AEROSMITH, LAST BAND STANDING… (1)

Deset let zmatků a čekání je za námi. Skončila smršť rozchodů, návratů, pauz, pádů na dno, odvykaček, nemocí, úrazů, úmrtí, zrození, sólových desek, velkohubých prohlášení i jejich vyvracení. Při všem tom běsu stihli AEROSMITH nahrát album bluesových pamětihodností, vyjet na světové turné, spolupracovat na „své“ verzi Guitar Hero. Čas od času zazněly a zase odezněly informace ohledně připravované desky...
Druhá Čínská demokracie se naštěstí nekonala, „Music From Another Dimension!“ je na světě, a vede si čile…
 
Koukněme se dnes na AEROSMITH především s pomocí vzpomínek Stevena Tylera, zachycených v jeho rokenrolových pamětech „Vadí vám chaos v mojí hlavě?“. Víte, jakou mladý Steven poslouchal muziku, na kom takříkajíc vyrůstal, co jej zasáhlo? A jak komentuje to které album? Dream On?
 
DESET LET NADĚJÍ I MARNOSTI…
Steven Tyler u LED ZEPPELIN … AEROSMITH hledají zpěváka … Steven se zaprodal American Idol … Perry se nasral … Drogově závislý Tyler … Bývalý narkoman a rocková hvězda … Šedesátiletý Tyler … Čerstvě rozvedený Tyler … Jaggerovský Tyler … takové a podobné titulky jsme mohli dlouhá léta lovit z internetu. Jako to ale bylo doopravdy? Aspoň útržkovitě se dotkněme uplynulé dekády.
Steven celá léta přecházel žloutenku, až se jeho tělo dostalo v polovině nultých let nového milénia na samý okraj propasti. „Takže se třetí měsíc léčím z hepatitidy C a jsem zpátky na drogách. Manželka se rozhodne mě opustit, v baráku mi zůstanou obě děti. Diagnostikujou mi nádor na mozku a ještě k tomu doktoři říkají, že mám klinickou depresi. No, jsem fakt v prdeli.“ – suše konstatuje.
Po roční pauze vyjíždí AEROSMITH v září 2006 na turné. Za nemocného Hamiltona na část turné zaskočil David Hull z JOE PERRY PROJECT.
Nějaký čas abstinujícího Stevena stejně dohnaly drogy jinak. Když se jeho dcera Mia vyzpovídala u Oprah, došlo mu, jak své děti zanedbával, až se dostaly do těžkých problémů, včetně drog a sebepoškozování. Aby toho nebylo málo, odešly mu totálně nohy, následovala operace, vynucená pauza. Léky jej dostaly do dalšího kola závislosti, akorát už to nebyl kokain, ale xanax proti depresi a neurontin na bolest.
V září 2008 odlétá Steven do Londýna, aby si zazpíval s „LED ZEPPELIN“. Po první zkoušce si uvědomil, že spojení s legendou legend nemůže fungovat (i tak bych chtěl být myška za oponou!). O to víc zatoužil po své kapele, AEROSMITH. Jenže Joe Perry byl pro něj době nedostupný, nejspíš proto, že kul pikle jak Tylera nahradit. Nakonec ale po roce dohadů a nějakém tom nahrávání vyrážejí AEROSMITH po boku ZZ TOP na velké turné, Steven je znovu na práškách, tentokrát na spaní (lunesta). Samozřejmě, že došlo k průseru, 5. srpna 2009 padá z pódia, zbytek turné je odpískán. Joe Perry vydává pátou sólovku „Have Guitar, Will Travel“ a Joey Kramer autobiografii Hit Hard. (De)toxická dvojčata na sebe doráží při každém rozhovoru jak berani. Tyler pracuje na knize, ze které dnes čerpáme, Perry počátkem roku 2010 veřejně prohlašuje, že AEROSMITH hledají nového dočasného (jo, to známe) zpěváka, než se Steven uzdraví. Šíří se zvěsti, že byl osloven Lenny Kravitz, a že odmítnul až po rozhovoru se Stevenem. Následovalo další kolo usmířování, sňatek z rozumu, turné. Pohodu načas narušilo Tylerovo – před kapelou utajené – rozhodnutí stát se součástí poroty American Idol. Nicméně, na jaře letošního roku bylo jasné, že práce na nové desce spějí do finále, kapela vystupuje v tv pořadu 60 minut, představuje ve finále American Idol „Legendary Child“, na pulty putují další její singly, na pódiu stojí po boku CHEAP TRICK… vše konečně dospělo k 6. listopadu!

