“ pak zaujme
schopností Gillana vyjádřit niterní pocity znejistělého Ježíše, uklidňovaného
Máří Magdalénou. Parádní vokalíza
pokračuje v „Simon Zealotes/Poor Jerusalem“, kde si Gillan střihne part
s Johnem Gustafsonem. V „The Temple“ pak svým nástupem doslova
smete sborovou předehru, v závěru pak ječákem uzemní i kolegy sólisty. Že
mu není cizí swingařský cit pro frázování ukáže v „Last Supper“. Celý svůj
pěvecký rejstřík předvede v „Gethsemane (I Only Want to Say)“, vrcholném
pěveckém čísle celé opery. Gillanův hlas se
prolíná celým dvojalbem albem, je až neuvěřitelné, co dokázal za pár
několikahodinových session.
Svým výkonem Ian mimo jiné
způsobil i to, že zkušený muzikálový pěvec, Murray Head, sice vyfasoval hlavní roli Jidáše, aspoň tedy
v původní autorské představě, viz rozhovor s Timem, kdy je jeho
postava uvedena na prvním místě v tiráži původního vydání – avšak odezva u
posluchačů vynesla na vrchol mediální pozornosti Gillanova Ježíše. Osmnáctiletá
míšenka irsko-japonského původu Yvonne
Elliman , objevená Webberem v jednom londýnském klubu, se převtělila
do Máří Magdalény až přechází zrak i sluch. Paul Raven, kněz v pozadí Kaifášových (bluesman Victor Brox) a Annášových (Broxův
spoluhráč Brian Keith) čísel, se
záhy proslavil coby Gary Glitter, daleko později a nechvalně coby usvědčený
pedofil. John Gustafson z classicalrockových
QUATERMASS si střihnul part jednoho z Ježíšových učedníků, Šimona
Zélótese. Piláta Pontského pak i ve filmu ztvárnil americký herec/zpěvák Barry Densen. Frontman anglických
progrockerů GRACIOUS!, Paul ’Sandy’
Davis, má menší roli Svatého Petra v duetu „Peter’s Denial“ s Annett Brox, manželkou již zmíněného
Kaifáše, Victora Broxe. Krále Herodese zpívá Mike d’Abo od Manfreda Manna. Mezi doprovodnými vokalisty najdeme
několik dalších slovutných jmen, mj. PP Arnold, Tonyho Ashtona, Madeline Bell,
Lesley Duncan …
Angažováno bylo několik
sborů, pro „Overture“ dětský pod vedením Alana Doggetta, v „Superstar“ zahalasí
THE TRINIDAD SINGERS a na několika místech dvojalba pak sbor Geoffreye
Mitchella. Zkrátka, ALL STAR VOICE BANDJ
Základ doprovodného tělesa
tvořili členové THE GREASE BANDU Joe Cockera: kytaristé Neil
Hubbard a Henry McCullough, basista Alan Spenner a
bubeník Bruce Rowland. Plus klávesák Peter Robinson a tenorsaxofonista
Chris Mercer. Mezi desítkami dalších zúčastněných muzikantů je například
proslulý kytarový námezdník Chris Spedding. K tomu všemu obří symfoňák
s bezmála stovkou členů. Techniku kočíroval zpoza zvukařského pultu londýnských
studií Olympic Alan M.O'Duffy.
KULT
Titulní skladba vyšla v listopadu
1969 spolu s ranou verzí „John 19:41“ na singlu. V roli Jidáše se již
představil Murray Head. V Holandsku SP porazilo LED ZEPPELIN i Elvise, a
vyšplhalo na vrchol, tak jako v Belgii a Brazílii, u protinožců se vešlo
do desítky, a v USA dosáhlo # 14. V předstihu téměř jednoho roku tak připravilo/zajistilo
půdu/finanční přísliby pro vydání dvojalba a předurčila sound „Jesus Christ
Superstar“. A MCA dalo ambicióznímu projektu zelenou. Nerozhodné beatlesovské
Apple svou šanci definitivně promarnilo.
Kolem projektu se
v průběhu realizace vyrojila spousta příběhů a fám. Například o Yoko Ono
či Marianne Faithfull jakožto Máří Magdaléně. První si v této roli neumím
představit vůbec, druhou bych možná vzal na milost.
Během nahrávání se docela
experimentovalo, pro větší razanci se například některé davové vokální party
nahrávali v hale. Největší část opery vznikla v londýnském studiu
Olympic na šestnáctistopém stroji, což byl tehdejší vrchol techniky, pracovalo
se ale i v dalších místech, studiích Advision a Island.
2 LP „Jesus Christ
Superstar“ vyšlo v září 1970. Stanulo na vrcholu amerického i kanadského
albového žebříčku, což se dá přičíst i tamější oblibě velkých muzikálových
produkcí. V protestantské Velké Británii se zpočátku příliš neurodilo (# 23), i
tak to stačilo na zlatou desku za 100000 prodaných kusů. Celosvětová bilance
přesahuje k dnešku 7 milionů prodaných výlisků!
Existují desítky CD/LP/DVD
verzí Webberova Ježíše. Většinou jde o zaznamenaná jevištní představení. Osobně
považuji za výtečnou filmovou z roku 1973, natočenou pod režijním vedením
Normana Jewisona v Izraeli, na místech, kde k historické události před dvěma
tisíci lety došlo. Po speciální privátní projekci film pochválil i samotný
papež, vnímal jej mimo jiné jako potenciální katalyzátor zájmu mladých o Písmo
svaté, potažmo křesťanství.
Českého Ježíše mám za
povedeného, zejména díky Kamilu Střihavkovi, bližšího mému vkusu nabízí jen
mladý Gillan.
–
Spojení rocku a takzvané
vážné hudby může mít vícero podob, od artrocku po rockovou operu. I ta ale může
různorodě akcentovat jednotlivé stavební prvky. Například „Tommy“ je především
rock, v „Jesus Christ Superstar“ svádí obě složky vyrovnanější souboj. Obě díla
z přelomu dekád se stala etalonem, s nímž se musel chtě nechtě
popasovat každý následník. Troufám si říci, že vinylový Ježíš mi v patnácti
otevřel dveře do světa artificiální/klasické hudby, jakkoliv jsem napořád
zůstal rockerem. Pokud jste tak již neučinili, vyzkoušejte.
Jaromír Merhaut pro Spark 2020
A když už mluvíme o české verzi (viděl jsem s Kamilem Střihavkou, Danem Bártou, Bárou Basikovou, Jindrou Vobořilem, Alešem Brichtou, Vilémem Čokem před 25 lety v Divadle Spirála), tak nesmíme zapomenout ani na geniální přebásnění původního textu Michaelem Prostějovským!
OdpovědětVymazat