KEN HENSLEY STORY: BLOOD ON THE HIGHWAY (1)
KAPITOLA I – ZAČÁTKY
NEKONTROLOVATELNÝ, MNOU NEKONTROLOVATELNÝ
Je
první sobota srpna 2006. Za pár týdnů mi bude jednašedesát, a přesto právě teď
nemůžu úžasem ani zavřít ústa. Kdybych mohl, vstal bych, mluvil bych jako
šílený a máchal rukama jako holandský větrný mlýn. Ale nemůžu. Jsem jako
připoutaný ke svému sedadlu – a jsem za to vděčný. Vše to přebíjí pocit
naprostého úžasu. Už jsem někdy viděl něco tak krásného? Přitom tak
přirozeného, pravděpodobně normálního pro jiné… přesto, už jsem někdy viděl tolik
nádherných vjemů během tak krátké chvíle? Za celý svůj život jsem zatím nebyl
tak ohromený. Jedná se o naprosto novou zkušenost, a zatímco zírám a ukazuji a
žasnu a žvatlám, jeden hlas v mém nitru stojí jakoby trochu opodál.
Přemítá. Je to jen malý hlásek. Nicméně se ptá: Je tohle to nejlepší?
Nechci,
aby se zdálo, že jsem znuděný životem nebo něco takového, ale hodně jsem toho
zažil i si hodně užil. Existují lidé, kteří se nikdy nenabaží poslechu těchto
příběhů a pořád se mne ptají na dny ve Speakeasy*, jamování s Hendrixem,
život s Paulem Kossofem, jak jsem se učil jeho způsob blues, který byl tak
odlišný od toho Micka Taylora, který se přidal do mé kapely – předstoneovské,
samozřejmě – z jednoho z nejbizarnějších myslitelných důvodů… celou
cestu k platinovým úspěchům s Uriah Heep, naprostý nezájem některých
a zbožňování u druhých. Takže, i když budu riskovat, že zním trochu – nebo
hodně – znuděný životem: Když jste v tomhle byznysu tak dlouho jako já, je
těžké si představit, že existuje něco nového, ale tohle je naprosto jistě
poprvé!!!
Kéž
bych uměl popsat, jak pozoruhodná ta scenérie je! Přelétáme nad městy a
vesnicemi, vznášíme se nad fjordy, které uvádějí v úžas svým klidem, svou
velikostí a zvláštními tvary… že si prostě chcete sáhnout. Dotknout se. Přesně.
Tak to je. Chcete se toho všeho dotknout. Nedokážu to teď nějak víc analyzovat
a možná ani nechci, ale částečně je to tak neuvěřitelné proto, že to všechno
pozoruji – ze vzduchu, jakoby ve snu – když přelétáme jen velmi nízko a koukám
se prosklenou podlahou, jedním ze speciálních prvků helikoptér Bell 44.
Na
cestě z Fredrikstadu do norských hor se nacházejí stáda sobů, ovcí,
traktorů, těch je spousta. Jak se dostáváme hlouběji do předhůří a mezi nižší
hory, někdo zakřičí: „Páni, kde to vlastně jsme?“ Nevím, čí je to hlas. Jestli
pilotův, tak jsme pěkně v prdeli – nebo vlastně v ráji.
Potom
zahneme doleva nad velké jezero a tam, zčistajasna, je velká horská chata,
pódium a stany všude po svazích. Neuvěřitelný pohled.
Všichni
ti lidé, zdánlivě uprostřed nicoty, nebo spíše na severní výspě nicoty, jsou
tady, aby se zúčastnili „Letní party Kena Hensleyho“. Nekecám, takhle se to
opravdu jmenuje, nezdá se mi to.
Moc
jsem toho včera nenaspal, částečně kvůli ponocování v místní putyce, Odinově koruně (Hotýlek mé knihy), a hlavně proto, že jsem byl rozrušený dnešními
vystoupeními. Správně, dvě vystoupení
v jednom dni, tak dobře se prodávaly lístky. Ještě jedna věc mne udržovala
vzhůru a ve stavu nervozity. A to fakt, že budu hrát písničky napsané za dobu
36 let mého života s kapelou, jejíž věkový průměr je možná ještě nižší.
