ROGER WATERS (10. 6. 2002, PAEGAS ARENA, PRAHA)

Předem dobrovolně přiznávám, že i na Pink Floyd jsem vyrůstal a mám rád všechny jejich vývojové etapy: úvodní barrettovskou psychadelickou z konce 60.let, experimentující z počátku seventies, navazující artrockovou trilogii, i „závěrečnou“ depresivní dvojku: patetickou Zeď, plus zatracovaný dovětek Final Cut.  Post-watersovské, homeopaticky stále více ředěné, opusy taky můžu.
Koncert Rogera Waterse, dlouholetého mozku a diktátora skupiny, jsem tedy vnímal jako završení jednoho ze snů mládí, vidět a slyšet Pink Floyd naživo, jak však realita káže, aspoň na etapy, po částech.
 
Přidám malinkou totalitní vsuvku. 24.3.1987, tedy v době nástupu takzvané perestrojky, jsem uspořádal pod hlavičkou CV SSM Fatra Napajedla – jinak to nešlo - poslechový večer z kompaktních disků. Hráli se mj. Dire Straits, Chris de Burgh, Deep Purple, Mozart, Queen, Marillion...
Pár dní na to si nějaký milicionář stěžoval na bojovém výboru své rodné Strany na záškodnickou „západní propagandu“ pod hlavičkou SSM, výborovčíci vše sepsali a svižně poslali k ráznému vyřízení předsedovi CZV KSČ soudruhovi Zelinkovi, který taky nezaváhal a obvinění přistálo na stole fatrovácké šéfsvazačky, která se málem zhroutila a poprosila o pomoc.
Sedl jsem tedy k psacímu stroji a soudruhovi vyčinil neznalost základních faktů: a to, že se vesměs jednalo o díla s protiválečnou tématikou od apoštolů míru, plus jsem připojil pro soudruha doporučující odkaz na vládní dokument „Koncepce rozvoje moderních audiovizuálních prostředků v ČSSR“, schválený předsednictvem ÚV KSČ. Soudruh se (po)kál a omluvil.
Legenda praví, že se zakrátko dostavil v rámci sebevzdělávání na náš videovečer s pinkfloydovskou Zdí a užil si. Sice patřičně orosen, ale už mlčky.
Na jednu stranu to byla legrace, na druhou ale i takovéto věci mohly zamíchat osudy lidí, byť jen kariérně. Opakuji, psal se rok 1987!

Před koncertem samým jsem se potměšile bavil tím, jak neřešitelný problém vyvstal před pořadateli, když efektové bedny postavili zvukaři jinam, než pražští koumáci předpokládali. Zřejmě bylo nad jejich rozoumek shrnout plachty ze zakrytých sedadel a usadit tam lidi, kteří měli lístky pod a těsně vedle repráků. Nakonec si diváci pomohli sami a Pepíci jenom v úžasu civěli. Dovětek. Bohužel, jak jsem si dnes (14.6.) přečetl v MF, tak část postižených diváků rezignovala a odešla. Takže spíš než k smíchu, je tato neschopnost pořadatelů k pláči.
Pár slov předem obsahu koncertu. Kdo vlastní 2CD nebo DVD In The Flesh Live, zachycující stejný koncertní program v jeho americké podobě z roku 1999, má až na pár výjimek před sebou playlist pražské show jako na dlani.
 
Úvod patřil bloku z The Wall, otevřenému titulní skladbou celého turné, samozřejmě nechyběla povinná halekačka Another Brick In The Wall Part 2 a jímavá Mother, úvodní část završil protestsongový dovětek z Final Cut – Get Your Filthy Hands Off My Desert. Na pódiu se pak dvacet minut producírovala Zvířata. Pocta Sydu Barrettovi, tak by se dalo nazvat dalších 40 minut, s olejovou psychadelickou zvuko-obrazovou-malbou Set The Controls For The Heart Of The Sun z 68‘ a takřka kompletním přehrání elpé Wish You Were Here. Jeden z emočních vrcholů koncertu. Projekci mladé krásné tváře Syda v dojímavém závěru překryl dvoumetrový točivý démant, vrhající do prostoru ostré odražené paprsky bodových reflektorů. Shine On You Crazy Diamond ....

Druhou část po přestávce otevřela Odvrácená strana měsíce: klouzavá Breathe, Time s nebesky velebným kytarovým sólováním a hardrockově dusavá Money. Ze sólové Watersovy tvorby, jež vesměs vychází z hudebního vzorce The Wall, dominovaly kusy z Amused To Death, zejména velebombastická Perfect Sense (Parts I & II) a kontrastně intimní čarokrásná It’s A Miracle.
Finálovou extáze v podobě Brain Damage a Eclipse, jimiž končí Dark Side Of The Moon, završila, jak jinak, Comfortably Numb z The Wall s předlouhým střídavým i souzvučným sólováním dvojice White – Kamen.
Roger Waters také nakonec předvedl, jakým skvělým manipulátorem davů je, když na jeho nenápadný pokyn asistenti pustili v samém závěru před sedící vipáky juchající mládež, ta strhla davy dalších, a nakonec  i seladoni „spontánně“ povstali a vytvořili Mágovi rozbouřenou stafáž u jeho bot.
Nenápadný přídavek Flickering Flame o lidské svobodě a lásce neměl jinou úlohu, než před rozchodem domů přitlumit orgasticky rozvášněné publikum.
 
