DEEP PURPLE: MARK I-VIII (2)

MARK III (7/1973 – 5/1975)
Sestava zrozená z podrazu. Zatímco Gillan svůj odchod naplánoval a oznámil s předstihem, srdcař Glover byl Ritchiem vystrnaděn ze sestavy zákulisními machinacemi a oznamem na poslední chvíli (více viz letošní rozhovor s ním v Dubaji), pod záminkou, že nevyhovuje nově vytyčenému bluesrockovému směřování. Ritchie měl v plánu získat jako hlavního zpěváka Paula Rodgerse z Free, ten se ale nakonec rozhodl pro vlastní projekt Bad Company. O Hughesovi z Trapeze se od počátku uvažovalo jako o doplňkovém kontrastním vokálu, byl (a stále je) výškařem k pohledání. Jak známo, nakonec svým bluesově soulovým projevem uspěl mládenec David Coverdale. Nad novou sestavou převzal vládu Blackmore, trénoval se především jeho repertoár pro nové album. Mark III se publiku představila v prosinci 1973 Kodani, a noví Deep Purple si mohli oddechnout, fanoušci přijali Glenna i Davida za své.

Burn (1974)
Burn jsem slyšel poprvé ve Strážnici ve čtyřiasedmdesátém, uprostřed početného davu, čekajícího na vystoupení Blue Effect. Když se z repráků nenadale vyvalil příval melodického hardrocku s povědomými klávesovými i kytarovými vyhrávkami, ale novými hlasy, které sólo i v backgroundech rozšířily počet faset párplovského soundu – nebyli jsme si chvíli jisti, co posloucháme. S určitou mírou nadsázky a ex-post řečeno, Burn je fošna Made In Whitesnake & Rainbow, převlečených za Párply. Novicové Coverdale a Hughes byli sice úslužně vděčni za šanci, a nevystrkují ještě růžky, přesto je jejich zásadní podíl na výsledku slyšitelný a rozlišitelný od prvního laufu. Všechny skladby na Burn jsou parádní melodické hardrockovky, tedy až na fanfárovou instrumentálku A 200, kde si Lord vyzkoušel nové syntíky. Nad vším ční Mistreated, erbovní kompozice této sestavy, obestřená navíc tajuplným oparem vzniku. Kdybych měl metaforicky popsat Mark II vs III, tak DP s Gillanem mi připadají jako pořádná traverza zaražená v hlíně, kovářsky onýtovaná a obrostlá břečtanem, zatímco coverdalovská MIII zní na Burn jako zvučně rezonující obří vyhlazená kolejnice.
Burn jsem slyšel poprvé ve Strážnici ve čtyřiasedmdesátém, uprostřed početného davu, čekajícího na vystoupení Blue Effect. Když se z repráků nenadale vyvalil příval melodického hardrocku s povědomými klávesovými i kytarovými vyhrávkami, ale novými hlasy, které sólo i v backgroundech rozšířily počet faset párplovského soundu – nebyli jsme si chvíli jisti, co posloucháme. S určitou mírou nadsázky a ex-post řečeno, Burn je fošna Made In Whitesnake & Rainbow, převlečených za Párply. Novicové Coverdale a Hughes byli sice úslužně vděčni za šanci, a nevystrkují ještě růžky, přesto je jejich zásadní podíl na výsledku slyšitelný a rozlišitelný od prvního laufu. Všechny skladby na Burn jsou parádní melodické hardrockovky, tedy až na fanfárovou instrumentálku A 200, kde si Lord vyzkoušel nové syntíky. Nad vším ční Mistreated, erbovní kompozice této sestavy, obestřená navíc tajuplným oparem vzniku. Kdybych měl metaforicky popsat Mark II vs III, tak DP s Gillanem mi připadají jako pořádná traverza zaražená v hlíně, kovářsky onýtovaná a obrostlá břečtanem, zatímco coverdalovská MIII zní na Burn jako zvučně rezonující obří vyhlazená kolejnice.