Některé z těch kluků – jako zpěváka Eirikura Hauksena, Kena Ingversena a
Willyho Bendiksena – znám už mnoho let, jiné – např. basáka Syda Ryngsbyho –
méně než 72 hodin.
Takže
po noci, která netrvala dost dlouho, jsme se sešli v 8:30 ráno, dali si
kafe a naskákali jsme do dvou helikoptér, které byly najaté, aby nás dopravily
do hor, kde jsme měli být součástí dvoudenního festivalu. Nebylo v nich
moc místa, takže jsme tam byli jen kapela, Magne Ostby, náš zvukový inženýr a
filmový režisér/kameraman. Po přistání (úžasném) jsme zamířili přímo na pódium,
abychom zkontrolovali pronajaté vybavení a připravili se na první vystoupení
naplánované na dvanáctou hodinu (v poledne!!!).
*Speakeasy – londýnský hudební klub, slavný v 60. a 70.
letech
MOŽNÁ
VÍTE NĚCO, CO JÁ NE
Existuje
časopis The Word – celkem dobrý časák, co jsem slyšel – a ten se rozhodl, že
pro své číslo v lednu 2006 nevybere tuctovou náplň, nebude žvanit o cenách
a nejlepších umělcích loňského roku. Ale místo toho vydali číslo nazvané „Pche!
Humbuk!“, které se mělo zaměřit na „to nejhorší ve všech kategoriích“. Myslím,
že to měla být tak trochu legrace. Působí to na mne jako ten typ dárku, co
najdete pod stromečkem, prolistujete a pročtete si jej během cigára na verandě,
zatímco zbytek rodiny se snaží najít účtenky od dárků, které nikdy nechtěli…
Byl
tvořen různými úryvky v každé kategorii a napsán spoustou různých
přispěvatelů. Nejhorším hercem všech dob je podle něj Kenneth Branagh, nejhorší
zpěvačkou Alanis Morissette, nejhorší popovou hvězdou Geri Halliwell, nejhorší
písní všech dob Imagine… a nejhorší
kapelou je… správně. Uhodli jste to.
Ten
pisálek, David Hepworth, je aspoň dost upřímný – nebo zábavný? – na to, aby ve
druhém odstavci zdůraznil, že to je „čistě jen jeho problém“. No, nevím, jaké
problémy mu v noci nedají spát, ale jeho kritika Uriah Heep zahrnuje
podivné prvky: obaly desek, dále fakt, že jsme neměli „tu zdravou dávku
vulgarity, díky které odpustíte Sabbathům“ a na závěr to, že kapela hrává
(hrávala) „v nějaké Halle v Saarbrückenu“.
David, šéfredaktor The Word (podtitul: Více než jen hudební časopis), se tak
zoufale snaží dělat slovní hříčky, že se ani nestydí kritizovat jména jádra
kapely – Mick, Lee a Ken – která podle něj „zní jako skvělá firma malířů
pokojů“. Možná je to sranda, ha ha, dobře. Co mne nikdy nepřestalo udivovat je
fakt, jak – nebo že vůbec – přitažlivé pro posluchače mimo Velkou Británii je
něco, co hudební novinář vnímá jako důkaz zastaralosti. Pokud kapela vystupuje
mimo Britské ostrovy, tak to bude kritizováno, přímo zavrhováno nebo – vezměme
to trochu zvesela – zesměšňováno?
Pro
mne jako člověka, který hodně cestoval (jak se to úspěšným umělcům stává),
pracoval a žil v docela hodně zemích, je nepochopitelné, jak někdo může
seriózně posuzovat kapelu na základě toho, že se posmívá národnosti jejího
publika. Když skupiny vystupují v Jižní Africe, Latinské Americe nebo
východní Evropě, samozřejmě v tom hrají roli i ekonomické důvody. Nikdy
jsem k těmto břehům s Uriah Heep nedorazil, poněvadž většina těchto
zemí se rocku – a jiným, často mnohem důležitějším věcem – otevřela potom, co
jsem roku 1980 kapelu opustil. Ale publikum tvořené lidmi, kteří se chtějí
bavit, aréna mladých děcek nebo třeba jen partička postarších lidí jako David
Hepworth v ošuntělém klubu… máme se jim všem posmívat jen proto, že jeden
malý detail v jejich pasech se liší od těch vašich, ať už je to datum nebo
místo narození, barva jejich kůže nebo očí? To si nemyslím. Ale dost už toho.
