ZVUKOVÝ SLIS(Z) NAMÍSTO HUDBY
Jedno
ze stěžejních audio témat současnosti je tzv. Loudness War, neboli válka proti
nepřetržitému řevu namísto dynamiky. Na
stránkách Sparku nemá smysl řešit tuto obsáhlou problematiku technicky do
hloubky, zájemcům o hlubší poznání proto přidávám v samostatném boxu
několik odkazů a doporučení.
Zvuková
kvalita hudebních záznamů se dá rámcově posoudit nejenom podle jejich dynamiky,
ale i kmitočtového rozsahu a míry ostatních typů zkreslení.
POJMY
A DOJMY
Dynamika
Svět
kolem nás je zvukově neuvěřitelně dynamický, od práhu slyšení po práh
bolestivosti je rozdíl v akustickém tlaku 1:10000000 (jedna : deseti milionům),což
je vyjádřeno logaritmicky 140dB. Pro chlapáckou představu, je to rozdíl mezi
benčpresem bakterie (0,2 mg) a solidního sypače okresního formátu (200 kilo).
I
hudba umí být dynamická, nejenom hlasitá. Symfonický orchestr naživo dosahuje
špičkových hladin akustického tlaku až 110dB, což – při 30dB hladině
„hlukového pozadí“ ztichlé koncertní síně – znamená až 80dB dynamického poměru
mezi nejtišší slyšitelnou pasáží a nejhlasitější (v hudebním označení: pppp –
ffff).
U
bigbítu, potažmo metalu, jsou hodnoty dynamického rozsahu podstatně nižší,
naživo i ve studiu. Už jen proto, že jde o elektrifikovanou hudbu, kdy je veškerý
hudební signál prohnán mixpultem a různými krabičkami, které z vůle jejich
obsluhy snižují dynamiku nejenom z technicko objektivních důvodů, ale i
vlivem módnosti a požadavků trhu. A nebudeme si nic namlouvat, maximální
hlasitost je pro rock typická, vyžadují ji muzikanti, producenti, a nakonec i
posluchači. Dříve ovšem měly rockové nahrávky aspoň nějakou dynamiku, někteří
interpreti dokonce – až úlekové skokové změny v hlasitosti – používali
coby umělecký prostředek, stačí si vybavit Zappu, King Crimson a další
progresivity z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. I velký zahušťovač
prostoru a stavěč zvukových stěn Phil Spector nechával prostor pro dynamiku,
přestože své nahrávky ve finále testoval na autorádiích. Měl nos na kšeft, ale
i zvukařský cit a vkus. Uměl.
Dnes
je vše o hodně jinak. Akustická předehra boří barák stejně jako kapela hrající takříkajíc
na krev. Dynamic Range nad 20 dBFS je považována za zázrak, 12-18dBFS za
excelentní hodnotu, 8-11 dBFS za akceptovatelný normal, a teprve co je pod osm,
je špatné. Na vysvětlenou, Dynamic Range je rozdíl mezi tzv. střední hodnotou
signálu, zprůměrovanou za nějaký časový úsek, a špičkovou hodnotou
v tomtéž časovém úseku. Je to zkrátka taková „průměrná dynamika“ skladby,
alba, něco jako rozdíl mezi nejvyšším žákem a průměrnou výškou studentů téže
třídy.
I
když neexistují žádné vědecké výzkumy, které by objektivně prokázaly přímou
úměru mezi hlasitostí hudby a obchodním úspěchem, stala se co nejvyšší
furtundfurt hlasitost modlou kulturních barbarů a nahluchlých obchodníků. A že
jich na různých pozicích hudebního průmyslu je. Pokleslost hudební estetiky zejména u mladé
generace je varující, přirovnal bych ji k sms prznění jazyka.
Dynamická
hudba je pro mne lákavá jako dobře připravený, voňavý biftek. Slisované
produkty dnešního hudebního průmyslu bych přirovnal ke karbenátku, podávanému
navíc ve sterilním prostředí s vysátou atmosférou. Stejné maso,
ingredience, všechno, a přitom úplně prožitek.
