Příspěvky

Zobrazují se příspěvky se štítkem 1984

ANTHRAX 1984: ZABIJÁCKÝ ZROD THRASH METALU

Obrázek
„Vychováni v ulicích nejtvrdších oblastí New Yorku City sešli se členové skupiny Anthrax, aby stvořili nejlépe znějící metal, jaký kdy New York může vidět či slyšet,“ lákalo promo z počátků Anthrax, zakládají formace velké thrashmetalové čtyřky: Anthrax, Megadeth, Metallica, Slayer. Termín thrash metal se poprvé objevil v čísle 62 magazínu Kerrang!, vydaném 23. února 1984, tedy měsíc po Fistful Of Metal . Autorem je hudební publicista Malcolm Dome, odkazující ovšem na skladbu Anthrax: Metal Thrashing Mad . Tudíž si Anthrax de facto sami pro sebe vymysleli i název svého styluJ Konkurenční Metallica do té doby tvrdila, že hraje power metal, obratem přepřáhla na ostnatý thrash.   Anthrax, jinak známý též jako „černý mor“, zněl Scottovi Ianovi dostatečně zabijácky, tak jak si představoval zvuk své kapely, kterou na podzim jedenaosmdesátého založil se spolužákem Dannym Lilkerem. Zhruba po roce dvojici doplnil zpěvák ječák Neil Turbin, za nějaký čas poté kytarista Dan Spitz a bubeník Charlie

WHO 1984: NEŽIVÉ WHO’S LAST

Obrázek
Živák zaznamenaný na rozlučkovém turné měl být zároveň posledním albem skupiny. Dvojalbum moc chvály nepobralo, naopak, kritici si na něm smlsli jako na žádném jiném The Who, dlouholetého etalonu explosivní rockové údernosti. Daltrey opravdu působí trochu unaveným dojmem a ani Townshend nemlátí do strun s dřívější razancí. Ikonického Keitha Moona samozřejmě nemohl jinak bubnující Kenny Jones ze Small Faces nahradit, ani kdyby se postavil na hlavu. Jediný Entwistle si na basu odehrál své beze ztráty květinky. V přímém srovnání s živelným  Live At Leeds z roku 1970 zkrátka suchopár Who’s Last neobstojí. Opravdu nejvyšší čas skončit, neslo se unisono tiskem. Nakonec ale naštěstí vše dopadlo trochu jinak…   Většina nahrávek pochází z koncertu v  Richfield Coliseum  (Cleveland, Ohio), odehraném 14. prosince 1982. Nahrávalo se však i jinde,  v Seattlu, San Diegu. Kapelu doprovázel klávesák Tim Gorman. Album vyšlo v listopadu 1984 v Americe (# 81) a o měsíc později doma v Británii (# 48). D

BON JOVI 1984: AMERICKÁ BOMBA

Obrázek
   „Tohle je bomba!,“ zdůraznil Pepa „Pompéz“ Horváth jednoho studeného ostravského nedělního burzovního rána ve čtyřiaosmdesátém, když mi coby dvorní dodavatel veškerého pomprocku předával novotou vonící direct-importovku z USA s nějakým kadeřábkem na přebalu a nápisem Bon Jovi . „Je to jako Aldo Nova,“ dodal rafinovaně, a já byl lapen, obě Kanaďanova alba, Aldo Nova (1982) i Subject…Aldo Nova (1983), patřila totiž v té době k nejposlouchanějším ozdobám mé vinylové sbírky. Což Pepa věděl, však mi je prodal:-) Ani jeden z nás v tu chvíli ještě netušil, že Bon a Aldo jsou už nějaký čas kamarády i muzikantskými parťáky. Další kruh příčin a následku se uzavřel.   Jednička Bon Jovi je už napořád mou nejoblíbenější deskou kapely. A to nejen díky svádivě pádivé Runaway , která všechno rozhýbala. LP Bon Jovi vzorově ztělesňuje první polovinu osmdesátých let, kdy naprosto neznámí mládenci z Kanady a USA vydávali podobně úžasná alba, na nichž se pompa vezla na zpěněné vlně heavy drajvu. Bon

