1973: HARD ROCK NA VRCHOLU I ROZCESTÍ

Třiasedmdesátý byl rokem, kdy se předchozí prudký vývoj hard rocku víceméně zastavil. Zavedené kapely ztratily přímočarý tah na branku, ke slovu přišly „změkčilé“ aranže, postupy, nástroje. Ztráta tvrďácké výlučnosti, odsunutí hammondek na vedlejší kolej, první experimenty se syntíky, absence rozsáhlejších sól, zkracování stopáže, regulace řečišť s širokými koryty namísto skalnatých vodopádů a divokých peřejí – to vše znamenalo jediné, z hardrockové progrese se stal mainstream.

 

Je proto jen zdánlivě paradoxní, že v téže době vzali hardrockové postupy za své například glamoví Sweet a Geordie, fotbaloví Slade, boogie hráči T. Rex, hiťáčci Osmonds, artoví Pink Floyd a mnozí další. Dokonce i Paul McCartney zaťal kalenou sekeru v burcujícím protestsongu Give Ireland Back to the Irish.

Zároveň se tím ale uvolnil prostor pro novou mladou krev, nesvázanou tolik vlastním odkazem či tradicemi bigbítových šedesátek a rhythm & blues. Noví tvrďáci hráli úporněji, úsečněji a jednodušeji, než jejich jen o něco starší vzory. Punk ani metal nevznikly ze vzduchoprázdna, šlo o evoluční pokračování hardrocku druhé generace.

VELKÁ ČTYŘKA

Hard rock v plné síle definovala v návaznosti na LP Vanilla Fudge z roku 1967 velká britská čtveřice: Led Zeppelin, Deep Purple, Black Sabbath a Uriah Heep. Aspoň tak to vnímáme v našich středoevropských končinách.  Podívejme se proto nejdříve, jak si právě ona BIG4 vedla v roce 1973.

Led Zeppelin – Houses Of The Holy   

Můj osobní etalon hardrockové vyměklosti. Po monumentální čtyřce, s níž jsme při každém poslechu stoupali až do nebe, se objevila deska, o níž Jiří Černý poznamenal: „je stejně ,progresivní ‘ jako nové album Engelberta Humperdincka.“ Aby nedošlo k mýlce, pětku mám rád, Zeppelínů není nikdy dost, a čas od času si ji s gustem pustím.

Vytáhnu z archivu svou letitou recenzi. Nečekaně umírněná a pečlivě proaranžovaná muzika nestaví na odiv razantní kytarové riffy, ani neoslňuje odvážnými vokálními klenbami. Skupina si spíše vyhrává s detaily a náladami, do popředí dění vstupuje studiový všeuměl John Paul Jones. K vstřebání pátého alba potřebovala většina fanoušků i recenzentů delší čas a vícero hlubších poslechových ponorů. The Song Remains The Same rovná se barvitě komponovaná a aranžovaná bluesovka. Hloubavá No Quarter se odvíjí jak zpomalený film, kouzlí s vrstvenými zvuky, hypnotizuje. Kontrastní Dancing Days je úsměvně rozkolébaná tancovačková skladba v duchu není třeba nás brát až tak vážně, což platí i u rozšafné „latinoamerické“ D’Yer Mak’er. The Rain Song kouzlí s akordy podobně jako úvod Stairway To Heaven, malebné vyznění dobarvuje mellotronový smyčcový orchestr.

Deep Purple – Who Do We Think We Are 

Soulový Gillan zvítězil nad heavy Blackmoreem, tak by se dalo lapidárně ocejchovat poslední album klasické párplovské sestavy: Paice, Lord, Blackmore, Glover, Gillan.

