rock+

Ken Hensley a jeho hudba mě provázejí celým mým rockovým životem od prvního poslechu singlu „Lady In Black“ někdy v létě jedenasedmdesátého. Zlínský koncert a hodinový rozhovor pro místní rádio byl před téměř dvaceti lety zázrakem i splněným snem. A teď se loučí s miliony fanoušků, rozesetých po celé zeměkouli, tedy i se mnou, albem „My Book Of Answers“… Někdo shůry tomu chtěl, aby se před třemi lety při jedné ze svých cest potkal s ruským básníkem Vladimírem Emelinem. Náhodné setkání rozkvetlo ve spolupráci na společném díle, kdy Ken Hensley upravil a zhudebnil Vladimírovy básně. Koronavir sice zamezil muzikantům hrát svým fanoušků tváří v tvář, nemohl ale udusit jejich tvořivost a zápal. „My Book Of Answers“ vznikalo ve finále na dálku, prostřednictvím online sdílení. Jen jednou se sešla celá parta pohromadě – když nedaleko Kenova španělského domova odehrála „koncert“ bez diváků, coby podklad pro videoklipy k jednotlivým skladbám. O to více překvapí, jak hutně, soudržně a spontánně r

Ken Hensley se s doprovodným ansáblem Live Fire počátkem října vydal na tříměsíční – převážně východoevropské – turné k podpoře čerstvého alba Trouble . Celý listopad a prosinec stráví křižováním širé Rusi. Snad se všichni vrátí bez chronické virózy. Nikdy předtím nezněly Kenovy hammondy tak hřmotně. Jako by chtěl jejich bouří přehlušit svůj slábnoucí, drolící se hlas. Natvrdo řečeno, Kenův dřívější hebký silný samet se proměnil v malý sepraný drsný ručník. To není výtka, ani dehonestace, jen metaforické konstatování faktu. Věk se nedá zastavit, se sedmdesátkou v krku už nelze do mikrofonu kouzlit jak zamlada. Zvláště u melodiků je každý posun znát. Stačí si poslechnout kupříkladu nového McCartneye. Live Fire v novém složení znějí na pódiu podstatně lépe jak na posledním albu Trouble . Svalnatého kytaristu Kena Ingwersena bych zařadil mezi spolehlivé řemeslníky, zahrál bez zaváhání vše, co bylo potřeba. To samé platí o rozložitém bubeníkovi Tomu Fossheimovi. Zpívající baskytarista Rob

KAPITOLA I – ZAČÁTKY   NEKONTROLOVATELNÝ, MNOU NEKONTROLOVATELNÝ   Je první sobota srpna 2006. Za pár týdnů mi bude jednašedesát, a přesto právě teď nemůžu úžasem ani zavřít ústa. Kdybych mohl, vstal bych, mluvil bych jako šílený a máchal rukama jako holandský větrný mlýn. Ale nemůžu. Jsem jako připoutaný ke svému sedadlu – a jsem za to vděčný. Vše to přebíjí pocit naprostého úžasu. Už jsem někdy viděl něco tak krásného? Přitom tak přirozeného, pravděpodobně normálního pro jiné… přesto, už jsem někdy viděl tolik nádherných vjemů během tak krátké chvíle? Za celý svůj život jsem zatím nebyl tak ohromený. Jedná se o naprosto novou zkušenost, a zatímco zírám a ukazuji a žasnu a žvatlám, jeden hlas v mém nitru stojí jakoby trochu opodál. Přemítá. Je to jen malý hlásek. Nicméně se ptá: Je tohle to nejlepší? Nechci, aby se zdálo, že jsem znuděný životem nebo něco takového, ale hodně jsem toho zažil i si hodně užil. Existují lidé, kteří se nikdy nenabaží poslechu těchto příběhů a pořád se mne

Za posledních deset let navštívil Ken Hensley Česko zhruba desetkrát, jen ve Zlíně byl od prvního vymodleného vystoupení v roce 2002 počtvrté.   Zkrátka, už tak nějak patří do rodiny. Každou další přeloženou kapitolou jeho přemýšlivé biografie Blood On The Highway je mi Ken bližší jako muzikant i člověk. Jeho bilanční přemítání může být pro mnohé stárnoucí rockery vodítkem, jak se vnitřně i navenek vypořádat s ústupem ze slávy a takzvaného velkého světa. V průběhu večera zazněly písně ze stěžejní sólovky  Blood On The Higway , novinky Faster a alba The Last Dance . Z povinných vynikla přídavková Gypsy , to byl pěvecký vrchol večera. Podobně Eirikurovi do krku sedla do jiné tóniny transponovaná Stealin’ . Že je ovšem Byron pro klasický uriášovský repertoár nenahraditelný, dokazovala každá slavná skladba. Nikdo na place nebyl schopen dát falzet anebo čistý ječák. Ve středních a nižších polohách věrohodně zaskočil Ken. Nakonec , jak by ne, když nás svým hlasem dokázal zamlada kolikrát

Deborah Bonham, Ken Hensley & Live Fire, Nazareth, Korn, Ozzy Osbourne Kdo se onu sobotu po kotníky hodiny brodil hnědým cosi, už ví, co je to být ve sračkách. Na festíky už nějaký ten rok nejezdím, je to pro mé staré tělíčko únavné, většinou šizené na zvuku i repertoáru, dramaturgicky nedomyšlené a organizačně všelijaké. I Řípfest byl spíš pracovní, než fandovský. Na druhou stranu, večerní sestava byla podle mého gusta: pár oblíbenců, dva přísliby, jedno rozloučení. Jinými slovy, Bonhamovou jsem doposud slyšel jen z úryvků a mihotavě viděl na poštovních známkách youtube, Kena jsem zatím nevynechal, pódiové Nazareth znám za ty roky taky nazpaměť, studioví Korn mě sice neberou, ale na koncertech je to prý maso, a Ozzy je dnes sice především Made in, ale rád mu naposledy vzdám poctu.   I vydal jsem se směr Říp. Vlakem, autobusem i pěškobusem. Desítky známých od vidění, pár kamarádů na pokec a jedno velké setkání po letech. Organizovat akci pro desetitisíce lidí na šikmé, nezpevněné

Kolik z mnoha tisíců a tisíců rockových klávesáků rozpozná sluchem i laik? Deset? Možná. A z těchto deseti hraje, či hrálo hardrock? Dva. A kdo z těch dvou autorsky dominoval své kapele? Jeden jediný: Ken Hensley Stylotvorná, ústřední osobnost klasických URIAH HEEP, autor naprosté většiny jejich věčných písní. Milovník hudební klasiky, fotbalu, rychlých aut, praktikující křesťan, světoobčan. Narodil se v Londýně 24.srpna 1945, jako Kenneth Hensley. V roce 1955 se s rodiči, třemi bratry a sestrou přestěhoval do Stevenage, Hertfordshire. Ve dvanácti se začal seznamovat s kytarou, pomocníkem mu byla příručka Berta Weedona. První vystoupení se školní skupinou se odehrálo v roce 1960. Coby mladý teenager prošel pop soulovými a rhythm&bluesovými soubory THE BLUE NOTES, KEN AND THE COUSINS a KIT AND THE SARACENS. Poslední jmenovaný se v třiašedesátém přejmenoval na THE JIMMY BROWN SOUND a údajně pořídil i několik záznamů. V roce 1965 spoluzakládá THE GODS, první zásadní skupinu svéh