1968 11: BÍLÝ I ČERNÝ LISTOPAD

Listopad bývá barevný. V šedesátém osmém byl ovšem na první pohled docela černobílý. Bílé dvojalbum BEATLES a nad námi černý mrak začínající normalizace.„White Double“ ale naštěstí ukrývalo celou myslitelnou paletu nálad a zvuků pro potěchu ucha i mysli. A nebylo v listopadu samo, vyšlo hned několik zajímavých pamětihodných elpé. Jo, málem bych zapomněl na to nejdůležitější: od října 68 jsme už nemuseli v sobotu do školy!

 

OKUPAČNÍ KALENDÁŘ           

K politickému marasmu po invazi už jen krátce. Moskevská Lež zveřejnila počátkem listopadu článek, napadající zbytky svobomyslných komunistů, prý pro své zločinné cíle změnili taktiku a škodí zevnitř. Kuš! Tuzemští pohůnci Kremlu, soustředění v Úřadu pro tisk a informace, nelenili a záhy udělili takzvanou důtku časopisu Reportér. Prý za karikaturu obálce. Ani ne po týdnu bylo vydávání Reportéra zastaveno. A další periodika byla na řadě, viz zpráva ČTK z dvanáctého: „Z rozhodnutí předsednictva ÚV KSČ s okamžitou platností bylo dočasně zastaveno vydávání týdeníku Politika s tím, že rozbor tohoto časopisu bude proveden dodatečně, spolu s ostatním stranickým tiskem. Politika je po Reportéru již druhým časopisem, který byl v těchto dnech zastaven.“ Mnozí spoluobčané se ještě nenechali obalamutit ani umlčet, a hlasitě protestovali. Po měsíci se oba tituly vrátily na pulty trafik. Bohužel, jen načas. Vasil Biľak kritizoval na plénu ústředního výboru KSČ média za psychózu zastrašování a Miloš Jakeš anarchismus a živelnost ve straně. Alexandr Dubček sice slovně nepřipouštěl návrat před leden 1968, ale kritizoval média za protisocialistické články; zavedení cenzury zdůvodňoval tím, že nebyly vytvořeny právní a politické záruky, které by vyloučily jevy odporující polednové politice. Brzy se náš Saša začal ohýbat. Páteř si nechal definitivně zlomit o necelý rok později podpisem pendrekového zákona. To ale přebíháme. Dál vycházely okupační Zprávy, vysílala okupační Vltava a tiskla se okupační Bílá kniha, čti Rudá stoka. A bude hůř.

 

PAULOVA METLA

V listopadu existovala ale i jiná Bílá. Barevná jak svět hudby sám, „Bílé dvojalbum“ BEATLES, i když i ono nás vylekalo pojmenováním úvodní svižné pecky v duchu BEACH BOYS: „Back In The USSR“. Nepovedený vtip, slovní hříčka, nijak nesouvisející s tehdejší politikou Sojuzu. To jen McCartney víceetapově parafrázoval název kampaně, apelující na ostrovní spotřebitele aby kupovali domácí výrobky: „I’m Backing The Britain“. „Back In The USA“ bylo už léta obsazeno, UK by se asi nerýmovalo, a tak tam při nahrávání 22. a 23. srpna vrznul USSR. Dnes se tomu nápadu smějeme, tehdy se nad tím ale docela dumalo.

Tak jako dodnes nad „Helter Skelter“. Byla to opravdu první jasná metalová skladba? A opravdu ji, spolu s několika dalšími skladbami „Bílého dvojalba“, měl šílený Charles Manson za kódované proroctví o nastávající apokalypse? A že když se nic nedělo, a jeho pověst věštce a vůdce byla ohrožena, vyslal právě proto své pomatené ovečky vraždit tak, aby to vypadalo na akci Černých panterů?!

Metal náš vezdejší by mohlo klidně zaznít na úvod uřvané a rachotící „Helter Skelter“, Jakkoliv lze kořeny metalu vysledovat hloupěji a navíc se tak tvrdé rockové muzice tehdy neříkalo – viz naše loňské sparkovské povídání o jeho vzniku, včleněné do čtvrté části Historické studny o roku 1967 – tak široké masy poprvé uslyšely kovovou metlu, když se na ně vyřítila z drážek třetí strany „White Double“. A nejenom s „Helter Skelter“. Úvodní rokenrolová řachanda „Birthday“ nemá daleko k hard rocku a Lennonovo „Yer Blues“, napsané jako satira na všude okolo vzývané modrooké blues, je docela blízko raným zeppelinovským metalicky vytvrzeným úpravám bluesových standardů.

K napsání a vykřičení „Helter Skelter“ vyprovokoval Paula McCertneyho rok starý rozhovor magazínu Guitar Player s Petem Townshendem z THE WHO, kde označil zrovinka natáčený singl „I Can See For Miles“ za nejhlasitější písničku co kdy byla nahrána. McCartney chtěl aby „Helter Skelter“ měla všechna taková a podobná nejsilnější nej: dusavými bubny počínaje, zkreslenou kytarou a řevem konče. . „Mám rád hluk,“ poznamenal v dobovém rozhovoru pro Laxík, když komentoval jednotlivé písně dvojalba.

