THE TANGENT: Auto Reconnaissance (2020)

Andy Tillison ani Inside Out nešetřili v promo rozhovorech a materiálech k jedenáctému albu skupiny superlativy – prý objevuje nové cesty progresivního rocku. Jaká je skutečnost?
Pilotní singl, „Life on Hold“, zní jako STYX, pokoušející se o roboto jazz. „ Jinxed in Jersey“, výrazově unylý příběh z jazzového klubu se k rockovému životu probere až někdy kolem šesté minuty, kdy se do ospalého baru opakovaně nabourává náklaďák s železným odpadem. Andy Tilson nezpívá, jen promlouvá. Možná zajímavě, nevím, text jsem nezkoumal. Ale jestli to má být nějaké naléhavé sdělení, tak si měl najmout Petera Hammilla, jemuž emočně rozumím i bez znalosti textu. Následuje „Under Your Spell“, další rozvolněné preludování a probrnkávání se k nudě. Jako soundtrack při dumání o nesmrtelnosti chrousta možná dobrý, ale rocker se opět nemá čeho chytit. Možná jen nejsem dostatečně postJ V „The Tower of Babel“ se zjeví aspoň náznak melodie a zpěvu, plus něco málo dechů – průměrný jazzrock.
Stěžejní kompozice alba, „Lie Back & Think of England“. Půlhodinová … co vlastně? Symfonická báseň ne, ani rocková opera, „Supper’s Ready“? Smích. Až v poslední třetině zazní sytější zvukové barvy, jinak další hlušina. X-tý Andyho pokus o VAN DER GRAAF GENERATOR? Nemá na ně. Náladu mi trochu spraví „The Midas Touch“, perlivá roztomilůstka ve stylu Stinga. A jsme na konci, já s posluchačskými silami, kapela s albem. Překvapení se nekoná. Bonusové jarreovské syntíkové bublaniny  a drnky sice navozují jakýs takýs pocit vesmíru, k Proximě ale stejnojmenná skladba, na rozdíl od „Oxygene VI“, rozhodně nedoletí, kdo by jí tam poslouchal.

Prokletím přelétavých eklektiků je, že si nikdo nezapamatuje jak vlastně hráli. Slovy svazáka Duška: „Víš, co se mi na tobě nelíbí, Víťo ?? Ty se pořád tváříš, jako bys měl nějaký názor. Ale my přitom nevíme jaký.“ Do hrobu THE TANGENT posílat nebudu, jen do spodního šuplíku.
 
Jaromír Merhaut pro Spark 2020