rock+

Americký sen USA doufají v Obamův zázrak a novověké vzepětí Bruce Springsteena se v témže okamžiku naplňuje albem Working On A Dream . Hledají se paralely, výklady, řeší se úniky na net i marketingová strategie, padají jména jako Martin Luther King. Až mám pocit, že v mediálním víru zmizela hudba. Ta je dospělácky velkolepá. Boss měl ostatně vždy sklony k efektním gestům. Je ale naštěstí nevyvratitelně vkořeněn do americké země, nasáklé potem generací přistěhovalců i tóny jejich tradic. Přestože tedy elpé místy zní, jako by se produkce zmocnil   Phil Spector, žádné Let It Be se nekoná. Brendan O’Brien a hlavně E-Street Band, s nezaměnitelným Bittanovým piánem a kytarou Nilse Lofgrena, drží sound pevně pod kontrolou. Jen připomenu, že naposledy můžeme slyšet varhany loni zesnulého Paula "Dannyho" Federiciho. Brzký šedesátník   Springsteen   přípravami strávil dva roky, první nahrávání se uskutečnilo v přestávkách turné k albu   Magic . Výsledek předčil očekávání, oslavné ódy

Spanilá jízda těžkooděnců Rob Halford opěvuje Nostradama, tak proč by si Biff Byford nemohl střihnout krále Artuše, zvlášť když má svůj hlas pevný a ostrý jak zamlada? Heavy metal, včetně dvojzápřahů kytar, gigantických škopků a svalnatých póz, představuje v dnešní době do sebe uzavřený žánr pro poměrně vyhraněné publikum. Album Into The Labyrinth nahráli   Saxon   v německém studiu Twilight Hall v produkci Charlieho Bauerfeinda. Naštěstí zní čistokrevně   engliš hevy. Žádné hlukové stěny, maskování neumětelství industriálem, přidaným limitním zkreslením anebo jinými nýmandskými vycpávkami , jak je u spousty mládežníků dnes zvykem . Do poslední noty muzika a nástroje. Neodpustím si poznámku. Bývá roztlemeným intošským zlozvykem trefovat se do metalu, muzikantů i posluchačů. Je fakt, že některé vnější znaky jsou docela legrační, je dno ale musí uznat každý soudný, ti chlapi zpravidla umějí skvěle hrát. Kdo viděl a má rád Boormanova Excalibura , bude u otevíráku Battalions Of Steel vy

Vypadá to, že The Order na sobě od posledního alba zapracovali. Jsou věrohodnější, dopilovali výraz i sound, a posunuli se z osmdesátkového heavy hlouběji k údernému hardrocku australského střihu. A hlavně, zamakali na skladbách. Všechny obstojí, žádná není nanicovatá, táhnou za jeden provaz a přitom si každou zapamatujete. Trojka Rockwolf se sestavě: Bruno Spring - kytara ,   Andrej Abplanalp  - basa, Tschibu Casciero  - bicí a Gianni Pontillo - zpěv, povedla. Na úvod šlapavý rokec v hairmetalovém aranžmá ( Sex, Drugs & Rock'n'Roll .) Pak Love Ain't A Game To Play , žhavá drsanská dusavka, jeden by nevěřil, že vznikla pod ledovcem. Jen dvě skladby odkazují přímo na tvrďáckou minulost, On And On , a především Reorder The Disorder - zdaleka nejurputnější kus, jakoby se kapela chtěla ukázat, kdyby něco, tak klidně přidáme forsáž a poboříme to tu. The Order ale umí i masivní hardrockové balady a kývačky, viz Endlessly a This Song Is For You s vynikajícím chlapským

Kytarista a příležitostný klávesák Matt Filippini se opět obklopil svými oblíbenci z kategorie rockových legend, přidal pár souputníků a vypustil do světa nabušenou, rozvernou i zemitou hardrockovku, propagačně puncovanou jmény jako Glenn Hughes, Ken Hensley, Ian Paice, Clive Bunker. Strunná hra jeho samotného je účelná a s veterány ladí. James Christian v roli sólového pěvce samozřejmě na sebe strhává největší pozornost, nastupují podvědomé paralely na House Of Lords, ti jsou však ryze američtí, zatímco Moonstone Project slyšitelně navazuje na evropské žánrové tradice. Například blueshardrockovka Cosmic Blues je jak od Whitesnake. Vůbec, párplovská inspirační linie je nejvýraznější, viz pulsní From Another Time , ta by mohla klidně být mezi bonusy k Stormbringer . Pěvecká účast Glenna v překvapivě líbezné Closer Than You Think pocity jen podtrhuje. Mně osobně se nejvíc líbí - jak příslovečný bílý had se vinoucí - Rebel On The Run s hammondkama   Alessandra Del Vecchia, druhé stěže

