rock+

Když se při projíždění stupnice rozhlasového přijímače z kakofonie útržků slov a nezajímavé hudby najednou vyloupl bigbít, zaplesalo v polovině šedesátek srdce každého teenagera, ať seděl spolu s kamarády v londýnském parku anebo se rochnil ve svém pokojíku někde v Horní Dolní. Bigbít spojoval mladé celého světa jako máloco, snad jen džíny by mu mohly konkurovat. Nejenom bipolární svět, ale i mezigenerační pnutí stavělo mezi náctileté a jejich muziku ploty, bariéry, zdi, příkopy, paragrafy. Připomeňme si dobu, kdy rádio bylo jedinou možností jak se přenést na druhý konec světa anebo jak se dostat ke svým Beatles, Stounům, Kinks, Spencer Davis Group, The Who, Hollies…   SVOBODKA, ROZINA, ODPOLEDNE S HUDBOU 15. února 1965 soudruhům na ústředí nepochybně zatrnulo. Zpoza železné opony poprvé zahlaholil ze Svobodné Evropy směrem k mladým v Kotlince pronikavý hlas Roziny Jadrné v jejím typickém pozdravu „Nazdar děvčata, nazdar chlapci, tady je Rozina.“ Takřka okamžitě po začátku vysílání no

Co dělali později slavní rockeři v pětašedesátém? Pro porovnání jsme se zaměřili na vybrané interprety z těch, o kterých jsme psali v Rock History 1973/1975. Rozdíl pouhé dekády a přitom kolikráte úplně jiný hudební vesmír. Někteří se k aktivnímu hraní dokonce ještě ani nedostali, viz kriminálník čekatel Ozzy, jiní měli svou profesionální hudební dráhu docela nastartovanou, byť zatím tak trochu za oponou velkých událostí roku 1965. Ve vyprávění a příbězích všech se tyčí Beatles jako maják, jenž je navedl na skalnatou cestu, dlážděnou úspěchy, ale i se spoustou výmolů a propadlišť.      Brian May 1965 QUEEN U budoucích členů Queen se v roce 1965 zatím jen tak nějak okukovalo, testovalo, stavělo, brnkalo. Devatenáctiletý Farrokh Pluto Bulsara se v pětašedesátém rychle zabydloval v Londýně, kam se po nepokojích a masakrech v Indii uchýlila jeho rodina. Plandavé plátěné kalhoty vyměnil za obepnuté džíny a koženou bundu. Hudební ambice u něj nastartovala o rok později návštěva koncertu Jimi

Od pohledu vysportovaní Dave Clark Five hráli hlasitěji a mužněji než Beatles a Rolling Stones. Nebylo na světě v letech 1964/65 rytmicky údernějšího bigbeatového bandu než DC5, vedených bucharským bicmenem Davem Clarkem, pro něhož byl hrdinou a vzorem příznačně mlátička Buddy Rich. Druhým pilířem chlapáckého soundu Dave Clark Five se stal drsansky chraplavý baryton Mikea Smithe. A třetím pak vlčácky uvrčené ságo Denise Paytona. Na DC5 se netančilo, na ty se dusalo!   Nezaměnitelný sound kapely byl mimo jiné důsledkem Daveovy zarputilosti, se kterou si prosadil svou naprostou kontrolu nad nahráváním, „Bylo nepsaným studiovým pravidlem, že se ručička měřáku signálové úrovně nesměla dotknout červeného pole, které mě ale přitahovalo jako rudá muleta býka. Nakonec jsem si prosadil, že při našich session lítaly rafičky až za roh. Proto jsou naše nahrávky oproti ostatním velmi, velmi hlasité.“ Dokonce si Dave na EMI vymínil, že všechny pásy budou po vypršení smlouvy jeho majetkem. Rovněž tak