BENZÍN, SVOBODA i PROKLETÍ LYNYRD SKYNYRD

Kdyby měl kdokoliv jmenovat jednu jedinou kapelu, reprezentující jižanský rock, nemohl by uvést nikoho jiného než LYNYRD SKYNRD. Každá pořádná americká motorka, když jejím koním popustíte uzdu v nekonečných širých pláních, řičí i pobroukává soundem LYNYRD SKYNYRD. Každý z nás chtěl být někdy volný jako pták. A hledáte-li „synonymum“ pro osudovou rockovou tragédii, zjeví se vám zlomená křídla LYNYRD SKYNYRD.

ROZHOVOR 

Johnny Colt batřil v letech 1989-1997 k oporám BLACK CROWES. Poté hrál v TRAIN a byl i členem projektu ROCKSTAR SUPERNOVA. Od roku 2012 jeho basa tvrdí muziku v LYNYRD SKYNYRD. Mimoto je spolumajitelem NoDa Studios.
Ač není pamětníkem, jeho exklusivní rozhovor pro Spark má opojnou atmosféru upřímné zpovědi muzikanta, který již je součástí legendy z největších.

Voní hudba Lynyrd Skynyrd benzínem a svobodou?
Rozhodně, tyhle dvě slova to vystihují naprosto přesně, lepší bych nenašel. Jediná věc, kterou bych přidal je to, že ti lidé jsou takoví, jací jsou i kvůli tomu, co jsem jim přihodilo. Přišli o tolik svých blízkých a kamarádů ve svém okolí, museli si ledacos vytrpět a díky těmhle zkušenostem jsou z nich ti lidé, jaké je známe.

Dá se vysvětlit mnohaletý úspěch Lynyrd Skynyrd tím, že je to muzika pro „obyčejný“ lidi? 

Naprostá pravda. Mnoho těch poselství z nahrávek jsou příběhy obyčejných lidí. A taky musíš myslet na jednu velmi podstatnou věc: členové LYNYRD SKYNYRD jsou přes to celé haló ti stejní obyčejní lidé. Ronnie Van Zant by udělal cokoliv pro druhé. Například kdybychom jeli v tourbuse a viděli auto, které se po cestě nějak porouchalo, Ronnie by byl první, který by zastavil autobus a šel tomu člověku pomoct. Není to tak, že by si hráli na hvězdy nebo na obyčejné lidi, oni jsou takoví, jací jsou.

Jak dlouho kluky z kapely znáš? Znáš je už z doby před tím, než jsi s nimi začal hrát?
Některé trošku znám z předchozí doby. Už od malička jsem byl OBROVSKÝ fanoušek LYNYRD SKYNYRD. Úplně první nahrávka, kterou jsem si kdy v životě pustil, byla právě od nich. Vyrostl jsem v Atlantě ve státě Georgia, SKYNYRD jsou z Floridy, ale svoje album nahráli v Atlantě, takže jsem vyrůstal s tím, že mi o nich všichni vykládali legendy. Dokonce jsem svoji první nahrávku nahrál v tom stejném studiu. Neznal jsem je dobře, ale hudebně jsme byli ve stejných kruzích, opravdu jsem je poznal, až mi zavolali, že si chtějí promluvit o kapele. Zní to asi přeslazeně, ale cítím se mezi nimi jako s rodinou, protože jsme se okamžitě stali přáteli.

Jak složité pro tebe bylo přidat se k LYNYRD SKYNYRD? Jak se cítíš?
Dvě věci. Zaprvé, ať to zní blbě jak chce, musel jsem to nějak zvládnout emocionálně. Zadruhé jsem se dlouho nevyskytoval ve světě hudby, pracoval jsem jako reportér pro CNN ve válečných konfliktech. Byl jsem v Kyrgyzstánu, ve válce v Uzbekistánu, dělal jsem zprávy o epidemiích, dokonce jsem byl v Japonsku po tom, co udeřilo tsunami, lezl jsem přímo do epicentra celé té katastrofy. Stalo se to, že se Rickey s Garym dívali na televizi a viděli mě na CNN, to jsem byl zrovna nelegálně na lodi v oceánu a sbíral jsem vzorky uniklé ropy, abych je potom předal k nezávislému průzkumu. Viděli, jak v plynové masce utíkám policejnímu vrtulníku a říkali si „Není to ten týpek, který hrál v THE BLACK CROWES? Tak tohle je rock and roll“ (smích). Takže jsem zrovna měl uzávěrku pro CNN, když mi kluci zavolali. Musím říct, že jsem okamžitě se vším praštil a jel za nimi (smích). Ale abych se tak nevykecával, prostě mi to chvilku trvalo, než jsem se zase hudebně dostal tam, kde jsem byl.

