rock+

„Vojín Merhaut okamžitě k veliteli útvaru!“ ječel devěťák na celou rotu. „Já vás nemůžu ani zavřít, protože tohle se domáknout kontráši, tak přijdeme o vzorný útvar!,“ hřímal na uvítanou major Havlíček, velitel karlovarského VÚ 5691 v sousedství dostihové dráhy. Hlavou mi běží seznam všeho, co se mohlo provalit: dopisování se Svobodkou/BBC, tranzistorový přijímač načerno, potměšilé dopisy kamarádům, zakázané focení, antény na Bundes…  „Ty antény půjdou okamžitě dolů!“ Aha, tak to bude dobrý, to uhraju. „Rozkaz, soudruhu majore, dovolte mi odejít!“… To bylo tak. Když jsem na podzim pětasedmdesátého narukoval k radistům do malých kasáren ve Dvorech 1, brzy jsem zjistil, že „to půjde“J Parta z negottwaldova Zlína tvořila polovinu přijímače, morseovku a radiotechniku jsem znal z pardubické průmky, posilovna za rohem, k tomu útvarové kino s magičem a reprobednou jako stodola a na tranďáku Sokol 4 spousta západních stanic i přes den. Bezpochodový úlevy na nohy taky dobrý, akorát těch 730 vep

„Protože jsme chtěli natočit záznamy o tom, kde byl producent klíčovou postavou, stejně jako Stanley Kubrick nebo George Lucas se staly centrem jejich filmů. Stejně jako oni používali různé herce, rozhodli jsme se použít různé zpěváky,“ Eric Woolfson o Alan Parsons Project. Možná by se dal titulek doplnit podtextem: Kterak zvukař z Abbey Road a Odvrácené strany Měsíce začal s vlastní hudbou. Pořád nic? Tak si nejen přečtěte sbírku Příběhy tajemství a představivosti , ale též poslechněte Tales Of Mystery And Imagination (Edgar Allan Poe), debutové album dvojice Alan Parsons / Eric Woolfson, později vystupující pod hlavičkou Alan Parsons Project, coby pocta osobnosti a dílu E. A. Poea, básníka, prozaika, mistra hororu a průkopníka detektivek. – Když se studiový technik Alan Parsons rozhodl překročit svůj rubikon, mixážní pult, a naplnit tak své vlastní hudební ambice, přihrál mu osud do cesty Erica Woolfsona, zkušeného klavíristu, skladatele, textaře, příležitostného vokalistu a manaže

Jste na prahu světového úspěchu, dveře dokořán, jen vejít. Váš frontman na sebe strhává obrovskou pozornost, takovou, až je považován za sólistu a kapela za jeho doprovod. A najednou vám středobod vašeho mediálního obrazu oznámí, že končí. Jakoby Monu Lisu někdo připravil o úsměv a ještě se k ní hnal punker s žiletkou v ruce…   Peter Gabriel oznámil spoluhráčům svůj definitivní odchod v průběhu turné k The Lamb Lies Down On Broadway . Genesis zprávu o Gabrielově odchodu úspěšně tajili až do 16. srpna 1975, kdy titulní strana Melody Makeru křičela: Gabriel Out Of Genesis? Po sedmi letech tvrdé práce, na samém prahu celosvětového úspěchu, tak stáli Genesis zpět na startu. Odchodem Petera Gabriela přišli o jeho příběhy, nezaměnitelnou image pódiového šamana, působivý hlas vypravěče, přítele. Současně však před zbývající čtveřicí stála lákavá výzva definitivně zlomit stigma Gabrielovy doprovodné skupiny. Ale jak? „Tehdy nás Peter nemile překvapil, dnes jej chápu, vždy byl odvážnější a o

V Československu kvetla Uriášům pšenka hodně vysoko. Na rozdíl od Anglánů a Amíků jsme je v letech 1970–1973 řadili na roveň Led Zeppelin, Black Sabbath, Deep Purple. Pak se ale kult začal kymácet v základech. Alba vyměkla a zpopovatěla, namísto masivního hardrocku jedničky a trojky či bezmála artrocku dvojky a čtyřky (což neberte doslova J ), skoropop Wonderworld a High & Mighty , potažmo rockový tea Return To Fantasy . A pak několik ran do vazu, úraz, odchod a smrt Thaina, vyhazov Byrona. Co, proč a jak jsme se dovídali u nás za oponou opožděně a útržkovitě, detaily však často neznali ani venku. – Vraťme se na úvod do „vynechaných“ uriášovských let 1974-1975. Ještě před vydáním sedmého studiového alba Wonderworld (červen 1974), posledního zlaté uriášovské sestavy Box-Byron-Hensley-Kerslake-Thain, vyrážejí Uriah Heep v květnu na promo turné.   Zahajují patnáctého v Helsinkách, v červnu se přesunují na evropský kontinent, odskočí si do Anglie, od července obrážejí desítky štací

Rising je jedním z největších monolitů hard&heavy scény. Vztyčil se na obzoru uprostřed punkového běsnění jako společný maják starého hardrocku i nového heavy metalu.   Z dovolené v šestasedmdesátém jsem do kasína přivezl mimo klobás a kocoviny i pásek s čerstvou dvojkou Blackmoreovy Duhy. Hned druhý den večer se v „mém“ kinosále pořádala pro zvané spolubojovníky párty. Volume doprava, uragán decibelů, speed-spaad tempo, červené bopo světlo, my na pódiu před plátnem, namísto řepy vlající ručníky a pevné zavařovačky, tepláky rozpárané do zvonu, košťata, minimax, kýble, k tomu vrcholová zalamovaná gymnastika. Grandiózní finále, do extáze opakovaná houpavá figura Stargazer a nekonečný úprk A Light In The Black , stav blaženého šílenství. Poslední Ritchieho riff a Cozyho buch, sesun na prkna, chrochtot vespolek. Budiž světlo. Stál u vchodu jako přízrak. Major Franc, kovaný dělnický kádr co pamatoval druhou světovou, vítězný únor, Gottwalda, Zápotockého a jinou rudou sběř, a teď jen ne