rock+

Byla to krásná i hrozná doba. S čerstvě uloveným LP pod paží si nakračovat ulicí a kochat se závistivými pohledy kamarádů i neznámých vrstevníků, současně ale pokradmu hlídat perimetr, zdali se někde neobjeví kšiltovka zvídavého Venouška s Bohouškem. „ Co to máte na zadním sedadle? Prospekt. Ukažte to, jaký prospekt? Videa firmy Panasonic. Vy máte video? Ne. Tak proč máte prospekt? Mě to zajímá. Aha, vás to zajímá, a proč? Na co se díváte, co? Kde máte ty videokazety? Otevřete kufr. Áááále, rezervu máte sjetou, bude to za 100,-Kčs…. Jeďte, a už neprovokujte “ – tak nějak vypadala v polovině osmdesátých let jedna má půlnoční debata s lemplem v uniformě, za bdělého dozoru soudruha pomocníka VB s baterkou, když jsem se vracel svým MB 1000 setmělým Gottwaldovem domů. Zrovnatak se mohla týkat LP, tehdejší přebaly metalových fošen s lebkami proraženými křížem (jednička Grave Digger) nebo ceckaněma rozvalenýma na hrobech (Witchfinder General) by soudruhy ve víře nejspíš uzemnily… KATALYZÁTOR

Klávesák Harlan Cage (a jejich bombastických předchůdců Fortune) Roger Scott Craig dal před nějakými deseti lety dohromady novou kapelu 101 South, postavenou na zkušených studiových muzikantech z okolí L.A. Nadýchnutý klávesový sound kapely navozuje každou notou a rejstříkem vzpomínky na AOR 80´s. Úvodní When You´re In Love je lehkonohá melodická svádivka, v podobném duchu pokračují i další skladby ( Lonely Heart ), každou chvíli zaujme silný nápěv ( All In The Game , From What You Know Now .) Gregory Lynn Hall má hlas z rodu chlapáků s duší romantika. Přirovnání k Lou Grammovi docela sedí. Některé skladby ( What Are You Gonna Do Anyway , Yesterday Is Gone ) by si Foreigner mohli zařadit do repertoáru a nikdo by nic nepoznal. Z dob největší slávy pomprocku mám naposlouchány stovky a stovky desek, proto můžu odpovědně prohlásit, že Craig se umí vyhnout kluzkým úskalím melody rocku jako málokdo, skladby píše lehkou rukou, jeho linie jsou plynulé, bezešvé. Roztomilé jsou nejenom dobově

"Jsme součástí dědictví staršího než rokenrol“ "Nezpívám o víře, nýbrž o magických příbězích“ "Nejsem pobožný, věřím ale ve Vesmír, v něco, co nás přesahuje a má vyšší smysl“ „Nikdy jsem nebyl rocker“ Na počátku bylo zadání na vánoční album. Takových vycházejí každoročně stovky. Přemýšlivý Sting si jasnozřivě zvolil za středobod Zimu, a vydal se na pouť časem i prostorem, vdechoval inspiraci u lidových i slovutných skladatelů, napříč staletími. V jeho běloskvoucím skicáři přibývaly kontury črtané lehkým uhlem. Výsledek hledání shrnul hrdým konstatováním „ Jsme součástí dědictví staršího než rokenrol.“ Paradoxní je, že na zimním albu se začalo pracovat v Itálii, Stingově sídle, kam si vedle producenta a aranžéra Roberta Sadina pozval vyhlédnuté hudebníky. I na apeninském poloostrově bývají krásné zimy, první porady byly stylové, v kabátech, u mihotavého světla tlumeného krbu… Sting vyrůstal v křesťanství, dnes ví, že dějiny jsou fascinující studnicí příběhů a mýtů, které

OSOBNÍ VYZNÁNÍ ŠÍLENÉHO ROCKERA „Z ticha a dálky se ozve velebný akord — snad Moogova syntezátoru — a jak se blíží, neměnný, jen sílící, jako by se před člověkem rozestupovala země. Dlouhé minuty jej slyšíte, jediný, ale vidíte barvy jak ze sna, co vás prostoupí celého. Mellotron se přidá trubkovým tónem s něžnými melodickými pozdravy — ta země klávesového elektrického akordu se rozevírá stále — a španělská kytara v pastýřském dvojzpěvu sama se sebou už chystá odvanutí horké vidiny a příchod lidského slova: ’Vzpomeň si, když jsi byl mladý, zářil jsi jako slunce. Zazáři, ty bláznivý démante. Teď máš v očích divný výraz, jako černé díry na obloze. Zazáři, ty bláznivý démante.’“ Slova stejně krásná a podmanivá jako úvod Wish You Were Here… V paměti navždy nosím Jiřího vyznání Pink Floyd v branách kvadrofonního svítání ze zářijové Melodie roku sedmdesát šest, jež se stalo spolu se stonásobným poslechem alba majákem na konci zeleného tunelu základní vojenské služby. A Jiřího nabídka na tyk