1984: METAL NA PRAHU DOSPĚLOSTI

Obrázek
Osmá dekáda byla, co se týče kšeftu, zlatým obdobím moderní populární hudby. A považte, každá pátá ve stovce nejprodávanějších desek osmdesátých let byla heavymetalová! Osmdesátý čtvrtý se dá považovat za rok, kdy metal stanul na prahu dospělosti, a stal se na pár let nejenom nejvýznamnějším rockovým subžánrem, ale doslova fenoménem doby. Volba ušáků byla jasná, buď být okovaný metalista, anebo napomádovaná mrkev, diskouš.   Vábení rychlosti a tvrdosti podlehli nejenom mladí teenageři, ale také mnozí harcovníci, vyrostlí na Led Zeppelin, Deep Purple, Uriah Heep, Black Sabbath. Sám si vzpomínám, jak jsem užasle sjížděl turbo verzi Highway Star v provedení powermetalových Metal Church.   ENTREÉ: TAKOVÁ NORMÁLNÍ BURZOVNÍ NEDĚLE Gottwaldov (sic!), 1984, březnová neděle, 4:00. Zvoní budík, reflexy z vojny přicházejí vhod, a tak když za 15 minut přišustí pneumatiky žigulíka s Oťasem za volantem, jsem připraven. Nakládám kontrabant, přibíráme spolupachatele Jirku Vé a vyrážíme, benzín za osm

MIKE OLDFIELD 1984: ALPSKÉ NEBE I KAMBODŽSKÉ PEKLO

Obrázek
V roce 1984 Mike Oldfield vydal dvě alba, vzdálená jako vrcholky alpských velikánů od rýžových polí v Kambodži. Discovery , volné pokračování  Crisis , a ojedinělý pokus o filmovou hudbu, Killing Fields . Mají něco společného? Navenek ne. Paradoxní je, že Discovery , kalkulované na úspěch, je dnes až na jednu dvě skladby pozapomenuto, zatímco Killing Fields se stalo nedílnou součástí nadčasového a stále burcujícího filmového díla. LYŽNÍK OLDFIELD Po úspěchu hybridního modelu použitého poprvé na Crisis , kdy jednu stranu LP obsadily písničky do rádií, a druhou náročnější hudba, byl z popudu Virgin Records zvolen stejný koncept i pro následující, v pořadí deváté, album Discovery . Zatímco Moonlight Shadow s Maggie Reilly u mikrofonu a Shadow On The Wall v expresivním podání Rogera Chapmana se ozývají v étéru každou chvíli, a spolu s Crisis se svého času ocitly na vrcholu několika evropských hitparád, To France byl přeci jenom převařený čajíček, byť se Maggie snažila sebevíce a na ně

HUDBA A ZVUK: HIFI MINI MAXI 1984

Obrázek
Nebojte, o hasičích psát nebudu. Svět Hi-Fi se polovině osmdesátek zmenšoval i zvětšoval současně. Namísto pásků kazety, třiceticentimetrové vinyly v sousedství deseticentimetrových kotoučů, vytahaný popruh s pětikilovou A3 přes rameno ve skříni, v kapse bundy walkman. Na druhé straně nabídka zesilovačů, magnetofonů, gramofonů a nově i CD přehrávačů, equalizérů, timerů mohutněla každým novým katalogem. Prolistujme si jeden z nich.   MINI V devětasedmdesátém přišla firma Sony s Walkmanem, a svět už nikdy nebyl jako předtím. Šišky teenagerů začaly zdobit molitanová sluchátka, vypeckovaným pak visely z uší rovnou dráty. Walkman často vítězí, anebo se umísťuje na medailových pozicích, v anketách typu: největší inovace v oblasti hudby za posledních padesát let, případně: deset věcí, které změnily svět. Celosvětově se jich prodalo na čtvrt miliardy. V roce 1984 dostali pobíhači celého světa od Sony malý dárek: otřesu/potu/dešti vzdorný sportovní walkman WM-F5 s vestavěným FM přijímačem. Již