BUDGIE: ANDULKA TĚŽKOODĚNÁ

BUDGIE (Andulka), další z plejády přehlížených a přitom stylotvorných kapel. Pokud má někdo patřit do pomyslné první vlny britského heavy metalu, tak BUDGIE nepochybně.

Dávno před nástupem punku dokázali do svého volnomyšlenkářského hardrocku narvat i urputnost a určitou neomalenost, s ničím-se-nesranost. Zatímco souputníci zkrášlovali svůj styl hráčskou ekvilibristikou, vokály, duněním, BUDGIE (vedle svých oblíbených reminiscencí na sixties psychedelii) jednoduše tlačili na pilu, a že uměli říznout a klovnout. Andulka předlétla svým způsobem dobu a ukázala metalistům cestu. Považovat BUDGIE za podružnou, anebo dokonce obskurní kapelu je projevem neznalosti souvislostí. Doba na ně nebyla připravená, proto nevystoupali svou popularitou mezi božské.

Často bývají označováni za jakýsi derivát BLACK SABBATH, to je ovšem další z nedorozumění, jimiž jsou BUDGIE obklopeni. Každá z obou kapel má vlastní, naprosto odlišnou chemii, i když riffy jsou obdobné. Co mě ale přímo fascinuje, jsou trdlecí plky o tom, že BUDGIE prý měli úzkou vazbu na RUSH (příkladově Daniel Bukszpan: Heavy Metal Enckylopedie – to je vůbec „bible“ k popukání, ale fotky dobrý). Takovým mudrlantům rád vždy připomenu, že RUSH vznikli o nějaký ten roček později, a že Geddy Lee i Burke Shelley kvičí jak jim zobák narost, a ne, jak se kdy navzájem slyšeli neslyšeli.

Bio Suši

(SIX TON) BUDGIE (DROPPINGS) se zformovali v roce 1968 ve Velšském Cardiffu jako přímí pokračovatelé HILLS CONTEMPORARY GRASS. Zakládajícími členy byli: baskytarista a zpěvák Burke Shelley (narozen jako John Burke Shelley 10.dubna 1947), kytarista Tony Bourge (Anthony James Bourge, 24.listopadu 1948) a bicmen Ray Phillips (Raymond John Phillips 1.května 1949).

První demo BUDGIE nahráli v témže roce, debutové stejnojmenné album až o více jak dva roky později. Točilo se ve studiu bratří Wardů Rockfield, pod producentským vedením Rodgera Baina (mj. BLACK SABBATH, BARCLAY JAMES HARVEST), který upřednostňoval „živý“ způsob studiového nahrávání. Perlou, jakou by Ringo Čech nesesmolil, je song „Nahá rozpadající se pastýřka“.

Deska vyšla v létě 1971 u MCA Records, mezi top se nedostala. V září následoval singl „Crash Course in Brain Surgery“. O pár desítek let později skladbu přepracovala METALLICA na svém EP “Garage Days Re-Revisited” (1987). Pro úplnost uvedu, že „Homicidal Suicidal“ z jedničky nahráli SOUNDGARDEN.

Dvojka „Squawk“ vyšla v září 1972 u MCA, opět produkoval Rodger Bain. Obal s ptačí verzí bombardéru Blackbird SR-71 má na svědomí Roger Dean. V žebříčcích nebodovala, přesto se během roku dopracovala k označení zlatá. BUDGIE na něm mimo jiné zodpoví i otázku, jaké horko je v podpaží přístavního dělníka :-) Z Lp byl v lednu 1972 vytažen singl „Whiskey River/ Stranded“.

BUDGIE především koncertovali, doma i na kontinentu. OSIBISA, THIN LIZZY, MOTT THE HOOPLE, NAZARETH – s těmi všemi stáli v letech 1971-72 na pódiu.

Trojku „Never Turn Your Back on a Friend“ (1973, MCA, cover Roger Dean) si BUDGIE produkovali sami. Je posledním albem v původní sestavě Shelley – Bourge – Phillips.  Nejznámější Andulčinu pecku „Breadfan“ nahrála v roce 1988 METALLICA.

Následuje série koncertů ve Švýcarsku, Španělsku a Rakousku. Téměř celý rok tráví BUDGIE doma i venku po boku nastupujících JUDAS PRIEST.