Lynyrd Skynyrd, osudem nejspíš prokletá, avšak nezlomená kapela. V žádné jiné smrtka nekosila s takovou zuřivostí, přesto se do služby v ní hlásí noví a noví bojovníci. Posledním takovým odvážným je klávesák Peter Pisarczyk od funkymana George Clintona. Nahradil v lednu zesnulého Billyho Powella. Jen připomenu pilíře současné sedmičlenné sestavy, kytaristy Garyho Rossingtona a Rickeye Medlocka, plus zpěváká Johnnyho Van Zanta. God & Guns začíná překvapivě mainstramově, nablýskaně, jásavě. Still Unbroken je nová wrestlingová hymna a Simple Life singlová hitůvka. V glazurovanou keramiku vypálená hlína. Staří známí, sluncem rozpálení a větry zbrázdění Lynyrd Skynyrd nastupují v Little Thing Called You , blueshardrockovce s parádním kytarovým copem. Zklidnělou polohu zastupuje na Lp rozvolněná drnčivá poloakustická honky tonk bluesovka Southern Ways , countryovka Unwrite That Song , Floyd s hostujícím Robem Zombiem. Springsteenovsky patetickou kolébavku That Ain't My America

Po shlédnutí televizního dokumentu, čím vším si Lou zdravotně prošel, jsem ani v nejmenším nedoufal, že ještě někdy… A najednou si takhle v sobotu v podvečer užívám zralou muziku mých chutí, vzpomínky letí hlavou, druhý i třetí poslech v jednom zátahu. Lou Gramm je samozřejmě doslova přikován k odkazu Foreigner, jakkoliv jeho doprovodná kapela jede po své vlastní linii. Jeho stále velký hlas je však tak prolnut s nespočtem foreignerovských pecek, že se asociace samovolně vkrádají do mysli horem dolem. Stylovým středobodem je mocný melodický rock bez cukerínu, s docela masivní rytmikou, klasicky stavěnými kytarovými sóly i klávesovými vyhrávkami. Rodinná a kamarádčovská sestava, Ben Gramm (bicí), Richard Gramm (basa), Andy Knoll (klávesy) a Don Mancuso (kytara), netlačí na pilu, nehraje zaťatě, ale uvolněně, pohodářsky. Texty reflektují Louovu životní zkušenost i jeho příklon k víře. Ovšem žádný kalkulovaný patos, žalmy, dojímačky. Gruntovní muzika s jasnou vazbou na bluesrockové kořeny

Peter Ladwig je mi sympatický od první noty. Má podobný dospělácky zklidnělý přístup k melodice, stavbě skladeb i instrumentaci jako dnešní Ken Hensley ( Wake Up Call ) anebo Chris Rea ( Woman Of My Heart .) Přirozeně stárnoucí rockeři jsou zvláštní kategorií. Alba, kterými završují své kariéry, nemají ambice ovládnout vesmír, ani nahánět nové posluchače. Jsou to většinou bilanční deníky, zpovědi, doprovázené zklidnělou muzikou na bluesovém půdorysu. Ladwig z naznačeného nevybočuje, jako správný mistr gurmánských chutí přidává jen špetky koření, například funky rytmus v ( I Can´t Live Without Your Loving ), případně trochu soulového pnutí ( Here I Stand .) Rockerská melancholie je vždycky trochu balancování na hraně kýče a nudy. Ladwig do lepkavé pasti nepadají, i když pár lehkých zakolísání na Here We Stand je. Petera si možná někteří se sloní pamětí vybaví v sestavě hannoverské kapely Fargo, kde začínal i Matthias Jabs ze Scorpions. Na trio jej v Ladwig doplňují rytmičtí bratři Rud

Chickenfoot, až na modernisticky nátlakovou Avenida Revolution , potěší především starší, ale nevyschlé rockery, co si ještě občas rádi zadupou. Americký hardrock vždycky mířil natvrdo do rozkroku. Vanhalenovská větev byla současně pudová i novátorská. A právě na ní dnes sedí Sammy Hagar a svírá svůj mikrák pevně a tvrdě jak zamlada. Všezahrál Joe Satriani se jakoby drží zpátky, fajnšmekr si ale jeho kousky najde a užije. Mně osobně nejvíc sedí promakanější kousky, jako blueshardrockovka Soap on a Rope , anebo dotekově párplovská Down the Drain .  Ovšem i všechny ty přímočaré šupky a refrénovky jsou skvělé, spousta reminiscencí, jak to mám u pamatováků rád. Ani rozhlasově nacukrovaná a podbízivá baladička Learning to Fall příznivý dojem nepokazí… Jaromír Merhaut pro Rock+ 2009