MUSIC FROM ANOTHER DIMENSION!
Kolem novinky se strhla marketingová smršť. Například do říjnové tv show Jonathana Rosse přihopsal jak kačer Donald roztlemený Steven Tyler a trochu odměřený Joe Perry. Na rozehřívací obligátní otázky, jako proč trvalo deset let natočit nové album a jestli si za těch čtyřicet let nelezou na nervy, následovaly neméně obligátní odpovědi: natáčení netrvalo tak dlouho, jen to rozhoupání se k němu… a nervy k tomu patří.
Na první ostřejší výpad, nebyli-li proslulí jenom kvůli muzice, ale i drogám, Steven i Joe na střídačku s přimraženým úsměvem odsekli, že to zkrátka k sedmdesátým létům patřilo, nejsou na to pyšní, ale je to ale za nima. Chtěli být slavní za každou cenu, naplnit Time Square, a ne věčně hrát ping-pong, i když ten je prý hodně bavil.  Žertér Jonathan Ross nechal hned na plac přinést stůl a ping-pong se hrál jak zamlada, aspoň tedy StevenJ Další Jonathanův pokus zavést debatu k drogám, jestli brali i na pódiu, a jak to probíhalo, Perry jen zavrčel: brali, měli jsme na to lidi a kelímky, načež se otočil a z jednoho připraveného začal cosi usrkávat…
Pak se ještě probírala jakási Slashova kostrbatá kresba na jedné z verzí přebalu, padla informace o startu turné za dva měsíce – v plánu bude nejenom Amerika.
Když přišla řeč na věk, Perry si občas před koncertem dá šlofíka, prozradil Tyler, on prý ne,jeho nabíjejí fanoušci, a díky nim má pocit, že mládne. Na otázku, jak to dělají, že hned z prvních pár tónů jde rozpoznat jejich muzika, hodil Tyler do placu bajku o lidech tančících kolem ohně, které si při komponování a nahrávání představuje. Perry přidal, že je to hlavně o rytmu, oba vyrůstali v době, kdy se hudbou lidi hodně bavili, a buď to člověk dokázal, anebo šel od válu. Na účet ROLLING STONES padla poznámka, že ti asi nikdy neskončí, akorát se zdá, že Billa unesli a vyměnili za někoho jiného. Na závěrečnou otázku, jestli mají představu, kdy skončí: nemají, chtějí být „last band standing“, poslední přeživší…
 
Pár slov k albu. Nedělejme si iluze. Jde z velké části o byznys. Nekonečné množství informací kde, kdy, s kým a jak se ta která skladba nahrávala a produkovala, dávají tušit, že na pověstech o nové desce – coby kompilaci útržků z posledních pěti let – něco bude. Zrovna tak všelijak působí nekonečné děkovačky každého každému. Ani naaranžované fotky navenek družné party zcela nezamaskují prosakující odtažitost mezi členy kapely, především ústřední dvojicí Perry – Tyler.
Když se soustředím na to podstatné, hudbu, vychází mi, že AEROSMITH chtěli současně navázat na „Honkin’ On Bobo“ i „Just Push Play“. Samozřejmě, že nemohli natočit další ryze bluesovou desku, ani ale nechtěli být trendoví. Podle mne svou novinku vybalancovali dokonale. Někoho slabšího v počtech možná překvapí již tolik neexhibující Steven, i jeho nekonečné krční gumy zkrátka dohnal čas. Na druhou stranu mu přirozeně zdrsnělý hlas stále slouží i bez stratosférického křiku jako málokomu, slajduje, frázuje, pohrává si s náladami, je ledabylý, občas úsečný, no a sem tam stejně zaječí jak cirkusJ No, a Joe řádí a sází riffy jak Page zamlada. Za mě maximální spokojenost!