Máš nějaké hudební hrdiny, když pomineme splněný sen s LYNYRD SKYNYRD?
Jasně, například třeba JIMI HENDRIX, LED ZEPPELIN, THE BEATLES - ale to je docela trapný říkat, protože kdo je sakra nemá rád?  No a když jsem byl starší, tak jsem začal čím dál tím víc poslouchat blues.

Blues je pralátkou rocku, věříš tomu, že blues – a tedy i rock – budou díky své člověčí přirozenosti provázet lidstvo dál a dál a dál…?
Hudba vlastně vznikala tak, že si lidé začali do rytmu poťukávat klacky o strom, kostmi, vším možným. Nemyslím si, že je to je jenom o rocku a bluesu, je to rytmus, který ta hudba má.

 
Když tak mlvíme o rytmu, o bluesu, napadá mě Johnny Cash… „Come on, get rhythm when you get the blues. A jumpy rhythm makes you feel so fine. It'll shake all the trouble from your worried mind“…a navíc jsi právě v Nashvillu. Máš k němu nějaký vztah?
Jasně, Johnny Cash. Právě jsi touhle písničkou shrnula všechno to, co jsem chtěl říct k předchozí otázce.  Je to všechno o rytmu, ten podle mě člověk potřebuje ke klidu duše, nebo teda aspoň já. A Johnny Cash je umělec, ke ktrému se vracím, ke kterému se podle mě, žánr-nežánr, vrací spousta hudebníků.
 
Léta jsi hrál s kapelou THE BLACK CROWES, co se vlastně stalo, že jsi odešel?
Změnili se. Můžeš si toho všimout někde okolo čtvrtého alba. Stali se z rockových hudebníků jamoví hudebníci, snad to říkám srozumitelně. Nechtěl jsem být členem jamové kapely, já rád hraju písničky. Chci hrát hudbu, se kterou se mohou fanoušci spojit, chci hrát písničky, které si mohou fanoušci zpívat, nechci jamovat. Je dobré rozumět svému nástroji a čas od času si zajamovat, ale podle mě jsou písničky to, co fanoušky spojuje s kapelou, ne nějaké jamování.  Byly tu další věci, neměli jsme dobré vztahy, přestali jsme si rozumět a mít se rádi. Všechny ty neduhy, co vykazuje vyčpělé manželství (smích). Prostě se změnili a mně se nelíbilo jak. Navíc se tam s nimi v poslední dobou dějí divné věci, pořád končí, znova začínají, tamten se nebaví s oním. No… každopádně to už není moje věc, protože já… podrž se... hraju s LYNYRD SKYNYRD (nadšený smích).
 
Jo, tak to naprosto chápu, že tě tyhle věci nezajímají, protože hrát s nimi je splněný sen.
To teda rozhodně je, sám se občas ráno přesvědčuju, že je to opravdu tak (smích).
 
V roce 2006 byli LYNYRD SKYNYRD uvedeni do Rock and Roll Hall of Fame. Má pro tebe a kapelu toto ocenění zásadní význam? Vnímáš to i jako ocenění tragicky zesnulých kolegů z kapely?
Myslím si, že rokenrolová síň slávy už není to, co bývala, pokud můžu říct svůj osobní názor. Přidávají tam tolik lidí, že je tam přetlak a už to podle mě neznamená to, co to znamenalo dřív. To ale rozhodně neubírá zásluhy LYNYRD SKYNYRD, zaslouží si to, není to totiž jenom kapela, je to banda úžasných lidí, kteří dnes a denně svou hudbou mění lidské životy. 
 