SMLOUVY
A ROZPTYLOVÁNÍ
Bylo
mi dvanáct, když jsem začal rozvážet noviny. Doručoval jsem je v šest ráno
po Stevenage v Anglii, kam se má rodina přestěhovala z Londýna potom,
co jsem v jedenácti složil zkoušky, které mi zajistily místo na gymnáziu
Alleyne’s.
Po
nějaké době jsem začal být opravdu ambiciózní. Rozvážel jsem noviny a k tomu i mléko. Vlastně jsem se
nikdy nebránil tvrdé práci.
Byli
jsme chudá, typická rodina. Můj otec pracoval (a to tvrdě), má máma se starala
o dům a vychovávala děti. A já jsem snil o tom, že si jednoho dne polepšíme.
Snil jsem o tom, že se jednou stanu profesionálním fotbalistou… a Luton Town,
v té době prvoligový anglický tým, mi nabídl smlouvu…
Snil
jsem o tom, že až budu mít trochu peněz (což znamená po rozvážce novin), koupím
si balení mých oblíbených čokoládových sušenek. Plán tehdy byl všechny je
sníst… což jsem i udělal! Máma nám mohla každému dát jen jednu sušenku každému
(o víkendu dvě), ale já jich chtěl víc. To balení bylo prostě fantastické.
Slaďoučké. Nechoval jsem se jako prase… prostě jen skvěle chutnaly a já se
nikdy nemohl nabažit věcí, které jsem měl rád! Pěkně hloupé.
Všechny ty nástrahy úspěchu … nebo to
byla výstřednost?
SKVĚLÁ
ŠKOLA – NEBO ŠKOLA, TEČKA
Již
celkem brzy se měl v mém životě splnit jeden z mých snů. Dostal jsem
nabídku od fotbalového klubu Luton Town podepsat amatérský dorostenecký
kontrakt. Jé! Táta byl nadšený. Hned, jak se to dozvěděl, napsal do školy, že
už za ně o víkendech nebudu moct hrávat ragby – kvůli očekávanému „kariérnímu
posunu“. Miloval jsem sport a hrál jsem téměř ve všech školních týmech. Ale tak
nějak se přihodilo, že ragbyová a fotbalová sezona se navzájem překrývaly.
Vlastně
jsem sport miloval tak moc, že jsem často zůstával ve škole déle, abych
trénoval – mimo fotbal opravdu snad všechny sporty, v jednu chvíli jsem
byl dokonce kapitánem „Koltů“, školního kriketového týmu do 16 let. Účast na
všech těchto mimoškolních aktivitách znamenala, že jsem domů chodíval pozdě a
byl jsem „žádán“ („nucen“ je příliš škaredé slovo, ne?) sníst coby trest vystydlou
večeři. Vykazoval jsem nějaké známky lítosti, zlepšení se? No, našel jsem jedno
řešení, které fungovalo: naučil jsem se mít rád studené jídlo! To se časem,
během počátků mého hudební dráhy, ukázalo být opravdu užitečné.
No
nic: škola z toho dopisu nebyla nadšená a okamžitě přišla odpověď, že
pokud nejsem ochotný „reprezentovat školu“ na sportovním poli, pak ve škole
prostě nemám co dělat! Naivní malý sedmnáctiletý kluk, co jsem tehdy byl, měl
rozhodnout, co se s ním stane. Ukázalo se, že se jednalo o zlomový bod
v mém životě, který mě měl ještě dlouho potom ovlivňovat – někdy si
myslím, že mne ovlivňuje dodnes. Takže co: škola, podle předpisů a
v uniformě, nebo směřovat k zářným zítřkům? Fotbalový klub Luton
Town, nebo gymnázium Alleyne’s? Co bude táta chtít, abych udělal?