JAK ŠEL ČAS ANEB VINYLOVÉ DOTEKY

Aerosmith (1973)
„Když jsme se konečně probrali a uviděli, co v tý smlouvě je, trošku nám ta sladká chuť zhořkla na jazyku.“ „’Mama Kin’ byla písnička, se kterou jsem do AEROSMITH už přišel. Nápad jsem vzal ze ’See My Way’, starý pecky od BLOODWYN PIG.“ „Hráli jsme riff z ’Route 66’ tolikrát, že z toho nakonec vykrystalizovala melodie k písničce ’Somebody’.“ „’One Way Street’ jsem složil na piano ještě v čísle 1325 (poznámka: č.p. domu v Bostonu, kde žili, a kde uspořádali před pár dny otevírací koncert), ale rytmika a taky harmonika byly z ’Midnight Rambler’.V ’Movin’ Out’, což je první písnička, kterou jsme složili s Joem společně, je zase slyšet, že citujeme ’Voodoo Chile’ Jimiho Hendrixe. Jinde na desce Joe dělá narážky na BEATLES a Stouny.“.  Nahrávání jedničky bylo podle Stevena velmi rychlé, trvalo jen pár týdnů, protože většinu písniček hráli AEROSMITH naživo celý poslední rok. „Ve všech písničkách kromě ’Dream On’ jsem se přehnaně stylizoval do černocha. Dodneška za mnou choděj lidi a ptaj se: ’Hele, kdo vám to zpívá na první desce?“ Je fakt, že až na erbovní „Dream On“ zněli mládenci na debutu jinak než kdykoliv potom, jakoby jednou nohou ještě uvízli v rhythm & bluesových šedesátkách. Což mě osobně vůbec nevadí, někteří tvrdoni by ale mohli být zaskočeni.
****
 
Get Your Wings (1974)
Co znamená název alba ani raději nechtějte vědětJ AEROSMITH v době vydání za almužnu v řádu stovek – maximálně pár tisíců – dolarů předskakovali MOTT THE HOOPLE, BLACK SABBATH, GUESS WHO, BLUE ÖYSTER CULT, KISS, HAWKWIND. Oproti prvotině o poznání rozjetější fošna. Usilovný, ale nevýrazný hardrock amerického střihu.
***
 
Toys in the Attic (1975)
„Název jsem vymyslel já, poněvadž se mi líbil jeho přenesený význam, „hračky na půdě“ znamenají šílenství.“ „Joe drhnul nějaký riff a já začal tak jako pořvávat: ’Toys, Toys, Toys…’ Bylo to naprosto organický, okamžitá a nakažlivá inspirace…“ „Když se Tom Hamilton rozehrává, sází to tam úplně nehorázně, naprosto senzační motivy. Z toho jsou pak vždycky největší hity. Třeba ’Uncle Salty’, ta vznikla na jeho kytaře.“  Průlomové LP, AEROSMITH konečně dosahují velkého rozdrnčeného zvuku. Méně ROLLING STONES, více LED ZEPPELIN, viz oba největší hity z trojky: „Walk This Way“ a „Sweet Emotion“. Jsou místa, kdy mi Steven Tyler připomíná Dana McCaffertyho („Adam’s Apple“).
*****
 
