GENESIS 1976: NOVÝM SMĚREM Z VÍRU VICHŘICE

Jste na prahu světového úspěchu, dveře dokořán, jen vejít. Váš frontman na sebe strhává obrovskou pozornost, takovou, až je považován za sólistu a kapela za jeho doprovod. A najednou vám středobod vašeho mediálního obrazu oznámí, že končí. Jakoby Monu Lisu někdo připravil o úsměv a ještě se k ní hnal punker s žiletkou v ruce…

 

Peter Gabriel oznámil spoluhráčům svůj definitivní odchod v průběhu turné k The Lamb Lies Down On Broadway. Genesis zprávu o Gabrielově odchodu úspěšně tajili až do 16. srpna 1975, kdy titulní strana Melody Makeru křičela: Gabriel Out Of Genesis?

Po sedmi letech tvrdé práce, na samém prahu celosvětového úspěchu, tak stáli Genesis zpět na startu. Odchodem Petera Gabriela přišli o jeho příběhy, nezaměnitelnou image pódiového šamana, působivý hlas vypravěče, přítele. Současně však před zbývající čtveřicí stála lákavá výzva definitivně zlomit stigma Gabrielovy doprovodné skupiny. Ale jak?

„Tehdy nás Peter nemile překvapil, dnes jej chápu, vždy byl odvážnější a o krok před námi,“ vzpomíná Mike Rutherford. „Opanoval nás strach, co bude dál,“ přiznává Tony Banks.

Sám Peter Gabriel jako jediný, neměl o budoucnost Genesis obavy: „Měl jsem mnohem větší důvěru v jejich schopnost překonat můj odchod, než oni sami.“

Jak známo, práce léčí. Zatímco Steve Hackett se již plně věnoval dokončení svého sólového debutu, Voyage Of The Acolyte, trojice Banks-Collins-Rutherford začala komponovat a zkoušet nový materiál. Když se k nim Steve znovu připojil, měli už téměř hotové Dance On A Volcano a Squonk.

INSTRUMENTÁLNÍ COMBO?

„Stále jsme psali písně,“ říká Mike Rutherford, „Brzy jsme si však uvědomili, že bez zpěvu budou trochu nudné.“ „Ano, nějaký čas to vypadalo, že budeme pokračovat coby instrumentální kvarteto,“ stvrzuje Phil Collins. Genesis se začali rozhlížet po novém zpěvákovi. 

Jakmile vešlo ve známost, že nenápadný anonymní inzerát v Melody Makeru: hledá se zpěvák pro skupinu ve stylu Genesis, je de facto konkursem na post frontmana přímo u nich, zavalil kancelář Charisma Records příval kazet s nahrávkami uchazečů. „Mezi nimi se objevila i velmi známá jména,“ tvrdí bez dalšího upřesnění Tony Banks. Údajně měl být mezi zájemci i Mick Rogers z Mannova Earth Bandu, což trochu nekoresponduje s faktem, že byl vždy především kytaristou a až v druhém sledu zpěvákem. Dalším jménem, poletujícím netem je Jahn Teigen z norských Popol Ace.

Prokazatelně se do užšího výběru dostal jistý Mick Strickland, dokonce s kapelou pořídil několik zkušebních záznamů, nicméně jeho výrazný bluesový projev nesouzněl s artovými ozdobami a kudrlinkami repertoáru Genesis. "Naprosto špatné," říká Rutherford, „Se Squonk se chudák potýkal, jak mu jen hlas dovoloval, všem bylo ale jasné, že tohle nebude ono.“

 

Je ironií, že všem finalistům předzpívával skladby Phil Collins, jehož sólový zpěv pozorní fanoučci zaregistrovali již na albech Nursery Cryme (For Absent Friends), Selling England By The Pound (More Fool Me) i v několika pasážích Jehněte.

Bill Bruford, vzpomíná, jak si Collins v Brand X stěžoval na probíhající konkurs: „Jsou všichni nanic, zazpíval bych to líp,“ a jak jej ponoukal, aby se tedy mikrofonu chopil. Philova tehdejší manželka Andrea, jež jeho zpěv znala velmi dobře, navrhovala totéž.

Tony Banks si vzpomíná na zlomový okamžik, kdy Phil Collins nazpíval Squonk hned po Stricklandovi: „Fungovalo to.“ „Ze začátku byli všichni z kapely sice ještě trochu skeptičtí, pak jsme ale začali nahrávat jednu písničku za druhou,“ vybavuje si Collins. Tony Stratton-Smith z Charisma Records o Collinsově zpěvu dokonce prohlásil: „Zní více jako Peter Gabriel než Peter Gabriel sám!“ A když v nedávno vysílaném televizním dokumentu dává Gabriel k dobru, jak mu řada lidí dodnes gratuluje k A Trick Of The Tail, Hackett suše poznamená: „Jedna z tvých nejsvětlejších chvilek.“ A pak je nemilujte.