Stormbringer (1974)
Podle svého sešitového nahrávacího diáře jsem se k Stormbringer dostal až pár měsíců po vydání, a nebyl jsem nijak nadšený. Ony v podstatě všechny klasické evropské hardrockové kapely tou dobou tak nějak vyměkly, podle mne načuchly Amerikou, kde se začalo stále víc prosazovat pojetí, vyúsťující do takzvaného pompézního rocku. Deep Purple přestali působit masivně a kompaktně, už to nebyla jedním směrem tažená mašina, Hughes i Coverdale se čitelně oddělili od Ritchieho způsobu komponování, i jím prosazovaného projevu. Tvrdých svižných pecek bylo poskrovnu (titulka a Lady Double Dealer). Glennovu příchylnost k funky (typicky Hold On, You Can’t Do It Right (With The One You Love), atd.) jsme – spolu s Ríšou – považovali za zradu. Ovšem při The Gypsy a zejména Soldier Of Fortune (v ČSSR zpopularizovaný Schelingerem pod názvem Šípková Růženka) jsme ploužili, žužlali a... co to šlo.
Podle svého sešitového nahrávacího diáře jsem se k Stormbringer dostal až pár měsíců po vydání, a nebyl jsem nijak nadšený. Ony v podstatě všechny klasické evropské hardrockové kapely tou dobou tak nějak vyměkly, podle mne načuchly Amerikou, kde se začalo stále víc prosazovat pojetí, vyúsťující do takzvaného pompézního rocku. Deep Purple přestali působit masivně a kompaktně, už to nebyla jedním směrem tažená mašina, Hughes i Coverdale se čitelně oddělili od Ritchieho způsobu komponování, i jím prosazovaného projevu. Tvrdých svižných pecek bylo poskrovnu (titulka a Lady Double Dealer). Glennovu příchylnost k funky (typicky Hold On, You Can’t Do It Right (With The One You Love), atd.) jsme – spolu s Ríšou – považovali za zradu. Ovšem při The Gypsy a zejména Soldier Of Fortune (v ČSSR zpopularizovaný Schelingerem pod názvem Šípková Růženka) jsme ploužili, žužlali a... co to šlo.
Ani v současnosti Stormbringer moc často nepřehrávám, když už, tak si ho ale užiju jako nikdy zamlada. Žádná řambajna, spíš pohoda klídek, spodní proudy, krocená, anebo do pulzujícího funky proměněná síla. A na rozdíl, třebas od Uriášů, Párpli i ty nasládlejší polohy, viz Holy Man, zvládli rockersky.

Made In Europe (1976)
Na rovinu a předem: Na Made In Japan a On Stage Rainbow „Euro“ živák nemá. Pro porovnání Coverdalea s Diem stačí pustit Mistreated. Dalších slov netřeba, rozdíl pěvecké třídy, spíše dvou. Možná naživo, tam někde v Rakousích, v propoceném kotli, ano. Konzerva Made In Europe mi nechutná.
Uměle nastavované nejiskřivé live verze nemám v oblibě. Na téhle placce je vytahaných trenýrkových gum až příliš, řemen padá muzikantům až kdesi pod kolena. Odcházející Blackmore kazil své party snad naschvál. No, a když čtu, že prý byly nahrávky studiově doupravené, i potlesk... brrr! 
Třetí dějství existence Deep Purple se stalo podhoubím vzniku Rainbow a Whitesnake, dvou zásadních seskupení, které dovedly hardrock na práh hard&heavy. Projev nejslavnější sestavy DP s Gillanem je nepřenosný, zatímco Burn se stal návodem, polotovarem, kterého se v osmdesátých letech po svém zmocnily desítky, ba stovky heavy metalových skupin. I tvorba Mark III je proto zásadně významná pro celý žánr. 