Rocks (1976)
AEROSMITH si pronajali sklad, jenž byl tak velký, že se do něj vešlo mobilní nahrávací studio Record Plant i se zvukařem. K názvu desky nejspíš inspirovaly Stevena šutry na břehu řeky u domu jednoho kamaráda: „A na ty kameny chodily holky chytat bronz, nahý ženský těla na kamenech jako šňůra růžových perel.“. Na čtyřce si kapela hrála s různými zvuky a nápady jak BEATLES, schválně se nepřetáčely stopy s náhodnými zvuky v pozadí, pochodovalo po překližce v kovbojských botách s přilepenou tamburínou, švihalo strunou kolem mikrofonů. Cválající koně zastoupily kokosové ořechy, když chyběly rumbakoule, vystačil si Steven s pytlíkem cukru… Pestrá a současně kompaktní, a hlavně svojská deska. AEROSMITH začínají být rozpoznatelní i „na dálku“… Mými favority jsou nadupané „Back In The Saddle“ a především „Nobody’s Fault“, kde Steven drtí v tóny jako kdyby čelistmi rozemílal sklo.
***** a půl
 
Draw The Line (1977)
Steven poznamenává, že na kresbě karikaturisty Ala Hirschfelda „jsme vypadali jako ohrožený druhy rostlin vylisovaný pod sklem“. Název v muzikantské hatmatilce neznamená „vytyčení meze“, ale „nachystání lajny koksu“. O vzniku titulní skladby Steven píše: „Joe měl v záloze jeden parádní riff, co zkomponoval na šestistrunnou basu. Fakt to mělo drajv a text se do toho frázoval vyloženě sám. Styl, jakým to pak skupina hrála, by se dal měřit pomocí Richterovy stupnice, byla v něm taková energie, že ta písnička rozhodujícím způsobem ovlivnila naší další existenci.“. Když jsem přijel v sedmasedmdesátém z vojny, čekala na mě mimo jiné i tahle deska. Riff v úvodní „Draw The Line“ je fakt neskutečný, přímo Tysonova kladiva. Na pár místech se AEROSMITH v rychlosti ohlédnou zpět za Kameny – „Bright Light Fright“.
****
 
Night In The Ruts (1979)
„První písničkou na desce je ’No Surprize’, což byla taková jako minibiografie kapely, inspirovaná večerem, kdy AEROSMITH podepsali smlouvu s Columbia Records.“ „Bohužel jsem Joea vyrazil z kapely zrovinka uprostřed prací na novým albu ’Night In The Ruts’.“  „Joeovy riffy byly můj motor… a ten najednou přestal běžet.“  Název desky byl opět slovní hříčkou, přesmyčkou „Right In The Nuts“, což je „přímo do koulí“. Uznejte, to bolí už při pouhém čtení… Těžko říct, co desku více ovlivnilo, jestli odchod Joea v půlce nahrávání, anebo neúčast do té doby kmenového producenta Jacka Douglase. V každém případě jsou i přes určitou nevyrovnanost na šestce parádní momenty, například zeppelínovsky pojatá adaptace bluesovky „Reefer Head Woman“, která snad vypadla přímo z jedničky LZ.
****l
 
Rock In A Hard Place (1982)
Jediná deska bez Joea Perryho. „Písničky pro ’Rock In A Hard Place’ jsem složil spolu s Rickem Dufayem a Jimmym Crespem.“. Co dokáže smolka kvalitního opia: „Nechápal jsem to. Jak může mít kůň křídla a peří? Ale byl to jen fantastickej přelud. Složil jsem o tom opiovým zjevení dvě písničky. ’Prelude To Joanie’ vyprávěla ten příběh… Druhá podobná písnička byla ’Joannies Butterfly’, kterou jsem ve skutečnostinazval podle dámskýho vibrátoru ve tvaru motýlka.“. Steven přiznává použití vocoderů i prostorových efektů postavených na rozhozené fázi. Absence Joa na druhou stranu umožnila AEROSMITH výrazněji inovovat sound, přeci jenom se do popředí víc a víc draly přímočaré heavyrockové kapely, zaměřené na mladší publikum. A za rohem už čekal BON JOVI, jehož brácha „Rock In A Hard Place“ spoluprodukoval. AEROSMITH potáhli svůj zemitý blueshardrock lesklou kovovou fólií.
****
 
