rock+

LI3+ TT = AEROSMITH   Tom Hamilton (31.12.1951, Colorado Springs, USA) Ve dvanácti začal na kytaru, ke které jej přivedl starší bratr Scott, ve čtrnácti už hrál v první kapele. Zlom nastal, když se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let jeho muzikantská cesta protla v Jam Bandu s Joem Perrym a zakrátko i Stevenem Tylerem, který o něm mimo jiné napsal: „bůh žehnej jeho tlustým strunám a dobrýmu srdci“ , „Ty jeho parádní basový linky, co se táhnou jak med a skáčou jak luční koník, vznikají jen tak při cvičení.“. Na pódiu i mimo něj byl v ústraní, na svém postu dokázal vystát důlek a vypáčit z něj slovo na mikrofon bylo takřka nemožné. Sám se označoval spolu s Bradem a Joeym (se kterým si z kapely nejvíc rozumí) za člena LI3, neboli Least Interesting Three, ta Méně zajímavá trojice. Nikdy nepauzíroval. Jen když mu v srpnu 2006 byla diagnostikována rakovina krku a podstoupil ozařování i chemoterapii. Pár týdnů poté už ale znovu koncertoval... S nemocí statečně bojuje dodnes. Joey Kramer

Deset let zmatků a čekání je za námi. Skončila smršť rozchodů, návratů, pauz, pádů na dno, odvykaček, nemocí, úrazů, úmrtí, zrození, sólových desek, velkohubých prohlášení i jejich vyvracení. Při všem tom běsu stihli AEROSMITH nahrát album bluesových pamětihodností, vyjet na světové turné, spolupracovat na „své“ verzi Guitar Hero. Čas od času zazněly a zase odezněly informace ohledně připravované desky... Druhá Čínská demokracie se naštěstí nekonala, „ Music From Another Dimension! “ je na světě, a vede si čile…   Koukněme se dnes na AEROSMITH především s pomocí vzpomínek Stevena Tylera, zachycených v jeho rokenrolových pamětech „Vadí vám chaos v mojí hlavě?“. Víte, jakou mladý Steven poslouchal muziku, na kom takříkajíc vyrůstal, co jej zasáhlo? A jak komentuje to které album? Dream On?   DESET LET NADĚJÍ I MARNOSTI… Steven Tyler u LED ZEPPELIN … AEROSMITH hledají zpěváka … Steven se zaprodal American Idol … Perry se nasral … Drogově závislý Tyler … Bývalý narkoman a rocková hvězda

Gilotinu, kuře, horrory a shockrocky si odbudeme právě teď v perexu. Hotovo. Vincent Damon Fournier, potažmo Alice Cooper, je totiž natolik silné a obsažné téma, že by bylo škoda plýtvat slovy a prostorem na tisíckrát vyřčené a napsané. Impulsem k „jinému“ pohledu na věc a bádání/dumání „co a jak“ se pro mne stal jeden zapomenutý rozhovor z roku 1969, období, které je stále vnímáno jako něco nesouvisejícího a nesourodého s pozdější slavnou érou. Syrová dobová výpověď má vždy jednu obrovskou výhodu, není zatížena zpětným zrcátkem a korektivy. Lze v ní najít „pravdu“, dá-li se to tak nazvat. Prý dvě tváře Alice Coopera, čtu teď všude. Tak schválně, počítejte…   1969: ZAČÁTEK Alice Cooper je bezmála půlstoletí fenoménem světové rockové scény. Pro 99% fanoušků se zrodil až třetím albem „Love It To Death“. První dvě jsou vnímána jako úletová, nemající nic společného s pozdějším glam rockem a hard rockem. Když si ale přečtete rozhovor s Alice Cooperem z léta roku 1969, s překvapením zjistíte

THE END 30.6.2016, Praha, O2 Arena Kdyby se hlasovalo o nejzásadnější metalovou kapelu všech dob, museli by u soudných zvítězit BLACK SABBATH. Drtivé riffy tandemu Iommi/Butler zadupou pod zem jakéhokoliv pochybovače, a kdo by se odvážil z prachu vystrčit protestující palici, tomu by ji Ozzy ukousnul. Rozlučkové turné The End je vystavěno na úvodní trojici syrových alb (1970-71). Z debutu a „Master Of Reality“ zaznělo po třech skladbách, „Paranoid“ přehráli Sabbati s výjimkou „Planet Caravan“ a „Electric Funeral“ celý, z „Vol. 4“ a „Technical Ecstasy“ vybrali po jedné mňamce. Hardrock raných BLACK SABBATH má sám o sobě drtivou sílu rozpohybovaných tektonických desek. Když do hry navíc vstoupí moderní audio technologie a zručný zvukař, plus „ukrytý klávesák“ Adam Wakeman (Yes, syn), prožijete temnou stranu rockové síly naplno, až do třesoucího se morku kostí. Stav pudové blaženosti prostupoval celou arénou, mocná energie pospolitosti se přelévala všemi směry, zvuk se doslova zhmotnil v 

The Long Goodbye Tour 2. 7. 2018, Brno, DRFG Arena   S úderem deváté večerní zatřásl brněnským Rondem Holstův Bůh války, Mars, a hardrocková jízda mohla začít. Čtyřspřeží starých songů z let 1970-72 („Highway Star / Pictures Of Home / Bloodsucker / Strange Kind Of Woman“) se prohnalo arénou na jeden nádech jako tornádo. DEEP PURPLE měli již v tuto chvíli splněno, přenesli nejstarší pamětníky do dob teenagerského mládí, a ostatní do věku otců i dědů. Vše následující bylo bonusem navíc. Kapela sedmdesátníků, narodivších se až na mlaďocha Steva Morsea (1954) těsně po druhé světové válce, vypadá a pohybuje se na pódiu lépe jako účastníci výročních setkání sportovců, nemluvě o výtečných muzikantských výkonech, díky nimž byli DEEP PURPLE vždy považováni za šlechtice tvrdého rocku. Největší pozornost se samozřejmě upínala k Ianu Gillanovi. Struny a blány vyměníš, gumy v krku ne. Když se mě čtveřice dvacetiletých studentů před vstupem ptala, proč není v setlistu „Child In Time“, a jestli to ne