ESPERANTO

Esperanto, drahokam s mnoha fasetami, žádný ve vteřině čitelný čtyřstěn, nebo hranol.

Pokusů, jak dát dohromady rock s klasikou, pamatuje historie spoustu. Styl i sound Esperanta patří podle mne nejen k nejvydařenějším, ale i nejoriginálnějším. Přenechává sice dominanci rockovému fundamentu a formě, včleněné prvky tzv. vážné hudby ale rozhodně nepůsobí jako ozdoba na efekt.
Vše začalo koncem roku 1971, kdy klasicky vzdělaný belgický houslista Raymond Vincent, vedoucí souboru Wallace Collection, dostal chuť na malé hudební dobrodružství, spojené s jeho posluchačskou libůstkou – hardrockem. Po několika epizodních spolupracích narazil na končícího studenta Bruna Liberta, jehož profesní specializace na hudební vědy mu nebránila každou noc bušit do klavíru v jakémsi muzikálu broadwayského střihu. Raymond přispěl Brunovi na jeho promo nahrávku Metronomic, slovo dalo slovo, a zakrátko společně sháněli muzikanty do svého rockového orchestru.

První se připojila rytmická sekce, italsko-belgičtí bratři Malisanové (ex Convention), a posléze na krátkodobou výpomoc i kytarista Edouard Meinbach, rovněž z Convention. Jádro kapely mohlo začít nacvičovat, vznikly první nahrávky, které se čtveřice snažila udat v Anglii prostřednictvím producenta Davida Mackaye.
Právě on dostal nápad výrazně posílit sound. Strohá dema s houslemi, klavírem, hammondkami a rytmickou sekcí se mu zdála neprůrazná. Kontaktoval australského zpěváka Glenna Shorrocka, působícího v Londýně ve skupině Twilight. Ten zase dal výtečný tip na zpěvačky, když doma novým kamarádům přehrál album Cliffa Richarda s Joy Yatesovou, Janice Slaterovou a Bridget Dudoitovou (neboli triem Bones). Dívčiny souhlasily, zbývalo tedy doplnit rockovou polovinu kapely o kytaristu, a klasickou část na smyčcové kvarteto. Šestistrunňák Brian Holloway, další z protinožců, plus pár ostrovních smyčcových modernistů: druhé housle Godfrey Salmon, viola Tony Harris, cello Timothy Kraemer – a velké Esperanto bylo na světě.

Sestava dvanácti muzikantů se začala poznávat a sehrávat nejdříve na pronajaté farmě v Cornwallu, potom se přesunula na belgický venkov. Stal se malý zázrak: tak trochu uměle seskládaná komunita mladých lidí z různých koutů světa, navíc s různobarevným hudebním vnímáním, se dokázala nadchnout pro spojující myšlenku otce zakladatele a obohatit ji o spoustu skvělých nápadů.

Debutové elpé dostalo přiléhavý název Rock Orchestra, vyšlo v roce 1973 u A&M.
Rock Orchestra evokuje Jesus Christ Superstar, jsou na něm stejně parádní árie jako ty nejlepší Webberovy, hned zkraje kupříkladu Never Again. Statue Of Liberty byla inspirována frustrující závěrečnou scénou z „Planety opic“. Je to smyslné prolnutí ohně a vody, jako když se láva vlévá do oceánu, boj i smilstvo rocku s klasikou. Bombastické představení, v prvním, druhém i třetím sledu se stále něco úžasného děje. Operní pěvecký koncert, nespoutaná energie v každé notě.
Firma bohužel na domácí turné přiřadila posluchačsky náročnější Esperanto k rozdováděným rockabilly koníkům Sha Na Na. Kontinentální část strávili Esperanto s žánrově podstatně bližšími Strawbs. 
Po návratu do Anglie a přesunu na hrad ve Walesu započaly přípravy na další LP. Genius loci a pohnutá historie starého sídla se promítly i do muziky samé, nicméně pro další vývoj byl zásadní odchod zpěváka Glenna Shorrocka od rozdělané práce zpět do Austrálie (kde spoluzaložil Little River Band) a následná spoluúčast Petera Sinfielda, kterého A&M najala, aby se Esperanta ujal poté, co firma odmítla první verze nahrávek. Sinfield, básník a textař, známý především ze spolupráce s King Crimson a ELP, přivedl nového vokalistu, folkaře Keithe Christmase, jenž přetočil Glennovy hotové party (původní verze The Duel, The Decision a The Cloister jsou přidány jako bonusy na CD reedici Si-Wan). Ještě předtím odešly Joy Yatesová a Janice Slaterová, bezprostředně po dokončení alba pak Dudoitová, Harris a Holloway.