Done With Mirrors (1985)
„Pak, na začátku roku 1984, se celá kapela sešla v Tomově (pozn. Hamiltonově) domě. Bylo to boží. Stará mašina zas vyjela na svoje rockový koleje – na trať, co stoupá a klesá a občas se zřítí do propasti.“  „Jelikož jsem byl vždycky já ten nejzlobivější, poslali mě na hanbu (pozn. do léčebny) jako prvního. Zpívám o tom v jedný písničce, v ’My Fist Your Face’.“. Ani AEROSMITH se nevyhnuli dobovým zlozvykům typu naechované bicí. Joeovy riffy – i přes různé módní aranžérské nátěry – stále držely kontinuitu s minulostí a kořeny. Chybí nějaká nadčasová pecka.
*** a půl
 
Permanent Vacation (1987)
„A v roce 1987 jsme vydali ’Permanent Vacation’, nejlepší album za uplynulých deset let – a první, co jsme zplodili zastřízliva.“. Steven detailně popisuje, jak se vyřádil s novou hračkou, samplerem, který mu představil zvukař Toby Francis. Prvním výsledkem byla legrácka s přeskakující Joeovou kytarou na začátku „Dude (Looks Like A Lady)“. „S Desmondem Childem jsem dělal fakt rád, protože se spolu vždycky parádně pohádáme.“.  Producent Bruce Fairbairn přesně věděl, co si doba žádá, vždyť se spolupodílel na definování pompézního (pop)heavíku poloviny osmdesátých let (LOVERBOY, BLACK’N’BLUE, HONEYMOON SUITE, BON JOVI). Pláty platiny byly jeho cílem. Tolik singlů a rotací v rádiích do té doby AEROSMITH neměli. Kvalitní mainstreamový pomprock.
**** a půl
 
Pump (1989)
„Nejlepší turné byly vždycky ty provázený hitovým singlem, jako Pump Tour a Permanent Vacation Tour. Album ’Pump’ k sobě mělo singly ’Love In A Elevator’ a ’Janies Got A Gun’.“. Bruce Fairbairn nechal AEROSMITH přitvrdit, a současně je přinutil na vybraných singlovkách k chytlavějším až skočným motivům, viz již zmíněná halekačka „Love in A Elevator“.  Dobrá rockárna pro široké masy. Album jako celek však působí trochu rozpolceně.
****
 
Get A Grip (1993)
„V roce 1992 jsme s kapelou nahrávali album ’Get A Grip’. A když jsme Joem pracovali na písničce ’Fever’, napadl mě jeden z nejlepších textů, co jsem kdy napsal: The buzz that you be gettin´ from the crack don´t last. I´d ether be ODin´ on the crack o´ your ass.“  A byl oheň na střeše. „Když už je řeč o vzteku, mít co do činění s uměleckýma vedoucíma a producentka… Zjistíte, že platí starý dobrý: Nejde žít s nima, a nejde žít bez nich!“. Do třetice s Bruce Fairbarnem, do třetice zčásti trendovka. V popředí pozornosti se ocitají rappeři, šup sem s nimi, a hned máme o zájem postaráno („Walk on The Down“ s Run-DMC). Co takhle baladu s hollywoodským videoklipem? „Amazing“ se dodnes vděčně točí v kdejaké bedně. I řízní rockeři si naštěstí přijdou na své, i když poslední zbytky bluesového humusu nahradily výživné granule do květináčů z Baumaxu.
****
 
Nine Lives (1997)
„Když jsem pracoval na albu ’Nine Lives’, byl jsem čistý a střízlivý, opíjel jsem se akorát životem…“ „– fakt kurevsky podařená deska! Vzpomínám, jak jsem chodil s touhle originál kazetou v zadní kapse kalhot – byla jako zlatá cihla.“. Kapela vskutku řádila, potrápila se Joeova samonalaďovací kytara, nechalo zaznít rozloučení Stevena s dětmi, zahrála hračka s vestavěnými harmonikami, bubnovalo na odpadkové koše… „Když pracuju na desce, jsem jako ženská, která čeká dítě. Neposlouchám žádnou muziku, chci se stoprocentně napojit napojit na svoje tvůrčí zřídlo.“ . I když přibývalo vrstev s dechy, smyčci, klávesami, samply, zvuky, samotní AEROSMITH se nevytratili. Už to samozřejmě nebyla surová hrnba jako kdysi, na druhou stranu si AEROSMITH ve studiu vyhráli podobně jako kdysi BEATLES na deskách z druhé poloviny sixties.
******
 
