DEEP PURPLE - LIVE (2018/2017): GOODBYE, DRACI MÉHO MLÁDÍ
The Long Goodbye
Tour
2. 7. 2018, Brno, DRFG Arena
Kapela sedmdesátníků, narodivších se až na mlaďocha Steva Morsea (1954) těsně po druhé světové válce, vypadá a pohybuje se na pódiu lépe jako účastníci výročních setkání sportovců, nemluvě o výtečných muzikantských výkonech, díky nimž byli DEEP PURPLE vždy považováni za šlechtice tvrdého rocku. Největší pozornost se samozřejmě upínala k Ianu Gillanovi. Struny a blány vyměníš, gumy v krku ne. Když se mě čtveřice dvacetiletých studentů před vstupem ptala, proč není v setlistu „Child In Time“, a jestli to není kvůli Blackmoreovi, musel jsem se hořce pousmát. Dítě času je navždy zakleto v páscích a vzpomínkách, ani ono totiž neumí vrátit čas a Ianovi stratosférický ječák. Rval se s tóny jako lev, je to pořád Gillan na první dobrou, byť lesk a třpyt nejvyšších poloh i nekonečný nádech si vzala příroda zpět.
Instrumentálně se Ian Paice, Roger Glover, Steve Morse i Don Airey na pozadí dokonalé souhry doslova předháněli v nasazení, brejcích i sólech, posledně jmenovaný se klasicky vyřádil ve svém samostatném bloku s povinnou „Vltavou“ coby zlatým hřebem. Na pohled rozcuchaný strýc z Kolbenky, ve skutečnosti virtuóz a bavič.
Dole na place bylo určitě víc horko jak na stage, tam se kapka potu neprolila, byť všichni přebíhali sem a tam, pózovali, bavili se, a Paice bušil do svých kotlů a činelů jako kovář kující v žáru výhně meč. Zřejmě dobrej klimatizační oddíl v zákulisí.
The Long Goodbye Tour je vystavěno kolem klasiky: středobodové „Machine Head“ z dvaasedmdesátého je zastoupeno pěti skladbami (ze sedmi na LP!), po jedné se dostalo na „In Rock“ (1970) a „Fireball“ (1971). Samozřejmě nechybí návratová „Perfect Strangers“ (1984), tentokráte v brutálnějším provedení, či připomínka devadesátek, „Sometimes I Feel Like Screaming“, ani nová tvorba. Trojice skladeb z loňského alba „Infinite“ – „Time For Bedlam / Birds Of Prey / The Surprise“ – ukázala, že sebelepší novinky nemají vedle setkrát slyšených pecek „nárok“ na stejnou pozornost a vděk posluchačů.
Netřeba znovu a znovu připomínat, co následovalo po prvních tónech „Lazy“, „Space Truckin“ a … a samozřejmě „Smoke On The Water“, jedné z iniciačních skladeb mé generace.
Přídavky „Hush“ a „Black Night“, proložené mezihrami a předváděčkami, pak byly dovětkem za koncertem, po němž mi bylo smutnokrásně. Goodbye, draci mého mládí…
2. 7. 2018, Brno, DRFG Arena
Kapela sedmdesátníků, narodivších se až na mlaďocha Steva Morsea (1954) těsně po druhé světové válce, vypadá a pohybuje se na pódiu lépe jako účastníci výročních setkání sportovců, nemluvě o výtečných muzikantských výkonech, díky nimž byli DEEP PURPLE vždy považováni za šlechtice tvrdého rocku. Největší pozornost se samozřejmě upínala k Ianu Gillanovi. Struny a blány vyměníš, gumy v krku ne. Když se mě čtveřice dvacetiletých studentů před vstupem ptala, proč není v setlistu „Child In Time“, a jestli to není kvůli Blackmoreovi, musel jsem se hořce pousmát. Dítě času je navždy zakleto v páscích a vzpomínkách, ani ono totiž neumí vrátit čas a Ianovi stratosférický ječák. Rval se s tóny jako lev, je to pořád Gillan na první dobrou, byť lesk a třpyt nejvyšších poloh i nekonečný nádech si vzala příroda zpět.