A TRICK OF THE TAIL

Práce na A Trick Of The Tail začaly v studiích Trident a producentem Davidem Hentschelem po boku v říjnu 1975.  Zatímco Jehně se rodilo zdlouhavě a těžce, práce na novince odsýpala, natvrdo řečeno, bez Gabriela šlo veškeré domlouvání i realizace snadněji.

Eruptivní Dance On A Volcano se převaluje a probublává jak žhavá láva v kráteru sopky. Genesis obklopeni ohnivým oblakem svých nástrojů tančí v sedmidobém rytmu, prozrazujícím Collinsovu vášeň pro jazzrockové Weather Report.

Snově nádhernou Entangled s freudovským podtextem napsal Steve Hackett, jak připomíná Tony Banks, jenž pro změnu umocnil závěrečnou část skladby mellotronovými chóry a vábivými syntezátory, omamnými jak hlasy bájných antických sirén.

U výrazné Squonk Banks přiznal inspiraci beatlesovskou Getting Better a Collins obřím soundem Bonhamových bicích v Kashmir. A poprvé naplno ukázal, že svým hlasem obsáhne i ty nejnáročnější kusy. Bájného squonka s vakem plným slz objevili Genesis ve staré knize Williama Thomase Coxe: Strašlivé stvoření z hlubin lesů.

Jiné texty navozovaly až pohádkové disneyovské obrazy, příkladně Banksova vícedílná Mad Man Moon s gabrielovským úvodem/závěrem a košatou mezihrou.

Na Gabrielovu éru odkazovala též Robbery, Assault And Battery, v níž se Collins málem znovu ocitnul ve své dávné divadelní roli Artfula Dodgera, vůdce dětského gangu kapsářů v románovém Oliveru Twistovi. Jeho tepavě pulzující bicí v závěru skladby pak doslova předznamenávají budoucí sound kapely.

Balada Ripples  je písní o stáří a odcházející kráse, předjímá nekomplikované milostné písně Genesis napsané v 80. a 90. letech. Její ozdobou je Hackettovo houslově znějící kytarové sólo, zaznamenané pro dosažení efektu částečně pozpátku, i souznění strun a kláves v závěru.

Další epickou písní, o bestii jež mohla mluvit, je titulní skladba. „Napsal jsem ji už dříve,“ zmiňuje Banks, „teprve s Peterovým odchodem se mi zalíbila myšlenka vyzkoušet něčeho lehčího a zároveň podivnějšího.“

Závěrečná Los Endos začíná tam, kde skončila Dance On A Volcano, a končí mnohovýznamnou citací Supper’s Ready z alba Foxtrot. „Inspiroval mě Santana, chtěl jsem za použití exotických bicích nástrojů dosáhnout stejné energie,“ připouští Phil. Jakoby Phil nestačil sesednout z bubenické stoličky v Brand X.

–

V listopadu měli hotovo „Věděli jsme, že se nám povedlo dobré album,“ řekl nedávno Rutherford pro magazin Prog, „Připadalo nám jako nová kapitola.“

S novými „jinými“ Genesis korespondoval i přebal, imitující svou barvou starý zažloutlý pergamen, s „viktoriánskými“ kresbami Colina Elgieho, v nichž mimo jiné rozpoznáte soudce, zločince i squonka.

„Museli jsme dokázat, že dokážeme tvořit i bez Petera," poznamenal Banks v dobovém rozhovoru pro Melody Maker, a dodal odvážně: „Myslíme si, že je to nejlepší album, co jsme kdy udělali.“

A Trick Of The Tail dosáhlo #3 v britském albovém žebříčku, Amerika ještě vyčkávala (#31). Dodnes jej za své bere i většina zarputilých gabrielovců.

TURNÉ

Genesis však čelili ještě jedné velké výzvě: jak předvést album i starší repertoár naživo. Vyhlídky nebyly kdovíjaké, na koncertech Genesis kraloval svými převleky i šoumenstvím Gabriel.

Genesis natočili k A Trick Of The Tail videoklip, kterým zcela jasně a zřetelně dali najevo, že nic nebude jako předtím. Kapela pohupující se u starého klavíru, civilní Collins se šálou kolem krku a oranžovou hučkou na hlavě, decentní zpracování, drobné roztomilé fórky. „O kostýmech jsme ani neuvažovali,“ zdůrazňuje Rutherford.

Jak se ale vypořádat s bicími, když Collins bude zpívat nelehké party. Řešení mělo podobu dvou obřích sestav bicích na pódiu a Billem Brufordem za jednou z nich: „Nikdy jsem Genesis neviděl, ani neslyšel jejich alba. Ale respektoval jsem Phila a věděl, že mě nezatáhne do nějakého hudebního odpadu.“ Nový typ koncertní velkoleposti přinesl kapele obří světelný park.