Do
maturity mi chyběl jen jeden rok. Mám ze školy odejít a tím promrhat pět let
studia, které už jsem měl za sebou? Co by udělal Luton Town, pokud bych je
poprosil, aby na mne ještě rok počkali? Ani jednou jsem se nezeptal sám sebe,
co chci udělat já!!!
(PŘÍLIŠ)
SE CHTÍT ZAVDĚČIT
Nakonec
jsem se rozhodl zůstat ve škole. Byl jsem přesvědčený, že tak by to chtěl i
táta. Navíc jsem se tou dobou už začínal mnohem víc zajímat o hudbu. Již jsem
začal snít o tom, že se stanu rockovou hvězdou. Nechtěl jsem být jako Elvis, chtěl jsem být jím.
Co
následovalo? Táta se rozzuřil (protože jsem si vybral školu a ne fotbal).
Narostly mi delší vlasy a sport už mne nefascinoval tolik jako před tím, co
Elvis a spol. vyřvávali z rádia. Nakonec mne otec požádal, abych se
odstěhoval.
Muž
s dlouhými vlasy byl u nás doma tabu. Tím mi bylo nakonec zdůvodněno, že
začínám mít špatný vliv na své bratry a sestru. Špatný vliv? Já?
V podstatě to bylo o tom, že můj otec se ve mně zklamal, protože jsem
příliš rychle přeběhnul k nepříteli – od profesionální fotbalové kariéry u
Luton Town k záměru být jako Elvis.
Můj
otec snil o tom, že se stanu fotbalovou hvězdou. To, co si pro mne vysnil on,
bylo mocnější než můj vlastní sen. A já jeho sen rozbil tím, že jsem se rozhodl
tak, jak jsem si myslel, že by si on přál. Myslím, že jsem se z toho nikdy
nevzpamatoval!
…PAK
ZNÁŠ TU KAMENITOU CESTU
Následování
svého snu (nebo snů) je riskantní podnik a nikdo to nezjistí, dokud to
nepodstoupí! Nebo se o to alespoň nepokusí. Nemůžete se jim věnovat pouze
polovičatě. Aby přinesly plody, požadují po vás a berou si energii z vaší
naprosté oddanosti a obětování se těmto snům, občas okořeněnému značnou dávkou
sobectví. Mám tušení, že právě v tom je velká část toho „rizika“, protože
nikdo nikdy pořádně nepochopí, proč děláte většinu z toho, co děláte. A
tím si naděláte nepřátele. A velmi často tito nepřátelé mohou být docela dobře
vaše rodina nebo kamarádi – což vás staví před závažnou otázku… „oni“, nebo „můj
sen“? Už před tím, než se sen stane skutečností a přinese své plody (krásné
plody, pokud máš štěstí… ale spíše jen bodláky, pokud ne), budeš muset učinit
mnoho rozhodnutí. Kvůli tomu jsem se často cítil jako samotář, poněvadž od té
doby, co jsem se upnul k jednomu snu, za který stálo za to bojovat, jsem
se cítil velmi osamocený. Boj za uskutečnění svého cíle s sebou přináší
rozhodnutí, kdy si často vybereš tu riskantní kamenitou pěšinu místo více vžité
střední cesty. Kdo pochopí, když si vybereš tu riskantní možnost? Přátelé a
rodina to mohou vidět jinak než ty… Ale představa, že se můj sen může uskutečnit,
ta jasná vize, pro mne vždy byla tak zatraceně vzrušující, že naprosto ovládá
mé myšlení. Obsadí každý probdělý (a v mém případě i prospaný) okamžik ve
tvém životě až se dostanete do bodu, kdy se stává „imaginárním zvykem“ – a
netrvá dlouho a tyto zvyky se stávají „závislostmi“…
A
to je počátek opravdových problémů! Rozhodl ses být odlišný a lidé ti nerozumí
(nebo nechtějí rozumět). Věci, kterým lidé nerozumějí, je znervózňují. Možná
dokážeš dělat věci, které jiní nedokáží a to, jakkoli divně to zní, vyvolává
více závisti než respektu. Jen se podívejte na novináře! Lidi prostě hrozně
sere, když vidí někoho, koho považují za sobě rovného, neustále činit
odvážnější rozhodnutí než oni sami!