Tuhle partu mám moc rád 30 let. Od chvíle, kdy mě na rakouské televizi chytla Dream Police . To jsem si zapsal do notesu: slibný hardrock, sehnat J Dnes hrají Cheap Trick v původní sestavě, Robin Zander – zpěv, kytara, Rick Nielsen - kytara, Bun E. Carlos - bicí vocals, Tom Petersson – basa. A stále skvěle. Jejich kaleidoskopicky barvitá a hravá muzika je přímo provázána s odkazem Beatles. Sleep Forever – krátká, ale krásná árie, za kterou by se nemusel stydět Roy Orbison ani Freddie Mercury. When The Lights Go Out Cheap Trick ponechali rozdováděnou glamovou lehkonohost originálu Slade. Plný regál zákusků. I každý další stojí za zmínku. Miss Tomorrow svůdná refrénovka, že by se mladej Bowie olíznul, skočná Sick Man of Europe ,   These Days s kráčející basou Toma Peterssona a výstavním Robinovým nápěvem, lennonovská Miracle , odvazovej padesátkovej rokec California Girl . Everybody Knows by se dala podstrčit na Magical Mystery Tour a málokdo by si toho všimnul. Alive , další sv

Jsem přesvědčen, že zadání bylo jasné, vymyslet něco, co by mohlo zabrat i u zbývajících pompézáků za Louží. Pestrá deja vu předváděčka sice ubírá na originalitě, na druhou stranu jsou všechny skladby výsostně chytlavé, melodie padají shůry jak božská mana, vše skvěle zahrané a odezpívané, a navíc ten zvuk! To je prostě Amerika, ať si kdo chce co chce říká. Letem poznámkovým světem: Shangri-la   - obšlehlé Perfect Strangers , jen jinak zabalené, Unspoken Words   -   pevně vyzděným soundem jak pecka odněkud z dvojky Kingdom Come, Need To Believe   - refrénovka a´la necukrovatový Bon Jovi, Unconditional Faith – i na plouživý Aerosmith došlo, I Don’t Mind   -   slušná dusárna s blackmoreovským riffem a kytarovým dvojspřežím, Break Away – svádivá hardrocková kývačka, tak tu by mohli závidět i Mr.Big, Don’t Let Me Down   - zapalovače a mobily v natažených rukách ještě nezhasínat, White Lion s Mike Trampem vykukují za rohem, Right From Wrong – první drobná úlitba dnešním rockovým hlukop

Ian Gillan kdysi dávno pobořil svým ječákem naše dětské hudební bábovičky a uvedl In Rockem celou mou generaci do světa dospělých. Stárne on, stárneme my. Emočně se navenek už jen tak vlníme, samozápaly, výtrysky a výbuchy přenecháváme dnešním mlaďochům. Ale uvnitř to s námi ještě šije... Deskou One Eye To Morocco podle mne i Gillan uzavřel svůj kruh a vrátil se na samý počátek svého muzikantského bytí, do šedesátek i hlouběji, už ale bez ambicí oslnit svět a přebít všechny a všechno kolem sebe. Zpívá slyšitelně pro radost, jak mu tělo slouží, žádná křeč ani trauma z toho, že staré gumy jeho hlas už do žádných výšek nevystřelí. Neláme skály, ale autentičtějšího průvodce rockovou krajinou byste dlouho hledali, najde pro vás kořeny, prameny, přinutí přemýšlet, a když vypráví ani nedutáte.   Titulní kus se vábně táhle i tetelivě line jak karavana v dáli na pouštním obzoru, No Lotion For That je slušnej rokec s richardsovským riffem a Don't Stop pro změnu perlivá latina. V usilov

Švédská ocelářská melodika má stále zvuk. Geff je nový projekt kolem kytaristy Ralfa Jedestedta. Sestavu kompletuje zpěvák Göran Edman, drummer Anders Johansson, klávesák Mats Olausson a basák Per Stadin. Podle proma samí pamětníci od Yngwie Malmsteena, Johna Noruma , Jeana Beauvoira, z Hammerfall, Silver Mountain, Snake Charmer, Glory, Brazen Abbot, A.R.K. Elegance, švih, spád a fůra hard&heavy melodiky. Úvodní Xtacy je jak nějaká zapomněnka od starých Pretty Maids. Geff ve velké části skladeb slyšitelně navazují na linii Deep Purple, Rainbow, Yngwie, viz Fruits Of Life , Living Generation , anebo Pennywise And Pound Foolish , Innervations , kde všude se Edman pevně vine a předvádí kolem hlavního motivu jak starý bílý had . Svižný samospád Land Of The Free je až nakažlivý, souboj kytary a kláves dává vzpomenout na Highway Star , ideální doprovod k reklamě na nějaký sporťák, fičák.  Jeden dva kousky jsou na pokraji klišé, kývačka Mr.Cain je asi tak stou reprízou téhož svůdného

