rock+

Zpívající pudřenka byl počátkem šedesátých let jeden z oblíbených filmů mého dětství. A zpívající kytary mám v rocku rád od roku 1972, kdy Ken Hensley svým mellotronově medovým sólem v Paradise/The Spell ( Demons & Wizards Uriah Heep) tak trochu předběhl dobu. David Gilmour, Steve Hackett i Andy Latimer se podobně sladce rozepěli v  Time , Firth Of Fifth a Lady Fantasy až o rok, dva později. Přiznávám tímto, že Steve Rothery patří k mým nejoblíbenějším strun-mistrům. On vlastně na svůj nástroj zpívá nepřetržitě co jej znám. Jako by to bylo včera, když jsem v třiaosmdesátém běžel za kámošem Oťasem, co si z burzy přivezl první album Marillion, a vybafl na něj hned mezi dveřma: „Tak co, je to fakt jak Genesis s Gabrielem?“ a on jen zasněně hlesnul: „Je to ještě lepší…“ J Dávno už neporovnávám muziku soutěživou lopatou, nechávám ji působit jak přichází – a jen líbí nelíbí je svatým grálem. Preludování Stevea Rotheryho vstřebávám všemi póry. S radostí jsem proto narychlo sesta