MARK IV (7/1975 – 3/1976)
V pětasedmdesátem Blackmore už neunesl ztrátu kontroly, a začal se nepokrytě věnovat přípravám na sólovou kariéru s pomocí amerických Elf, některé z posledních koncertů doslova sabotoval. Koncem dubna oznámil ostatním v kapele konec. Uvolněných opratí se chytla mladá garda, byli to oni, kdo po odmítnutí Clema Clempsona a Micka Ronsona přišli s Tommym Bolinem. Stačilo jediné jamování a bylo vymalováno. Zatímco Ritchie hrál na jednu žánrovou strunu, Tommy obsáhnul svým talentem vedle hardrocku a blues i jazz, funky, reggae, vše s nadhledem a nenucenou přirozeností. Talent od boha, ale zároveň neukotvený, rozevlátý hráč. Deep Purple se ocitli bez kompasu. Stalo se jim to osudným.

Come Taste The Band (1975)
První album Párplů, ke kterému nemám výraznější dobové prožitky, neb jsem je doslova prokoučoval, nebylo po opušťákovém náslechu na pásku, co se mnou jel zpět do karlovarského kasína.
Výborná deska, akorát jaksi ne od Deep Purple. Come Taste The Band totiž zcela ovládla svým funky cítěním dvojka Hughes & Bolin, ostatní odsoudila do role pomahačů (Coverdaleův soul), anebo statistů (Lord/Paice). Sám mívám s albem trochu problém, poslouchám je třebas během dvou dnů pětkrát, šestkrát, a emočně lítám od chladu po nadšení. Coby album Deep Purple Come Taste The Band neobstojí, nenajdete na něm ani 30 % soundu a stylu MI-II-III. Coby funky bluesová deska dua Hughes & Bolin (s hostujícím Coverdalem) = skvělá, našlapaná, pulzující fusion muzika.
Mnozí mají doma československé licenční vydání z roku 1977, zpackané v duchu socialistických tradic: změněným názvem (Ochutnávka) a hnusáckým přebalem navrch.

Last Concert In Japan (1977)
Hala Budokan byla v prosinci 1975 svědkem jednoho z nemnoha vystoupení Mark IV. Tommy Bolin byl trémař, navíc nespolehlivec dopovaný kokainem, a je slyšet, že některé klasické párplovské kusy mu tehdy vůbec nesedly (Smoke On The Water, Highway Star), ve věcech z Come Taste The Band (Lady Luck, Love Child, You Keep On Moving) je najednou jako pokropený živou vodou. Dramaturgicky je koncert drobenka, každý si jede na své triko, Bolin propaguje svou tvorbu, viz Wild Dogs, Hughes se rve o každou příležitost, jak uzmout Coverdalovi něco z pěveckých partů, tradici značky drží jen upozaděné veteránské duo Lord/Paice. Dokument, nic víc.
Část koncertu byla zaznamenána na film, ten vyšel v roce 1985 na videokazetě Rises Over Japan. Rozšířená audioverze This Time Around: Live In Tokyo byla v Japonsku v roce 2001 vydána na 2CD. 
Zazvonil zvonec – pár jarních koncertů v Británii – a byl konec. Z ryzí puncovní kvality se stal bezmála šmuk, těžko hledat viníky, každý z členů Mark IV byl sám o sobě personou, jenže, bez vzájemné chemie a pocitu sounáležitosti kapely jako celek nemůžou fungovat. Poslední epizodní dějství uzavřelo historii Deep Purple na dlouhých osm let.
 

