DEEP PURPLE: MARK I-VIII (3)
MARK II POTŘETÍ (8/1992 – 11/1993)
Víceméně obchodní rozhodnutí vedlo
k dalšímu reunionu Mk II. Blackmore se s návratem Gillana nemohl
smířit, svou frustraci a nasranost přenesl i do muziky, jeho hra se stala
nebývale zarputilou, a po roce byl pohádky konec. Kdo z nás, šťastných
návštěvníků pražského koncertu nejslavnější sestavy Deep Purple, mohl tušit, že
zatímco my se ještě v hale vznášeli v oparu pokoncertního nadšení,
Ritchie oznamoval v autě na cestě do hotelu Robu Fodderovi, že odchází
z kapely.
The Battle Rages On…
(1993)
Druhý návrat nejklasičtější sestavy Deep Purple – iniciovaný firmou BMG k pětadvacátému výročí založení kapely – už neměl náboj prvního. Spousta převařených nápadů, macha, kalkul, odtažitost, to vše vylézá jak švy na špatném saku. Blackmoreovy skladby šité na míru Turnerovi nepadly Gillanovy do huby. Chválená Anya mi v mezihrách připadá jako Knocking At Your Back Door cinknutá Kashmirem. Riff použitý v závěrečné One Man’s Meat je dokonce (po Tite Squeeze) druhým recyklátem původní verze z L. A. Connection. Blackmore již v době vydání desky v jednom rozhovoru prozradil, že si přál jiného zpěváka (Mikea DiMea z Riot) než Gillana, byl ale ostatními přehlasován. Gillan na oplátku prozradil, že kytarista (jak Blackmorea tehdy tituloval) se finálních prací na desce nezúčastnil, a že konečnou verzi doposud neslyšel. Dnes je známo, že se Deep Purple jako celek ve studiu vůbec nesešli! Co z tak narušeného podhoubí může vyrůst? Vnitřní prázdnotu nemohl zakrýt ani vycizelovaný sound v duchu klasických alb Mark II. Deska se tak tak vtěsnala do dvoustovky Billboardu, v Británii se dostala na dohled Top 20.
Pád bolševika umožnil fanouškům vidět Deep Purple v nejslavnější
sestavě aspoň na poslední chvíli. Zážitek mi nemohl pokazit ani vlezlý Říha
s Kaťákama, ani viditelná odměřenost mezi Blackmorem a ostatními.
Joe Satriani zaskočil za Ritchieho těsně před japonským turné. Obstál na výbornou, patří k technicky nejlépe vybaveným kytaristům světa, střelec Ritchieho kalibru, navíc i osobnost a pohodář. Jen smluvní závazky zabránily jeho de iure začlenění do sestavy. Škoda, osobně by mi Joe u Deep Purple seděl dokonale.
Po hvězdné sestavě zůstaly jen live záznamy, které lze snadno dohledat na netu.
MARK VII (11/1994 – 2/2002)
Angažování slušňáka Stevea Morse se s odstupem let jeví promyšleným tahem. Steve do kapely vnesl klid, možná až přílišný. Patří sice do nejužší kytarové špičky, je všestranný, byl pětkrát za sebou v anketě Guitar Player magazinu vyhlášen nejlepším kytaristou světa. Co je to ale všechno platné, když nemá Ritchieho instinkt zabijáka.
Sestava stihla nahrát dvě studiová alba, plus novou verzi Concerta a několik živáků.
Odchod Jona Lorda proběhnul plánovaně a pohodově. Don Airey za něj zaskakoval již dříve, repertoár kapely měl v malíčku, Jonovy varhany k ruce.