„In for the Kill!” (1974, MCA) nahráli BUDGIE ve své produkci a s novým drummerem Peteem Bootem (ex EXTREEM, BULLION, BLUE CONDITION, LION s ex JUDAS PRIEST zpěvákem Al Atkinsem). Jako první se umístila v britské Top, na 29.místě. Perličkou byla nová verze „Crash Course in Brain Surgery“.

Ray Phillips se připojil ke KRACOTOA, založil RAY PHILLIPS´ WOMAN a později se objevil v „BUDGIE II“ TREDEGAR.

V lednu 1975 je na trhu singl „I Ain't No Mountain/ Honey“. S železnou roční pravidelností vydané 5.lp „Bandolier“ (1975, MCA) dosáhlo na ostrovech na 36.příčku a certifikát Gold. Za bicí se posadil Steve Williams (ex QUEST, LONE STAR). Skladbu „I Can't See My Feelings“ později přepracovali IRON MAIDEN.

Pete Book se po odchodu postupně objevil u SWEATY BETTY, SUICIDE a v reunionu LION.

Tímto albem končí takzvaná klasická éra BUDGIE. Turné k „Bandolier“ zavedlo BUDGIE i do Jugoslávie.

Je paradoxní, že v době nástupu punku si průkopníci úporna pořídili klávesáka, Richarda Dunna. Vychází „If I Were Brittania I'd Waive the Rules“ (1976, A&M). Kapela si tímto tahem připravila půdu pro první vystoupení v USA (11.11.1976) v Detroitu. Následovaly zámořské koncerty po boku MONTROSE a CAPTAIN BEYOND, a v létě 1977 triumfální návrat domů, do londýnského Hammersmith Odeonu.

1978. V lednu sedmička „Impeckable“ (1978, A&M) a v březnu Sp  „Smile Boy Smile/ All At Sea“. Hudba z elpa byla v roce 1979 použita v komedii „J-Men Forever“.

V sestavě se nakrátko objevuje jako host druhý kytarista Myf Isaacs (další parťák z QUEST, kapely ze sousedství). BUDGIE se vydávají na UK/US turné a nahrávají sběratelsky cenný „Live At Atlantic“. Po návratu do Británie jej nahrazuje Rob Kendrick (ex TRAPEZE, později CLOVEN HOOF), s ním BUDGIE koncertují až do prosince, kdy nastupuje „Big“ John Thomas (narozen 21.února 1952, ex EDGAR BROUGHTON BAND). Mezitím ale kapela přišla o další pilíř, Tonyho Bourgea.

První společnou studiovou prací nové sestavy bylo čtyřskladbové EP „If Swallowed Do Not Induce Vomiting“ z července 1980. Koncem roku (9.prosince, Glasgow, Apollo)  BUDGIE otevírají show Ozzymu, v rámci jeho Blizzard of Ozz Tour.  Dokonce mu půjčovali svého tehdejšího (1980-1982) pódiového klávesáka Lyndsay Bridgwatera.

„Power Supply“ (1980, Active Records)  nahrálo trio Shelley – Thomas – Williams. Současně vyšel promo singl „Crime Against The World/ Hellbender“.

O rok později boduje v britských žebříčcích nové elpé „Nighflight“ i singl „Keeping A Rendezvous/ Apparatus“, nahrané stejnou sestavou.

Vlna metalu vynesla do popředí i naše veterány. V osmdesátém druhém se stali atrakcí  Readingu,  jako první tvrďáci triumfálně pronikli do Polska,  12 vyprodaných koncertů zdobily až desetitisícové návštěvy. Od té doby mají BUDGIE v Polsku neuvěřitelné fanouškovské zázemí. Po odskoku do Jugošky se koncem roku Anduláci objevili doma, opět po boku Ozzyho.

Bourke s Phillipsem (a Pete Duttonem) se v té době pokusili sestavit své kontra BUDGIE. Shelley ale právo na jméno uhájil, takže odpadlíci vystupovali pár měsíců jako FREEZE, než Dutton zmizel do FIRECLOWN.

“Deliver Us From Evil” (1982, RCA) doplnil klávesami Duncan Mackay (ex COCKNEY REBEL, ex 10CC, mj. spolupráce s Kate Bush, Alanem Parsonem). Kdo by to byl řekl, anglický elegán a neotesanci. Nr.62 v UK.

