1984: METAL NA PRAHU DOSPĚLOSTI

Osmá dekáda byla, co se týče kšeftu, zlatým obdobím moderní populární hudby. A považte, každá pátá ve stovce nejprodávanějších desek osmdesátých let byla heavymetalová! Osmdesátý čtvrtý se dá považovat za rok, kdy metal stanul na prahu dospělosti, a stal se na pár let nejenom nejvýznamnějším rockovým subžánrem, ale doslova fenoménem doby. Volba ušáků byla jasná, buď být okovaný metalista, anebo napomádovaná mrkev, diskouš.

 

Vábení rychlosti a tvrdosti podlehli nejenom mladí teenageři, ale také mnozí harcovníci, vyrostlí na Led Zeppelin, Deep Purple, Uriah Heep, Black Sabbath. Sám si vzpomínám, jak jsem užasle sjížděl turbo verzi Highway Star v provedení powermetalových Metal Church.

 

ENTREÉ: TAKOVÁ NORMÁLNÍ BURZOVNÍ NEDĚLE

Gottwaldov (sic!), 1984, březnová neděle, 4:00. Zvoní budík, reflexy z vojny přicházejí vhod, a tak když za 15 minut přišustí pneumatiky žigulíka s Oťasem za volantem, jsem připraven. Nakládám kontrabant, přibíráme spolupachatele Jirku Vé a vyrážíme, benzín za osm, plnou, a valíme směr Vizovice, Vsetín, Valmez, Nový Jičín, Příbor. Po půl šesté Ostrava, nedaleko středu města, parking 200 metrů od burzovní zahrady naproti pivovaru. Bágly na záda, tašky uchopit, a poklusem vpřed. Ve tmě se již zdáli míhají kužely baterek přerušované siluetami. Spěcháme, Pražáky a jejich pomocníky s plnýma kabelami elpé a sem tam už i cedé je nutné odchytnout hned zkraje, čtvrteční novinky z Bundesu nepočkají. Co vinyl, to čtyři kila, hliník víc. Metal, disko, metal, disko, metal, disko. Za pár minut hotovo, paráda, investici během týdne pozlatíme. Víme jak. Zabíráme svůj plácek. Kolem šesté je ochoz altánu zaplněn zbožím, vypuká vřava, burzovní kola černé ekonomiky se zběsile roztočí. V osm je vymalováno, spíše vybíleno, stahujeme roletu, „nemáme“. Není čas na oslavu, valíme na scuka s velkododavatelem kazet a na obídek do slušovického motorestu. Konec směny. Krátce po poledni už doma roztáčím na gramci čerstvé úlovky. A kochám se. Krásný, byť hektický byl život burzovního makléře.

 

NENÍ METAL JAKO METAL

Co dnes bereme jako samozřejmost, nebylo ještě počátkem osmdesátek navenek až tak zřejmé. Nová mladá tvrdá hudba slyšitelně derivovala mix punku a hardrocku, dominovalo heslo „tvrdě a rychle na komoru“. V průběhu pár let se ale metal prodíral do povědomí rockerů jako žhavá ocelová špona přetékající z bedny u soustruhu. Byznys nezaspal, začala vycházet spousta elpé desek, čím dál víc příček žebříků bylo z ocele; z fanzinů a vložených příloh vyrostly velké metalové časáky. V ČSSR měla daleko největší dopad německá mutace Metal Hammeru, vycházející od ledna 1984. Malá osobní odbočka: byl jsem zřejmě jedním z prvních předplatitelů, dostal jsem od vydavatele prima dopis a celý první ročník mi chodil do schránky zadara. Občas se k nám tou dobou do Kotlinky  zatoulaly anglické HM magazíny Kerrang! a Metal Forces, či dokonce japonský Burnn! anebo argentinský Metal.

Jak rostla nabídka, začaly se více projevovat odlišnosti mezi jednotlivými větvemi heavy metalu, nejenom ve výrazu a pojetí, ale částečně i původu.

