GRAVY TRAIN

Originalita britských rockových hledačů Gravy Train byla vystavěna na kontrastu takřka všudypřítomné hravé flétny s jazzmansky rafinovaně, ale rockově úderně tlučenými bicími, a zvláštním způsobem zkreslené „valící se“ kytary. Osobitost podtrhoval – jak zvuk rašple skřípavý – hlas Normana Barratta. Mně osobně zní folk/heavy styl Gravy Train jako Jethro Tull přikovaní k Iron Butterfly. Gravy Train je prý něco jako „Korytáři“, tedy ti, co jsou takříkajíc u koryta, u velkých zisků bez práce. Kouzelný název pro kapelu, která víceméně dřela nouzi s bídou…

Norman Barratt, známý coby kytarista a zpěvák, co vystřídal Jimmyho Pagea v Lord Sutch & Heavy Friends, podivuhodného to seskupení kolem již zemřelého ulítlého excentrika Davida Sutche. Norman se narodil v roce 1949 v Newton le Willows, na půli cesty mezi Manchesterem a Liverpoolem. Po škole pracoval jako účetní, svou zprvu amatérskou hudební kariéru nastartoval v místních skupinách The Hunters a Newton’s Theory, s nimiž přesídlil koncem šedesátých let do Londýna, kde to tehdy doslova vřelo progresivní muzikou.
 
J.D. Hughes, ač původně klasicky školený pianista, hrál v druhé polovině šedesátých let na flétnu a saxofon v soulové skupině Spagetti House, působící v okolí Liverpoolu. Po rozchodu dává v St. Helens v Lancashire dohromady band, původně určený k doprovodu černošského zpěváka Emile Forda. Pak ale převládly umělecké ambice, včlenit se někam mezi bluesové Cream a folk-bluesové novice Jethro Tull. V sestavě vedle něj byli: baskytarista Les Williams (ex The Incas), jazzový bubeník Barry Davenport (ex John Rotherham Trio) a kytarista Dave "Dig" Rigby, kterého zakrátko nahradil právě Norman Barratt. To bylo na jaře roku 1969, první zkušebnou bylo zázemí místního kriketového klubu.
 
Členové Gravy Train měli nezvykle široké spektrum svých oblíbenců, v seznamu defilují jména jako: Beatles, Jethro Tull, Roland Kirk, John Coltrane, Eric Clapton, Jimi Hendrix… díky Barrymu i Art Blakey, Buddy Rich a Joe Morello. Davenportův vliv byl zprvu obrovský, své party psal v neobvyklých taktech a souzvucích. Položil tak základ ke spontánním „freaks-outs“ pasážím, díky nimž měli Gravy Train pověst skvělé pódiové kapely. Chris Welch popsal v roce 2005 styl raných Gravy Train jako mix Audience, Van Der Graaf Generator a Gnidrolog.
 
Skupina se zakrátko stala i součástí manchesterské komunity básníků a muzikantů v undergroundovém projektu nazvaném „The Construcion Company“. Jednou z přidružených kapel byli Sleep, které Gravy Train doprovázeli koncem devětašedesátého na koncertě v Free Trade Hall, kde měli Sleep zaujmout producenta Jonathana Peela. Dopadlo to tak, že s příslibem smlouvy odjížděli Gravy Train. Zakrátko podepsali Mike Vaughanovi a firmě Vertigo.
 
V téže době se Norman Barratt stává aktivním křesťanem. K víře jej přivedl bývalý manažer Hunters Norman Littler. Barratt na první hlubší seznámení s biblí vzpomíná jako na okamžik prozření. Samozřejmě, že to vše částečně ovlivnilo i jeho texty pro Gravy Train, i když se v žádném případě nejednalo o křesťanský rock, jak jej vnímáme dnes, ani o formu, zbytnělou o rok později s nástupem Jesus Christ Superstar. Barratt své křesťanství promítal to textů takříkajíc v druhém plánu.