Purpendicular (1996)
Působivost klasických Párplů s Ríšou podle mne spočívala i ve věčném sváru mezi Blackmorem, jenž chtěl pádit s větrem o závod, otřásat zemí, anebo se jen tak lenivě povalovat, a Gillanem, co si rád od hardrocku odskočil tam, či onde: k soulu, funky, blues. Klasik Lord se na pošťuchování dole v kotelně zřejmě díval se aristokratickou shovívavostí, a nezávisle na obou si hrál fanfarónsky svoje. Právě onou rozdílností tří pilířů klasické sestavy Deep Purple vznikalo ono pnutí, z něhož se zrodila dějinná kvalita. Bez Blackmorea panuje u Párplů nepochybně pohoda, Morse je od pohledu hodný, vstřícný, přizpůsobivý, a navíc je kytarovým technikem k pohledání. Otázkou je, zdali muzice – vznikající ve vzájemném souznění – nechybí soutěživost, zpětná vazba, potažmo tvůrčí kvas – zkrátka, onen nutkavý bičující pocit: co když mě zítra Ríša, Ian, Jon, Roger trumfne. Purpendicular si pouštím čas od času. Za stejnou dobu moje ruka šmátralka regálovka sáhne po kterémkoliv ze sedmdesátkových elpé Párplů desetkrát, dvacetkrát… Desce jako takové navenek nic nechybí. Styl, sound, všechno sedí a ladí. Jenže, muzika tak nějak protéká hlavou, nic burcujícího se neděje. Žádná rezonance, kramle do mozku, uši kolmo k hlavě, horko, zima, pupínky, mokro. Jen pohodička, relax, piánko… aha, sakra, chyba, to má přeci být hardrock! Žhavá okuj za krkem, špona zaražená až do živého masa… Samozřejmě, že Sometimes I Feel Like Screaming je nádherná, Cascades: I’m Not Your Lover šlape jak starej Harlej, a The Aviator je jak irská lidovečka malovaná, a trojce Zepp se při ní škytá... Co je to platné, když Ríšánek chybí.
Abandon (1998)
Nabušené, krevnaté, hutné, a oproti Purpendicular kompaktnější a odbržděnější album. Jenže hned první, pageovsky zalamovaný Morseův riff v Any Fule Kno That odhaluje zásadní slabinu postblackmoreovských Deep Purple: absenci klasických párplovských kytarových riffů. To samé v bleděmodrém se opakuje téměř v každé skladbě. Zkrátka, Morse není riffař od boha, osobně jsem na Abandon zaregistroval jediný skvostný a typicky párplovský, ve skladbě Jack Ruby. Nejjistěji se podle mne Steve cítí ve zpěvných rozkošatělých vyhrávkách, viz balada Don’t Make Me Happy. Když se odpoutám od krutého posuzování jeho autorské (ne)originality, tak je šestnácté studiové album Deep Purple seniorsky „pokročilou“ hardrockovou jízdou bez střemhlavých adrenalinových úprků a ostrých zatáček s nadlidským přetížením. Víceméně je Abandon okružní turistickou jízdou na starém hřmotném harleji v povědomé, nostalgicky snové krajině zmizelého mládí, kde má každý tón svůj předobraz: otce, bráchu, bratrance, strýce, švagra. Občas slyšitelná snaha o agresivnější, tzv. moderní zvuk (Watching The Sky) zůstala naštěstí v rovině doplňkového koření v aranžérské omáčce, maso je poctivě odleželé, párplovské. Album vznikalo kolektivně na Floridě ve studiu Grega Rikeho. Jamovalo se, osekávalo, třídilo a cizelovalo vespolek.
Deska, která patří do párplovské mozaiky, a bez níž by žádný domácí párplovský víkend nebyl úplný. V uspěchané době, na konci dne ve vymezené dvojhodince ovšem člověk podvědomě sáhne po nebeské kvalitě, a netknutý Abandon v poličce smutní.
Příchodem Dona Aireyho zůstal v Deep Purple pouze jediný otec zakladatel, Ian Paice. Z nejslavnější sestavy chyběli dva ze tří dominantních hudebníků, autorů. Dodnes fungující a nejdéle sloužící sestava vyprodukovala tři studiová alba a několik koncertních.
Bananas (2003)
Svým mohutným, zdrsnělým soundem i kontrastním příklonem k bluesovým formulím sympatické album. Starožitný hardrock bez stopy únavy a machy. Úvodní dvě skladby (House Of Pain, Sun Goes Down) se valí jak příbojové vlny, Párpli vaří a víří jako zamlada. Když se jim zamane, hodí v Haunted do placu tak mámivý refrén, že máte chuť chytit první ženskou, co bude po ruce, a provlnit se s ní do ráje. Je to jízda na zpěněném hřebenu, pulsující hardrockové boogie Razzle Dazzle, od Pagea vypůjčený riff Silver Tongue beru jako projev generační sounáležitosti, Walk On je průzvučné barové blues...