K muzikantským výkonům. Watersův hlas je dnes již trochu pošramocen věkem, to dá rozum, na sílu jeho sdělení však příroda neměla sebemenší vliv. Na basu se chvílemi celkem pěkně rozjel, párkrát i zasóloval. Nejefektnějším prvkem soundu byla bezesporu trojice famózních zpěvaček, opravdu se mi příčí napsat doprovodných. Z dokonalosti jejich pěveckých partů šla chvílemi husí kůže. Královnou tria byla bezesporu PP Arnold, pohybující se ve vrcholných patrech pop music již od poloviny šedesátých let, kdy začínala vedle Tiny Turner. Dvojice sólových kytaristů se prostě a jednoduše skvěle doplňovala a vymezený gilmourovský prostor naplnila s invencí. K hladkému houslovému tónu Snowyho Whitea (již od roku 1976 jako první host doprovázel PF na koncertech) vytvářel zdrsnělý kontrast Chester Kamen. Trochu upozaděný Andy Fairweather střídal kytaru s basou, podle potřeb šéfa. Zvuk kořenil i saxík Norberta Stachela, rytmickou podezdívku spolehlivě odbouchal Graham Broad. Zdvojené klávesy obsluhoval synek Rogera Harry, ten se soustředil na samply, efektory a kila. Náročnější party, zejména elektrifikovaného piána, oddřel však takřka neviditelný Andy Wallace.
Světelná show byla nadprůměrná, doprovodné projekce posilovaly vyznění hudby a místy jí dodávaly další rozměr, sem tam pozorné oko zaregistrovalo i fórky typu pomalu se sunoucí družice na obloze a další srandičky. Bonbónkem pro fajnšmekry bylo i to, že Gerald Scarfe přimaloval speciálně pro Waterse pár svých nezaměnitelných animovaných sekvencí.

Mám-li srovnat Pink Floyd před osmi lety na Strahově a Waterse dnes, obé se mi líbilo stejně. Tam i tam perfektní zvuková, jevištní i muzikantská prezentace, přesně v intencích daného repertoáru. U Waterse body navíc za vokalistky a nahuštěnější repertoár, u Pink Floyd za některá Gilmourova space autentická sóla.
Pokud malilinko něco v pondělí chybělo, byla to pro většinu Hey You, já osobně bych si dal pár mňamek z Meddle, Atom Heart Mother a Pištce. Ovšem, to už by chudák Waters mohl přehrát rovnou všechno, aby se zavděčil (možná) všem.
 
Neodpustím si závěrem výpad proti některým hnidopišským recenzentům z denního tisku. Jestliže Ondřej Bezr v LN píše: „Vystoupení Rogera Waterse, zakladatele Pink Floyd, hudebně nadchlo, ale nepřineslo nic nového“ a Vladimír Vlasák taktéž „Waters ... nic nového nenabídl“ křičím, proboha co nového měl rockový klasik přinést a nabídnout? To měl hrát pozpátku, nebo měl skladby zrapovat, rozbít industriálními ruchy, nebo z nich udělat nekonečné bluessession? Je to stejný blábol, jako konstatovat na výstavě obrazů starých mistrů, že namalované je to sice pěkně, ale nepřináší to nic nového. No a pak takovému zasvěcenému kritikovi O.B. uteče fakt, že nejstarší skladba nebyla z Dark Side, ale z o pět let starší dvojky. Ale nechme kritiky spát.
 
Tři a půl hodiny blaženého stavu hlubokého ponoru do pinkfloydovské tónomalby, vlastních pocitů a obrazotvornosti, uhranulo všechny vyladěné přítomné. Rozzářené obličeje a oči svítící štěstím naprosté většiny odcházejících jsou toho důkazem.
 
Všem, kteří nebyli, říkám jediné: VAŠE ŠKODA!
 
Jaromír Merhaut (2002 pro Rock Report, revize 2011 pro Rock+)

foto: Jiří Rogl

Setlist:

In the Flesh

The Happiest Days of Our Lives

Another Brick in the Wall Part 2

Mother

Get Your Filthy Hands Off My Desert

Southampton Dock

Pigs on the Wing 1

Dogs

Set the Controls for the Heart of the Sun

Shine On You Crazy Diamond (Parts I-V)

Welcome to the Machine

Wish You Were Here

Shine On You Crazy Diamond (Parts VI-IX)

Speak to Me

Breathe

Time

Breathe (Reprise)

Money

5:06 AM (Every Stranger‘s Eyes)

Perfect Sense (Parts 1 and 2)

The Bravery of Being Out of Range

It‘s a Miracle

Amused to Death

Brain Damage

Eclipse

Comfortably Numb

Flickering Flame