Předesílám, že tohle jsem nečekal. Připravený ostrovtip odkládám do šuplíku a dávám repeat. Užijte si jízdu se mnou. Předehra jak k Čelistem XV, ze zpěněného příboje sláčiků se vynoří godzilovsky masivní hardrockový riff, odsedlaný napruženým Tempestem. Europe slyšitelně nakročili od profláknutého heavy popu ke klasickému britskému hardrocku. Opsali kruh, dospěli, našli svou podstatu a dnes hrají věrohodně jak dobrá sedmdesátkou kapela. Norum střídá Iommiho, Pagea i Ríšu. Tempest se, až na pár uklouznutí, vymanil ze svých papetických nádechů a zalykacích manýr, drtí tóny jak Coverdale zamlada. Většina skladeb je postavena na parádních riffech: Last Look at Eden , Gonna Get Ready , Catch That Plane , Mojito Girl , anebo se kashmirovsky houpe s pomocí symfoňáku tuzemáku ( No Stone Unturned .) Celé album je konopným ale neotrockým provazem pevně spojeno s blues, viz Run with the Angels , šponovaná zepdumka s žhnoucím sólem. Dojde i na modernu, The Beast je na jedničku zvládnutá, nervní

On ještě Darren Wharton funguje? Napadlo mě s nadsázkou při pohledu na novinku Dare, které jsem tak rád poslouchal před 20 lety, kdy přebal Out Of The Silence lákal přelepkou ex Thin Lizzy keyboard player, či tak nějak. Dare byli vždycky tak trochu romantičtí rockoví melodici, samozřejmě s klávesami v popředí. Novinka přidává nový akcent, již úvodní Dublin mi navozuje náladu Belfast od Simple Minds. V podobné tesknivo patetické náladě se nese více písní ( Shelter In The Storm , King of Spades , I Will Return .) Rozechvělý Darrenův hlas je ostatně k podobné muzice zrozen. Protože se kytarista Richie Dews nenechává vším tím krasostylem unášet, ukolébávat, a ani v jedné skladbě se nefláká, má Arc Of The Dawn i solidní rockovou sílu. Mně osobně z alba vyčnívá Follow The River , to je doslova katedrála se vším, co k melody rocku patří, bohatýrským nápěvem, elegancí, zpěvavými kytarovými vyhrávkami… Klávesová nálevna medoviny s příměsí irské whisky. Čas od času si i já rád zavzpomínám na

Teatrální, rozjívený machro glam & hard rock „levou zadní s úsměvem na rtech“ můžu, když se teda umí hrát a vnímám i nadhled nad sebou samým. Těmhle kalifornským hochům není nic dost pompézní, namašlený, narcisní, patetický, bláznivý… svatý. Bigelf jsou mi sympatičtí tím vším, nejvíc ale svou až artovou imaginací a hravostí, ruku v ruce s rockovou kovařinou. Otevřeli starou truhlici plnou zaprášených ozdob, nabrali plné náruče, sfoukli prach a rozehráli vířivou psychedelickou symfonii. Něco podobného – ale mainstreamově, bez odvahy - zkoušeli před pár lety Darkness. Jako byste skočili šipku doprostřed sedmdesátkového rockerského mejdanu, a kolem na stěnách   se míhali kaleidoskopické obrazce ze střípků Davida Bowieho, Marca Bolana, Alice Coopera, Roy Wooda, Roberta Frippa, Iommiho, Kena Hensleye, Alexe Harveye, Franka Zappy… Žádná levná lisovaná sklíčka odkudsi z čínské fabriky, ale signované, umně broušené miniatury. Beatles, Sweet, operetka a´la Chess , Black Sabbath s Uriah Hee