Deep Purple hrají na Bananas jako kompaktní kapela, žádné instrumentální předváděčky, ani dostihy, všechna sóla slouží celku, Morse je ukázněný týmový hráč, snad až příliš. Chtěl bych vidět někoho, kdo by na blind poznal, že na staré hammondky a další klávesy nehraje Lord, ale Airey. Všechny nájezdy i rejstříky jsou lordovské, stačí poslechnout kupříkladu Picture Of Innocence, I Got Your Number, anebo titulku, kde všude se Don i Steve hráčsky rozjedou bez otěží. Gillan se do ničeho nenutí, zpívá uvolněně, a přitom svým typicky natlakovaným krkem. Radost poslouchat. Repete.
Rapture Of The Deep (2005)
Když staré skupiny vydávají nová alba, kde zúročují veškeré své zkušenosti, nehrají o nic hůře než kdykoliv předtím, jen zpěváci už tolik nepruží, skoro všechno je tak jak má a být, akorát doba, lidi a múzy se hnuli jinam. Rapture Of The Deep ale není třeba nuceně poslouchat s úctou a rozumem. Než se nadechnete, vyhrne se na vás těžká blueshardrocková hrnba Money Talks se zasekávaným celokapelovým riffem, zdrsnělá lordovským bustřením kláves a v mezihře lehce kašmírovsky zvlněná. Mohla by zdobit kterékoliv z klasických sedmdesátkových alb. Gillan měl vždycky svým výrazem blízko k soulu a swingu, je v téhle poloze naprosto věrohodný: Girls Like That, ať žije starý dobrý swing, byť přifouklý hardrockem. Na Rapture je podobných kousků více, viz „honky tonky“ Don’t Let Go. Spoustu reminiscencí vzbudí i Wrong Man s vrnivě kráčející klapavou basou a echolotem… Titulní chytlavý kousek má struktu jako Perfect Strangers: prolínání táhlé (opět) „orientální“ melodické linky a výrazného rytmického ornamentu, všechno vyšleháno do pompézna – akorát Perfecto mezihra chybí. Že by někdo z Párplů rovněž dovolenkoval v Maroku? Pestrost dodává v duchu beatlesovské I Want You (She’s So Heavy) gradovaná balada Clearly Quite Absurd. Back To Back a Kiss Tomorrow Goodbye jsou klasické zasekávané párplovky šponovky, Junkyard Blues napoví názvem, a album uzavírá celkem poklidná – až artově pojatá – douška Before Time Began. Rapture Of The Deep neoslní první signální, nebylo to však ani jeho ambicí.
Seniorští rockeři jsou při poslechu nových alb svých kapel takříkajíc na jedné lodi s muzikanty. Taktéž zúročují všechny své zkušenosti, nevnímají muziku o nic hůře než kdykoliv předtím, jen to ucho je vypelichanější a spolu s hormony vyschlejší. Muzikanti i my víme, že zamlada bylo všechno snadnější, nabuzenější. Zkrátka, příroda nás odstavila na druhou kolej, i tam se dá ale ve vagónu stejně „postižených“ solidně zapařit.
Druhý návrat nejklasičtější sestavy Deep Purple – iniciovaný firmou BMG k pětadvacátému výročí založení kapely – už neměl náboj prvního. Spousta převařených nápadů, macha, kalkul, odtažitost, to vše vylézá jak švy na špatném saku. Blackmoreovy skladby šité na míru Turnerovi nepadly Gillanovy do huby. Chválená Anya mi v mezihrách připadá jako Knocking At Your Back Door cinknutá Kashmirem. Riff použitý v závěrečné One Man’s Meat je dokonce (po Tite Squeeze) druhým recyklátem původní verze z L. A. Connection. Blackmore již v době vydání desky v jednom rozhovoru prozradil, že si přál jiného zpěváka (Mikea DiMea z Riot) než Gillana, byl ale ostatními přehlasován. Gillan na oplátku prozradil, že kytarista (jak Blackmorea tehdy tituloval) se finálních prací na desce nezúčastnil, a že konečnou verzi doposud neslyšel. Dnes je známo, že se Deep Purple jako celek ve studiu vůbec nesešli! Co z tak narušeného podhoubí může vyrůst? Vnitřní prázdnotu nemohl zakrýt ani vycizelovaný sound v duchu klasických alb Mark II. Deska se tak tak vtěsnala do dvoustovky Billboardu, v Británii se dostala na dohled Top 20.
