Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z duben, 2021

CACTUS: Tightrope (2021)

Obrázek
K padesátému výročí CACTUS dal bubeník Carmine Appice, jenž kdysi svým giga kopákem inspiroval samotného Bonhama, dohromady inovovanou sestavu Kaktusáků. Jako basák nastoupil Jimmy Caputo a kytaristou se stal fenomenální Paul Warren, jenž se na nové desce uvedl v od černošských THE TEMPTATION převzaté „Papa Was a Rolling Stone“ i coby vokalista. Tím hlavním zůstává Jimmy Kunes, na harmoniku dál řádí Randy Pratt. Když se z mraků vynoří titulní zeppelin, jeden ví, že vše je na svém místě, však se také kapele přezdívalo THE AMERICAN LED ZEPPELIN. A kde je led, tam je i blues, viz „Papa Was A Rolling Stone“, greenovsko-pageovským kytarovým sólem zdobená ťahavka „Poison In Paradise“, či rhythm & bluesová „Third Time Gone“ s pro žánr typickou foukačkou. Klasický sedmdesátkový rock je metou nejvyšší. Carmine i Paul byli přímo ve víru tehdejšího dění, a tak není divu, že jejich souhra a dovádění v „All Shook Up“ bere dech svou autentičností. „Shake That Thing“ je podstatou další zeppelinov

LEE KERSLAKE: Eleventeen (2021)

Obrázek
Tři uriášovské smuténky, vydané v pouhých pár týdnech, rozezněly vzpomínky na dobu, kdy alba kapely mého mládí otřásala den co den baťovským půldomkem. Čas je neúprosný. Lee Kerslake, bubeník zlaté sestavy URIAH HEEP, bojoval s rakem a zároveň pracoval na svém hudebním epitafu kdykoliv mu nemoc dovolila, dlouhé tři roky. Po boku s kytaristou Jakeem Librettem postupně nahrál, víceméně bez pomoci firem a dalších muzikantů, osm písní. Za každou z nich je ukryt konkrétní příběh či poselství. Jsou o lásce k ženě, mámě, dcerám, vzpomínají na prokecané a propité hotelové noci s parťákem Mickem Boxem, i všechny přátele, jež v životě potkal. Zamýšlí se nad tím, kam vlastně všichni kráčíme… Hudebně jde bohužel spíše o samodoma směsku demo nahrávek, než o klasické rockové album. Lee zvládá/nezvládá zpívat, bubnovat, hrát na klávesy. Pár rockáren („Take Nothing For Granted“, „Home Is Where The Heart Is“) je bohužel obklopeno vatou, většinou v podobě plytkých balad („Where Do We Go From Here“, „You

KEN HENSLEY: My Book of Answers (2021)

Obrázek
Ken Hensley a jeho hudba mě provázejí celým mým rockovým životem od prvního poslechu singlu „Lady In Black“ někdy v létě jedenasedmdesátého. Zlínský koncert a hodinový rozhovor pro místní rádio byl před téměř dvaceti lety zázrakem i splněným snem. A teď se loučí s miliony fanoušků, rozesetých po celé zeměkouli, tedy i se mnou, albem „My Book Of Answers“… Někdo shůry tomu chtěl, aby se před třemi lety při jedné ze svých cest potkal s ruským básníkem Vladimírem Emelinem. Náhodné setkání rozkvetlo ve spolupráci na společném díle, kdy Ken Hensley upravil a zhudebnil Vladimírovy básně. Koronavir sice zamezil muzikantům hrát svým fanoušků tváří v tvář, nemohl ale udusit jejich tvořivost a zápal. „My Book Of Answers“ vznikalo ve finále na dálku, prostřednictvím online sdílení. Jen jednou se sešla celá parta pohromadě – když nedaleko Kenova španělského domova odehrála „koncert“ bez diváků, coby podklad pro videoklipy k jednotlivým skladbám. O to více překvapí, jak hutně, soudržně a spontánně r

ZEMETŘEŠENÍ: 2 (2019)

