KEN HENSLEY (21. 10. 2011, MASTERS OF ROCK SAFÉ, ZLÍN)


Za posledních deset let navštívil Ken Hensley Česko zhruba desetkrát, jen ve Zlíně byl od prvního vymodleného vystoupení v roce 2002 počtvrté.  Zkrátka, už tak nějak patří do rodiny. Každou další přeloženou kapitolou jeho přemýšlivé biografie Blood On The Highway je mi Ken bližší jako muzikant i člověk. Jeho bilanční přemítání může být pro mnohé stárnoucí rockery vodítkem, jak se vnitřně i navenek vypořádat s ústupem ze slávy a takzvaného velkého světa.

V průběhu večera zazněly písně ze stěžejní sólovky Blood On The Higway, novinky Faster a alba The Last Dance.
Z povinných vynikla přídavková Gypsy, to byl pěvecký vrchol večera. Podobně Eirikurovi do krku sedla do jiné tóniny transponovaná Stealin’. Že je ovšem Byron pro klasický uriášovský repertoár nenahraditelný, dokazovala každá slavná skladba. Nikdo na place nebyl schopen dát falzet anebo čistý ječák. Ve středních a nižších polohách věrohodně zaskočil Ken. Nakonec , jak by ne, když nás svým hlasem dokázal zamlada kolikrát zmást tak, že jsme se dohadovali, kde a jakou pasáž zpívá.
Svižné pádivky (Look At Yourself a Easy Livin’) byly trochu uspěchané, uhrkané. U zrcadla to vadilo míň.


Vrcholem letošního zlínského koncertu pro mne byly gradované instrumentální kenovské souboje hammondů s kytarou. Ingwersen slajduje s taylorovským přehledem, jakkoliv zřejmě není bluesman. U zrodu tohoto charakteristického prvku klasických Uriah Heep stál Mick Taylor, dávný Kenův kamarád. Své proslulé otevřené ladění Mick instaloval koncem šedesátých let do koncertního soundu Rolling Stones. O něco později se mu do cesty nachomýtnul v New Yorku Ken Hensley. Slovo dalo slovo, a po pár lekcích si Ken vezl zpět do Anglie nový kytarový zvuk. Výsledek jsme mohli poprvé slyšet na Demons & Wizzards. V pátek ve Zlíně pak především ve finále Circle Of Hands i pár dalších novějších kouscích. July Morning nikdy nezklame, to je vždy ústřední repertoárový monolit. Skladba, při které v myšlenkách vždy odplouvám do první poloviny sedmdesátých let ke svým náctinám…
Lady In Black šla opět mimo mě. Elektrifikovaná, lehce zrychlená, bohužel opět s tím hrozným juchem. Já se snad původní akustické, prosté, nádherné verze nedožiju… I Wizzard by víc slušela komornější instrumentace. Přidat Rain a moh by to být skvělý unplugged blok. Možná někdy…


Kenův úsměv a vyzařující pohoda zahnaly jakýkoliv mráček nudy v pasážích, kdy kapela začala scénicky dovádět, a muzice samotné spadnul řemen (předehra Stealin’, i představovačka u Lady In Black). Když k tomu přičtu Mistrovu ochotu každému (v průvanu u otevřených dveří ze sálu do venkovního sichru!) podepsat klidně i plnou igelitku obalů desek, v případě slečen i holý zadek, k tomu se všemi fotit, i poklábosit – musím smeknout. Těžko bych hledal mezi světovými rockery někoho dalšího s podobnou vstřícností a pokorou ke svým fanouškům.
Ti šťastní, co strávili s Kenem & Sunrize letošní letní turné po Bulharsku, mluví o jeho povaze v superlativech. Musím Petru vyzpovídat:-)

I popáté parádní večer s Kenem…

Jaromír Merhaut pro Rock+ 2011

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

AC/DC: Power Up (2020)

ZVUKOVÝ SLIS(Z) NAMÍSTO HUDBY

BABE RUTH

1970 04: OBOUSTRANNÝ BENEFIT? KDEPAK … JETHRO TULL/BLODWYN PIG

APPICE BROTHERS: Vládci hromů a bucharů

GRAVY TRAIN

1970 11: ROCKOVÝ JEŽÍŠ AŽ NA VĚKY

THE TRIP

ROCKMAN TOM SCHOLZ: MOZEK I TĚLO BOSTON

EELA CRAIG