Joe Satriani zaskočil za Ritchieho těsně před japonským turné. Obstál na výbornou, patří k technicky nejlépe vybaveným kytaristům světa, střelec Ritchieho kalibru, navíc i osobnost a pohodář. Jen smluvní závazky zabránily jeho de iure začlenění do sestavy. Škoda, osobně by mi Joe u Deep Purple seděl dokonale.
Po hvězdné sestavě zůstaly jen live záznamy, které lze snadno dohledat na netu.
MARK VII (11/1994 – 2/2002)
Angažování slušňáka Stevea Morse se s odstupem let jeví promyšleným tahem. Steve do kapely vnesl klid, možná až přílišný. Patří sice do nejužší kytarové špičky, je všestranný, byl pětkrát za sebou v anketě Guitar Player magazinu vyhlášen nejlepším kytaristou světa. Co je to ale všechno platné, když nemá Ritchieho instinkt zabijáka.
Sestava stihla nahrát dvě studiová alba, plus novou verzi Concerta a několik živáků.
Odchod Jona Lorda proběhnul plánovaně a pohodově. Don Airey za něj zaskakoval již dříve, repertoár kapely měl v malíčku, Jonovy varhany k ruce.
Purpendicular (1996)
Působivost klasických Párplů s Ríšou podle mne spočívala i ve věčném sváru mezi Blackmorem, jenž chtěl pádit s větrem o závod, otřásat zemí, anebo se jen tak lenivě povalovat, a Gillanem, co si rád od hardrocku odskočil tam, či onde: k soulu, funky, blues. Klasik Lord se na pošťuchování dole v kotelně zřejmě díval se aristokratickou shovívavostí, a nezávisle na obou si hrál fanfarónsky svoje. Právě onou rozdílností tří pilířů klasické sestavy Deep Purple vznikalo ono pnutí, z něhož se zrodila dějinná kvalita. Bez Blackmorea panuje u Párplů nepochybně pohoda, Morse je od pohledu hodný, vstřícný, přizpůsobivý, a navíc je kytarovým technikem k pohledání. Otázkou je, zdali muzice – vznikající ve vzájemném souznění – nechybí soutěživost, zpětná vazba, potažmo tvůrčí kvas – zkrátka, onen nutkavý bičující pocit: co když mě zítra Ríša, Ian, Jon, Roger trumfne. Purpendicular si pouštím čas od času. Za stejnou dobu moje ruka šmátralka regálovka sáhne po kterémkoliv ze sedmdesátkových elpé Párplů desetkrát, dvacetkrát… Desce jako takové navenek nic nechybí. Styl, sound, všechno sedí a ladí. Jenže, muzika tak nějak protéká hlavou, nic burcujícího se neděje. Žádná rezonance, kramle do mozku, uši kolmo k hlavě, horko, zima, pupínky, mokro. Jen pohodička, relax, piánko… aha, sakra, chyba, to má přeci být hardrock! Žhavá okuj za krkem, špona zaražená až do živého masa… Samozřejmě, že Sometimes I Feel Like Screaming je nádherná, Cascades: I’m Not Your Lover šlape jak starej Harlej, a The Aviator je jak irská lidovečka malovaná, a trojce Zepp se při ní škytá... Co je to platné, když Ríšánek chybí.