Nelze na pár stránkách zachytit tehdejší explosivní vývoj celé metalové scény, jde o téma na několik speciálních čísel Rock History, vyzobneme si proto jen něco, samozřejmě s akcentem na dění ve čtyřiaosmdesátém.

 

STROMY VZROSTLÉ Z RODOKMENU DEEP PURPLE

Asi se sluší začít od kořenů. Jedním z nejvytěžovanějších v oblasti hard & heavy byl a je párplovský. Mám v hlavě uloženu „filmovou“ vzpomínku z ostravské burzy naproti pivovaru, kdy jedné studené, probouzející se listopadové neděle čtyřiaosmdesátého, vytáhnul nejmenovaný pražský kšeftman a současně právník ze své brašny léta očekávané, nové párplovské elpíčko Perfect Strangers se slovy: „Staří pánové mi udělali velkou radost.“ A měl pravdu. Návratová deska sestavy MK II se docela trefila do heavy vkusu doby, a současně stylem i zvukem plynule navázala, tam, kde v třiasedmdesátém skončila, byť do celkově pompézního soundu lehce vsákla Amerika, ve které se nahrávalo, a Rainbow, odkud si Ritchie přinesl pár polotovarů. Zkrátka, přemosťující hard & heavy.

Na vedlejší kolej odstavení Rainbow se mezitím proměnili v líhní dalších seskupení, provázaných s Deep Purple, potažmo Rainbow, personálně či žánrově, případně obojím.

Nejviditelnějším z „klonů“ se stal Ronnie James Dio se svou novou stejnojmennou kapelou. Po úspěšném a vlivném debutovém albu Holy Diver z roku 1983, přišli Dio po roce s novinkou The Last In Line, kde zákládající sestavu R. J. Dio, Vinny Appice, Jimmy Bain a Vivian Campbell, doplnil klávesák Claude Schnell. Kapele to nijak neubralo na razanci.

Dalším pozůstalým mikrofonu Rainbow byl Graham Bonnet. Ten dal v roce 1983 dohromady Alcatrazz, v podstatě kopii Duhy. Osud mu přihrál do osidel mladého švédského rychlo kytaristu Yngwieho Malmsteena, Ríšu na speedu. Debutové album No Parole From Rock’N’Roll povytáhlo nejedno obočí. Na Live Sentence předvádí kapela naživo z debutu zhruba polovinu skladeb, zbytek jsou dvě pecky z éry Rainbow, plus Night Games z Bonnetovy sólovky Line-Up. Nelze neslyšet muzikantskou sebejistotu, zejména Yngwie čaruje, a na své předváděčkové instrumentálce Evil Eye řádí jak ďábel urvaný z řetězu. To samé by se dalo napsat o jeho debutové sólovce Rising Force, kde obdivovatel Bacha, Beethovena a Paganiniho propojil klasiku s metalem s takovou vervou a hráčským umem, až se začalo mluvit o bezmála novém zázraku. Zajímalo by mě, kolik kytaristů kvůli Yngwiemu svůj nástroj zahodilo, rozšlapalo, a kolik naopak koupilo a zaťalo zuby.

Na konec duhově fialového okénka přidám jednu raritu ze své sbírky vinylů. Stále jsou kapely, na něž byl donedávna krátký i internet. Jednou z dlouho odolávajících jakémukoliv bližšímu prozkoumání byli také U8, senzační banda z okolí rakouského Salzburgu (Nussdorf), která svým hard & heavy a později power & melody stylem mohla konkurovat komukoliv z evropské první ligy i kapelám z okruhu NWOBHM. Přesto mimo domovinu a částečně Německo neprorazila. Vznikla v roce 1980, o dva roky později vydává první singl Living For A While / All Day, All Night a o rok později druhý, Long Nights / God Of The Highway, oba stejně neúspěšné.