Phil Collins dnes připouští, že: „Den, kdy jsem začal zpívat s Genesis, změnil můj život.“ Jeho premiéra v roli frontmana se odehrála 27. března 1976 v Kitchener Auditoriu v kanadském Ontariu. Ruce se mu třásly, neustále nahlížel do taháku s poznámkami, co má říkat divákům. Bez rekvizit a kostýmů se Collins musel spolehnout na své přirozené komediantství i až šokující schopnost dokonale zazpívat Gabrielův repertoár.

„Lidé se nechtěli vzdát Genesis,“ řekl Collins. „Chtěli, abychom zůstali spolu, a tak mě v nové roli podpořili.“

V červnu '76 se Peter Gabriel vloudil mezi diváky v Hammersmith Odeon, aby shlédl svou bývalou kapelu. „Velmi podivná zkušenost, měl jsem smíšené emoce,“ připustil.

Po úspěchu za oceánem zabodovala čtveřice i v Anglii, hudební tisk (na čas) obrátil a zahrnul Genesis superlativy.

S VĚTREM O ZÁVOD

V ovzduší vzedmuté euforie a po měsíčním období zkoušek a vybírání skladeb zahájili Genesis na podzim roku 1976 v holandském Religh studiu nahrávání dalšího kusu, Wind And Wuthering. Z jednotlivými členy kapely narychlo dodaného letního materiálu nakonec nejvíce uspěly kompozice Tonyho Bankse, což trochu nelibě nesl Steve Hackett, jenž sám přišel se spoustou fragmentů i hotovými skladbami. Do rakve kvarteta zaražen první z hřebíků.

„Tony se stal podle mého názoru hlavním autorem. Kapela nicméně nadále pracovala velmi demokratickým způsobem, každý mohl do písní vstoupit svými nápady,“ poznamenává staronový producent David Hentschell.

Studio Religh se nacházelo vzdáleno od lákadel civilizace, zároveň však ve své době bylo jedním z nejmodernějších na světě. „Zapadákov uprostřed holandské přírody, kde se snadno dostanete do stavu, kdy se nesoustředíte na nic jiného než na hudbu,“ pochvaluje si Rutherford. „Pořád spolu,“ doplňuje Collins.

„Studio 1 stálo nedaleko vepřína, takže šlo skutečně o velmi domácké a voňavé prostředí. Se světem nás po celé dva týdny spojovali pouze řidiči, co nám vozili jídlo a další věci. Naprosto odříznutí, což nám umožnilo soustředit se. Většinu skladeb jsme nahráli hned napotřetí, napočtvrté, práce odsýpala,“ doplňuje Hentchell, a pokračuje: „To, že jsme spolu pracovali už dříve, usnadnilo i technické věci, věděl jsem, že basy potřebují trochu ,ponk’ a že Philovu hlasu pomůže krátké digitální zpoždění, specifický reverb.“

–

Ze skotských dějin těžící Elevent Earl Of Mar přivádí na scénu klávesy Tonyho Bankse. „Napsal jsem ony podivné akordy a myslel si, že budou skvělé právě na úvod. Nastavily atmosféru celé skladby, Steve měl hotový chorus a akordový motiv pro střední lyrickou část, Mike přidal texty,“ vybavuje si Banks. „Skladba měla ohromnou energii. Skvěle zabírala na koncertech, často je otevírala. Navštívil jsem nedávno Edinburg a naplno si uvědomil, kolik krveprolití je v naší historii,“ přidává Rutherford.

One For The Vine napsal Banks sám, jde o postaru pojatou skladbu, vyvolávající vzpomínky na gabrielovské období. „Vždy jsem rád psal hudbu, která se odvíjí trochu nevyzpytatelně, jinak než předjímáte. Jde o náhlé změny a postupy, jaké nenajdete v běžné popové produkci, a současně znějí příjemně. Jsem velkým fanouškem Briana Wilsona, protože on naprosto přirozeně a možná i nevědomky používal zvláštní harmonie,“ popisuje Banks, jenž na ploše deseti minut vystavěl epický hymnus o podobenství příběhu Ježíše a obyčejného člověka, postaveného do role vůdce.

Naproti tomu lehce podbízivá Your Own Special Way prostřednictvím rozhlasových playlistů přímo cílila na americké posluchače. Byť zasněná skladba neuspěla, zahájila desetileté žebříčkové zámořské období Genesis, završené Invisible Touch. Autor Rutherford: „Je napsána v legračním otevřeném ladění, ani nevím, jak jsem se k němu dostal.“ „Není to zrovna má oblíbená skladba, text je v pořádku, ale myslím si, že jsme napsali lepší milostné písně,“ podotýká Banks.