Obrázek
Druhá pocta Jiřímu Schelingerovi navazuje na stejnojmenný projekt z raných devadesátek a nabízí k poslechu další sadu jeho písniček, které před svým odchodem na věčnost stihnul zahrát na koncertech a ve dvou případech („Alchymista“, „Sen“) dokonce nahrát v jedenaosmdesátém na singl. Kolekci doplňují tři oživené Ringovy šuplíkovky. Finální „Ptají se lidé“ pak znají pamětníci coby B stranu „Evženie“ (1976). Miloš Dodo Doležal přizval k nahrávání vedle osvědčeného bicmena Štěpána Smetáčka dva novice, zpěváka Mladena Djelma a svého synka, baskytaristu Miloše Doležala jr. První, co každého zarazí je hlasová podobnost Mladena a Jirky. Zejména v pomalých skladbách („Znám tisíc důvodů“, „Ptají se lidé“) máte pocit dejà vu zjevení. Zapomeňte na Brichtu J Ve forte pasážích se k Mladenovi/Jirkovi občas „přidává“ Lešek. Skvělý tah! Album otevírá kráčivá sabaťárna „Severák“, hraná staronově – tedy s autentickým hardrockovým gruntem i současnou hrnbou, aka zvukovým hlomozem/valem. Takto nastavený

BADD KHARMA: On Fire (2020)

Obrázek
Stylový rodokmen řecké kapely BADD KHARMA lze bez problémů vystopovat až k RAINBOW přelomu sedmé a osmé dekády minulého století. Nikos Syrakos je svým sytým projevem více Bonnet než Dio, a „On Fire“ připomíná ani ne tak masivně hardrockový „Rising“ jako elegantní pomprockový heavík „Down To Earth“. Kytaristé, Gregory Giarelis a Manolis Tsigko, nepatří mezi vyslovené trylkaře/samohony, přesto dokážou dávný Blackmoreův odkaz naplnit levou zadní, preludují s citem pro žánr, a forsáž zapínají jenom tehdy, když si to skladba sama žádá, viz kupříkladu svižné pádivky – úvodní „Never Surrender“, „Still Our Man“, „Rise Of Fall“ a další. Poměrně velký prostor, byť opět ne pro sólové exhibice, dostávají klávesy Dimitrise Marinise. Zahušťují sound podobně jako smetana, nikoliv přeslazená šlehačka, gurmánskou omáčku. Rytmika Tasos Ioannidis (baskytara) George Papazoglou (bicí) prostě a jednoduše šlape. Co se tedy musí potomkům Athéňanů a Sparťanů přiznat, je pudový smysl pro chytlavou melodiku a ro

HÄLLAS: Conundrum (2020)

Obrázek
HÄLLAS patří mezi soubory, jež programově těží z odkazu rockové klasiky. Mladí Švédové se shlédli v jemnějších formách tzv. classic rocku. Novinka současně završuje „astrální“ tématickou albovou trilogii, což potvrzují i samotní členové souboru. Když procházíte jejich rozhovory, narážíte sice na jména jako BLUE ÖYSTER CULT, URIAH HEEP, JETHRO TULL, WISHBONE ASH, CAMEL, NEKTAR, já bych ale u „Conundrum“ zúžil výběr na BARCLAY JAMES HARVEST a WISHBONE ASH. Občas sice zazní matoucí osmdesátkové synthie rejstříky kláves i bicích, viz úvodní „Beyond Night And Day“, finále „Labyrinth Of Distant Echoes“ či vocoder v záverečné „Fading Hero“. Jinak si však dosyta užijete kytarových dvouspřeží slyšitelně inspirovaných u Andyho Powella a jeho parťáků z WISHBONE ASH, plus hebké nápěvy jako z dílen BARCLAY JAMES HARVEST / MOODY BLUES. Nostalgické sedmdesátkové menu místy stylově dotvářejí hammondy a mellotron. HÄLLAS se jistojistě ocitají na rozcestí, dvojakost současného soundu – 70’ vs 80‘, anal

PENDRAGON: Love Over Fear (2020)