V roce 1983 BUDGIE koncertují s DIAMOND HEAD, dokonce nahrávají nový materiál, ten už ale nenajde vydavatele. Poslední turné se odehraje v dubnu a květnu 1984. Pak už to šlo od desíti k pěti. Ojedinělé koncerty, nerealizované plány s kotlářem Jimem Simpsonem (mj. UFO, MAGNUM, RED DOGS)... v roce 1988 konec.

"Big" John Thomas se účastní na prvních dvou albech pomprockového projektu Mela Galleye PHENOMENA – „Phenomena I“ (1984) a „Dream Runner“ (1987) .

Vzedmutí zájmu o BUDGIE přišlo koncem osmdesátých let, to když METALLICA převzala dvě skladby a SOUNDGARDEN jednu.

Na scénu vstupuje hned několik seskupení s ex členy BUDGIE.

TREDEGAR: Tony Bourge a Ray Phillips, album “Tredegar” (1986)

SIX TON BUDGIE: Ray Phillips, alba  “Unplucked” (1995) a “Ornithology v.1” (1996).

V roce 1995 a 1996 Shelley, Thomas a bubeník Rob Jones coby BUDGIE vystoupili na festivalu v texaském San Antoniu. Úspěch byl obrovský.

Pete Boot vydal v roce 1999 staré 60s záznamy své kapely EXTREEM, doplněné o dvě novinky.

V roce 2000 nastává nová éra pravých BUDGIE. Shelley, Thomas a Steve Williams se vracejí na scénu na svém oblíbeném texaském festivalu. Po vystoupení na „Legends of Welsh Rock“ Thomas v září 2001 odchází. Na jeho místo nastupuje Andy Hart. Kapela koncertuje v USA i GB, znovu po boku DIAMOND HEAD i JUDAS PRIEST. Shelley později přiznává, že hlavním důvodem reunionu byla jeho zoufalá osobní finanční situace.

Fanoušci mají hody. V roce 2003 se po koncertních pódiích pohybují hned trojí BUDGIE. Ti praví Burkeho Shelleyho, SIX TON BUDGIE bicmena Ray Phillipse a JT´S BUDGIE kytaristy Johna „JT“ Thomase.

V roce 2003 nastupuje k BUDGIE nový kytarista Simon Lees. Pro nové reedice klasických alb skupina nahrává několik nových skladeb a v listopadu 2006 dokonce po 20 letech vydává nové studiové album "You're All Living In Cuckooland”.

Od ledna 2008 s BUDGIE vystupuje Craig Goldy, americký veterán metalové kytary, člen spolků DIO, GIUFFRIA, ROUGH CUTT.

V sestavě s ním dorazí BUDGIE i do Česka.

Alba

První tři čtyři alba BUDGIE patří do slabikáře tvrdého rocku. Skutečně není náhoda, že je uctívá METALLICA, IRON MAIDEN, VAN HALEN, SOUNDGARDEN a mnozí další kolegové muzikanti. Svou poslední studiovkou "You're All Living In Cuckooland" (2006) BUDGIE dokázali, že i po 40 letech na scéně mají pevný krok a rovnou páteř.

Sběratelům mohu doporučit kvalitně vybavené reediční vydání základních studiovek na CD od firmy Repertoire (cca 1995). Každý titul s bonusovými přídavky: skladbami ze singlů i new verzemi starých fláků. Předpokládám ale, že se během roku, dvou objeví nové verze v podobě replik Lp.

Z vícera ex-post živáků doporučuju zejména „The BBC Recordings” - zachycující BUDGIE průřezově v letech 1972, 1976, 1980 & 1982. Kdo se chce kouknout, jak BUDGIE vařili zamlada, musí na Youtube, anebo se vydat do temných vírů torrentů a rapidsharů.

Budgie (1971)

První sabbatovský riff „Guts“ nenechá nikoho na pochybách odkud vítr vane. Jen namísto Ozzáka mekoty, Burke skřehota. Tony Bourge vyplétá prostor kolem dunivých tónů skvělými vrstvenými vyhrávkami, používá i akustickou jemnohru. Burke Shelley vedle seismické i sólující basy a žiletkového zpěvu vládne podle potřeby taky mellotronem, je znát, že rané ambice BUDGIE byly košaté. Full forte pasáže v „The Autor“ prozrazují v čem byla největší síla raných BUDGIE: v nutkavém pocitu, že ten natlakovaný klokotající hrnec musí každou vteřinou explodovat. „Nahá rozpadající se parašutiska“ není psycho jenom názvem, zhulená sabatovština se skvělými fuzzy souboji strun a hlasivek – jak u starýho Cepelínu na jedničce. A když se přidají „smyčce“ je to jak BLACK LED CRIMSON. Není to drtivá temná síla jak u Iommiho a spol., je ale co poslouchat v první i druhé dějové linii. Pudový hardrock s kouzelnými naivistickými malůvkami. Klasa, klasika.