MARK II (REUNION) (4/1984 – 5/1989)
O návratu Párplů se koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých spekulovalo v zahraničním tisku každou chvíli, půlka chlapů z MII&III se potkávala u Rainbow, druhá ve Whitesnake, někteří další u Iommiho. V podstatě vše záleželo na penězích a na Ríšovi. Ten měl svou zářivou Duhu a nejvíc materiálu v šuplíku. V květnu 1984 bylo vydáno oficiální komuniké o obnovení Deep Purple. Návrat v nejslavnější sestavě: Blackmore, Gillan, Glover, Lord, Paice byl samozřejmě pro nás hardrockery událostí roku. Vůbec nevadilo, že metaloví vlajkonoši mezitím posunuli tvrdost až do extrému, a že obnovení Párpli budou spíše relaxačním svlažením, májovým deštíkem než krupobitím žulovek. Mám v hlavě uloženu vzpomínku z ostravské burzy naproti pivovaru, kdy jedné probouzející se sichr listopadové neděle čtyřiaosmdesátého vytáhnul za svitu baterek pražský dodavatel ze své brašny léta očekávané, nové párplovské elpíčko, praviv: „Staří pánové mi udělali radost…“

Perfect Strangers (1984)
Při potemnělém, tajemném, do mohutna rostoucím a zrychlujícím se úvodním riffu Knocking At Your Back Door mě vždycky příjemně šimrá na zádech. Intro jak má být. Deska se docela trefila do pomp/heavy vkusu doby. Dnes mi z osmdesátek leccos až tak nevoní, staronová sestava stylem i zvukem naštěstí plynule navázala, tam, kde v třiasedmdesátém skončila. Lordovy hammondy hrčí a chrčí jako kdysi, Blackmore si háčkuje svoje, Gillan nasadil drsanskou notu, Paice se nenechal vtáhnout do plácavé módy, Glover spolehlivě dupe v podpalubí. Jen malinko do pompézního soundu vsákla Amerika, ve které se nahrávalo (a Rainbow, odkud si Ritchie přinesl pár polotovarů). Vedle otevíráku, Under the Gun a titulky,sice není na Perfect Strangers dalších nadčasových kusů, album se ale poslouchá parádně. Stačí být hardrocker.

The House Of Blue Light (1987)
První album DP, které vyšlo rovnou i na CD. Odvar. Soulově šponovaná Bad Attitude ještě jakž takž, jinak je ale první půlka The House Of Blue Light skoro neposlouchatelná. Ukoptěný, mdlý pokus o tehdy módní bombastický sound, chybí úderné riffy i zapamatovatelné melodie, samý převařený druhák, aranže jak podle konfekční šablony z Prostějova, zejména Lord se „vyznamenal“, a pokračoval v obalování párplovského soundu symfoničnem. O Blackmoreovi ani nemluvím, hraje vůbec na desce? Ani jsem si nevšimnul, jeho sóla působí mdle, chybí dřívější zaťatost i machrovská okázalost... struny z ponožek. Gillan mi přijde otrávený, bez jiskry. Do popředí se dostávají namísto riffů nápěvy, když přičtu osmdesátkové, naefektované bicí, máme před sebou dobový pompézní melody hardrock s hrozným zvukem. Pseudo-hardrockový muzak.
Ke konci sice zazní aspoň trochu elegantní a našlápnuté kousky, ale… Strangeways vypadla z odpadního koše Perfect Strangers a Mitzi Dupree sama nic nezachrání, i kdyby odtamtud dole vystřelovala kopačáky. Bez znalosti DP klasiky bych možná řekl: dobrý album. Doopravdy jedno z nejslabších, s Gillanem určitě.
První návrat Mark II byl celosvětovým úspěchem. Především naživo Deep Purple táhli jak zamlada. Spousta tehdejších metalistů mohla konečně slyšet nefalšovaný hardrock v prvotřídní puncovní kvalitě, a poznat současně kořeny své oblíbené muziky. Živák Nobody’s Perfect (1988) bohužel nemá koule jako Made In Japan, působí jako ex-post stříhánka a slepovačka od mixpultu, a ne jako autentický koncert.
Pro mne osobně byl první reunion trochu rozporuplný, po prvním nadšení jsem přeci jenom cítil, že už Párpli se mnou tak nelomcují jako kdysi, a že nové studiovky jsou sice solidní, ovšem ve srovnání s překotným kvasem na kovovém rockovém křídle to už byl mainstreamový folčíček. Stačí poslechnout Highway Star od Metal Church, aby bylo jasno, co mám na mysli. Dnes – s odstupem čtvrtstoletí – samozřejmě vnímám vše s větším nadhledem, a užiju si všechny etapy DP.