Název není žádný kryptogram, ale následek obyčejné příhody zakládajícího kytaristy Manfreda Seifriedsbergera, který prý na dovolené v Itálii objevil jakýsi svůj oblíbený song na hospodském jukeboxu pod značkou U8.

Debutové album Pegasus 1001 (1982), s výstavní skladbou Fantasy for Dreamers (bodovala jako singl v mládežnickém magazínu Okay i v Ö3-Hitparaden), je skvělou připomínku klasického heavymetalového soundu 80. let, vycházejícího z Deep Purple / Rainbow. LP bylo nahráno v PPM studiu, veškerý materiál zkomponoval kytarista Günter Maier. Celá první strana plus Fantasy For Dreamers snesou nejpřísnější měřítka. Dvojka The Shaber vychází v roce 1984. Hned úvodní ´S I´m Ready prozrazuje přitvrzení směrem k německému heavy metalovému soundu, k melodikům typu Gravestone, i když některé důraznější pasáže nemají daleko k siláži a’la Accept. Od první noty opět kraluje Erich Enzinger, trošku víc drtí tóny, ale výškaře v sobě nezapře a rád se v každé skladbě přefdvede nějakým tím obloukem. Vrcholy představují dva rozsáhlé monumenty, titulní desetiminutová The Shaber a Till the End of the World. První kingdiamondovský epos se vplíží ze tmy jak starej Sabbath, postupně nabírá na síle a ve forte jde o gerojský power & melody. Druhý po germánsku napochoduje na scénu a drtí ji po celých osm minut. U8 se i přes nespornou kvalitu obou desek neprosazují.

Do párplovské rodiny samozřejmě patří i v lednu 1984 vydané album Whitesnake Davida Coverdalea, Slide It In, s Jonem Lordem na palubě.

DUNIVÍ NÁSLEDNÍCI STARÝHO SABATA

Která kapela se může pochlubit tím, že založila celý nový metalový žánr? Jedině Black Sabbath! Vivat DOOM!

Podobnou zásluhu, jakou pro odkaz gabrielovských Genesis vykonali Marillion, mají „na svědomí“ američtí Trouble/Saint Vitus ve vztahu k Ozzyho éře Black Sabbath. V době kdy Iommi zůstal se značkou BS sám, a vůbec nebylo jasné, zdali bude ještě nějaké příště, nastoupí dunivě na scénu spolu se Saint Vitus i Trouble s Ericem Wagnerem u mikrofonu. Psalm 9 je plnokrevným nástupcem prvních tří syrových alb Black Sabbath, včetně Ericovy znělé nápodoby Ozzyho mekoty. Kalné, zpomalené spodní proudy i iommácké riffy a vyhrávky, vše působí jako povedená replika. Originalita nula nula nic, doomová stylovost stoprocentní.

To samé v černějším a zahuhlanějším jsou Saint Vitus na svém debutu. Vedle nadupané Psalm 9 působí Saint Vitus jako garážovka z kanálu, na druhou stranu lo-fi underground k odkazu raných Black Sabbath rovněž patří, umím si představit, že takhle nějak zněli Ozzy/Iommi/Billy/Geezer na prvních zkouškách. Psalm 9 je pro doom gurmány, Saint Vitus spíše pro archeology, podobně jako angličtí Witchfinder General, jejichž dovádivé přebaly obou LP z let 1982/83 s obnaženými ženštinami na hrobech byly kultem sami o sobě, jakkoliv muzika byla sice z ranku Black Sabbath, postrádala ale valcířskou tíhu. To švédští doomeři Mercy, vedení Eddym Marcolinem, později frontmanem známých Candlemass, byli na svém eponymním debutu podstatně věrohodnějšími potemníky. Až na samém okraj sabbatovského Tartaru nakráčeli Nemesis s úžasným EP Day of Retribution.