Album vznikalo nadvakrát, v létě 1972 v Římě a na podzim v německém Waldorfu. Muzikanti se kolikrát ve studiu ani nepotkali a své party nahrávali zcela odděleně, Ian Gillan dokonce zpíval až na zcela hotové základy. Jediným pevným svorníkem kapely byl producent Martin Birch. Úvodní Woman From Tokyo se pyšní (z Cat’s Squirrel od Cream vypůjčeným) Ritchieho riffem, ale jinak jsou styl i sound dominantně gillanovsko-lordovské, žádná Highway Star ani Speed King či Fireball se neproženou kolem. Ritchie musel při nahrávání trpět, jeho hra je až na pár výjimek, viz například rozparáděné sólo v Place In Line, překvapivě upozaděná. Na první poslech mi připadalo Who Do We Think We Are jako zabržděné, drhnoucí, šroubované přes závit, bez onoho Blackmoreova jiskřivého melodického samospádu – v podstatě jako nějaký těžkopádný power soul swing hard rock. Pořád jsem čekal, kdy to přijde, a ono nic. Vše je relativní, dnes poslouchám Who Do We Think We Are častěji než In Rock anebo Machine Head. Nicméně, z pohledu žánru šlo, podobně jako u Led Zeppelin, o úkrok od výhně rockové kovárny. Zakrátko se i u nás objevily zprávy typu Deep Purple končí [MS 43/1973, Ze světa]

Uriah Heep – Sweet Freedom 

Na sedmém, čili šestém studiovém, albu se Uriáši sice vrátili k hard rocku, avšak s novým kompaktním a až hymnickým soundem. Jednolitá zvuková stěna bez velkých sól či členitých kompozic sázela na všudypřítomnou pompéznost a velkolepost. Každá z předchozích desek Uriah Heep byla svojská. Syrová jednička Very ’Eavy ...Very ’Umble může být vnímána jako kompilát Vanilla Fudge, Led Zeppelin i Deep Purple z vedlejší zkušebny. Salisbury bylo progrockovým experimentem s natvrdo přilípnutým orchestrem a věčně obehrávanou „vontovskou“ hymnou Lady In Black. Mohutný hard rock ovládl Look At Yourself a pompézní téměř art rock Demons & Wizzards. První zakolísání přišlo s narychlo spíchnutou a moogem cinklou Magician’s Birthday. Celá Sweet Freedom se postaru a ponovu současně valila jako mohutná řeka vokálů, melodií a varhanních riffů. LP vrcholilo závěrečným sedmiminutovým opusem Pilgrim, s jehož závěrečnou dlouhou instrumentální pasáží jakoby symbolicky navždy odcházeli vrcholoví Uriah Heep…

Anglický Melody Maker dokonce označuje období vydání sedmičky za vrcholné v kariéře Uriah Heep. Byť nesouhlasím, tak Sweet Freedom mám za album, jímž Uriah Heep se vší parádou završili nejslavnější éru své existence, kdy ukazovali cestu mnohým rockovým i metalovým melodikům.

P.S. Mistři evropského hard-rocku, tak se jmenoval informačně poněkud komický sloupek o Uriah Heep Jana Machače v MS 52/1973. Rozesmál a naštval současně. Dodatečný bod autorovi za snahu a omluvu o pár čísel později.

Black Sabbath – Sabbath Bloody Sabbath

Jeden by nevěřil, kam až se Black Sabbath výrazově posunou za pouhé tři roky. Namísto seismického dunění a chrapotu – zdvojené kytary, mellotrony, klavír, pompa.

Páté album anglických hardrockových potemníků z listopadu roku 1973 zůstává po dvojce Paranoid nejúspěšnějším titulem skupiny. Pozoruhodný je především sound, kdy Iommi obalil své klasické kytarové riffy různými efektory, mezi nimiž dominuje Rotorsound phaser, modifikující kytaru do převalujícího se varhanního zvuku. Navíc svůj nástroj ve studiu zdvojil, ztrojil. Sabbath Bloody Sabbath je po kompoziční a aranžérské stránce nejpropracovanějším kusem skupiny, jejíž původní stroze těžkotonážní valivý styl dal vzniknout celé jedné kovové větvi, takzvanému doom metalu. Drobnou perličkou je pohostinská účast Ricka Wakemana.

 

DALŠÍ ZASLOUŽILÍ

Nejenom velkou čtverkou živ byl hard rock. Z dalších slovutných jmen vybírám několik dalších, jejichž nová alba reprezentovala a odrážela vývoj a dobu vzniku, tedy rok 1973.