MARK V (12/1989 – 8/1992)
Narůstající konflikty mezi Gillanem a Blackmorem i celkový rozpad týmové spolupráce na tvorbě vedly k destrukci kapely. Stávaly se trapné naschvály, kdy na přídavek nepřišel Ritchie, jindy ostatní z kapely. Gillan s Gloverem si odskočili nahrát Accidentally On Purpose. V rámci příprav nové desky pak Gillan po hádce prásknul dveřmi, a bylo hotovo. Ve hře o nového frontmana se ocitla desítka jmen, namátkově některá: Dio, protinožci John Farnham a Jimmy Barnes, Kal Swan, Brian Howe, Terry Brock, Jimi Jamison. Znalým výčet napoví, kamže vítr vál – ano, směr USA. Ritchie v sobě stále nosil sen dobýt Ameriku, což se Deep Purple nikdy nepodařilo, a cestu viděl v úpravě soundu Deep Purple k pomprockovému melodickému AOR ami střihu. Ostatní mu nijak neodporovali. Poněkud překvapivým příchodem Joea Lynna Turnera – na přelomu 1989/90 – se z Deep Purple stali Deep Rainbow.
4. února 1991 se v Ostravě odehrálo první vystoupení Mk V. Česká televize pořídila z koncertu záznam, jeho fragmenty jsou běžně k vidění na Youtube.

Slaves And Masters (1990)
Tak jsem hodil na pitevní stůl placku, kterou skoro neznám, samozřejmě jsem ji slyšel vícekrát, avšak naposledy někdy v minulém století, a v hlavě ji nenosím J Vrnivé Lordovy varhany a nahalený sound v King Of Dreams mi příjemně navozují třiasedmdesátý, ani Turner mi kupodivu nevadí a neruší... hmm. I druhá skladba, The Cut Runs Deep, evokuje sound Who Do We Think We Are, tedy až na tu Dirty Deeds juchajdu jak od AC/DC, kdy už Turner ve forte tlačí dojmy směrem k Rainbow. Vždy jsem si myslel, že do swingujících poloh sváděl Párply Gillan, a ejhle, Fire In The Basement luská jak Hála, a Gillan nikde, i když jej Joe Lynn docela napodobuje. Mezisoučet: stále jsme v plusu. Truth Hurts je pěkná, pompézní, hymnická AOR houpavka, Ríša v poklidu vyšívá ornamenty, Turner kolem něj poletuje a krouží – jasnej Rainbow, s malou lordovskou příměsí. Následuje šponovaná bluesovečka Breakfast In Bed, pak duhová baladička se sladkým Blackmorem, Love Conquers All, s typickým osmdesátkovým heavy melody pomp soundem. Dál už je to horší: Fortuneteller – do poloviny trochu zvadlá, zastřeně bluesová skladba, Too Much Is Not Enough – sound ok, skladba ale nenápaditá, šablonovitá. Wicked Ways – pár lopat pod kotel, a po delší době se kapela rozjíždí, i když spíše ve stylu Rainbow.
Celkovým plusem je třiasedmdesátkový déjà vu sound, neutrální Turner se krotil a stylizoval, nemám větších výhrad, kapela většinu desky odehrála na půlplyn, budiž, druhá půlka alba je ale kompozičně dost nevydařená, samá x-krát převařená písnička.
 
K sestavě s Turnerem za mikrofonem v podstatě nemám žádný vztah, jen kolem mě prošuměla. Do Ostravy jsem nejel, Slaves And Masters vyslechnul víceméně jen služebně, nebyli to pro mě Deep Purple.

Jaromír Merhaut pro Rock+ 2013

(konec druhé části)