Otázky Jaromír Merhaut & Eliška „Lizzy“ Beranová / rozhovor a překlad Eliška „Lizzy“ Beranová

VZLET BEZEJMENNÝCH PTÁČAT

Čerstvě založená skupina nejdříve zkoušela v garáži Burnsových rodičů. Co chvíli se mládencům při hraní zdálo, že někdo klepe na dveře, když se ale šli podívat, nikdo tam nikdy nebyl. Burns poté vždy lakonicky pronesl – „Byl tu Leonard.“ Hláška se ujala, a posléze se stala základem pro LYNYRD SKYNYRD. Jenom na vysvětlenou, proč Leonard. Na tamější střední škole působil tělocvikář Leonard Skinner, co nesnášel vlasáče. I to byl jeden z důvodů, proč kluci opustili školu ještě před dokončením studia. S o to větším nasazením se vrhli na muziku. Protože se garážové zkoušky stávaly čím dál hlasitější, což neprospívalo sousedským vztahům, přestěhovali se nakonec se mládenci i se svými nástroji a muzikou na farmu dvacet mil jižně od Jacksonville, blízko Green Cove Springs. Její název – Hell House – vešel do dějin. Svoboda i časté cestování se promítly do komponování. I z nehudebních ingrediencí se rodil jižanský rock, tvrdý i přívětivý současně. Ronnie: „nejdříve hledám melodii, potom slova a až potom se přidají kytaristi a všechno se aranžuje“. Zní to jako klišé, ale o čem jiném mohl rocker zpívat, než o životě, jaký je, o místech která viděl, kouscích jichž se navyváděl… Ronnie se rovněž přiznal, že od počátku šlo i o to, oslovit co nejvíc lidí, a proto se snažil psát co nejjednodušší texty. Svou teorii si hned vyzkoušel v praxi, protože začínající parta hrávala v jacksonvillských podnicích jako The Woodstock anebo Forrest Inn. Jak vzpomína Gary: „V té době jsme byli psychedelická hippiesácká rocková kapela, jakkoliv všude frčel soul. V tanečních barech, kde se na lidi valily hity z TOP 40 jsme hráli YARDBIRDS, CREAM a STOUNY a všechny ty westcoastové kapely jako AIRPLANE. Zkrátka, neměli nás tam rádi.“ Tlupa v té době měnila názvy jako ponožky, většinou podle béčkových filmů typu Conqueror Worm. Za nějakou dobu se název aspoň na chvíli ustálil na ONE PERCENT (podle filmu o Hell’s Angels), to však neznamenalo, že by se v mezidobí neobjevil nějaký další.

Jednoho večera nováčci otvírali vystoupení pro THE ALLMAN JOYS, skupinu z Floridy, v níž hráli bratři Duane a Greg Allmanové. Jak si vybavuje Burns: „Hráli jsme dvě či tři skladby z jejich alba, a viděli, jak se na nás Duane a Greg dívají s výrazem – co to do čerta má znamenat?! Po koncertu si k nám přisedli a povídají něco ve smyslu, hoši, máte dobrou kapelu, tak si serte do vlastního hnízda. Vykašlete se na kopírování.“ A tak se i stalo. Na dalším vystoupení si mládenci dělali srandu na téma mysteriózní Leonard, přičemž skupina hrála pod jménem LEONARD SKINNERD. Většina publika věděla, o kom je řeč, a fórek ocenila. Další variací jména byli LYNARD SKYNARD. To se psal rok 1968 a kapela dostala příležitost nahrát singl v jacksonvillskom vydavatelství Shade Tree, založeném v roce 1967 producentskou dvojicí Tom Markham a Jim Sutton .