Elegantní solitéři 29.5.2008, Retro Music Hall, Praha   Předesílám, že Asia nikdy nepatřila mezi mé favority. Bral jsem ji jako vkusnou po(m)párnu, kde sice hrají chlapi z mých nejoblíbenějších skupin, ale zkrátka jinou muziku. Vyhraněnějším fanouškům melodického krasorocku bude proto asi můj report připadat až příliš krutý. Přese všechno popsané, byl to dobrý a památný koncert!   Intro a nevhodně vybraná rozjezdovka Daylight padly za oběť úpravám soundu, fotografům, opozdilcům. Teprve fanfárovka Only Time Will Tell zaplněné, přehřáté Retro nakopla. Mně přejel první mrazík při rozkmitaném Howeově sóle ve Wildest Dreams . Je známo, že slabším skladbám může live drajv pomoct, takže i novinková řídká autovykrádačka Never Again vyzněla jakžtakž. Nebe a dudy. Jeden brnk, a já i všichni kolem v euforii. Roundabout . Yes! Yes! Trio Howe – Wetton – Palmer v minutě muzikantsky doslova rozkvetlo. Zaťatý Howe tedy navenek nic moc znát nedal, ovšem Palmer se radostí doslova urval z řetězů. Wett

Špičková audiotechnika se mi libí i sama o sobě, jako někomu mašinky anebo letadýlka. Nevyznávám jeden zvukový Svatý grál, umím si užít několik zvukových typů, podle nálady a možností. Před rokem jsem téměř měsíc strávil s.japonským elektronkáčem Leben CS300, který získal několil světových ocenění. Přehrál pár set cédé, pozval na poslech na dvě desítky kamarádů. Den ode dne jsem byl víc a víc unešen a zharmonizován... Mé dosavadní letmé zkušenosti z flaškama byly rozporuplné, v nezažitém prostředí a na všelijaké muzice. Pocitově k nim tíhnu, vždyť na nich zvučili všichni mí oblíbení muzikanti bigbíti, technicky uznávám, že je to uzavřená kapitola. Z poslechového studia Recal mám naposlouchanou kombinaci Leben CS300 s.Tannoy Glenair 10. Do vyšší střední hlasitosti boží poslouchání. V řevfullforte se přeci jenom na basech projevuje 10 wattíkové omezení. Basy objemově jsou, nemají ale napruženost a pevnost jako se stowattovým Marantzem anebo 400W Harmanem. Doma mám žravá prdítka Dynaudio

Bájní Orlové, po desítkách let kroužení v dálavách, se konečně plavně snesli i ku Praze. Eagles patří k zámoří desítky let k nejvzývanějším legendám. Jako rovný s rovným soutěží v tržbách s kýmkoliv, Rolling Stones počínaje a třebas Madonnou konče. Hrají lidovou muziku pro nejširší vrstvy Američanů. Jejich folkrock je vkořeněn do americké půdy, od Kalifornie přes Texas a Floridu, dál a dál… V Československu měli Eagles pozici ztíženou tím, že rockeři kovaní hardrockem je považovali za měkouše, pro folkaře, countrymeny a trampíky byli zas moc řízní. Artrockerům vadila přímočarost, popíkářům přemýšlivost. Středoevropská první signální je zkrátka jinde. I já si k jejich skalnatým hnízdům hledal cestu postupně, po krůčcích. Zlom nastal v roce 1977, zároveň s dospělostí. Dnes patří blackbox s kompletem všech řadovek v mini lp replikách, i poslední studiovka Long Road out of Eden , k mým pokladům. Oslava zpěvů a muzikantství. Glenn Frey, Don Henley, Joe Walsh a Timothy B. Schmit vy

Jsem na doktora. UFO nezahráli Doctor, Doctor … co se stalo? Právě s ní mám UFO napořád propojené ve vzpomínách na krásný červnový den čtyřiasedmdesátého, kdy u mne přistálo Phenomenon , a já ten den už nic jiného neposlouchal. Do měsíce si náš nahrávací gang sehnal i předšenkrovské alba, a i když ta mě svou boogie psychedelií zprvu zaskočila, UFO se napořád zařadili mezi mé oblíbence. Phil Mogg je zpěvák, jací se už nerodí. Osobitý a rozpoznatelný i se špuntama v.uších. Hlavně na něj jsem byl posledních pár měsíců natěšený. A nezklamal, chlap jeden! Vysekaná figura, v pohybech rtuť, hlas otřískaný a vyšisovaný, ale stále mocný, když teda zvukař dal. Je to k neuvěření, že na pódiích pobíhá už víc jak 40 let. Vinnie Moore mě mile překvapil svým kořenovým cítěním už na Visitors , měl jsem ho dlouhá léta zaškatulkovaného jako snaživého rychlého koníka z Varneyovy stáje. Dnes hraje věrohodně jak rodilý bluesman. Ta touha, ukázat davům své prstové umění tam ale stále někde je, do každé skla