Obrázek
Artrock byl pro mě od počátku mých rockových věků tajemným labyrintem s mnoha překvapeními a zákoutími. Pomáhal mi tříbit hudební vkus a směroval jej k sofistikovanějším formám rocku. Zároveň jsem ale vždy upřednostňoval interprety schopné zaujmout výrazným melodickým motivem či riffem. A tak se mou artrockovou ikonou stali v první polovině sedmdesátek gabrielovští GENESIS. O dekádu později mě nadchnul nástup první vlny (z GENESIS odvozeného) neoprogu, v podání MARILLION, PALLAS … a PENDRAGON. Čas ale oponou trhnul, a každý z jmenovaných interpretů se v následujících dekádách po svém snažil vymanit z role napodobovatele. Také PENDRAGON zkoušeli ledasco, aby se dnes po opsání kruhu ocitli na pomezí zředěného odkazu „Wind & Wuthering/Duke“a postrockové melancholie. Pod visačkou kapely přitom stále působí tři otcové zakladatelé: Barrett/Nolan/Gee. Cliveův klávesový ornament i Nickova kytarová medovina při poslechu „Everything“ navnadí především staromilce. V étericko nadýchnuté rovině

1971 04: PRO TOWNSHENDA FANTAZIJNÍ APOKALYPSA

Obrázek
... PRO NÁS REALITA Jaro jedenasedmdesátého bylo z pohledu šestnáctiletého rockera nejenom dobou výtečné muziky nového rockového věku, ale i sílící šikany a komunistické nalejvárny. Na pardubické průmce se běžně posílalo k holiči i převlečení, rudé šílenství kolem květnového padesátiletého výročí založení KSČ nabíralo až přízračné obrátky, ve školních dílnách se namísto elektroniky vyráběly servilní transparenty do prvomájového průvodu a neexistovala výloha obchodu bez portrétů zločinců Gottwalda a Lenina, ani stožár neoblepený plakáty s číslicemi 1921-1971 a údernými hesly zločinné totality. Jeden aby se tehdy bál podívat pod polštář. Skvělé je, že letošních 100 let „oslaví“ zbyvší tuzemáčtí komunisté odchodem z parlamentu. Měli by ale navždy zmizet na skládce toxického odpadu!   PŠM Oficiální projevy a výdobytky krátkodobé svobody mizely v nenávratnu, počínaje Houpačkou a tiskovinami typu Čtení pod lavicí či Pop Music Express. Přeživší Mladý svět víc a víc čpěl rudou propagandou. Ro

KAMCHATKA: Hoodoo Lightning (2020)

Obrázek
Jak tři Švédi i na svém sedmém albu dokazují, tvrdé blues lze napumpovat také do heavy metalu, byť základní škatulková poučka praví, že heavy metal se od hardrocku liší právě oslabením bluesové složky. Na druhou stranu, BLACK SABBTATH si přivlastňují rockeři i metláci, tak co J A sabbatovská basová linka je na „Hoodoo Lighting“ opravdu všudypřítomná. A proto nové album tria KAMCHATKA v klidu označím za bluesový hard & heavy. Ani občas podsouvaný termín blues / stoner mi v tomto případě nevadí. Vedle šutrů však v druhém sledu vnímám i hulbu, čili psychedelii. Nejde tedy o klasické retro, spíše o pokus spojit minulost a současnost. Vzít si ze staré muziky chytlavost a nápaditost skladeb, riffy i smysl pro proporce jednotlivých nástrojů, a přidat v rozumné míře moderní nátlakovku. Žádná ze skladeb vysloveně netrčí nad ostatními, kdybych měl vybrat pár repre kousků, sáhl bych po vícerychlostní „Monster“, kde je všechno, a třebas „Let It Roll“s bluesovým riffem, jako když Page loupí

SPARKS: A Steady Drip, Drip, Drip (2020)

Obrázek
Je jaro 1974, devatenáct i matura za rohem, a z pozaoponových rádií se vedle „Sugar Baby Love“ nonstop řine bláznivá „This Town Ain't Big Enough for Both of Us“ z třetího alba SPARKS – „Kimono My House“. Pro bratry Rona a Russella Maelovy, aka SPARKS, mám prostě slabost už dlouho, Byli a dodnes jsou naprosto nevyzpytatelní. Střídali a později prolínali rockovou a popovou polohu s eskamotérskou lehkostí, to je ale na delší vyprávění. Novinka „A Steady Drip, Drip, Drip“ víceméně navazuje na tři roky starý „Hippotamus“. Základem je naprosto nezaměnitelný sound, postavený na Russelově neškoleném unikátním falzetu, Ronových klávesách a zvláštních melodických linkách. Je neuvěřitelné, jakých elegantních levouzadních vokálních výkrutů je Rusell schopen i po sedmdesátce. Skladby čtyřiadvacátého studiového SPARKS se opět vznáší v oparu doprovodných vokálu a zvládnutého symfonična. Současně ale nemají daleko ke kabaretu a elektronice. Vše do sebe zapadá jako dobře promazané hodinářské souko