 

STARÁ DOBRÁ NOVÁ VLNA BRITSKÉHO METALU

Co by to bylo za vzpomínání na metal bez Nové vlny britského heavy metalu, jež se dá považovat za pomyslný zrod metalu, byť samozřejmě celkem plynule navazovala na ledasco před ní. Velký třesk si nechme do Rock History 1980, podívejme se, co se dělo na ostrovní scéně v osmdesátém čtvrtém. Hodně se událo, proto půjde tak trochu o letecký den. Průlety scénou čtyřiaosmdesátého začneme u trojice velkých jmen.

Iron Maiden vydávají souběžně se zahájením školního roku své páté album celkově, třetí s Brucem Dickinsonem u mikrofonu a čtvrté s Martinem Birchem coby producentem. Powerslave patří nejenom do zlatého fondu skupiny, nýbrž i metalu. Přestože bylo úmyslem vrátit se k agresivnějšímu podání, stalo se synonymem zbytnělého a nazdobeného bombastického heavy metalu, tedy něčeho bezmála nadpozemského, co fanoušci milovali a kritici nenáviděli pro okázalost. Jo, a nevešlo se na jednu stranu CC kazety devadesátkyJ V Anglii opět medailová pozice (#2), za oceánem oko bere, ale zato s desetinásobným počtem prodaných kusů = rovným milionem. Bezmála roční světové turné s téměř dvěma stovkami vystoupení obepnulo následně mimo oceány a rudou pustinu celou zeměkouli.

Nastejno dopadli v USA i ve světě Judas Priest Roba Halforda s Defenders of the Faith. Opět oproti Železné panně více kovu v odlitku bez dutin, žádné velké leštění a zpěvák stejné extratřídy. De facto šlo o druhý díl Screaming for Vengeance. Sevřenější tvar a svižnější rytmické kladivo drželo Judas Priest pevněji než kolegy Iron a Saxon v mantinelech NWOBHM.

V sousedství lehkonoze kličkujících a pádících Iron Maiden vypadali Saxon Billa Bruforda jako křižáci vedle husitů. Když do příměru zahrnu Jidáše, tak navíc účinkující ve zpomaleném filmu. Dosti nadsázek. Šesté album Crusader je přeci jenom další úspěšnou klasikou NWOBHM, kdy dva miliony prodaných kusů jsou nezpochybnitelným faktem, jakkoliv od pravověrných metalistů dostává za uši pro svůj příklon a podbízení se Americe, jejímu pompéznímu heavy, i za prdlou předělávku Set Me Free Sweet. Na druhou stranu, Amerika vždycky dobře platila (tomu kdo letěl).

Nejenom pozlátkem milionových prodejů živ byl NWOBHM. Dole v kotelně se taky děly věci. I bez fanfár. Třebas Spartan Warrior s hrdelním bourákem Daveem Wilkinsonem v čele. Odmítám věřit, že mi jejich dvě alba z let 1983-84 prošla prsty na ostravské burze a já je přehlédl, přeslechl. Debut Steel N’ Chains je NWOBHM underground jako prase, eponymní dvojka slyšitelně pokukuje po úspěchu. Ne každému je dopřán, Spartan Warrior uměli a přesto se ze své garáže do komerční první ligy nepropasírovali. Kdybych měl ze Spartan Warrior vypíchnout pár momentů, tak například kompaktní dusárnu Black Widow,  judasovskou šlapavku Hanging On, hrozičskou šupku Mercenary.

To na Power From The Universe od Battleaxe si vzpomínám od prvního nákuku na přebal, však taky šlo o desku labelu Music For Nations, u kterého jsme si pečlivě hlídali, co vydává. Docela nablýskaná produkce, velkolepé muzikantské výkony, švih a spád. Úspěchy Iron Maiden, Saxon, Judas Priest i Def Leppard musely být ohromným katalyzátorem, současně ale i prokletím: proč oni, a proč ne my?!