Jestli jsi byl někdy zamilovaný
Pak znáš tu kamenitou cestu
O které jsem hovořil.
Vzpomeneš si na to, kdy
Bývalo dobře
A kdy jsi to musel zvládnout sám.
Footprints In The Snow – Šlápoty ve
sněhu z High And Mighty, 1976
POŘÁDNĚ
SE ROZMYSLI, MŮJ PŘÍTELI
Protože
tohle všechno zní trochu abstraktně, musíme v tuto chvíli použít jakýsi
referenční rámec. Takže tady je: představte si, že jste ve skupině. Jeden
z jejích členů píše písně, které vás proslaví po celém světě a vydělají
vám spoustu peněz (a tím vám splní sen, o kterém jste možná ani nevěděli, že
máte). Ale pořád si nevyděláváte tolik jako on. Jako vždy, jde o peníze. Jak
zareagujete? Podívejme se na možná řešení…
1.
Vytváříte skladateli přátelskou atmosféru a snažíte se zajistit, aby tento
zdroj bohatství nevyschnul (v některých kruzích a podle úzkoprsých názorů by to
bylo považováno za „lezení do zadku“).
2.
Odmítnete přijmout jakékoli kladné aspekty tohoto požehnání a protestujete
proti němu až do fáze, kdy skladatele (mecenáše) a producenta (nikoliv
požehnání, ale přesto mecenáše) obviníte z „tajné dohody“, která má vyloučit
všechny vaše nevhodné příspěvky, a následně jste vyhozen!
Pro
mne – a jak můžu být nezaujatý? – je jasnou volbou číslo 1. Možnost číslo 2 je
prostě tvrdohlavost a blbost. Ale stalo se to. Opravdu!
Což
mne přivádí k další pasti. Když se vám uskuteční byť jen jediný sen, někdo
na vás začne žárlit, a když k tomu dojde, pak je to opravdu divadlo, a zvlášť,
pokud je to váš vlastní příbuzný!
Ale
to odbíhám…
Byla
ta příhoda s balením sušenek prapůvod mého uvědomění, že opravdu můžete
mít přání a uskutečnit jej? A pokud ano, kde se vzala ta silná touha, ten elán?
Proč
nechápu význam jakýchkoli „zbytků“? Táta po nás pokaždé chtěl, abychom všechno
dojedli. A když něco řekl, tak jsem to udělal. No… většinou. I když je pravda,
že když jsem vyrážel ven, převlékal jsem se do svých přiléhavých kalhot až u
kamaráda.
A
přesto, nenechám zbytky!
Nikdy
jsem nenechal žádný kokain na zrcátku a stále mám problémy s tím nedopít
láhev vína!
Proč
jsem spolužákům vykládal, že dostanu kolo, když jsem věděl, že mi ho táta
nekoupí? Myslel jsem si, že když na tom budu dost trvat, nevydrží to, koupí mi
je a já tím pádem budu spasen před tím obrovským ponížením, kterému jsem se sám
vystavoval! Ale co, sakra… stálo to za ten pokus, nebo ne?
No
nic, když mi bylo jedenáct, uspěl jsem s pokusem uplatit/vydírat mé
rodiče, aby mi koupili kytaru. Odmítal jsem totiž jít k zubaři do doby,
než mi ji koupí! Pěkné, zářivá akustická kytara z katalogu Headquarters
and General Supplies, která se měla stát počátkem něčeho mnohem složitějšího!
Pořádně se rozmysli, můj příteli
Možná to vypadá jako začátek
Ale může to být i konec
Footprints In The Snow – Šlápoty ve
sněhu z High And Mighty, 1976
(překlad Mirek Rafaj)
Ukázka z autobiografie Kena Hensleye
Komentáře
Okomentovat