rock+

Byla to Síla! Pavlov’s Dog jsou moji staří dobří spolubojovníci. Pampered Menial jsem sjížděl v kasinu Dvory De Karlsbad. Těšil jsem se na koncert tolik, až jsem měl trochu obavy. Úplně zbytečné. David Surkamp bez sebemenších problémů vyzpíval všechny barvy a tóny studiových verzí s drobnou výjimkou fullforte ječáku, který jediný si musel transponovat a nahrazovat hrdelním tónem. Výraznou přidanou hodnotou oproti poslechu z desek byla jeho mimika, hodná šansoniéra. Každou skladbu prožíval, žádný laciný patos nebo samoúčelná gesta. Když rozpažil, měli jste pocit, že chce obejmout celý sál, když se usmál, my v prvních řadách jsme si mohli každý sám za sebe jeho úsměv přivlastnit. David je právem hrdý na své skladatelské schopnosti, umí napsat balady, klasicistní i folkové songy, drtivé hardrockové vály. On je ale kupodivu zajímavý i jako kytarista, dokáže imitovat housle tak, že jsem se kolikrát musel koutkem oka ujišťovat, že Abbie se jen vlní a nepreluduje. K tomu si přičtěte výraz

Pavlov’s Dog ze St. Louis jsou pro sběratele starožitných rockových originálů nenahraditelnou kapelou. V jejich raném stylu a zvuku se uhrančivý celek spojil klasický seventies hardrock s wagnerovsky bombastickým classical orchestral soundem. Jako třpytný drahokam pak nad scenérií zářil kastrátový „řezavě melancholický tenor“ (Jiří Černý, EJPH L-Ž, str.191 ) astmatika Davida Surkampa, přirovnaný encyklopedikem Colinem Larkinem ke kombinaci Jona Andersona z Yes a bláznivého Tinyho Tima. Publicistou Joem Viglionem pak k vyděšenému ptačímu mláděti, jinými ke Geddymu Leeovi z Rush, zubní vrtačce, cirkulárce, týrané myši… Můžete si vybrat.   Prvopočátky Pavlov’s Dog lze vysledovat do roku 1971, kdy devatenáctiletý bubeník Chucka Berryho (předtím u Alberta Kinga, Bo Diddleye) Mike Safron začal (zprvu s Berryho basákem Dougem Rayburnem) naplňovat svou vlastní vizi rockové kapely s houslovou melodikou. Mísení rocku s klasikou nebylo až tak něčím novým, zamýšlená zvuková kombinace ano. Démonic