Instrumentálně se Ian Paice, Roger Glover, Steve Morse i Don Airey na pozadí dokonalé souhry doslova předháněli v nasazení, brejcích i sólech, posledně jmenovaný se klasicky vyřádil ve svém samostatném bloku s povinnou „Vltavou“ coby zlatým hřebem. Na pohled rozcuchaný strýc z Kolbenky, ve skutečnosti virtuóz a bavič.
Dole na place bylo určitě víc horko jak na stage, tam se kapka potu neprolila, byť všichni přebíhali sem a tam, pózovali, bavili se, a Paice bušil do svých kotlů a činelů jako kovář kující v žáru výhně meč. Zřejmě dobrej klimatizační oddíl v zákulisí.
The Long Goodbye Tour je vystavěno kolem klasiky: středobodové „Machine Head“ z dvaasedmdesátého je zastoupeno pěti skladbami (ze sedmi na LP!), po jedné se dostalo na „In Rock“ (1970) a „Fireball“ (1971). Samozřejmě nechybí návratová „Perfect Strangers“ (1984), tentokráte v brutálnějším provedení, či připomínka devadesátek, „Sometimes I Feel Like Screaming“, ani nová tvorba. Trojice skladeb z loňského alba „Infinite“ – „Time For Bedlam / Birds Of Prey / The Surprise“ – ukázala, že sebelepší novinky nemají vedle setkrát slyšených pecek „nárok“ na stejnou pozornost a vděk posluchačů.
Netřeba znovu a znovu připomínat, co následovalo po prvních tónech „Lazy“, „Space Truckin“ a … a samozřejmě „Smoke On The Water“, jedné z iniciačních skladeb mé generace.
Přídavky „Hush“ a „Black Night“, proložené mezihrami a předváděčkami, pak byly dovětkem za koncertem, po němž mi bylo smutnokrásně. Goodbye, draci mého mládí…
22.
5. 2017, Praha, O2 aréna
Úvodní blok, „Time For Bedlam“ – „ Fireball“ – „Bloodsucker“ – „Strange Kind Of Woman“, zahraný na jeden nádech bez pauz, nasadil laťku až příliš vysoko, byť zvukař zpočátku jakoby hledal Gillana i Morseho, a tak mi DEEP PURPLE v tu chvíli zněli jako hardrockoví ELPJ Kdyby koncert pokračoval se stejným drajvem, šlo by nejspíš o live událost desetiletí, a já bych se dal na modlení.
Všemu dal zapomenout závěr, počínaje letitou návratovou „Perfect Strangers“, vlnící se v základním motivu jak zeppelínovský „Kashmir“, přes „Space Truckin’“ až po, jak jinak, „Smoke On The Water“ – v patřičně prodloužené verzi.
Přídavkovou a kdysi dávno od Joa Soutche převzatou singlovku „Hush“ zdědil Gillan po Rodu Evansovi. „Black Night“ se sice nevešla v roce 1970 na „In Rock“, ale jako singl uspěla náramně, dostala se na druhé místo anglické hitparády, nejvýše ze všech hitů kapely. Ianovi evidentně ke konci odešel hlas, a tak si poslední ze sto minut celého koncertu užil s úsměvem a tamburínou.
Samozřejmě, bráno absolutním měřítkem, nelze než konstatovat, že Blackmoreovy riffy a nápady, jakkoliv často vypůjčené, viz „Fireball“ anebo „Smoke And The Water“, ční nad novým materiálem jako monolity nad pahorkatinou. To byl zřejmě zmíněný problém prostřední části koncertu, kde byl nový a 2K+ materiál příliš nahuštěn.
Steve Morse se postupem času zcela oprostil od potřeby nahrazovat Ritchieho Blackmorea, jeho hra je svojská a s jinými akcenty, což je dobře i špatně zároveň. Jsem bytostně přesvědčen o tom, že kdyby se Ríša náhle zjevil na pódiu, O2 aréna by spadla explozí nadšení.