Just Push Play (2001)
Klíčová pro celou desku je skladba „Jaded“. Steven ji rozpracoval s Joem. Poté co ale dal Perry přednost volnému víkendu, odjel Tyler za kamarádem Martim Frederiksenem. „Takže jsem s Martinem v Sunapee, plujeme v kánoi po jezeře a píšeme ’Jaded’. V pondělí se vrátíme zpátky, zkusíme to s kapelou a Joe si uvědomí, že jsem dopsal tu písničku bez něj.“ „Sotva jsem mohl vědět, že se od tý písničky bude odvíjet celej budoucí osud AEROSMITH. Donny Lenner tvrdí, že kdybychom tehdy neudělali tenhle hit, firma Sony by nás pustila k vodě. Tečka.“. Další klenot rockového středního proudu. Je zajímavé, že AEROSMITH nikdy nepadli do pasti jako jiní rockeři, kteří baladili baladili, až se ubaladili k smrti v cukerínu. Vždy na jejich albech dominovaly záseky Joeových riffů a až bolavě prořízlá Stevenpova papula. A nikdy zcela neopustili blues. I u AEROSMITH jsem objevil do své sbírky malý Kašmírek: „Under My Skin“J
***** a půl
 
Honkin’ On Bobo (2004)
„Vždycky jsem taky chtěl dělat ’Road Runner’ – to byla moje totemová příšerka. Předělávka Bo Didleyho v brit-bluesovým pojetí PRETTY THINGS.“.  Podobný styl předělávek můžu. Hned úvodní znělá verze twangující bluesovky „Road Runner“ z repertoáru Bo Diddleye je dokonalá. O pár let starší rokec „Shame, Shame, Shame“ (Smiley Lewis, 1957) musí zvednout ze židle poslední váhavce. Sonny Boy Williams nahrál „Eyesight To The Blind“ v roce 1951. To byl Perrymu rok. O půlstoletí později slajduje jak starý černoch z delty Mississippi. Předválečnou „Baby, Please Don’t Go“ Joa Williamse hrál už kde kdo, střelhbitá verze AEROSMITH mi navozuje pocity z TEN YEARS AFTER. Aretha Franklin proslavila blues-soulovou baladu „Never Loved A Girl“ v roce 1967. Steven ji svou hubou rozjíveně přeexponoval. Strohá „autentická“ verze „Back Back Train“ Freda McDowella je nejpůsobivější kus z celé desky. Aniž bych ji předtím znal, vnímám každý pražec kolejí táhnoucích se až někam za obzor. Už jsem si říkal, jestli si něco vypůjčeného nevypůjčí AEROSMITH od svých starších bratranců ROLLING STONES. A ejhle, „You Gotta Me“ z „Sticky Fingers“ je tu. Pokus o propašování vlastní skladbičky vyšel, „The Grind“ do kamenné klenotnice docela zapadne. Od Willieho Dixona si brali už LED ZEPPELIN, „I’m Ready“ je na krev škrcená bluesovka z poloviny padesátých let. Podobné ražení má i „Temperature“ Waltera Jacobse. Jejda, tak tímhle kouskem Petera Greena mi kluci udělali radost. „Stop Messin’ Around“ samozřejmě zdobí „Mr. Wonderful“ (1968) původních FLEETWOOD MAC. A na samý závěr další z drnčivek Freda McDowella. „Honkin’ On Bobo“ je fošna, při které se budete smát i plakat.
******

---

Co napsat závěrem k diskografii AEROSMITH? Řeči se vedou, voda teče, hudba a její prožitky zůstávají – zaposlouchejte se a užijte si sami.

– konec první části –

Jaromír Merhaut pro Spark 2012