Battleaxe za velkými bratry nijak výrazně nezaostávali, dokonce si přes veškeré zušlechťování zachovávali určitou úsečnost svého výrazu. Ústřední personou byl udovský křikloun Dave King. Jeho pudové nasazení v kombinaci s promyšlenými kompozicemi vytvářelo zvláštní pnutí, viz sedmiminutová Fortune Lady s propracovanou stavbou a vpravdě kulometným závěrem – ten musel headbangerům pod pódiem trhat hlavy!

Dalším žádaným artiklem byli Tank, mající prapůvod v punkových Damned. Banda s přetrvávajícím instinktem bitkaře i na čtvrtém albu, Honour And Blood, nahraném z poloviny obměněnou sestavou, stále ale s ústřední dvojicí Algy Ward / Mick Tucker v čele. Kapela pokračovala beze ztráty své autentické pudové síly směrem k propracovanosti. Z pouličního rváče se stal kvalitní boxer, rána zůstala, přibyly finty a technika, především u kytaristy Micka, jenž svou melodikou a zpěvností dodával výrazu na eleganci a širší sdělnosti. Hned na úvod LP zazní velkolepý monolit v délce osmi minut, The War Drags Ever On, Tank v kostce.

S NWOBHM v roce 1984 by se dalo pokračovat, další končiny a odnože se ale hlasitě hlásí o slovo, proto už jen malý jmenný seznam kousků, na které dnes nedošlo: Motörhead – No Remorse, Tokyo Blade – Night of the Bladea Midnight Rendezvous, Jaguar – This Time, Incubus –To the Devil A Daughter, Millennium – Millennium, Holocaust – No Man‘s Land, Grim Reaper – See You in Hell, Demon – Wonderland, Cloven Hoof – Cloven Hoof, Black Rose – Boys Will Be Boys, Avenger – Blood Sports, Raven – Live at the Inferno, Samson – Don’t Get Mad - Get Even, Witchfynde – Lords of Sin, Dark Heart – Shadows Of The Night, Force (Cryer) – Set Me Free, Wolf – Edge of the World … a konec, ať z toho nemáme telefonní seznamJ

 

SKANDINÁVSKÁ TEMNOTA I ZÁŘE

Když ještě Europe necukrovali, nevzývali Ameriku a nedobývali svět…, tak nějak by se dalo uvést pár řádků o jejich druhém albu. V sousedství konkurenčních silově melodických skvostů typu Red Hot And Heavy působí Wings Of Tomorrow trochu neohrabaně – až na balady, ty prostě Joey Tempest kroužil bravurně jako málokdo na světě. Stačí si poslechnout Open Your Heart, však ji taky kapela zužitkovala ještě jednou na Out Of This World a natočila k ní do rozměru cukrové vaty naondulovaný videoklip. Je znát, že Europe bez aranžérských pentlí a mašlí kláves plus velké produkce byli poloviční, John Norum svou kytarou celý vlak k rockovým výšinám nevytáhl.

Chuť Skandinávie ročníku 1984 okamžitě napraví již zmíněná Red Hot and Heavy dánských melody siláků Pretty Maids, uvedená na scénu krátkou citací Orffovy klasiky Fortuna Imperatrix Mundi (Carmina Burana). Jízda jak na včera divokém, dnes čerstvě zkroceném mustangovi. Rychlost a drajv zůstaly, přibyla elegance a lehce nemachrované sebevědomí. Co se týče síly výrazu, Ronnie Atkins se svou mocnou partou utáhl Joeya s Europe na vařené nudli. Ještě raději než debutové LP jsem od Pretty Maids poslouchal o rok starší původní syrovou verzi (Bullet Records) bezejmenného EP se šesti mohutnými kusy.

Přímými domácími konkurenty Europe byli Madison. Jejich debutové album Diamond Mistress je podstatně pevnější v kramflecích jak Wings Of Tomorrow. Melodické syté heavy.  Mimochodem, Göran Edman se stal okamžitě velmi žádaným vokalistou, najdeme jej na desítkách alb, mimo jiné i Eclipse a Fire & Ice Yngwieho Malmsteena a také Total Control Johna Noruma.