ZLOMENÁ KŘÍDLA

20. října 1977 sedli LYNYRD SKYNYRD do soukromého jednomotorového letadla Convair 240 aby se vydali ne na turné, ale vstříc svému osudu. Nad lesy u McComb v Mississippi letadlu z nevysvětlitelných příčin došlo palivo a zřítilo se. Na místě zahynuli Ronnie Van Zant, Steve Gaines, Cassie Gaines, manažér Dean Kilpatrick a oba piloti. Hrůzu tragédie násobí fakt, že kapela tehdy vůbec neměla letět. Jakmile vypadly oba motory, pilot všem oznámil, aby se připoutali, že musí přistát v poli. O havárii v tu chvíli nikdo neuvažoval. Poté, co selhalo prečerpávání paliva z jednoho motoru do druhého, Pyle s Powellom se vydali za piloty, cože se děje, ti je ale doslova vyhnali zpět do křesel, oba ještě stačili vzbudit na zemi spícího Ronnieho, jenž se sice stihnul posadit, ale už ne připoutat. Letadlo se po nárazu rozlomilo na několik kusů. Powell viděl Pylea, plazícího se po plášti letadla s tím, že všude okolo je bažina. Pyle měl zpřerážená žebra, Powellovi chyběl kus nosu, ale i tak se oba snažili pomoci ostatním. Rossington měl zlámané všechny končetiny, nemohl se hýbat, jen s hrůzou sledoval po jeho pravici ležího mŕtvého Ronnieho. Tělo Kilpatricka bylo zaklíněné v trupu letadla. Cassie Gaines nezemřela hned. S rozervaného hrdla se jí však doslova řinula krev, a Powell mohl jen bezmocně sledovat, jak ji opouští život. Wilkeson chrčel s přeraženou čelistí a rozdrceným hrudníkom zpod trosek letadla (než se dostal do nemocnice, byl opakovaně posádkou sanitky prohlášen za mrtvého, přežil). Collins byl na tom podobně jako Gary Rossington. Steve Gaines ležel po Collinsovej pravici a nejevil známky života. Pyle, navzdory polámanému hrudníku, se s Kenemm Pedenem a Markem Frankem vydal přes bažinu plnou hadů a krokodýlů hledat pomoc. Přestože krvácel a ztrácel síly, jeho vůle byla nezlomná. Nakonec se trojice dostala na farmu Johnnyho Motea, odkud zavolala pomoc. Kvůli bahnitému prostředí trvalo celou noc, než záchranáři vyprostili všech 26 pasažérů. Na místě se mezitím shromáždilo na 3000 čumilů, někteří se neštítili krást! Koncertní manažér Craig Reed si to nerad připomíná: „Byli jako supy. Vzali mi všechny peníze, vyprázdnili kapsy, posbírali šperky, prošacovali zavazadla, sebrali z nich všechny trička a další suvenýry.“

Gainesovi pochovali za tři dny v rodném Miami, o dva dny poté se konala soukromá rozlučka s Ronniem v Jacksonville. Jediným členem LYNYRD SKYNYRD, jenž byl schopen se zúčastnit, byl Billy Powell s přišitým nosem.

Na obřadu se objevili hudobníci z .38 SPECIAL, ATLANTA RHYTHM SECTION, dále Dickey Betts a Charlie Daniels, nechyběli Al Kooper ani Tom Dowd... Daniels spolu s .38 SPECIAL zazpíval „Amazing Grace“ a Charlie Daniels odrecitoval báseň, kterou napsal přímo na místě obřadu. Ronnie Van Zant byl pochován s jeho starým rybářským prutem.

HLASITÝ NÁVRAT PERUTÍ

Deset bolavých roků se naplnilo, když se Gary Rossington rozhodl, že na počest zesnulým kamarádům a kolegům uspořádá vzpomínkové koncertní turné obnovených LYNYRD SKYNYRD. Přidali se všichni přeživší, Powell, Wilkeson, Pyle a dokonce i Ed King. Kardinální otázku, kdo bude zpívat, vyřešil Gary dokonale – Ronnieho mladší bratr Johnny Van Zant. Ten se na hudební scéně zjevil v roce 1977 se skupinou AUSTIN NICKELS BAND, záhy přejmenovanou na JOHNNY VAN ZANT BAND, s níž vydal několik alb: „No More Dirty Deals“ (1980), „Round Two“ (1981) a „The Last Of The Wild Ones“ (1982). Pod názvem Van Zant mu v roce 1985 vyšlo stejnojmenné LP. Chystal se zrovna podepsat čtvrtmilionový kontrakt na další s Atlantic Records, když přišla nabídka na účinkování v LYNYRD SKYNYRD. Zprvu se mu nezamlouvala představa, že by měl zpívat Ronnieho věci. „Sakra, však jsem jen kamioňák,“ zamýšlel se, a vzkázal Garymu, že se musí poradit s rodinou. A po bolestném, ale nadějném poznání, že není důvodu, aby LYNYRD SKYNYRD řekli své poslední slovo v bažinách po leteckém neštěstí, souhlasil. Aby sestava měla tři kytaristy, přijali navíc Randalla Halla, co dříve hrál v ALLEN COLLINS BANDu. Kapela začala zkoušet, a záhy zjistila, že nikdy neztratila společnou řeč. Dokonce se přidal i Allen Collins, sice coby člen managementu, ale i to bylo důležité. Koncerty byly vesměs vyprodané, na pódiích se vystřídala celá plejáda hostů: Charlie Daniels, kamarádi z .38 SPECIAL, kytarista Stevie Morse... Každé vystoupení uváděl Lacy Van Zant, a na závěr vždy zazněla hymna „Free Bird“ – ovšem v instrumentálním provedení, protože Johnny ji prostě nechtěl zpívat s tím, že patřila jen Ronnie. A tak ji za něj odezpívalo vděčné publikum.