Yes patří vedle Genesis a King Crimson k artorockovému triumvirátu, jenž před více jak čtyřiceti lety vytyčil základní postuláty tohoto rockového subžánru. V ČSSR Yes patřili ke kultovním skupiná, k nimž s obdivem vzhlíželi nejenom náročnější posluchači, ale i muzikanti. Současnou sestavu tvoří jediný zakládající člen: baskytarista Chris Squire, plus dva veteráni: kytarista Steve Howe a bubeník Alan White, jeden univerzál: klávesák Geoff Downes a novic (od roku 2012): Jon Davison. Kapela hraje 45 let, šestnáct již uplynulo od jejího prvního koncertu v České republice – mimochodem nejnarvanějšího, jaký jsem kdy zažil. Inovované Yes uvítáme 30. května opět v Praze, tentokráte s jejich nejklasičtějším repertoárem, kdy v rámci Triple Album Tour přehrají celá tři alba: The Yes Album , Close to the Edge a Going for the One . Druhá z nich vyšla v roce 1974 v ČSSR u Supraphonu – pod hlavičkou Hi-Fi klubu, a i proto patří v tuzemsku k nejznámějším albům klasického (art)rocku.   Zanedlouho pě

Ken Hensley se s doprovodným ansáblem Live Fire počátkem října vydal na tříměsíční – převážně východoevropské – turné k podpoře čerstvého alba Trouble . Celý listopad a prosinec stráví křižováním širé Rusi. Snad se všichni vrátí bez chronické virózy. Nikdy předtím nezněly Kenovy hammondy tak hřmotně. Jako by chtěl jejich bouří přehlušit svůj slábnoucí, drolící se hlas. Natvrdo řečeno, Kenův dřívější hebký silný samet se proměnil v malý sepraný drsný ručník. To není výtka, ani dehonestace, jen metaforické konstatování faktu. Věk se nedá zastavit, se sedmdesátkou v krku už nelze do mikrofonu kouzlit jak zamlada. Zvláště u melodiků je každý posun znát. Stačí si poslechnout kupříkladu nového McCartneye. Live Fire v novém složení znějí na pódiu podstatně lépe jak na posledním albu Trouble . Svalnatého kytaristu Kena Ingwersena bych zařadil mezi spolehlivé řemeslníky, zahrál bez zaváhání vše, co bylo potřeba. To samé platí o rozložitém bubeníkovi Tomu Fossheimovi. Zpívající baskytarista Rob

KAPITOLA I – ZAČÁTKY   NEKONTROLOVATELNÝ, MNOU NEKONTROLOVATELNÝ   Je první sobota srpna 2006. Za pár týdnů mi bude jednašedesát, a přesto právě teď nemůžu úžasem ani zavřít ústa. Kdybych mohl, vstal bych, mluvil bych jako šílený a máchal rukama jako holandský větrný mlýn. Ale nemůžu. Jsem jako připoutaný ke svému sedadlu – a jsem za to vděčný. Vše to přebíjí pocit naprostého úžasu. Už jsem někdy viděl něco tak krásného? Přitom tak přirozeného, pravděpodobně normálního pro jiné… přesto, už jsem někdy viděl tolik nádherných vjemů během tak krátké chvíle? Za celý svůj život jsem zatím nebyl tak ohromený. Jedná se o naprosto novou zkušenost, a zatímco zírám a ukazuji a žasnu a žvatlám, jeden hlas v mém nitru stojí jakoby trochu opodál. Přemítá. Je to jen malý hlásek. Nicméně se ptá: Je tohle to nejlepší? Nechci, aby se zdálo, že jsem znuděný životem nebo něco takového, ale hodně jsem toho zažil i si hodně užil. Existují lidé, kteří se nikdy nenabaží poslechu těchto příběhů a pořád se mne

Je s podivem, kolik bočních anebo jednorázových společných projektů slovutných muzikantů postupem času upadlo do pozapomnění, ať již právem, nebo ne. Připomeňme si některé zajímavé příběhy a desky. Fenomén takzvaných supergroup se zrodil v druhé polovině šedesátých let. Někdo tvrdí, že první byli Cream v roce 1966, u nich bych ale přívlastek super spíše přisoudil technické vyspělosti Claptona, Bakera a Bruce, jiní označují za premianty Crosby, Stills, Nash & Young, kteří vznikli o dva roky později. Každý starý rocker bude znát Blind Faith, Emerson, Lake & Palmer, Bad Company, U.K., Asia, a mladší pak Blue Murder, Badlands, Transatlantic, Audioslave, Living Loud, Chickenfoot, Black Country Communion… a jistě i další. Osudy byly různé, jen naprosto výjimečně ale hvězdná konstelace současně znamenala vývojový skok. Úspěchem bylo, když se podařilo rozvinout anebo zachovat formát a kvalitu některého z předchůdců supráčů, viz kupříkladu EL&P navazující na Nice, anebo Bad Compan