PATTERN-SEEKING ANIMALS: Prehensile Tales (2020)
Proč by nemohl současný prog
bavit a současně fungovat jako kompostér? Ne, nezbláznil jsem se. Jen jsem se
při poslechu „Prehensile Tales“ blaženě usmíval. A proč kompostér?
PATTERN-SEEKING ANIMALS pracují podobným způsobem – staré odřezky proměňují v živinu
nového pokolení.
Album „Prehensile Tales“, vydané jen deset měsíců po debutu, je zvláštní svou kombinací novovlnné a artrockové „estetiky“. Americké kvarteto, personálně ze tří čtvrtin provázané se SPOCK’S BEARD, hraje ve složení: Ted Leonard (hlavní vokály a kytary), Jimmy Keegan (bicí a vokály), Dave Meros (basy) a John Boegehold (klávesy). Nebojí se míchat osmdesátkový new wave sound/rytmiku s mellotrony/varhanami i kytarovými sóly jako vystřiženými z katalogu progresivního rocku sedmdesátých let. A tak hned na úvod „Raining Hard In Heaven“ nasadí parafrázi „Billy Jean“, v „Why Don't We Run“ vyskočí vzpomínka na novovlnnou parodii „Mexican Radio“ od WALL OF VOODOO, a „Soon But Not Today“ vyzdobí jak vánoční stromeček: názvuk Howeovy kytara ze „Soon“, troška keltštiny, vaudeville, riff, jazzrock, disharmonie, baroko, BEATLES, …. nestíhám psát, co deset sekund, to nový nápad – a vůbec neva, že občas odněkud opsanýJ
Jeden by řekl: nemají úctu k tradicím, druhý namítne: konečně někdo, co po 1001 nekopíruje velké vzory, ani se nenechá vtáhnou do širokého kalného koryta postprogu, kde musíte lovit mřenky hluboko pod líně se valící hladinou...
Po dlouhé době něco progrockového, kdy nejsem schopen předjímat příští sekundy/minutyJ Muzika, jaké se hladový progrocker nemůže nikdy nasytit.
Jaromír Merhaut pro Spark 2020
Album „Prehensile Tales“, vydané jen deset měsíců po debutu, je zvláštní svou kombinací novovlnné a artrockové „estetiky“. Americké kvarteto, personálně ze tří čtvrtin provázané se SPOCK’S BEARD, hraje ve složení: Ted Leonard (hlavní vokály a kytary), Jimmy Keegan (bicí a vokály), Dave Meros (basy) a John Boegehold (klávesy). Nebojí se míchat osmdesátkový new wave sound/rytmiku s mellotrony/varhanami i kytarovými sóly jako vystřiženými z katalogu progresivního rocku sedmdesátých let. A tak hned na úvod „Raining Hard In Heaven“ nasadí parafrázi „Billy Jean“, v „Why Don't We Run“ vyskočí vzpomínka na novovlnnou parodii „Mexican Radio“ od WALL OF VOODOO, a „Soon But Not Today“ vyzdobí jak vánoční stromeček: názvuk Howeovy kytara ze „Soon“, troška keltštiny, vaudeville, riff, jazzrock, disharmonie, baroko, BEATLES, …. nestíhám psát, co deset sekund, to nový nápad – a vůbec neva, že občas odněkud opsanýJ
Jeden by řekl: nemají úctu k tradicím, druhý namítne: konečně někdo, co po 1001 nekopíruje velké vzory, ani se nenechá vtáhnou do širokého kalného koryta postprogu, kde musíte lovit mřenky hluboko pod líně se valící hladinou...
Po dlouhé době něco progrockového, kdy nejsem schopen předjímat příští sekundy/minutyJ Muzika, jaké se hladový progrocker nemůže nikdy nasytit.
Komentáře
Okomentovat