HAREM SCAREM: Change The World (2020)

Obrázek
Zpěvák Harry Hess a kytarista Pete Lesperance drží své HAREM SCAREM na scéně více jak třicet let. I přes občasné propadáky a několik personálních změn přežili grunge, crossover i různé postrocky. Stále se přitom drží svého kopyta: melodického pompézního hardrocku. Ne, že by padali do cukrové pasti, ale první zemitý zepp-riff zazní na „Change The World“ až na „The Death Of Me“. I on je však obklopen vesmírem vokálů a rozmáchlých melodických oblouků. Nejtvrdší šupkou LP je podobně stavěná „Riot In My Head“, ta se fakt povedla. Kdo na desce kraluje, je tedy jasné od samého počátku: typický vídeňský bramborový knedlík, pardon, typický kanadský pompézní rock, žádný rozvařený nok, kde se nemáte čeho při konzumaci chytit. Samozřejmě, vymyslet dnes rockový hit, a navíc jej prosadit do rádií a vůbec, je prakticky nemožné, všichni zasloužilí, i ti nejslavnější, už prodeje hudebních nosičů, coby zdroje hlavních příjmů a prestiže, víceméně vzdali. Spoléhají na koncerty a věrné fanoušky. Přesto HAR

Biff Byford: School of Hard Knocks (2020)

Obrázek
KRVAVÝ I PROPEČENÝ BIFF(TEK) Anglie je navenek kompaktním celkem, historicky se skládá z několika svébytných oblastí. Severoanglické hrabství Yorkshire, s bílou růží ve znaku, je rodnou hroudou Biffa Byforda, leadera SAXON. Do své hudby vtělil bojového ducha předků i osobní havířskou zkušenost: „Zpívám o své minulosti a samozřejmě o věcech, které se mi líbí, ale hlavně jsem chtěl, aby album odráželo mou osobnost a můj život. Písně jsou rozmanitější než u SAXON a nezaměřují se jen na heavy metal. Jsem člověk, který stejně rád poslouchá METALLICU jako Judy Garlandovou, protože, pokud je muzika skvělá a baví mě, tak co víc potřebuji?“ Otevírák „Vítejte v šou“ rozproudí krev, riffem úderná refrénem svádivě zapamatovatelná autobiografická titulka „School of Hard Knocks“ je oslavou NWOBHM a jeho hardrockových kořenů. Recitovaný „Inkvizitor“ s doprovodem akustických kytar, spolu s poeovskou „Jámou a kyvadlem“, prozrazuje Biffovu zálibu v potemnělých historických/historizujících příbězích. „Wo

Robby Krieger: The Ritual Begins At Sundown (2020)

Obrázek
DOORS a Jima Morrisona zná každý, kdo se jen trochu otřel o rock. Kytaristu Robbyho Kriegera tak jeden ze sta. A přitom i on měl lví podíl na nezaměnitelném soundu bájné kapely. Nová sólová deska mi hned úvodní „What Was That?“ evokuje komorní instrumentální COLOSSEUM, v podstatě zní jako nějaká zapomenutá jazzrocková laskominka z počátku sedmdesátých let, kdy podobné námluvy rocku a jazzu měly pré, a poslech dechů vedle kytar patřil k bontonu vyzrálého posluchače. Co si ale budeme namlouvat, moc se nám – šestnáctiletým Párplistům –   takové prolínání nelíbilo, aspoň ne napoprvé.   V nadýchnuté „Slide Home“ Robby pro změnu klouže po strunách jako kolega Gilmour v období „Meddle“. Je libo hravou a pulsující jazzárnu s napínavým dialogem kytary, trubek, klavíru? „The Drift“ by se klidně mohla objevit na některém dávném albu Franka Zappy, ostatně následující „Chunga֦’s Revenge“ je od něj přímo převzatá. Nejde o žádnou náhodu, v Kriegerově ansáblu najdete nejednoho Zappova spolupracovníka:

TOKYO BLADE: Dark Revolution (2020)

