rock+

Třiasedmdesátý byl rokem, kdy se předchozí prudký vývoj hard rocku víceméně zastavil. Zavedené kapely ztratily přímočarý tah na branku, ke slovu přišly „změkčilé“ aranže, postupy, nástroje. Ztráta tvrďácké výlučnosti, odsunutí hammondek na vedlejší kolej, první experimenty se syntíky, absence rozsáhlejších sól, zkracování stopáže, regulace řečišť s širokými koryty namísto skalnatých vodopádů a divokých peřejí – to vše znamenalo jediné, z hardrockové progrese se stal mainstream.   Je proto jen zdánlivě paradoxní, že v téže době vzali hardrockové postupy za své například glamoví Sweet a Geordie, fotbaloví Slade, boogie hráči T. Rex, hiťáčci Osmonds, artoví Pink Floyd a mnozí další. Dokonce i Paul McCartney zaťal kalenou sekeru v burcujícím protestsongu Give Ireland Back to the Irish . Zároveň se tím ale uvolnil prostor pro novou mladou krev, nesvázanou tolik vlastním odkazem či tradicemi bigbítových šedesátek a rhythm & blues. Noví tvrďáci hráli úporněji, úsečněji a jednodušeji, než

Grand Funk Railroad ( GFR ) patří mezi nejmohutnější pilíře původního severoamerického hardrocku. Svými těžkotonážně valivými riffy, obhroublým soundem a zdánlivě lenivým hráčským stylem přiváděli – zejména v počátcích a podobně jako v Evropě Black Sabbath – publikum do extáze a pisálky do stavu nepříčetnosti. U mladých amíků byli ve své době GFR populárnější než všechny rockové importy z Evropy dohromady. Starý kontinent GFR do značné míry ignoroval, v Anglii se v top žebříčcích umístili pouze jednou (!) se singlem Inside Looking Out/Paranoid (#40 v lednu 1971). V ČSSR blahé paměti sice GFR nepatřili k davem uctívané hardrockové smetánce jako Deep Purple , Led Zeppelin , Black Sabbath či Uriah Heep , mezi znalými konzumenty tvrdých žánrů však svůj kultovní kredit rozhodně měli.   Jenom pro ilustraci, čemu všemu muselo trio v dobovém tisku čelit. Magazín Kerrang! cituje „popravu“ z nějakého amerického plátku: „Všichni tři jsou mimořádně špatní, ovšem Brewer je svým chodeckým bubn

Tak nějak vnímám přetrvávající oblibu čtyřicet let staré pecky „We’re An American Band“ u dalších a dalších zámořských rockerů. Je to de facto jejich hymna, která ztělesňuje americký, na naše vnímání až zbytnělý patriotismus. Naposledy ji dostal do širšího povědomí Rob Zombie. Existují skladby, které žijí svým životem natolik, že doslova zlidoví. Jiné jsou neoddělitelně spjaty s původním provedením. A pak máme ty, které stanou symbolem. A mezi ně patří i „We’re An American Band“ od GRAND FUNK RAILROAD. Pár slov na úvod. GRAND FUNK RAILROAD (GFR) patří mezi nejmohutnější pilíře původního severoamerického hardrocku. Svými těžkotonážně valivými riffy, obhroublým soundem a zdánlivě lenivým hráčským stylem přiváděli – zejména v počátcích a podobně jako v Evropě BLACK SABBATH – publikum do extáze, a pisálky do stavu nepříčetnosti. U mladých amíků byli ve své době GFR populárnější než všechny rockové importy z Evropy dohromady. Starý kontinent GFR do značné míry ignoroval, v Anglii se v t