Gravy Train (1970) začíná tullovskou flétničkou v The New One , v polovině doslova přefiknutou Barrattovým řezákem. Zprvu podobně laděnou Dedication To Sid rozvinou dvojzpěvy Barratta a Hughese, navazující psychedelické vyhrávky ostře vazbené kytary, trilkující flétny a další alto-tenorové foukačky. Bluesovou Coast Road s gradujícím propletencem kytary, flétny a saxíků a ležérním rytmickým doprovodem považuji za jeden z vrcholů alba. Na jednoduchou rytmickou úderku Enterprise navazuje Think Of Life s nosným hardrockovým riffem, opět doprovázeným flétnou létavicí. Závěr debutu patří zbytečně natažené 16-ti minutovce Earl Of Pocket Nook , z větší části tvořené překvapivě nezáživnou instrumentální pasáží.
Gravy Train nejraději koncertovali na universitách a menších klubech, kde pro svou muziku nacházeli nejvnímavější publikum, například po boku Emerson, Lake & Palmer na Manchester University. Opakovaně hráli v londýnském Marquee i liverpoolském Cavern. Vedle toho ale taky coby součást nějaké charitativní akce i dva týdny v jakémsi disco klubu v Rimini, anebo v Kodani před královskou rodinou… Seznam interpretů, kterým otevírali Gravy Train koncert je také úctyhodný: The Nice, Mott The Hoople, Hawkwind, Average White Band, Blodwyn Pig, Nazareth, Poco, Genesis, Ten Years After, Family, Audience, Rory Gallagher, Joe Brown's Home Brew, Roxy Music, The Bonzo Dog Doo-Dah Band…

I druhé album bylo připravováno pro firmou Vertigo.

(A Ballad of) A Peaceful Man (1971) je oproti poměrně syrovému debutu od první noty slyšitelně zaoblenější a propracovanější, skladby mají svá akustická zákoutí, předehry, mezihry, objevují se orchestrální pasáže, varhany a mellotrony. Až na jednu výjimku jsou vesměs pomalé skladby propojeny. Album otevírá expresivně zpívaná balada Alone In Georgia, plynule přecházející v rozmáchle vystavěný titulní opus, střídavě melancholický a pateticky vypjatý. V dané linii pokračuje i Jule’s Delight s čarovnou flétnovou mezihrou a sólující basou. Rané Camel evokuje zprvu akusticky perlivá, posléze mellotronově sladkobolná a nakonec kytarově syrová Messenger, v níž Norman Barratt prokládá v pianissimech svůj skřípák niternými hlasovými polohami. Úderný riff  Can Anybody Hear Me, hraný flétnou (!), plus křičící Barratt evokují vzpomínky na debut. Uriášovské chóry, santanovská rytmika, colosseovská pasáž se saxíkem – to vše zní v Old Tin Box, šťavnatá odpichovka Won’t Talk About It je pak kombinací Jethro Tull s Who. Zklidnělá Home Again uzavírá album, patřící svou kvalitou do zlatého fondu rocku.

Během roku 1972 Gravy Train mimo jiné koncertují i v Holandsku, a přesídlují k firmě Dawn. Opět u toho byl Mike Vaughan. Kapela údajně nebyla spokojena s Peelovou produkcí, mládenci chtěli, aby zněli podobně jako na jevišti. Sestavu pro třetí LP doplnil druhý kytarista George Lynon (dávný Barrattův známý z Hunters, zemřel v roce 2002). Paradoxně ale došlo k tomu, že po marné snaze vyprodukovat elpé ve své režii, museli do pronajatého Orange studia povolat Peela, aby práci dokončil.


Second Birth (1973). Morning Coming je zvláštní skládankou jednoduchého riffu, květinových byrdsovských backgroundů a baskytarových prstocviků. Nezvykle tvrdou Peter označují někteří hudební publicisté za nepovedenou kopii Grand Funk Railroad. Něžná, opět westcoastově zpěvavá September Morning News pak připomíná Crosby, Stills, Nash & Young. Motorway zastupuje na trojce takzvaný progresivní rock, bohužel ne moc povedený – je to v podstatě neustálý sled pártaktových motivků, rytmických laufů a neuspořádaných instrumentálních meziher. Fields And Factories je taktéž pokusem o prokomponovaný kus, chybí však chytlavý hlavní motiv, je to opět takový chaotický slepenec. Jednoduchému popěvku Strength Of A Dream se slide kytarou by naproti tomu pár oživujících vsuvek prospělo. Tolpuddle Episode je rodnou sestrou September Morning News. Na elpé závěrečná titulka Second Birth je klasický progresivistický kousek jaksepatří, a spraví chuť. Z neznáma vyhrabané rock’n’boogie Goodtime Girl představuje Gravy Train v roli zpomalených Status Quo. Second Birth je koncepčně dosti rozhárané album, nemá tvář, je to hudební mišmaš, chtělo by se říci od každého něco, dohromady nic, ale to by bylo přeci jenom příkré.
Během roku 1972 Gravy Train mimo jiné koncertují i v Holandsku, a přesídlují k firmě Dawn. Opět u toho byl Mike Vaughan. Kapela údajně nebyla spokojena s Peelovou produkcí, mládenci chtěli, aby zněli podobně jako na jevišti. Sestavu pro třetí LP doplnil druhý kytarista George Lynon (dávný Barrattův známý z Hunters, zemřel v roce 2002). Paradoxně ale došlo k tomu, že po marné snaze vyprodukovat elpé ve své režii, museli do pronajatého Orange studia povolat Peela, aby práci dokončil.