Když DEEP PURPLE přejdou do režimu full forte, jsou nepřekonatelní. Dusavá rytmika Glover-Paice byla umocněna absolutní zvukovou kvalitou, každý úder do blány či struny jasně definovaný a ohraničený, švýcarské hodinky převtělené do kulometného bucharu.
Gillan se ctí uzpíval, co mu hlasivky dovolily. Samozřejmě, že v nových skladbách se cítil pohodlněji, a že leccos transponoval anebo obešel či vynechal. Barvou střední polohy je to ale stále boží Ian Gillan našeho mládí.
DEEP PURPLE jsou jedněmi z posledních hardrockových veteránů, hrajících stále světovou extraligu. Doufám, že jim elán ještě nejméně jednu pětiletku vydrží a že i příště se zastaví v Praze. Nechce se mi s nimi loučit. A kdyby se Ritchie náhodou umoudřil.
Úvodní blok, „Time For Bedlam“ – „ Fireball“ – „Bloodsucker“ – „Strange Kind Of Woman“, zahraný na jeden nádech bez pauz, nasadil laťku až příliš vysoko, byť zvukař zpočátku jakoby hledal Gillana i Morseho, a tak mi DEEP PURPLE v tu chvíli zněli jako hardrockoví ELPJ Kdyby koncert pokračoval se stejným drajvem, šlo by nejspíš o live událost desetiletí, a já bych se dal na modlení.
Všemu dal zapomenout závěr, počínaje letitou návratovou „Perfect Strangers“, vlnící se v základním motivu jak zeppelínovský „Kashmir“, přes „Space Truckin’“ až po, jak jinak, „Smoke On The Water“ – v patřičně prodloužené verzi.
Přídavkovou a kdysi dávno od Joa Soutche převzatou singlovku „Hush“ zdědil Gillan po Rodu Evansovi. „Black Night“ se sice nevešla v roce 1970 na „In Rock“, ale jako singl uspěla náramně, dostala se na druhé místo anglické hitparády, nejvýše ze všech hitů kapely. Ianovi evidentně ke konci odešel hlas, a tak si poslední ze sto minut celého koncertu užil s úsměvem a tamburínou.
Samozřejmě, bráno absolutním měřítkem, nelze než konstatovat, že Blackmoreovy riffy a nápady, jakkoliv často vypůjčené, viz „Fireball“ anebo „Smoke And The Water“, ční nad novým materiálem jako monolity nad pahorkatinou. To byl zřejmě zmíněný problém prostřední části koncertu, kde byl nový a 2K+ materiál příliš nahuštěn.
Steve Morse se postupem času zcela oprostil od potřeby nahrazovat Ritchieho Blackmorea, jeho hra je svojská a s jinými akcenty, což je dobře i špatně zároveň. Jsem bytostně přesvědčen o tom, že kdyby se Ríša náhle zjevil na pódiu, O2 aréna by spadla explozí nadšení.
Když DEEP PURPLE přejdou do režimu full forte, jsou nepřekonatelní. Dusavá rytmika Glover-Paice byla umocněna absolutní zvukovou kvalitou, každý úder do blány či struny jasně definovaný a ohraničený, švýcarské hodinky převtělené do kulometného bucharu.
Gillan se ctí uzpíval, co mu hlasivky dovolily. Samozřejmě, že v nových skladbách se cítil pohodlněji, a že leccos transponoval anebo obešel či vynechal. Barvou střední polohy je to ale stále boží Ian Gillan našeho mládí.
DEEP PURPLE jsou jedněmi z posledních hardrockových veteránů, hrajících stále světovou extraligu. Doufám, že jim elán ještě nejméně jednu pětiletku vydrží a že i příště se zastaví v Praze. Nechce se mi s nimi loučit. A kdyby se Ritchie náhodou umoudřil.
Jaromír Merhaut pro Spark 2017/2018
Komentáře
Okomentovat