Norští TNT v čele s čtyřoktávovým americkým zpěvákem Antonym Harnellem zaujali v osmdesátém čtvrtém svou dvojkou Knights of the New Thunder. Když Tony zapnul forsáž, během sekundy proměnil hrudní tón v leteckou akrobacii kdesi v oblacích. Kapela jej chvílemi nestíhala, mezi ním a ostatními čněla velká mezera, každý z muzikantů hrál tak nějak na sebe, ne na partu, a možná proto nedokázala Tonyho potenciál proměnit ve větší úspěch.

220 Volt měli pro změnu svou melodikou alba Power Games blíže ke klasické anglické hard/heavy škole, než ke krajanům Europe a Madison. Ne, že by šlo o nějakou kopii Iron/Judas, ale určitá spojitost se zavedenými ostrovními postupy u 220 Volt byla, například v unisono vedení zdvojených kytar a stavbě jejich zpěvných i jak správný tatarák přiškrabávaných sól. Jen méně výrazný a technicky nezdatný zpěvák, lopata Jocke Lundholm, kazil dojem. Škoda.

Jo, Finsko nám ještě k úplné polární záři chybí. Hanoi Rocks hráli skočný glam, jejich páté a nadlouho poslední album Two Steps From The Move , nahrané v Record Plant (N.Y.) s producentem Bobem Ezrinem, se tak dá prohopsat. Napořád ale na něm také leží stín smrti anglického bubeníka kapely, Nicholase Dingleye, zvaného Razzle, při autonehodě způsobené ožralýn Vincem Neilem z Mötley Crüe. Razzle seděl vedle něj na příslovečném sedadle smrti. Matti Antero Kristian Fagerholm, aka Michael Monroe, spolu s chlastometrem/kytaristou Andym McCoyem programově směrovali úsilí za Atlantik, největšího úspěchu ale Hanoi Rocks dosáhli v Japonsku, kde se mezi tamějšími metalisty stali kultem. Zmalovaní a rozdovádění na to byli dostJ

Nastal čas nadechnout se a vydat vstříc severské temnotě, za Bathory. Na světě asi nenajdete blackmetalovou kapelu, která by neuváděla stejnojmenné debutové album Bathory jako jeden z inspiračních pilířů. Většinou spolu s LP Black Metal od Venom za nejzásadnější. Agresivní surový projev umocňoval garážový zvuk plus zpěv/řev/ječení Quorthona, jediného člena, navíc zkraje tajemně ukrytého v anonymitě. Kontroverze i nadšení živil mimo jiné programový satanismus v textech. Quorthon se díky tomu všemu stal uctívaným otcem vikingského metalu.

Zatímco tajemný muž z Bathory do mikrofonu víceméně jen chrčel, Dán King Diamond prořezával vzduch svými výškami opravdu jak diamantový kotouč. Na debutové album Mercyful Fate, Melissa z třiaosmdesátého, navázalo o rok později Don’t Break The Oath s dalším rohatým (pro změnu v plamenech) na přebalu. Zatímco Bathory šli pudově za extrémním „neumětelským“ výrazem, Kingova vokální krasojízda s průrazným falzetem nahoře a bouracím kladivem dole uhranula kdekoho z „normálních“ metalistů, vyžadujících mimo pózu i nadupanou melodiku a hráčský um. Významným mužem v pozadí Mercyful Fate byl kytarista Hank Sherman, dominantní autor většiny kompozic. Black Sabbath v opeře. Mercyful Fate.