KOMENTOVANÁ DISKOGRAFIE – VÝBĚR

(Pronounced ‘lĕh-’nérd ‘skin-’nérd) 

1973

Debut legendy jižanského rocku začína nenápadně, nic nenasvědčuje tomu, že máme co do činění s budoucí legendou. Nesmělé pokusy o jižanské boogie, I „Ain’t The One“, či hard rock, „Poison Whiskey“, zastiňuje podmanivá „Gimme Three Steps“. Akustické bluesovky – „Things Goin’ On“ a „Mississippi Kid“ – jakoby se právě vynořily z temných jižanských močálů.  Opravdovou spanilou jízdu však LYNYRD SKYNYRD předvádějí v baladách. „Tuesday’s Gone”, „Simple Man“ a hlavně... „Free Bird“! Skladby, jež vstoupily do historie. Zejména třetí jmenovaná se vymyká jakýmkoliv běžným měřítkům. Původně balada, jež se postupně rozrostla o erbovní kytarové sólo, které se vznáší výš a výš, jako volný a svobodný pták. Stvořit jen tak mimochodom skladbu, co se stane jednou z najnapodobovanejších v rámci žánru, to se musí sejít nejenom talent a dřina. Boží požehnání? Ať tak nebo onak, na scénu vstoupili LYNYRD SKYNYRD.

******

Nuthin’ Fancy

1975

Přestože se jižanský rock vyznačuje poměrně standardizovanou produkcí, v případě LYNYRD SKYNYRD si pozornější posluchač všimne jasné vývojové linie. Například album „Nuthin’ Fancy“ je ponořené do temného zemitého oparu. Hitovou roli obstaraly dva klasické southern boogie kousky, „Saturday Night Special“ a „Whiskey Rock-a-Roller“, zbyvší část alba je pak o něčem jiném – o posmutnělé atmosféře „Cheatin’ Woman“, o harmonikové pohodičce „Railroad Song“, anebo o tvrdém rocku s matoucím názvem „I’m A Country Boy“. Vrcholem desky je těžký, blues-hard rockový opus „On The Hunt“. Dobře nastavené tempo, které sice geparda nepřesprintuje, ale až se kočka unaví, tak ji Leonard dožene a převálcuje. K tomu kytarové vyhrávky, klavír, zpěvný refrén, zkrátka, když by se měla vybrať jedna jediná skladba LYNYRD SKYNYRD, jež by si zasloužila zařadit po bok „Sweet Home Alabama“ či „Free Bird“, byla by to právě tato. Melancholická „Am I Losin’“ krásně naváže a uvolní napětí. To zpětně vygraduje v bluesové akustické bahenní lázni „Made In The Shade“. Album sice nedisponuje prvoplánovými hity, ale v diskografii skupiny má výjimečné postavení, jeho kvalitu ocení ruku v ruce rockeři i bluesmani.