Abandon (1998)
Nabušené, krevnaté, hutné, a oproti Purpendicular kompaktnější a odbržděnější album. Jenže hned první, pageovsky zalamovaný Morseův riff v Any Fule Kno That odhaluje zásadní slabinu postblackmoreovských Deep Purple: absenci klasických párplovských kytarových riffů. To samé v bleděmodrém se opakuje téměř v každé skladbě. Zkrátka, Morse není riffař od boha, osobně jsem na Abandon zaregistroval jediný skvostný a typicky párplovský, ve skladbě Jack Ruby. Nejjistěji se podle mne Steve cítí ve zpěvných rozkošatělých vyhrávkách, viz balada Don’t Make Me Happy. Když se odpoutám od krutého posuzování jeho autorské (ne)originality, tak je šestnácté studiové album Deep Purple seniorsky „pokročilou“ hardrockovou jízdou bez střemhlavých adrenalinových úprků a ostrých zatáček s nadlidským přetížením. Víceméně je Abandon okružní turistickou jízdou na starém hřmotném harleji v povědomé, nostalgicky snové krajině zmizelého mládí, kde má každý tón svůj předobraz: otce, bráchu, bratrance, strýce, švagra. Občas slyšitelná snaha o agresivnější, tzv. moderní zvuk (Watching The Sky) zůstala naštěstí v rovině doplňkového koření v aranžérské omáčce, maso je poctivě odleželé, párplovské. Album vznikalo kolektivně na Floridě ve studiu Grega Rikeho. Jamovalo se, osekávalo, třídilo a cizelovalo vespolek.
Deska, která patří do párplovské mozaiky, a bez níž by žádný domácí párplovský víkend nebyl úplný. V uspěchané době, na konci dne ve vymezené dvojhodince ovšem člověk podvědomě sáhne po nebeské kvalitě, a netknutý Abandon v poličce smutní.
Příchodem Dona Aireyho zůstal v Deep Purple pouze jediný otec zakladatel, Ian Paice. Z nejslavnější sestavy chyběli dva ze tří dominantních hudebníků, autorů. Dodnes fungující a nejdéle sloužící sestava vyprodukovala tři studiová alba a několik koncertních.
Bananas (2003)
Svým mohutným, zdrsnělým soundem i kontrastním příklonem k bluesovým formulím sympatické album. Starožitný hardrock bez stopy únavy a machy. Úvodní dvě skladby (House Of Pain, Sun Goes Down) se valí jak příbojové vlny, Párpli vaří a víří jako zamlada. Když se jim zamane, hodí v Haunted do placu tak mámivý refrén, že máte chuť chytit první ženskou, co bude po ruce, a provlnit se s ní do ráje. Je to jízda na zpěněném hřebenu, pulsující hardrockové boogie Razzle Dazzle, od Pagea vypůjčený riff Silver Tongue beru jako projev generační sounáležitosti, Walk On je průzvučné barové blues...
Deep Purple hrají na Bananas jako kompaktní kapela, žádné instrumentální předváděčky, ani dostihy, všechna sóla slouží celku, Morse je ukázněný týmový hráč, snad až příliš. Chtěl bych vidět někoho, kdo by na blind poznal, že na staré hammondky a další klávesy nehraje Lord, ale Airey. Všechny nájezdy i rejstříky jsou lordovské, stačí poslechnout kupříkladu Picture Of Innocence, I Got Your Number, anebo titulku, kde všude se Don i Steve hráčsky rozjedou bez otěží. Gillan se do ničeho nenutí, zpívá uvolněně, a přitom svým typicky natlakovaným krkem. Radost poslouchat. Repete.
Rapture Of The Deep (2005)
Když staré skupiny vydávají nová alba, kde zúročují veškeré své zkušenosti, nehrají o nic hůře než kdykoliv předtím, jen zpěváci už tolik nepruží, skoro všechno je tak jak má a být, akorát doba, lidi a múzy se hnuli jinam. Rapture Of The Deep ale není třeba nuceně poslouchat s úctou a rozumem. Než se nadechnete, vyhrne se na vás těžká blueshardrocková hrnba Money Talks se zasekávaným celokapelovým riffem, zdrsnělá lordovským bustřením kláves a v mezihře lehce kašmírovsky zvlněná. Mohla by zdobit kterékoliv z klasických sedmdesátkových alb. Gillan měl vždycky svým výrazem blízko k soulu a swingu, je v téhle poloze naprosto věrohodný: Girls Like That, ať žije starý dobrý swing, byť přifouklý hardrockem. Na Rapture je podobných kousků více, viz „honky tonky“ Don’t Let Go. Spoustu reminiscencí vzbudí i Wrong Man s vrnivě kráčející klapavou basou a echolotem… Titulní chytlavý kousek má struktu jako Perfect Strangers: prolínání táhlé (opět) „orientální“ melodické linky a výrazného rytmického ornamentu, všechno vyšleháno do pompézna – akorát Perfecto mezihra chybí. Že by někdo z Párplů rovněž dovolenkoval v Maroku? Pestrost dodává v duchu beatlesovské I Want You (She’s So Heavy) gradovaná balada Clearly Quite Absurd. Back To Back a Kiss Tomorrow Goodbye jsou klasické zasekávané párplovky šponovky, Junkyard Blues napoví názvem, a album uzavírá celkem poklidná – až artově pojatá – douška Before Time Began. Rapture Of The Deep neoslní první signální, nebylo to však ani jeho ambicí.