Danse Macabre (1974), Tanec smrti, je oproti „budovatelsky“ rozevláté prvotině homogennější, hloubavější. Ovšem pozor, žádná melancholická selanka: hned úvodní pseudoklasická The Journey je uvozená pěkně rozpálenými houslovými strunami, nakonec celé album je takové „žhavě santanovsky houslové“. Nové a zajímavé jsou zčistajasna se zjevující bezeslovné rozněžnělé i palčivé zpívánky. Hlas Keithe Christmase sice nemá průraznou sílu rebelského divouse Glenna Shorrocka, je ale zase artovější, teatrálnější, stylovější. Škoda jen, že konečný mix mu nedal více vyniknout, vedle smyčců se trochu ztrácí.
Poté, co Keith Christian opustil Esperanto a hudební branži vůbec, vybrali osiřelí pozůstalí z inzertních uchazečů hned dva k sobě perfektně padnoucí hlasy, Rogera Meakina a Kim Mooreovou. 

Třetí album Last Tango (1975) se dávalo do kupy v Londýně a částečně i na slavném zámku Herouville, blízko Paříže.
Úvodní Eleanor Rigby není žádná coverová přeuctivka, ale ďábelská jízda s mnoha zákrutami a překvápky typu hardrockového houslového intra. Doslova předurčuje celkové vyznění Posledního tanga. Sound je opět o něco sevřenější, méněvrstvý, nerozutíkaný, ale stále bohatě prostřený. Trefou do černého jsou noví vokalisté, tak barvitou škálu hlasů ani vždy skvěle rozezpívané Esperanto předtím nemělo. Do extáze bolerovsky vystupňovaná dvanáctiminutová The Rape je podle mne erbovní písní Kim Mooreové a Esperanta vůbec. Bohužel současně i labutí. 
Vše se přitom zdálo na dobré cestě, vnitřní klima ve skupině bylo pohodové, Esperanto zaujalo i na festivalech v Readingu, Newcastlu, Bilzenu, vystupovalo pravidelně v Marquee, v Evropě pak spolu s PFM účinkovalo v Amsterdamu a Montreux.

Jako blesk z čistého nebe proto pro skupinu přišla zpráva o neobnovení kontraktu s A&M. Ropná krize tehdy tvrdě zasáhla i hudební průmysl.
Esperanto tak zůstalo pro většinu i zasloužilých rockerů nepoznáno.

Jaromír Merhaut (publikováno v Rock+ 5-6/2010)

Sestavy:
Bridget Lokelani Dudoit (Havajské ostrovy) zpěv, akustická kytara    A B
Tony Harris (Anglie) housle, saxofon                                                     A B
Brian Holloway (Anglie / Austrálie) kytara, klavír                                     A B
Timothy Kraemer (Anglie) violoncello, klavír                                             A B C
Bruno Libert (Belgie) klávesy                                                                         A B C
Gino Malisan (Belgie / Itálie) baskytara, flétna                                          A B C
Tony Malisan (Belgie / Itálie) bicí                                                                 A B C
Godfrey Salmon (Anglie) druhé housle, tenor                                             A B C
Glenn Shorrock (Anglie / Austrálie) zpěv, kytara                                        A B
Janice Slater (Austrálie) zpěv                                                                         A
Raymond Vincent (Belgie) první housle                                                      A B C
Joy Yates (Nový Zéland) zpěv, flétna                                                          A
Keith Christmas (Anglie) zpěv                                                                            B
Roger Meakin () zpěv                                                                                              C
Kim Moore () zpěv                                                                                                   C
 
Diskografie:
1. Rock Orchestra (1973) (A&M Records, UK, AMLH 68175) A
2. Danse Macabre (1974) (A&M Records, UK, AMLS 63624) B
3. Last Tango (1975) (A&M Records, UK, AMLS 68294) C

Reedice (výběr):
2001 – Rock Orchestra (CD, Si-Wan Records, Korea, SRMC 5011) (bonusy: Getting Along, Waiting Till The Day I Die a Emma)
2001 – Danse Macabre (CD, Si-Wan Records, Korea, SRMC 5013) (bonusy: The Duel, The Decision a The Cloister)
2001 – Last Tango (CD, Si-Wan Records, Korea, SRMC 5015) (bonusy: In Search Of A Dream a Busy Doing Nothing)
2003 – Danse Macabre (CD, Universal Music, Japan, UICY-9264)
2003 – Last Tango (CD, Universal Music, Japan, UICY-9265)

www.esperanto-rock-orchestra.com

P.S.

Esperanto na Tidalu: zatím jen Rock Orchestra (verze Si-Wan s bonusy)

-

Náhled starší verze z magazínu Spark 1/2008