Analogová
technika vyžadovala zejména ve studiích opravdové zvukaře a sluchaře, kladla i
vyšší nároky na muzikanty. Digitál bohužel otevřel naplno stavidla „tvořivosti“
i nýmandům. Kliknout myší umí každá lama, software provede cokoliv. A protože
v jednoduchosti je síla průměrných a mas, nakonec v populární hudbě zvítězila
zvuková brutalita, u níž je kvantita – hlasitost produktu, nadřazena kvalitě –
zvukové přirozenosti. Vše je podřízeno prvnímu hurádojmu, který u naprosté
většiny posluchačů znamená mylný pocit, že i o malinko hlasitější = zvukově
lepší. Denně se s tím setkávám v hifi studiu.
Zvukový
průjem je proto dnes všude kolem nás, reklamy už řvou tak, že je budou muset
řešit zákony, u hudby snad dostaneme rozum sami: počínaje muzikantama, přes
techniky a producenty, a konče námi – posluchači.
Nestyďte
se říct nebo napsat svým oblíbencům, že se vám jejich nahrávky nelíbí, a že je
paradoxně nelze poslouchat nahlas, protože je to únavné!
Technická
poznámka: decibel není žádná jednotka, jak se můžete dočíst třebas ve wikipedii
i jinde. Je to bezrozměrné logaritmické vyjádření poměru dvou veličin,
zpřehledňující tyto poměry. Příkladově: z napěťového poměru 1000V : 1V se
stává 60dB, z poměru 1000000V:1V pak 120dB (vzorec je 20 x log U1/U2).
Kmitočtový
rozsah
Druhou
– horizontální – osou, vymezující sluchové pole, je dolní a horní sluchová mez.
Jde o pásmo frekvencí, přenášených
kmitavým pohybem částic vzduchu, které jsme schopni vnímat prostřednictvím
ucha.
Za
dolní sluchovou mez je považováno 16Hz. Nižší kmity jsou infrazvuk, se kterým
se setkáme ojediněle v průmyslu (např. jej produkují obří větráky) i
v přírodě (při pohybu zemských desek). V hudbě jen u největších
varhanních píšťal, případně syntíků v rukách ťulíků.
Horní
sluchová mez je výrazně individuální. Mladí slyší až k 20kHz, po třicítce
horní sluchová mez postupně klesá i pod 15kHz. Pozor, jde o slyšení, vnímání,
základního sinusového signálu. U komplexních hudebních signálů můžeme vnímat
přítomnost/absenci signálů i výrazně nad naší horní sluchovou mezí. Je to
způsobeno interferencemi mezi jednotlivými složkami hudebního signálu, kdy mimo
jiné vznikají i rozdílové složky. Například současná přítomnost přímo
neslyšitelných signálů 19kHz a 20kHz vyprodukuje rozdílový kmitočet 1kHz, a ten
je – i přes výrazně nižší úroveň než oba zdrojové přímé signály – slyšitelný
pro nahluchlé. Proto si můžeme i my,
starší rockeři, užívat kvalitní zvuk jaksepatří, proto se považuje kmitočtový
rozsah CD (do cca. 20kHz) pro špičkový audiofilský poslech za nedostatečný, a
proto se objevují hi-res formáty s rozsahem násobně větším kmitočtovým
rozsahem, a přežívá LP deska, schopná přenést podstatně vyšší kmitočty, než
dominující CD formát a jeho deriváty.
Jo,
a nevěřili byste, jak se zlepší sluch po odborném pročištění u ušního lékaře,
vážně! Kdo nezkusil, neuvěří. Pryč s kolomazí, čisté chlupaté ucho, základ
spokojeného poslechu.
Ostatní typy zkreslení
Slyšitelných
zkreslení je vícero typů. Dlouhá léta se vystačilo s několika základními:
lineárním, harmonickým, intermodulačním. Lineární zkreslení si představme jako
nerovnou kmitočtovou charakteristiku audio zařízení (řetězce). Harmonické
zkreslení vytváří kmitočtově násobkové signály, neobsažené v původním
signálu. Tento typ zkreslení může být v určité konfiguraci považován částí
posluchačů za libozvučný, viz přetrvávající oblíbenost elektronek, i existence
různých sw pluginů, harmonizérů, apod., vytvářejících toto zkreslení záměrně. Intermodulační
zkreslení vytváří rozdílové a součtové složky původních signálů. Pokud mezi
sebou interferují jen hudební signály, nemusí být výsledky ještě fatální.