Do stejného okruhu patřili i dánští Maltese Falcon, pojmenovaní po starém filmu s Humphreyem Bogartem. Jejich Metal Rush je skvělá palba, powermetalová extraliga s o závod bodajícími sršatými kytarovými roji, jakou jsme před více jak třemi desítkami let obdivovali z burzovních „promo“ nahrávek a následně doma ze svých gramofonů. Zpěvák Søren Peter "Charlie" Jensen byl přirovnáván k Brianovi Johnsonovi i Robovi Halfordovi. Například On Fire je ale trochu poplatná Mercyful Fate, s nimiž měli Maltese Falcon společného producenta, Henrika Lunda. Do jeho stáje víceméně patřili i Witch Cross se svým povedeným debutem Fit For Fight. Oproti výše uvedeným se tito mládenci drželi více při zemi, tedy až na výškaře Alexe Savageho u mikrofonu. Witch Cross se neprosadili u mas, pár stovek ostravských havířů si je ale určitě pamatuje ze svých magnetofonových kazet dodnesJ

Trojka Axewitch, Visions Of The Past, byla sice labutí písní původní sestavy – ústřední dvojice Wallentoft/Jarl  (zpěv/kytara) pokračovala – zároveň ale další povedenou power & melody fošnou ze severu. Album skončilo doma jako  hard/heavy dvanáctka, což zaujalo Roadrunner Records, s jejichž etiketou se Visions Of The Past rozlétlo po celé Evropě. Singl Stand Up v témže roce bodoval v první desítce švédské hitparády.

Celoroční putování směrem k arktickému pólu zakončíme pro dnešek u finských, avšak tehdy hlavně ve Švédsku působících OZ a jejich III Warning, produkovaného Bossem Stigem Börjeem Forsbergem, otcem Quorthona. Sice nic extrémního, zároveň ale taky nic pro kuřátka a lokýnkáře. Pivní hlas Ape de Martiniho – na jehož občanském jméně, Tapani Hämäläinen, by si kdekdo zlámal jazyk – pasuje k humpoláckému a halasnému projevu kapely jak pěna na půllitr. Protože ale LP nedosáhlo věhlasu předchozí Fire In The Brain, kapela se postupně mimo Skandinávii vytratila z povědomí.

GERMÁN, KAM SE NA BURZE PODÍVÁŠ

Germánský metal vždy vyhovoval našim těžkým prdelím, genetiku zkrátka neoblafneš, a tak není divu, že i na černých burzách v polovině osmdesátek víceméně kraloval. I když záměrně pominu zasloužilé Accept a Helloween, a jiné, kteří v osmdesátém čtvrtém nic nevydali, bude o čem psát.

Začneme lehkonohou jízdou Scorpions, jejichž věhlas rostl každým dalším albem. Jak se ale rozšiřovaly davy fanoušků a fanynek, tak se mainstreamu víc a víc podřizovala nejen hudba. Trojnásobně platinové Love At First Sting muselo například v zájmu věci v některých zemích upravovat vyzývavý přebal. Úspěch deváté studiovky – opět v produkci Dietera Dirkse – byl fenomenální, tři miliony prodaných kusů jen v USA (# 6), další statisíce všude možně po zeměkouli. V rodině Schenkerů se evidentně rodili samí melodici od pánaboha, bez Rudolfových chytlavých skladeb by ani sebelepší Klaus Meine u mikrofonu nedostal Scorpions na světové výsluní. Stačí si poslechnout singlovky Rock You Like A Hurricane anebo Still Loving You, pokovené evergreeny celou rodinuJ Perličkou pro hifisty je fakt, že jde o jedno z prvních digitálně nahraných hard & heavy alb.

Michael Schenker vydal v roce 1984 pod hlavičkou MSG nadupaný živák Rock Will Never Die. Taky melody, ovšem s větší vrstvou kovu než u bráchy. Ten mu spolu s Meinem vypomohl v závěrečné Doctor Doctor z Michaelovy éry v UFO. Nepředbíhejme, Gary Barden byl pro Michaelovy koncerty ideální zpěvák, výškař co držel studiovou úroveň, dobře vypadal a nelezl mistrovi do zelí. Nahrávaly se dva říjnové (1983) koncerty v londýnském divadle Hammermith Odeon, na place byli i filmaři, takže máme dokonce obrazové svědectví, jak to valil před pětatřiceti lety Michael Schenker bez čepice.