Obrázek
Bezmála 40 let po debutu nahrávají TOKYO BLADE své nové studiové album, uvedené šťavnatou kořenovou nástupovkou, „Story Of A Nobody“, přesně takovou, jakou se na svérázné legendy NWOBHM sluší a patří. Žádné zbytečné novoty, „jen“ poctivé řemeslo starých kovářů. Nač soutěžit s naprogramovanými pneumatickými kladiváky, když jejich výtvory připomínají hromadu ingotů bez ladu a skladu, nápadu. Není nad to, umět rukodělně vytvarovat masivní mřížoví, přidat nějakou ozdůbku, nenarušit ale svůj zavedený styl. Také v „Burning Rain“ jede ventilátor výhně naplno, železo se mění v hořící déšť … kladiva buší, kytary přibrušují i gravírují ornamenty („Dark Revolution“). Občas ale parta kolem kytaristy Andyho Boultona vyzkouší nějakou novotu, viz krátká oddychová pasáž v jinak hutné „Truth Is A Hunter“, anebo skoro hitovka „Crack In The Glass“ z rodu odpichovek, co cválají/běží tryskem samy od sebe. „Perfect Enemy“ ukáže temnější proudy, kde je Tokyo, tam nesmí chybět šikanzen – „See You Down In Hell

PATTERN-SEEKING ANIMALS: Prehensile Tales (2020)

Obrázek
Proč by nemohl současný prog bavit a současně fungovat jako kompostér? Ne, nezbláznil jsem se. Jen jsem se při poslechu „Prehensile Tales“ blaženě usmíval. A proč kompostér? PATTERN-SEEKING ANIMALS pracují podobným způsobem – staré odřezky proměňují v živinu nového pokolení. Album „Prehensile Tales“, vydané jen deset měsíců po debutu, je zvláštní svou kombinací novovlnné a artrockové „estetiky“. Americké kvarteto, personálně ze tří čtvrtin provázané se SPOCK’S BEARD, hraje ve složení: Ted Leonard (hlavní vokály a kytary), Jimmy Keegan (bicí a vokály), Dave Meros (basy) a John Boegehold (klávesy). Nebojí se míchat osmdesátkový new wave sound/rytmiku s mellotrony/varhanami i kytarovými sóly jako vystřiženými z katalogu progresivního rocku sedmdesátých let. A tak hned na úvod „Raining Hard In Heaven“ nasadí parafrázi „Billy Jean“, v „Why Don't We Run“ vyskočí vzpomínka na novovlnnou parodii „Mexican Radio“ od WALL OF VOODOO, a „Soon But Not Today“ vyzdobí jak vánoční stromeček: názvuk

DENNIS DEYOUNG: 26 East (2020)

Obrázek
Pro mě zůstane Dennis DeYoung už napořád plavovlasým mládencem ze STYX s kytarou a člunem na řece. I po sedmdesátce vládne prosluněným chlapeckým hlasem dvacetiletého i chutí skládat a nahrávat ambiciózní alba. „26 East“ je první částí projektu, pojmenovaného podle ulice na níž Dennis vyrůstal a kde spolu s Chuckem a Johnem Panozzovými vyrazili na společnou dráhu jako tři parní lokomotivy z přebalu alba. „Nějací zapomenutí STYX?,“ musí napadnout každého v první minutě „East Of Midnight“. I další skladby evokují bájné rytíře urozeného rocku, jak kdysi Jaromír Tůma geniálně v Melodii pojmenoval pomprockový triumvirát BOSTON, KANSAS, STYX. Všechny zpěvavé skladby obklopují velkolepé aranže v duchu amerických sedmdesátých let. Vpravdě královskou kompozicí je šestiminutová „A Kingdom Ablaze“, kde Dennis přidává éterické snové pasáže. Při poslechu „You My Love“ možná někomu, podobně jako mně, vytane na mysli ABBA J Kdo zná muzikál „Chess“, bude mu znít povědomě také „Run For The Roses“. En

KANSAS: The Absence Of Presence (2020)