Podstatně problematičtější mohou být interference s parazitujícími neharmonickými
nehudebními signály, toulajícími se audio trasami a obvody, například relikty
digitálně analogových převodů, různých peaků, generovaných spínanými zdroji
v levnější elektronice, televizorech, špatně řešených obvodech. I rušení
zvenčí může způsobovat interference a problémy, každý zná zvukové projevy
počítače při aktivaci poblíž umístěného mobilu.
Dnes
se navíc ukazuje, že některé dynamické jevy „uvnitř muziky“ nelze popsat
„statickými“ typy zkreslení, a nelze je s dnešními technickými možnostmi
exaktně změřit a dát do korelací se sluchovými vjemy. S nadsázkou se dá
říci, že čím víc víme, tím víc nových otázek se objevuje.
Nezmapované
území vytváří prostor nejenom pro nekonečné debaty hifistů, někdy i konstruktérů,
ale i výrobcům různých voodoo udělátek, u kterých zpravidla platí, čím méně
technických argumentů, tím více květnatých slov. V některém
z pokračování Sparkhifárny si na ně posvítíme, bude legrace…
CO
S TÍM?
Většinu
typů zkreslení můžeme změřit, tím se ale až na výjimky nebudeme zabývat. Pomocí
jednoduchých utilit v počítači můžeme například u svých nosičů určit DR a
kmitočtový rozsah, viz odkazy. Pozor, číselný údaj Dynamic Range berte jako
vodítko, ne definitivní kvalitativní ortel. Kupříkladu: hodnota DR10 u reedice
neznamená, že ta samá nahrávka v původní verzi s DR12 je zvukově
lepší. Na druhou stranu, hodnota DR4 je neoddiskutovatelnou zvukovou devalvací.
Subjektivní
posouzení kvality/nekvality zvukových nahrávek je problematické zejména u
nezkušených posluchačů. Stačí například při porovnání dvou audio zařízení
malinko u jednoho zvýšit hlasitost a hned se většině zdá kvalitnější. To samé
platí i u nahrávek, zejména při povrchním a krátkodobém posuzovaní se zdá ta
hlasitější být i kvalitnější, dynamičtější, přestože je tomu objektivně naopak.
Netrénované smysly jsou snadno ošálitelné.
Nedostatky
překomprimovaných nahrávek se zdánlivě paradoxně nejvíc projeví u kvalitních
audiozařízení a při vyšších poslechových hladinách. Je to proto, že při
komprimaci vznikají vedlejší produkty v podobě parazitních signálů, majících
charakter produktů nelineárních zkreslení, které jsou u méně kvalitních
zařízení a při nižších hlasitostech schovány pod prahem vnímání, tedy
„neslyšitelné“.
To,
co může snesitelně hrát piánko z jezevčíka v kuchyni, nebo na
minivěži v ložnici, je na pořádné hifině v obýváku nahlas
neposlouchatelné! Až k takovým zvrácenostem vede prasácká komprimace.
Jaká
je obrana? U starších nahrávek doporučuju nekupovat nové remastery bez
předchozího déledobého poslechu z netu „upirátěných“ nebo z půjčených
disků vyrobených kopií pro osobní potřebu! A pokud není vše ok, jako například
u povedených reedicí Black Sabbath (řada deluxe), nekupovat, zůstat u starších
verzí. Sám jsem párkrát nákup remasterů uspěchal, například nákupem reedic
firmy Salvo: parádní přebaly, spousta informací i foteček v knížečkách, na
druhou stranu – nesnesitelně přehulený zvuk. Takže Slade, Nazareth, Procol
Harum mám dvojmo…
U
přehulených novinek bych se nebál stejně halasné reklamace nosiče u prodejce,
byť je v tom nevinně. A u tuzemských interpretů klidně i přímo u nich, ať
si udělají ve vlastním zájmu ve své stáji pořádek. Brbláním v hospodě nebo
na fórech se moc změnit nedá.
Pomoci by měla i sedmá velmoc, tisk. Osvětou směrem k čtenářům,apely na hudebníky i výrobce. Vlaštovky se již objevují.
Závěrem bych chtěl zdůraznit, že technika je ve všem nevinně. Dnešní digitální formáty umožňují zpracovávat hudbu v dříve nemyslitelné kvalitě. Současně ale umožňují estetickým pokřivencům páchat dříve nemyslitelná zvuková zvěrstva.
Jaromír
Merhaut (Publikováno v magazínu Spark 7/2012)
Komentáře
Okomentovat