Squawk (1972)

Burke si nacpal plnou hubu žiletek, a kolegové opižlali takřka všechny ozdůbky. Řekl bych, že barevné hravé Andulce zmodralo peří a narostl ocelový klofák. A ubylo okatých Sabatů.

To vše platí pro 2/3 alba. Neukotvenou třetinu zabírá „Rolling Home Again“ a´la rozšafný domácký McCartney, zlehka načrtnutá, akustická „Make Me Happy“ a psychedelická „Young Is A World“. Dvojka BUDGIE posunuje kapelu k vlastnímu výrazu.

Never Turn Your Back on a Friend (1973)

„Breadfan“ zazvoní povědomě každému tvrďochovi. Ano, METALLICA si tuhle šupku kdysi vypůjčila, já ale raději origoš. „You Know I´ll Always Love You“ je má nejoblíbenější, kapela si s náma doslova hraje, nejdřív navnadí masomlejnem a pak si šmrdlá cosi kdesi vzadu, brnká na nervy, už už už, ještě ne, už už, pořád nic a pak riff jak bejk a závěrečný úprk s Burkeovým telefonátem odkudsi z ptačí budky :-) Další hluboký zářez na pažbě je sada riffů z „You´re The Biggest Thing Since“. Hromada nápadů, od sóla na bicí, přes psychedelii a z kytar splétaná lana, až po hardrockovou dusárnu. No a „Parents“, to je kapitola sama pro sebe, klouzavé kytarové reminiscence na jedničku Zepelínů, vláčné vábné zpěvavé mezihry, melancholický nápěv... vskutku parádní rozloučení s původní sestavou BUDGIE.

In For The Kill (1974)

Kdekdo by si mohl titulku splést s ranými RUSH, je fakt že ti dva – Lee a Shelley – chvílemi až splývají. Nový bicmen Pete Boot zapadl svými mohutnými kotly do soundu BUDGIE jak prdel na hrnec. Trio svou úporností v rychlých skladbách („Running From My Soul“) muselo být v roce 1974 docela inspirativní pro mnohé budoucí punkery. Mně, hardrockerovi vyznávajícímu především klasickou britskou školu DP-LZ-UH-BS, šli tehdy do ucha víc Andulčiny úletovky („Wondering What Everyone Knows“), anebo těžkotonážní žulovky („Zoom Club“), kde Burkeho skřehoto tolik neřezalo do uší. „Hammer And Tongs“ je sice obšlehlá „Dazed and Confused“, vůbec mi to nevadí, už jen proto, že LZ ji zase uzmuli Jakeovi Holmesovi, hehe. I kytarový slajd v „Living On Your Own“ mi něco sakra připomíná, skleróza dál nepustí. On si někdo vzpomene a dá vědět...

Bandolier (1975)

I když pětka víceméně jen opakuje již řečené, a chybí nějaká ta pecka na solar, poslouchá se báječně. Krátké album rámují dvě nejvýraznější skladby, „Breaking All The House Rules“ a „Napoleon Bonapart Pt I & II“. Na první BUDGIE sedm minut pumpují pár božích riffů, zatímco na dvoudílném Napoleonovi si pošmáknou i psychouši a artíci. Mezitím nás těkavě éterická „Slipaway“ odvane někam k Barretovým Floydům, „Who Do You Want For Your Love“ plus „I Can´t See My Feelings“ svou klidnou silou vrátí zpět na zem a lynottovsky škobrtavá „I Ain´t No Mountain“ donutí k rytmickému pokyvu i bednu kytu.

If I Were Brittania I'd Waive the Rules (1976)

V roce nástupu punku najednou BUDGIE - úsečnou částí svého repertoáru - dokonale ladili s dobou, i když hráli dál a dál svůj hardrock, nic jiného – viz „Anne Neggen“, „Quacktor And Bureaucats“, „Sky High Percentage“. Pro mne nicméně první deska BUDGIE, která mi neleze sama do krevního oběhu. Méně nápaditější kompozice a riffy, plus vyvatování klávesami – tak to vnímám.  Furt je ale co poslouchat, jen to trvá dýl, než se naladím. U závěrečné „Black Velvet Stallion“ rezonuju spolehlivě.