Second Birth (1973). Morning Coming je zvláštní skládankou jednoduchého riffu, květinových byrdsovských backgroundů a baskytarových prstocviků. Nezvykle tvrdou Peter označují někteří hudební publicisté za nepovedenou kopii Grand Funk Railroad. Něžná, opět westcoastově zpěvavá September Morning News pak připomíná Crosby, Stills, Nash & Young. Motorway zastupuje na trojce takzvaný progresivní rock, bohužel ne moc povedený – je to v podstatě neustálý sled pártaktových motivků, rytmických laufů a neuspořádaných instrumentálních meziher. Fields And Factories je taktéž pokusem o prokomponovaný kus, chybí však chytlavý hlavní motiv, je to opět takový chaotický slepenec. Jednoduchému popěvku Strength Of A Dream se slide kytarou by naproti tomu pár oživujících vsuvek prospělo. Tolpuddle Episode je rodnou sestrou September Morning News. Na elpé závěrečná titulka Second Birth je klasický progresivistický kousek jaksepatří, a spraví chuť. Z neznáma vyhrabané rock’n’boogie Goodtime Girl představuje Gravy Train v roli zpomalených Status Quo. Second Birth je koncepčně dosti rozhárané album, nemá tvář, je to hudební mišmaš, chtělo by se říci od každého něco, dohromady nic, ale to by bylo přeci jenom příkré.
Přípravy čtvrtého alba se účastnila i řada hostů, mezi nimi například  hráč na syntezátory Pete Solley (Trampline, Snafu, Procol Harum, Paladin). Slovutný Vic Smith produkoval album přesně tím stylem, který se kapele zamlouval.

Staircase To The Day (1974) posunulo Gravy Train směrem k rockovému hlavnímu proudu. Dva z hostů například hrají na syntezátory. Starbright Starlight je přizdobená neagresivní hardrockovka s rozdrnčenými kytarami a doprovodnými syntíky. Zaměnitelná (např. s Nazareth z období Exercises) je i jižanská balada s piánem a slide kytarou Bring My Life On Back To Me. Hlavní motiv Never Wanted You mně taky cosi sakra připomíná – no vzpomenu si až to nebudu potřebovat – jo zrychlenou After Midnight od J.J.Calea. Titulní osmiminutový opus, inspirovaný částečně klasickou hudbou, viz. bachovské intro, se zvolna rozvíjí kolem ústředního motivu do košaté krásy, v gradujícím finále se přidávají mellotrony a chóry. Zpět na zem, soulově šponovaná hardrocková Going For A Quick One má šťávu i když je pro G.T. netypická. Bowiovské Barratovo zaříkávání ozvláštňuje akustickou pár-akordovou The Last Day. Cembalo a piáno kralují ve snové Evening Of My Life. Závěrečný opus Busted In Schenectady je druhým vrcholem alba – silnými motivy nabušená osmiminutovka s nezvyklými nástroji typu „cosmic clavinet“, wah-wah kytarou a snad přímo z floydovské One Of These Days převzatou pulsní pádivou rytmikou. Čtvrté album rovně nemá osobitost prvých dvou, na rozdíl od předchozího však oplývá silnými písněmi a skvělou produkcí.
Kapelu však v téže době bohužel postihla katastrofa, když z dodávky zmizela veškerá aparatura. To byl poslední hřebík do rakve. V době vydání čtvrtého alba již byli členové Gravy Train každý jinde. Krátké vzkříšení bez Hughese nikam nevedlo. Materiál nahraný Barrattem za pomoci námezdních muzikantů v roce 1976 skončil nadlouho v osobních archivech Normana a Vica.
Po rozpuštění Gravy Train Norman Barratt pokračoval v sestavách křesťanských skupin, nejdříve  The Might Flyers z Manchesteru. V roce 1977 vydal u firmy Word Records se skupinou Alwyn Wall Band album The Prize. Na přelomu sedmé a osmé dekády působil v Mandala Band a Victor Brox Blues Train. V roce 1980 formuje svůj Barratt Band a o rok později s ním vydává Playing In The City. Poté se pro evropsko-americké turné dává znovu dohromady s Larry Normanem v Alwyn Wall, a nahrává s nimi Alwyn’s Invisible Warfare (1982) a živák Friends On Tour (198?). Časem obnovuje Barratt Band (kde příležitostně působí Russ, Barry i Les) a vydává dvě další elpé Voice (1983) a Rock For All Ages. 
Znechucen poměry u CCM se posléze Barratt omezuje na hraní v kostele ve svém bydlišti, jako studiový hráč spolupracuje mj. s Paulem Youngem ze Sad Café, Mike Rutherfordem z Genesis a Andy Prattem. Produkoval album skupiny Glasgow Triumph i německých Creed. V roce 1989 vydává album Barratt. Po překonání vleklých zdravotních potíží s očima, které jej vyřadily na čtyři roky z muzikantského života, pracuje Norman Barratt pro křesťanské vydavatelství Daval Music a pokud mu zdraví dovolí, koncertuje s Hunters.
 