Grand Funk Railroad – We're An American Band 

Tak jako Black Sabbath, tak i Grand Funk Railroad v roce 1973 nahradili svůj původní až na dřeň osekaný styl a sound studiovým kouzlením a přidanými klávesami. Grand Funk Railroad (GFR) patřili mezi nejmohutnější pilíře původního severoamerického hard rocku. Svými rovněž těžkotonážně valivými riffy, obhroublým soundem a zdánlivě lenivým hráčským stylem přiváděli – zejména v počátcích a podobně jako v Evropě Black Sabbath – publikum do extáze a pisálky do stavu nepříčetnosti.

Přeskočme rovnou do roku 1973. Kapela si v důsledku právních sporů s producentem Knightem dočasně zkracuje název na Grand Funk. Deváté album s patetickým názvem We’re An American Band se honosilo zlatavým přebalem, v omezeném nákladu 100.000 kusů i vinylem. Poprvé se výrazně kompozičně i pěvecky projevil Don Brewer, jehož titulní song s bicím znějícími jak obří hrnce se stal největším hitem kapely. Doposud (s dvěma výjimkami) psal veškerý materiál Mark Farner. Vynikající produkce Todda Rundgrena navršila sound GFR do nebývalé bombastičnosti. Tatam byla úspornost a úpornost ve výrazu. Výsledek překvapivě zněl – při vší okázalosti a našlechtěnosti – jako ryzí GFR. Už napořád je album považováno za naprostý umělecký vrchol tvorby Grand Funk (Railroad).

P.S. Petr Dorůžka napsal v Melodii 12/1973 [str. 358] zajímavou úvahu, týkající se GFR, potažmo alba We’re An American Band, kde umělecký posun kapely ocenil.

West, Bruce & Laing – Whatever Turns Of You On

V polovině roku 1972 načas končí Mountain medvědího kytaristy Leslieho Westa, jejichž předchůdci, The Vagrants, stáli coby inspirace u zrodu přelomového soundu Vanilla Fudge.

Hardrockoví řemeslníci Mountain se navždy zapsali do historie hard rocku, byť jsou dodnes v povědomí části rockových fanoušků neprávem zaznamenáni coby pouzí přitvrzení napodobovatelé Cream. Poslechem kteréhokoliv z prvních tří studiových alb snadno dešifrujeme dvě základní polohy výrazu kapely – buldočí úpornost vedle květnaté melodiky, drsný syrový zvuk v sousedství zvukomalby.  Šedou eminencí a mozkem kapely byl od počátku Felix Pappalardi, dřívější producent Cream, vizionář, skvělý muzikant. Jeho hravá baskytara vytvářela kontrapunkt Westovy drsné kytary. Typické pro Mountain bylo „zdvojené sólování“, kdy kytara držela spolu s klávesami melodickou linku, zatímco basa v popředí sázela riffy.

Co předcházelo vzniku tria West, Bruce & Laing? Z neustálého cestování unavený Felix Pappalardi opuští Mountain a vrací se k produkční činnosti. Jack Bruce, basák Cream, byl bezesporu chytře vybraným nástupcem. Oba měli příbuzný „creamovský“ kompoziční styl, a Bruceův osobitý zpěv zásadně rozšířil výrazové prostředky tria. Po nezvykle pestrém debutovém eponymním albu přichází zakrátko na pulty dvojka. Whatever Turns You On otevírá střednětempá mountainovsky zahuštěná Backfire, mezi nejpovedenější kusy patří creamovsky pojatá Token s prolínanými sólovými vstupy hlasů Leslieho a Jacka. Celé album tria pendluje mezi polohami – tu Cream, tam Mountain, čili vítězná sázka na jistotu. Pokračování v linii zpěvného blues hard rocku první generace. Nadčasová muzika, jaké není nikdy dost.

Manfred Mann’s Earth Band – Solar Fire            

Klávesák Manfred Mann hrál blues, jazz, bigbít, skládal hitůvky, prošel jazzrockovým obdobím. Kapelu Manfred Mann’s Earth Band založil v roce 1971 v sestavě s kytaristou a zpěvákem Mickem Rogersem, baskytaristou Colinem Pattendenem a bubeníkem Chrisem Sladem.