EK *****

Street Survivors

1977

Poslední album prvního období LYNYRD SKYNYRD sa stalo epitafem nejenom Stevea Gainesa. Významem se řadí na roveň „Second Helping“. I na něm se nachází osm esenciálnych jižanských boogie. Ráznější „What’s Your Name“, „That Smell“ a „You Got That Right“ jsou dodnes stálicemi koncertního setlistu, podobně jako Gainesova skladba číslo jedna, rychlá bluesová šílenosť „I Know A Little“. Nechybějí balady, tklivé („One More Time“) i monumentální („I Never Dreamed“). Další náladovou polohou je oddychová, v tradicích amerického country-blues se linoucí skladba „Honky Tonk Night Time Man“. Zcela jinou polohu zaujímá hutné blues „Ain’t No Good Life“. LYNYRD SKYNYRD na vrcholu sil.

EK ******

Legend

1987

Deset let po letecké katastrofě, která LYNYRD SKYNYRD doslova zdecimovala, se na pulty dostalo další dílo. Přineslo nevydané nahrávky od počátků kapely až do jejího tragického konce. Škoda, že opět nedošlo na první singl „Michelle“. Klasické věci s Gainesem zastupují čtyři skladby, boogie „Georgia Peaches“, vytvrzená náladovka „Sweet Little Missy“, koncertní provedení „Simple Man“ a jeden z vrcholů, výpravná jižanka „One In The Sun“. Spolu s členy .38 SPECIAL vznikly skladby v country střihu à la „When You Got Good Friends“ anebo „Four Walls Of Raiford“. Zbylou část tvoří standardní záležitosti, jako klavírní barovka „Truck Drivin’ Man”, ospalé blues „Mr. Banker“, či svižná „Take Your Time“. Příjemná muzička bez velkých momentů, co potěší především kompletisty.¨

****

1991

1991

Představa nového studiového alba LYNYRD SKYNYRD byla dlouhou dobu spíš blouzněním, než reálným snem. V roce1991 sa však nemožné stalo skutkem, a obnovená sestava nabídla jedenáct zbrusu nových kompozic. Zvuk sa zmodernizoval, stal se fundamentálně rockovějším, zároveň si ale zachoval vřelost a přesvědčivosť. Vypalovák „Smokestack Lightning“, rámovaný mohutnou dívčí vokální stěnou, ukazuje, že obnovená skupina má energie na rozdávanie, a ani se skladatelským kumštem to není zlé. Vrcholem alba je parádní pomalejší bluesový riff „Keeping The Faith“ – opravdová kytarová pecka. Dvojice klasických „trademarkových“ skladeb jižanského boogie, („Southern Women“) a balada („Pure & Simple“), připraví půdu pro zvláštní novinku v soundu kapely. Ano, řeč je o dobovém funky tiku v jinak podařené stylové hitovce „I’ve Seen Enough“, plus ješte dobovějším, o to otravnejším rapování. Obé je naštěstí relativně snesitelné, z vlastní zkušenosti vím, že se i na takové výstřelky dá zvyknout. Zbytek LP je klasika. Svižný běh přináší „Good Thing“, skvělé boogie „Money Man“ ozvláštňuje medvědí mrmlání Leona Wilkesona. Následuje další z vrcholů, „Backstreet Crawler“. Temná, ale zpěvná záležitost je „It’s A Killer“, následuje další balada s nádechem country, „Mama (Afraid To Say Goodbye)“. Závěrečná „End Of The Road“ už „jen“ stvrzuje, že znovuzrození LYNYRD SKYNYRD se zjevili v nejlepší formě.

EK ****** 

The Last Rebel

1993

Návrat ve velkém stylu, čerstvé posily i chuť hrát, to vše pomohlo LYNYRD SKYNYRD k tomu, aby ze sebe vydali všechno, a stvořili své nejlepší album za posledních dvacet let – „The Last Rebel“. Nechybí nic, tempařské kousky „Good Lovin’s Hard To Find“, či „One Thing“ jsou jednoduše čistou definicí žánru, druhá jmenovaná přidá i kytarový sladkobol. Jaký by to byl jih Ameriky bez špetky citlivého country rockového baladýrování? A proto je zde „Can’t Take That Away“. Jižanské boogie, doplněné dechy i klavírem, „Best Things In Life“. Stále nejsme na vrchole alba. Ten je symbolizován návratem k monumentálním pomalým skladbám, jež na „The Last Rebel“ zastupuje fenomenálna titulní píseň. Dobrou náladu přináší klidnější „Outta Hell In My Dodge“ i hravá „Kiss Your Freedom Goodbye“. Pohodu šíří rovněž „South Of Heaven“ a „Love Don’t Always Come Easy“. Závěrečná megašupka „Born To Run“ je něco jako svižnější „Free Bird“. Nejdřív Ed King vytasí neskutočné čisté kytarové sólo, které následně „nečistě“ zopakuje. Závěrečná pasáž patří  Powellovi a jeho klavíru, ke němuž se postupně táhlými tóny připojí kytary.