Po komerci trochu jazzfusion. Traduje se, že právě Wot Gorilla? vyhnala Hacketta z Genesis, už jen proto, že zabrala místo pro Please Don’t Touch, jež nakonec skončila na Hackettově stejnojmenném druhém albu. „Velmi podřadná skladba,“ poznamenal ke Gorile Steve v osmdesátém čtvrtém. O třicet let později stále poněkud dotčeně upřesňuje: „Gorilla byla dobrá rytmicky, harmonicky ale nerozvinutá. Moje Please Don’t Touch má jak rytmus, tak rozvitou harmonii, je mnohem více vzrušující.“ Phil Collins naproti tomu ve své autobiografii zmiňuje, že spolu s Banksem zkoušeli něco ve stylu Weather Report, a že Steve v téže době pociťoval újmu, protože coby ne moc využívaný autor vydělával méně než ostatní: „Zajímal se v té době především o to, kolik svého materiálu protlačí na album.“

Druhou stranu otevírá „melodrama“ honu kočky s myší, All In A Mouse’s Night. „Není z mých nejpovedenějších skladeb,“ přiznává Banks, „Riffy dobré, ale text trochu sebestředný.“

Blood On The Rooftops napsali společně Hackett s Collinsem. Tematicky se snaží napodobit dřívější sociálně kritické výpady Gabriela, hudebně pak spojuje rytmickou Philovu nápaditost s lyrickým cítěním Steva. „Phil začínal zvládat melodie,“ chválí kolegu Rutherford. „Snažil jsem se pomocí mellotronu vytvořit dojem celého orchestru, zábavné,“ přidává k dobru Banks.

„Vždycky jsem miloval Unquiet Slumbers …, obzvláště vynikala naživo,“ poznamenává Rutherford. „Říkal jsem si, jak budou obě nesourodé části vypadat pospolu, jemná a útočná,“ navozuje téma Banks. „Šlo o velmi dobré spojení rychlého s pomalým,“ uzavírá Hackett.

Crescendo In That Quiet Earth navazuje na závěrečný hymnus Afterglow. „Jednoduchý, ale stále prog rock,“ poznamenává autor kusu Banks. Emotivně velmi působivé Collinsovy závěrečné vokály inspirovala I’m Not In Love od 10cc.

PROKLETÍ SE NEKONÁ, JEN KONČÍ JEDNA ÉRA

Dva týdny poté, co na scénu vtrhli Sex Pistols, Genesis vydávají 16. prosince 1976 Wind And Wuthering, pro mnohé poslední klasické album Genesis. Vzrušující i melancholické.

Dotklo se Wind And Wuthering „prokletí“ druhého alba? „Trick Of The Tail bylo pro nás zásadně důležité. Poprvé tvořit bez Petera, velká motivující výzva. Vypnout se k podobnému výkonu napodruhé je vždy těžší,“ naznačuje vnitřní dilema Rutherford. Tony Banks má pro změnu za to, že kapela muzicírovala ve vrcholné formě a Steve Hackett se zapojil jako nikdy předtím. Ten však situaci vnímal úplně jinak. „Byl opravdu frustrován z toho, kolik jeho věcí se na Wind & Wuthering nedostalo,“ připomíná Hentschel. Ano, vedle Please Don’t Touch kupříkladu Hopping Love Will Last, plus několik dalších dílčích nápadů.

Sounds a Melody Maker album chválili, Barbara Charone píše o zbytečnosti Yes a Pink Floyd v sousedství Genesis, Chris Welch pak o oprávněné rockové hrdosti. „Od NME a dalších, kteří naší a podobné hudbě nepřáli, jsme ale dostali po palici,“ směje se dnes Banks, „Móda se změnila, ale nám se podařilo pokračovat. Album považuju za nekompromisní a výborné.“

Nástup punku zkrátka neměl na vývoj Genesis žádný vliv. „Jako když zatřesete jabloní, přezrálí padli, kvalitní zůstali,“ připodobňuje Rutherford.

A co na Wind And Wuthering říkají protagonisté po letech?

„Tonyho a Steveho album,“ směje se potměšile Rutherford. „Jedno z nejoblíbenějších alb mé ženy, první, které od Genesis slyšela. Bylo jí patnáct,“ naznačuje mezi řádky Steve. „Myslím, že pro mnoho fanoušků Genesis je Wind And Wuthering jedním z oblíbených alb. Je výsostně muzikální, vyžaduje však pozorný poslech,“ přidává Hentschel. „Po hudební stránce naše nejambicióznější album. Spousta nových nápadů, žádné opakování, a mimo Your Own Special Way a Afterglow nic konvenčního,“ pochvaluje si Banks.

Zároveň ale většina z nás vnímá, že albem Wind And Wuthering se Genesis navždy rozloučili s érou progresivního rocku a už jen ve třech se vydali vstříc novým výzvám.

Jaromír Merhaut pro Rock History 1976