Chraplavý řev drtící jedno slovo:  Yesterdááááááááy ulovilo mé ucho v burzovní kakofonii z nějakého bumbác jezevčíka puštěného nadoraz. A tak se mnou domů putovalo ten den i Heavy Metal Breakdown od Grave Digger, kteří mi svou surovou energií naroubovanou na čitelné skladby evokovali první dvě desky Accept a Chris Boltendahl byl něco jako španělskou botou mučený Udo Dirkschneider.

Z té samé ostravské burzy jsme do Zlína vezli další speed-power metalovou pamětihodnost, Running Wild – Gates to Purgatory. Přebal se svářečem (nejspíš Rolfem Kasparkem) v akci korespondoval se žhavým obsahem, postaveným spolu s klasickými kytarovými kovářskými riffy a chytlavou melodikou na rychlosti, síle, tvrdosti a údernosti. I postarší hardrockeři se tak měli u kapely z Hamburgu čeho chytit. Satanská témata nebyla hnána do krajnosti, ostatně jejich autor, tehdejší kytarista Gerald Warnecke, po dostudování teologie opustil muziku a stal se farářem. A kapitán Rolf pirátem, to už je ale jiná historie.

Dalším germánským debutem ze čtyřiaosmdesátého byla Walpurgis Night od Stormwitch. Ti se přebalem s pohanskou válečnicí snažili navodit zničující atmosféru, ale na jejich heavy se dalo v podstatě tančitJ Z podobného ranku byli také další debutanti, Tyrant. Na Mean Machine jede pětice z Ulmu jak šicí stroj značky Judas/Accept. S dvacetivteřinovým pokusem o Je T'aime, schovaným ve Wanna Make Love, ale udělali Tyrant všem metalistům vpravdě medvědí službu. „To je jejich norma?“, mohla se leckterá ptát. A utéct…

Levnějšími Scorpions byli zkraje kariéry snaživí Gravestone s podvázaným kulečníkem Berti Majdanem u mikrofonu. Fly Like An Eagle, otevírák Victim Of Chains, někdo trefně přirovnal k Blackout.

Kdo chtěl ve čtyřiaosmdesátém od Germánů něco extrémnějšího a novátorského, mohl vyzkoušet například thrashmetalové průzkumníky Living Death. Ti na svém zahuhlaném a uspěchaném albu s uječeným a uchechtaným zpěvákem, Vengeance of Hell, považovaném za první thrash v Německu, otevírali obzory svým pokročilejším následníkům: Destruction, Sodom, Kreator, Tankard.

Dorothee Pesch čekala v budoucnu velká sólová kariéra, svoje růžky vystrkovala ale už coby parťačka z Warlock. Burning the Witches je další acceptovština, Udo a spol. prostě před nástupem Helloween a thrasherů určovali, co se v Germánii „smí a nesmí líbit“.

Metalu vyšla v 1984/NSR celá řada, mj.:  Stormwind – Taken By Stor, Tyran' Pace - Eye to Eye, Viva – Apocalypse, Mad Max – Rollin’ Thunder, Sinner - Danger Zone, Steeler (Ger) – Steeler… a jak by řekla světácká Jiřina Jirásková: „A já jsem je všechny znala osobně!“

–

Když se dívám na nekonečný seznam alb a zemí, na které se nedostalo, nezbývá nic jiného než slíbit volné pokračování v Rock History 1985. A kde je sakra Amerika 1984?! Nebojte, je o pár stránek vedle přilípnutá k debutům Bon Jovi a Anthrax.

Jaromír Merhaut pro Rock History 1984