Obrázek
Duchem nepřítomen, zaskvělo se občas v mé žákovské knížce. A právě takovou nepřítomnost si bere na paškál nové svým názvem album KANSAS, Phil Ehart dává za příklad situaci v letištní odbavovací hale, kde bývá spousta lidí, všichni jsou ale zahleděni do svých mobilů, a když někdo vzhlédne, dívá se skrz :   „Všichni tam současně jsou i nejsou. Absence přítomnosti.“ Bohužel ale musím předejmout, že nepřítomen je do značné míry také duch starých KANSAS, byť typický sound i vedení vokálů zní od první do poslední vteřiny. Problémem je kompoziční (ne)síla skladeb. Hned úvodní „The Absence of Presence“ prozrazuje, že i přes evidentní snahu obsah pokulhává za formou. K čemu bezmála devítiminutový otevírák, co vás svými nápady nepřiková k reprákům? Jediní dva členové z dob největší slávy, baskytarista Billy Greer a bubeník Phil Ehart, se na samotném komponování nepodílejí, svěřili v tomto směru kapelu do rukou „noviců“: zpěváka Ronnieho Planta, kytaristy Zaka Rizviho a klávesáka Toma Brisliniho.

LIONHEART: The Reality Of Miracles (2020)

Obrázek
Většina na novém albu zúčastněných muzikantů se může pochlubit rodokmenem sahajícím až do zrodu NWOBHM, ostatně LIONHEART byli v osmdesátém označeni jedním časákem za první supergroup žánru – ale současně také svým vývojem směrem k Amerikou inspirovaným pompézním formám melodického heavy rocku. Typickým příkladem je zpěvák Lee Small, jehož pamatujeme z pozdních SHY a především z jedné verze projektu Toma Galleyho: PHENOMENA, kde se na odiv vystavovanou velkolepostí nikdy nešetřilo. LIONHEART jsou proto dnes daleko víc PHENOMENA než IRON MAIDEN, jež má v CV kytarista Dennis Stratton. Druhý kytarista, Steve Mann, hrál mj. u zapomenutých LIAR a nezapomenutelného Schenkera, stejně jako basák Rocky Newton. Bicmen Clive Edward prošel UFO, WILD HORSES a kapelou Uliho Rotha. Vydání nového alba urychlily omezení spojená s pandemií koronaviru. Kapele odpadla veškerá vystoupení, a tak se mohla soustředit na jeho dokončení. Skladby přirozeně plynou, což dnes není až tak samozřejmé, viz škobrtaví K

THE TANGENT: Auto Reconnaissance (2020)

Obrázek
Andy Tillison ani Inside Out nešetřili v promo rozhovorech a materiálech k jedenáctému albu skupiny superlativy – prý objevuje nové cesty progresivního rocku. Jaká je skutečnost? Pilotní singl, „Life on Hold“, zní jako STYX, pokoušející se o roboto jazz. „ Jinxed in Jersey“, výrazově unylý příběh z jazzového klubu se k rockovému životu probere až někdy kolem šesté minuty, kdy se do ospalého baru opakovaně nabourává náklaďák s železným odpadem. Andy Tilson nezpívá, jen promlouvá. Možná zajímavě, nevím, text jsem nezkoumal. Ale jestli to má být nějaké naléhavé sdělení, tak si měl najmout Petera Hammilla, jemuž emočně rozumím i bez znalosti textu. Následuje „Under Your Spell“, další rozvolněné preludování a probrnkávání se k nudě. Jako soundtrack při dumání o nesmrtelnosti chrousta možná dobrý, ale rocker se opět nemá čeho chytit. Možná jen nejsem dostatečně post J V „The Tower of Babel“ se zjeví aspoň náznak melodie a zpěvu, plus něco málo dechů – průměrný jazzrock. Stěžejní kompozice a

Tim Bownes: Late Night Laments (2020)

Obrázek
Určitě to znáte, nemůžete usnout, ani nevíte proč, mozek si tak nějak sám vybírá témata, myšlenky přicházejí a odcházejí, vědomí slábne, sníte i bdíte současně … A právě k takovému odcházení z uspěchaného světa vytváří Tim Bownes své přívětivé minimalistické „soundtracky“. Zvuky i melodie musíte místy doslova lovit v tichu mezi tóny. O to více se můžete věnovat svým pocitům a proposlouchávání se jednotlivými vrstvami. Někoho může podobné „nic“ přivést až do stavu opojného vytržení z reálného světa, případně mu být hudební psychoterapií. Jiného spolehlivě uspí J Tim Bownes vydává v poslední době jednu sólovku za druhou. Parťáka z projektu NO-MAN, Stevena Wilsona, pozval k míchacímu stolu, nástroje pak obsluhovali: klávesák Richard Barbieri, baskytarista Colin Edwin, kytarista Kavus Torabi a bubeník Evan Carson. Melancholie? Impresivní zvukové obrazy? Od každého něco. Jemná elektronika, řekl bych slaboproudá, nezvyklé rytmy, akustické vrstvy, místy až šeptaný vokální doprovod. To je scen