Přiznávám, že čtvrté album M.M.E.B., Solar Fire, patří k mým nejoblíbenějším elpé deskám všech dob. Jeho prostřednictvím, respektive díky z rádia náhodou vyslechnuté Father Of Day, Father Of Night, jsem se stal doslova z minuty na minutu velkým fanouškem grupy. Zmíněnou dylanovku považuji ve strhující a bolerovsky až do bolavého finále gradované verzi Earth Bandu za jeden z absolutních vrcholů mezi long drinky (jak si soukromě označuji dlouhé skladby). Řadím ji do společenství Child In Time, July Morning, Srairway To Heaven. Další kompozice jsou tak trochu trochu ve stínu, avšak i jim přijde rocker brzy na chuť. Vyniká vícedílná, rytmicky bohatá In The Beginning, Darkness, zaujme duet sester Chanterových s Mickem Rogersem v titulní takřka psychadelické Solar Fire i jeho mooreovsky zpěvavá a následně hendrixovsky promakaná kytara v Saturn, Lord Of The Ring.

 

NOVICI

Aerosmith – Aerosmith

Parta z Bostonu se na hardrockovou scénu uvedla ostrým blueshardrockem s kořeny u britských sixties rhythm & bluesových kapel, především Rolling Stones, viz dále. Kombinace klasických témat a vzorců s mladistvým zápalem a přirozenou dravostí přinesl časem své ovoce. Co se týče debutového alba z roku 1973, dejme slovo samotnému velkohubému Stevenovi Tylerovi, jenž otevřeně přiznal co a jak, vyjímám: „Mama Kin byla písnička, se kterou jsem do Aerosmith už přišel. Nápad jsem vzal ze See My Way, starý pecky Bloodwyn Pig. Hráli jsme riff z Route 66 tolikrát, že z toho nakonec vykrystalizovala melodie k písničce Somebody. One Way Street jsem složil na piano ještě v čísle 1325 v Bostonu, ale rytmika a taky harmonika byly z další stoneovky Midnight Rambler. V Movin’ Out, což je první písnička, kterou jsme složili s Joem Perrym společně, je zase slyšet, že citujeme Voodoo Chile Jimiho Hendrixe. Jinde na desce Joe dělá několik narážek na Beatles.“ Nahrávání jedničky bylo podle Stevena velmi rychlé, trvalo jen pár týdnů, protože většinu písniček hráli Aerosmith naživo celý rok před nahráváním. „Ve všech písničkách, kromě Dream On, jsem se přehnaně stylizoval do černocha. Dodneška za mnou choděj lidi a ptaj se: ’Hele, kdo vám to zpívá na první desce?“ Netrvalo však dlouho, a Aerosmith se stali stylotvornou kapelou nové generace.

Queen – Queen

I přes svou určitou syrovost, danou také tím, že kapela měla repertoár debutu natvrdo zažitý z usilovného koncertování, definuje Queen I podstatu raných stylotvorných studiovek Queen: vrstvené a divoce najížděné vokály, až operní pasáže, klouzavý tón „krbové římsy“, bohaté harmonie a pompéznost. Typické jsou především Liar a My Fairy King. Coby mladý hardrocker jsem ocenil i Doing All Right, flamengem zpěněnou Great King Rat a sabaťárnu Son & Daughter. Úvodní Keep Yourself Alive mi připadala ve svém úprku vždycky trochu škobrtavá. Na rozdíl od zeppelínovského se mi pod kůži nedostal Taylorův přespěchaný rokenrolek Modern Times Rock’N’Roll, ani zpívánka Jesus a k ní přilíplá Seven Seas Of Of Rhye. Určujícím prvkem soundu prvotiny byla, vedle pronikavého Mercuryho hlasu, Mayova zpěvavě kvílivá kytara, která svým originálním tónem zmátla i slovutné recenzenty, kteří některé pasáže dlouhou dobu považovali za zvuk syntezátoru.