EK ******

God & Guns

2009

Po dlouhém čekání sa na pultech objevilo další studiové album jižanské legendy, LYNYRD SKYNYRD. Hned v úvodní „Still Unbroken“ překvapí úplně nový zvuk, trochu slitý, ne nepodobný tomu, co předvádí videoklip k „Sweet Home Alabama“ ve verzi Kida Rocka. LP má svoje kvality, ty ale vystoupají na povrch až opakovaným poslechem. Svým způsobem stále klasika, směs tvrdších i sladších skladeb, občas se objeví něco mainstreamově podbízivého, a minimálně polovina písní zni jako něco, co už tu bylo, ale! Je zde i dost nadprůměrných věcí: tvrďárna„Little Thing Called You“, jižanské boogie „Skynyrd Nation“, parádní bahenní „Floyd“ (nej věc na albu), až metalová „Comin’ Back For More“, 100% jižanská „Storm“. Plusem je i to, že si kapela až na pár uvedených výjimek nezadává s moderními trendy. Bonusový disk přináší tři perfektní studiovky, hned na úvod to rozpáli svižné a tvrdé southern boogie „Bang Bang“, následuje melodická „Raining In My Heartland“ a třetí laskominkou je vlaková parádička z plání Texasu – „Hobo Kinda Man“. Všechny tři bonusovky by se vešly s albem na jeden nosič.  

EK ****

Last Of A Dyin’ Breed

2012

LYNYRD SKYNYRD jsou zhmotněním jižanského rocku, jsou věční, osudoví, nezničitelní... Nelze proto na ně pohlížet jako na běžnou rockovou bandu.

Kapela hraje gruntovně od podlahy, nevymýšlí blbiny, soustředí se hlavně na drajv. Když jsem nedávno naživo viděl na Lovely Days GOV’T MULE, uvědomil jsem si, v čem jsou Amíci z jihu nedostižní, jsou to bejci s pořádnejma kulema, hrají pudově, jeden by řekl s šoustacím nasazením. Pak je radost poslouchat i zdánlivě obyčejné písničky.

Novinka má parádní sound, klávesy se přesunuly trochu do pozadí, pravému hardrockovému boogie ale vždycky dominovaly rytmizované a slajdované kytary. Po svižné titulní rozjezdovce přijdou na řadu dva podsadité kusy: „One Day At A Time“ a těžkotonážní „Homegrown“.  Na žádné southrockové fošně nemůže chybět oplodňovák, zde „Ready To Fly“. Na nejlepší tradice souboru navazuje rozdrnčené blues „Mississippi Blood“. Nabušená „Good Teacher“ je zase dárečkem pro tvrďáky, a americká rocková rádia určitě hrábnou po ploužáku „Something To Live For“.  Přirozená živočišnost vs kašírované pozérství, to mě napadne při poslechu „Life’s Twisted“, když si představím, jak by takovou houpavou hardrockovou pecku posral navoněný Coverdale. První hrnba s hammondama v první lajně, „Nothing Comes Easy“, a jedeme dál a dál a dál...

Nové placky LYNYRD SKYNYRD si asi užívám víc než specialisti, co na nich před desítkami let vyrůstali, a dodnes upřednostňují klasiku. Někdy je to výhoda, přijít k dobré muzice až v druhém sledu...

JM *****

P.S. Erik „Hejkal“ Kriššák je nejenom mladým talentovaným bubeníkem ŽALMAN BROTHERS BANDu, poetou, hudebním publicistou, ale i velkým znalcem jižanského rocku. Jeho rozsáhlá stostránková monotematická práce o LYNYRD SKYNYRD se stala hlavním zdrojem dnešního článku.

Jaromír Merhaut pro Spark 2015