Seniorští rockeři jsou při poslechu nových alb svých kapel takříkajíc na jedné lodi s muzikanty. Taktéž zúročují všechny své zkušenosti, nevnímají muziku o nic hůře než kdykoliv předtím, jen to ucho je vypelichanější a spolu s hormony vyschlejší. Muzikanti i my víme, že zamlada bylo všechno snadnější, nabuzenější. Zkrátka, příroda nás odstavila na druhou kolej, i tam se dá ale ve vagónu stejně „postižených“ solidně zapařit.
Jaromír Merhaut pro Rock+ 2013
P.S.
Infinite (2017)
Soundu nových Párplů zcela dominují Donovy/Jonovy
vířivé hammondy. Kapela jede jak stará dobrá kovárna při poledním volnoběhu, a
Ian si k tomu všemu tak nějak s úsměvem pozpěvuje, jen občas přidá
důrazu a foukne do měchů. Celek působí úžasně uvolněně a povědomě na první
poslech. Nikdo se nikam nežene, a přitom, když hodíte volume doprava na max,
valíte uši, co všechno se ve vrstevnatých aranžích „Infinite“ skrývá. DEEP
PURPLE dávno nemají potřebu nikomu nic dokazovat, své hraní si užívají, a své
fanoušky vybízejí k témuž. Lehkonohý gurmánský hardrock Mistrů.
Z kovářské výhně, kde
se kuly dějiny hardrocku, zbylo na nové desce DEEP PURPLE přátelské sousedské
opékání bezmasých buřtíků na skomírajícím ohýnku. Salonní rutinéři
s vláčným obsahem a zaoblenou formou, kdo by to byl řekl. Samozřejmě, že
pod určitou úroveň neklesnou, na to jsou zkušenými profíky, a naživo se proti
nim nedá říct ani popel, i když ani tam se kupodivu nezapotí. Novému materiálu prostě
chybí silné motivy i riffy, a to ani důvěrně známý sound nezachrání, zvláště když
je zbaven všech ostnů.
Gillan hlasově odchází, chvílemi ani nezpívá, jen deklamuje, Morse nebyl a není riffman, a když už něco zkusí, vyleze z toho Page a ne Blackmore, a tak sound DEEP PURPLE ovládl Airey. Slyšíme trademarkové, ale od poloviny osmdesátek nastokrát obehrané motivy, postupy i zvuky. Místy máte dokonce pocit, že posloucháte sehranou barovou kapelu, co nechce příliš rušit hosty. První výraznou skladbou je tak předposlední „And the Address“. Paráda, konečně! Pak si uvědomíte, že je z osmašedesátého…
Průměrný eklektický AOR. Oproti tabulkovému rychloposlechu ještě větší zklamání.
Gillan hlasově odchází, chvílemi ani nezpívá, jen deklamuje, Morse nebyl a není riffman, a když už něco zkusí, vyleze z toho Page a ne Blackmore, a tak sound DEEP PURPLE ovládl Airey. Slyšíme trademarkové, ale od poloviny osmdesátek nastokrát obehrané motivy, postupy i zvuky. Místy máte dokonce pocit, že posloucháte sehranou barovou kapelu, co nechce příliš rušit hosty. První výraznou skladbou je tak předposlední „And the Address“. Paráda, konečně! Pak si uvědomíte, že je z osmašedesátého…
Průměrný eklektický AOR. Oproti tabulkovému rychloposlechu ještě větší zklamání.
Jaromír Merhaut pro Spark 2017/2020
Komentáře
Okomentovat