Impeckable (1978)

Že by? „Melt The Ice Away“ se s tím pere jak zamlada, a i „Love For You And Me“ je nahrubu osekaná sekerou Bourgeových riffů. Jenže pak až do „I´m A Faker Too“ a závěrečné „Don´t Dilute The Water“ už žádné rozmachy, ani záseky. On tedy Tony dokáže svou kytarou vdechnout život snad i mrtvole, a je takovým svorníkem všech těch rozutíkaných skladeb na albu – jenže, tuhle muzikantskou vysokou ocení jen fajnšmekři. Většině bude chybět dřívější espirit. Z BUDGIE se během času, jak kvapil a a tvrdej bigboš se nadechoval k druhé vlně, stala taková lokálka, kterou se sice každý rád povozí a zavzpomíná na mládí, ale ve shonu všedního dne naskočí spíš do pendolína... Už jenom kvůli Tonymu stojí ta fošna za poslech, je navíc poslední s ním.

Power Supply (1980)

Nový kytarista John Thomas smetl nekompromisně pel původních BUDGIE prvním hrábnutím do strun, jeho přímočarý drajv a vypalovačky společně reflektovaly změny, ke kterým došlo nástupem NWOBHM. Z BUDGIE - legendy, se stali pro mladé kapely BUDGIE - kolegové. Kovaná Andulka splynula s dobou.

Burke na „Power Supply“ zdůraznil všechny prvky, kterými BUDGIE kdysi předpověděli dobu a kapela k nim přidala metalicky nabušený styl a zvuk. Svým způsobobem dokonalá symbióza starého s novým. Na Reading bylo zaděláno! Jednotlivé skladby nemá smysl pitvat, celé elpo je kompaktní a i po 30 letech stále horký odlitek.

Nightfilght (1981)

Druhomízní Andulka se rohodla znovu trochu nazdobit, ne postaru, ale podle módy. A tak uslyšíme osmdesátkové plácplácbicí, patos i pompu (!), hymnické (!) nápěvy, chytlavé melodické motivy, poloakustické předehry vedle riffů, semibaladu hned na úvod („I Turned To Stone“). Napsané to vypadá docela vykloubeně, ale nebojte, všechno je pevně zadrátované, i když duralem. „She Used Me Up“, „Don´t Lay Down And Die“, „Superstar“... samý skok a hyb, stadiónový tělocvik.

Deliver Us From Evil (1982)

Tak tohle už se nedá obkecat. Velký úkrok stranou, z Andulky se stala taková malá kurvička, co si čechrá peří, jak kdo řekne. „Bored With Russia“ by se dala zamíchat někam mezi POLICE, a málokdo by si toho všim. Klávesy Duncana McKaye přistály z jinosvěta, objevují se juchajdy (nejen „Don´t Cry“), že by si to ani mainstreamová ASIA nedovolila, Burke si snad nechal do krku nacpat silikon a John svá sóla a riffy změkčil Azuritem a odklidil kamsi na periferii. Jako samo o sobě to až taková hrůza není. Ovšem popření všeho, čím kdy byli BUDGIE výjimeční a charakterističtí. Omyl.

You're All Living In Cuckooland (2006)

Návrat jako bejk. V „Justice“ nás uvítá Simon Lees prvotřídním pageovským riffem i splétanými vyhrávkami v druhém, třetím plánu. Tohle přetáhnout na pódium by vyžadovalo možná i 3 hráče navíc. Burke šel lety hlasem přirozeně dolů, ku prospěchu věci. „Dead Men Don´t Talk“ - to samé v šedočernomodrém, k tomu pár kytičkových tónů. Snové „We´re All Living In Cuckooland“ i „Love Is Enough“ je jimi obsypané celé. V „(Don´t Want To) Find That Girl“ má Steve Williams naladěné kotle jak Brewer z GRAND FUNK RAILROAD, další potěšující paralela. BUDGIE hrají svoje retro s gustem, nadhledem a přitom se nebrání současnému nátlakovému soundu, nakonec mu před čtyřmi desítkami let dláždili cestu. Kořenový hardrock s nefalšovanou patinou. Vysoká muzikantská.

Famózní deska. Máme se v Praze na co těšit!

 

Jaromír Merhaut (Publikováno v magazínu Spark 5/2009)