RICK WAKEMAN: The Red Planet (2020)

Obrázek
Rick Wakeman nás před bezmála půlstoletím přenesl do historie anglického království, světa artušovských legend i verneovské fantazie. Proč nepřijmout jeho pozvání na kosmický výlet. „The Red Planet“ nás v osmi instrumentálkách provede geografií Marsu, od severních plání až po jižní pól, pokocháme se sopkami Ascraeus Mons, Tharsis Tholus , Arsia Mons, Pavonis Mons, navštívíme nejvyšší známou horu sluneční soustavy,  Olympus Mons, i kaňon Valles Marineris. Velitel korábu si pro nás přichystal bohaté doprovodné menu. Kopiloty mu byli osvědčení spoluhráči z THE ENGLISH ROCK ENSEMBLE: kytarista Dave Colquhoun, barman Lee Pomeroy a bubeník Ash Soan. Album se otevírá za zvuku slavnostních fanfár s doprovodem nebeského chóru. Wakeman nás nechce zatěžovat krkolomnými výstupy, pomocí silných melodií nás vede svou hudební krajinou takříkajíc za ručičku. A přitom vůbec nenudí, přichystal si přehršel aranžérských kombinací, nových i odkazujících na jeho dávná díla. Vedle trademarkových klavírních m

DEAD LORD: Surrender (2020)

Obrázek
Švédské kvarteto se na čtvrtém albu naposledy představuje ve složení: Hakim Krim (zpěv, kytara), Adam Lindmark (bicí), Martin Nordin (baskytara) a Olle Hedenström (guitar), jenž DEAD LORD po nahrání „Surrender“ opustil. Od prvního do posledního hrábnutí do kytarových strun a fouknutí do mikrofonu slyšíme THIN LIVE LIZZY LORD. Mustr je jasný, otázkou jen zůstává, jakými skladbami dokáže švédská čtveřice naplnit odkaz Phila Lynnota a jeho parťáků. A zde musím smeknout. Co skladba, to chytlavý riff, nápěv i refrén. V každé pak erbovní kytarové dvouspřeží až srdce staromilce zaplesá.   Ať se DEAD LORD pustí vpřed cvalem („Distance Over Time“) anebo zvolní („Messin’ Up“), jsou řízní („Letter From Allen St,“), refrénoví („Authority“), škobrtaví („Evil Always Wins“), útoční („The Loner’s Way“) … pořád skvělí a autentičtí, protože skládají své vlastní NOVÉ písničky LIZZY, jakkoliv to zní protimluvně. Nevím o jiném příkladu, kdy kopie vystihne svými svojskými skladbami ducha a dosáhne kvalit or

BLUE ÖYSTER CULT: 45Th Anniversary - Live in London (2017)

Obrázek
Londýnská O2 aréna byla 17. června 2017 svědkem vystoupení BLUE ÖYSTER CULT, slavících v té době 45 let od vydání eponymního debutu. Kapela na oslavu výročí přehrála celé album a přidala několik povinných skladeb. Samozřejmě, že na pódium nakráčela i „Godzilla“ i nebojácný sekáč J BÖC vždy více spoléhali na svá živá vystoupení než na studiovky. V dvaasedmdesátém se v rockovém ranku samozřejmě více sólovalo a exhibovalo než dnes, stačí si vybavit dobové živáky jako „Made In Japan“, nicméně, hrálo se s drajvem, co obstojí levou zadní i dnes. A právě takovou starou hardrockovou školu předvedli ve zhuštěné podobě Londýňanům BLUE ÖYSTER CULT. Show byla zaznamenána zvukem i obrazem, takže „45Th Anniversary“ je k dispozici nejenom na CD, ale též na Blu-Ray disku. Desku lze chápat také jako pozvánku na poslech říjnové studiové novinky. A na tu by se měli těšit nejenom rockoví důchodci J   Jaromír Merhaut pro Spark 2020