J.D. Hughes se protloukal, jak se dalo, spíše nedalo, působil coby učitel hudby, hrál mj. i v barové skupině The Pearls, dnes je spokojeným dědou dvou vnoučat. Les Williams má uměleckou agenturu, bubeník Russ Cordwell si ve Wiganu otevřel obchod s muzikou, v současnosti prý žije ve Francii.
 
Gravy Train už napořád zůstanou pro většinu rockerů pod sedmi zámky.

Jaromír Merhaut pro Rock+ 2011

Sestavy:
Norman Barratt – zpěv, kytara (A, B)
Barry Davenport – bicí (A)
John J.D. Hughes – flétna, saxofon, klávesy (A, B)
Les Williams – baskytara, zpěv (A, B)
Russell Cordwell – bicí (B)
George Lynan – kytara (B)

Diskografie
LP:
1. Gravy Train (Vertigo 6360 023, 1970) (A)
2. Ballad Of A Peaceful Man (Vertigo 6360 051, 1971) (A)
3. Second Birth (Dawn DNLS 3046, 1973) (A, B)
4. Staircase To The Day (Dawn DNLH , 1974) (B)
–
5. Strength Of A Dream: The Gravy Train Anthology (Sanctuary CMDDD1402) (2006) – kompilace 3. a 4. alba, plus bonusy, především skladbami z připravovaného, již nerealizovaného pátého alba Gravy Train: Never Seen Your Face / Nowhere To Run / Playing In The City / Not The Way / The Stealer

Reedice:
(1)(2)(3)(4) vydána na poprvé CD u Repertoire (REP 4063-WP, 4122-WZ, 4164-WZ, 4133-WP) v r.1991. (3) vydáno na CD (Sequel NEM CD 612) v r.1991 s bonusem Good Time Girl. (4) vydáno na CD (Sequel NEM CD 613) v r. 1991 s SP-45 bonusy. (3)(4) vyšla na CD i LP v Japonsku i firmy Victor. Zvukově i výbavou je nejlepší nová reedice (1)(2)(4) od Repertoire (REPUK1067, REP5060, REPUK1089).
45s:
1. Strength Of A Dream / Tolpuddle Episode (Dawn DNS 1036, 1973)
2. Starbright Starlight / Good Time Thing (Dawn DNS 1058, 1974)
3. Climb Aboard The Gravy Train / Sanctuary (Dawn DNS 1115, 1975)
 
Internet:
http://www.thehuntersuk.com
http://www.davalmusic.co.uk

P.S. 2020

Gravy Train na Tidalu: https://listen.tidal.com/artist/4614997 (Info sedí, foto a jedno album je od jiného interpreta téhož jména). Alba 3, 4 jsou k poslechu ve verzi BMG/Sanctuary 2018.