Lehce zmatečný a všude možně rozkoukaný styl a sound jedničky volal po brusírně jako surový drahokam. Queen se doširoka rozkročili nad hardrockem, artrockem i glamem. Na zvuku a produkci debutu je znát, že se točilo narychlo, po nocích, za pár švestek, a že aranže uvízly v strohé koncertní podobě.

Nazareth – Razamanaz & Loud’N’Proud

Teprve na třetím LP Razamanaz našli Nazareth – za vydatné pomoci producenta Rogera Glovera, jinak též basáka Deep Purple – sebe sama (a posluchače, kteří s nimi často vydrželi dodnes) v třeskutém mixu zemitého hard rocku, písničkářství, blues, folku. Alcatraz Leona Russella a Vigilante Man Woody Guthrieho položily základy fenoménu nazarethovských předělávek. Elegantní chytlavá Broken Down Angel a křičená pecka Bad Bad Boy se umístily v UK Top do desítky, album samotné skončilo na #11. Pro mnohé je fošna vrcholem tvorby Nazareth. V nastoupeném tvrdém trendu pokračovala i Loud’N’Proud. Oproti zvonivě hardrockové trojce byla chvílemi zahalena do až metalického lesku, kapela se slyšitelně snažila svůj styl a sound posunout dále. Erbovními skladbami se staly: předělávka This Flight Tonight Joni Mitchell a psychedelicko-hardrocková desetiminutová úprava The Ballad Of Hollis Brown Boba Dylana. Album se opět solidně umístilo (UK #10).

Zejména třetí album skotské úderky Nazareth se stalo v třiasedmdesátém teenagerskou hardrockovou bombou. Pilníkový vokál Dana Mc Caffertyho dodával našlapaně hraným, tvrdým rokenrolovým peckám i vypjatě baladickým cajdákům punc nezaměnitelnosti. Tehdejší náctiletí, pro které byli Zeppelíni, Sabbati, či Párpli kapelami jejich starších bratrů – měli vedle Sweet, Slade, T.Rex, či Alice Coopera svou další mládežnickou modlu.

Thin Lizzy - Vagabonds Of The Western World

Poslední kus s kytaristou Ericem Bellem završil hledačské období, pro spoustu fanoušků jsou na třetím albu první opravdoví Thin Lizzy. Není divu, Mama Nature Said patří k nejryzejším hardrockovým nugátům – zapamatovatelný slogan, klusavá melodie z nesmrtelných, naposledy s typickou ornamentální Ericovou strunokresbou. Klasika, jak song, tak celá deska. Od cooperovsky mysteriózní The Hero And The Madman s hostujícím rozhlasákem Davidem „Kidem“ Jensenem, anebo v úvodu hendrixovsky vyšponované, jinak pohodové reggae-bluesovky Slow Blues či rock’n’hard’n’boogie šupky The Rocker. A dál přes melodicky svůdnou titulku s šamanským mumla-rituálem i Bellem, či zpívanku Little Girl In Bloom, až po monstr-basovku Gonna Creep Up On You a závěrečnou propracovanou smuténku A Song for While I’m Away s houslemi. Ingot žilkovaný zeminou. Je s podivem, že pro vývoj tvrdého žánru zcela zásadní album Vagabonds Of The Western World výrazněji nezabodovalo v žebříčcích, v té době se kvalita uměla běžně prosadit i komerčně.

Geordie – Hope You Like It

Kraj kolem Newcastlu byl vždy velkou líhní rockových talentů. Od The Animals přes Roxy Music a Dire Straits, až po kupříkladu Stinga. Tvrdě pracující dělníci tohoto centra loďařského průmyslu, hornictví a strojírenství, vytvářeli posluchačské podhoubí především pro zemitou muziku. Není divu, že tamější bluesoví zpěváci a muzikanti zněli tak opravdově, a že z Newcastlu pochází nejeden metal band, namátkově Venom, Tygers Of Pan Tang, Raven.

Geordie je dávnou místní variantou jména Georgie i označením pro místní „hantec“ – a taky název jedné z nejlepších regionálních kapel první poloviny sedmdesátých let. Navenek byl ústřední personou původních Geordie zpěvák Brian Johnson (5. října 1947, Dunston), co má hlas jako když se trhá smirkový papír, a jehož celý svět zná z pozdějšího angažmá v AC/DC. Opravdovou personou byl však kytarista Vic Malcolm, téměř výhradní autor repertoáru a velmi osobitý kytarista. První LP,  Hope You Like It, putovalo do ČSSR v poměrně hojném množství z Jugošky, kde vyšlo svižně ještě v třiasedmdesátém. První Top 20 hitovkou Geordie byla All Because Of You (#6 UK v dubnu 1973). V Evropě měli úspěch i s Ain’t It Just Like A Woman. Prvních devět měsíců třiasedmdesátého řádili mladíci v domácí hitparádě jako zběsilí. Zhruba po tři roky patřili i ke stálým jménům evropských žebříčků, viz: Can You Do It (červen, 1973),  Electric Lady (září 1973) a Black Cat Woman (1974).

Z pohledu hard rocku jde o zajímavou směsku výrazných riffů plus kytarové melodiky s glamovou okázalostí a hospodskými halekačkami/vyřvávačkami. Nic co by posunovalo vývoj, ale taky nic co by nudilo anebo čpělo samoúčelností. Zkrátka, Geordie baví prvními dvěma alby dodnes.

Montrose – Montrose 

Kariéra amerického kytaristy Ronnieho Montroseho (1947 – 2012) doznala zlomu v roce 1972 přestupem od Vana Morrisona k Edgar Winter Group. „Hrát s Edgarem bylo obrovskou zkušeností, on opravdu hudbou žije a dýchá,“ připomenul později pro magazín Guitar Player. U Edgara měl značnou volnost, a mohl tak povolit uzdu své doposud potlačované rockové divokosti. Vždycky byl spíš kovbojem než hippíkem. „Předělem bylo, když jsme jednou Pittsburghu nacvičovali Tobacco Road. Doposud jsem hrál na kytaru tak nějak jednoduše, a najednou slyším, jak nějakej chlápek dole pod pódiem zařval: ‚Chlape, zahrej konečně to zasraný vibrato!‘ A já si najednou uvědomil, jakou má pravdu. Byl to hlas ‚shůry‘, co mě ukázal směr,“ zavzpomínal Ronnie v jednom z mála svých rozhovorů. „Edgar mi říkával: ‚Ronnie, snažím se dělat věci po svém, ty mi je ale vždycky posuneš někam jinam,“ připomíná situaci, kdy si naplno uvědomil, že patří jinam, než do průzkumnického jazz-rockového ranku, byť zrovna zažíval spolu s Edgarovou kapelou obrovský úspěch (#1 v US Billboard Hot 100) s instrumentálkou Frankenstein.

Na jednom z koncertů EWG se objevil i jistý Sammy Hagar, k němuž se doneslo, že se Ronnie chystá osamostatnit. Ostatní je historie. K dvojici přibyl basák Bill Church a bicmen Denny Carmasi. Po nadějné kapele rychle sáhnul label Warner Bros. Debutové album z listopadu třiasedmdesátého patří navždy k základním kamenům tvrdé rockové muziky. Sice je daleko více než masy posluchačů ocenili a oceňují kolegové muzikanti, to ale jeho význam neumenšuje, ba naopak – jde o stylotvorné album, jež vrátilo sedmdesátkový hard rock od nakrásněných aranží a ekvilibristiky zpět k ryzí pudovosti. Životopisec Sammyho Hagara, Joel Selvin, napsal, „píseň jako Rock Candy je jedním ze základních kamenů hard rocku.“

Není náhodou, že na něj coby inspiraci odkazují například Van Halen. „On byl vždycky vizionář,“ připomněl nedávno pro Team Rock Denny Carmassi. Ano, Ronnie Montrose se trefil do budoucnosti hard & heavy.

–

Když si vše napsané bilančně sečteme plus navíc uvědomíme na koho všeho se – pro byť velký, tak ne neomezený, prostor Rock History – nedostalo, můžeme s určitou mírou licence tvrdit, že rok 1973 byl pro hard rock rokem, kdy se lámaly ledy. První generace odvedla své, otěže vývoje převzali jiní.

Jaromír Merhaut pro Rock History 1973