Název měl být symbolickým výrazem pro divokou jízdu shora dolů, Mc Cartney použil přirovnání k vzestupu a pádu Římské říše, prozaičtější vysvětlení je ale zažitý britský název pro spirálovitou pouťovou dráhu, omotanou kolem věže. Perfektně trefil podstatu „Helter Skelter“ Alan Aldridge v ilustraci pro Beatles v písních a obrazech. Každá chlapská jízda dolů končí právě tam.

Zajimavé je různorodé hodnocení nejtvrdší skladby liverpoolské čtveřice. Publicista Ian McDonald se netají skepsí, heavy pokusy BEATLES u něj „bez výjimky vzbuzují rozpaky“, píše o převzatém buldozerovém stylu, opilém zmatku, hlasově neduživém Paulovi, atakdále. A přitom stačilo napsat, že nemá heavy metal rád jako takový, což se dá snadno vyčíst mezi řádky. Na druhou stranu, jiní označovali „Helter Skelter“ za fascinující anebo za jednu z nejsilnějších skladeb BEATLES. Magazin Q ji v roce 2005 zařadil na # 5 v žebříčku stovky největších kytarovek všech dob (vyhrál Jimi s „Purple Haze“, „Smoke“ bylo až dvanácté). Tak si vyberte.

Existuje bezmála půlhodinová verze „Helter Skelter“. Tu bych si moc přál slyšet a mít po ruce, když jsem na poslech BEATLES lákal vrstevníky uznávající jenom DEEP PURPLE a BLACK SABBATH. Při klasické verzi „Helter Skelter“ uznale pokyvovali hlavou, u té full verze bych je zlomil definitivně. MožnáJ

 

JOHNOVA REVOLUCE

Z vícera pohledů jsou zajímavé tři Lennonovy „Revoluce“. Pomalá bluesová „Revolution 1“, avantgardní „Revolution 9“, obě z „White Double“, i singlový zrychlený „remake“ jedničky.

John Lennon byl typický salonní levičák, co po plamenných projevech odjížděl ve svém bílém Rolls Royce zklidnit hormony na své luxusní běloskvoucí sídlo s jezírkem. Ve své naivitě a nezkušenosti s realitou postupně adoroval kdejakou levičáckou úchylku.

Je proto potřeba vnímat „Revoluce“ v dobovém kontextu, kdy západní Evropou lomcovaly studentské bouře, za Atlantikem vrcholil boj nejen o Bílý dům ale i duše Američanů všech barev. Během pár měsíců se ideály květiny a míru udusily v anarchii a dýmu pouličních střetů. Lennon navíc sám procházel bouřlivým obdobím, jeho vztah s Yoko Ono nabral obrátek, zbavil se LSD, avšak ujížděl na heroinu plus hašiši. Kličkoval v politických názorech, chtěl si zachovat tvář kritika establishmentu a současně se neúčastnit eskalace. Jeho „Revoluci“ zpoza rohu se pošklebovali jeho dlouholetí konzervativní kritici i donedávna spojenci z nové levice. „Ustrašený pláč malého buržoustka,“ vysmívali se b-straně singlu „Hey Jude“ i jeho přání zůstat mimo konflikt. Izolovaný a zmatený Lennon tlak ze všech stran nakonec nevydržel, a poté co v osmašedesátém zasadil žaludy míru, se za dva roky stal načas maoistou! Jen pro pořádek, Maova komunistická Čína zahubila více lidí než jakákoliv jiná světová diktatura, Hitlera, Stalina ani Pol-Pota nevyjímaje! Pacifista, maoista. Popletený Lennon.

„Revolution 1“ byla první nahranou skladbou z dvojalba. Ze závěrečné chaotické pasáže se postupně zrodila samostatná úletovka „Revolution 9“. V podstatě happening bez hlubšího obsahu, jakkoliv někteří badatelé v těch osmi minutách kočičkopejskovského snažení „nacházejí“ vliv Zappy či hudební avantgardu. „Myslel jsem si, že kreslím zvukem obraz revoluce – ale udělal jsem chybu. Byla to kontrarevoluce.,“ kličkoval Lennon maoista v jedenasedmdesátém. „Revolution 9“ je prostě jedna velká bublina, která splaskne při prvním poslechu. Ale nepřeskakuju ji. Ani nevím proč… Že by?

„Bílé dvojalbum“ bylo po dlouhé době výtryskem čisté činorodosti čtveřice. BEATLES byli po návratu z Indie, kde si nelízli, jen občas zahulili, doslova napěchováni nápady. Po dlouhé době vůbec neřešili další progresi své tvorby, prostě se jim zachtělo spontánně psát a nahrávat jako kdysi. Což se povedlo. Ve čtvrtek 30. května za jediný den v bungalovu George Harrisona nahráli na jeho čtyřstopý Ampex třiadvacet demáčů, a tím položili základ „White Double“. Neuvěřitelné!

–

Jiřímu Černému evokovalo Bílé dvojalbum procházku historií pop music: „Chcete surf jako od Beach Boys? Prosím: Back in the USSR, opěvované dívky jsou z Ukrajiny. Chcete reggae? Ob-la-di ob-la-da. (Okamžitě vyšlo v Anglii na singlech pěti interpretů. Ani deska s Petrem Spáleným nebyla špatná.) Je libo křížovku z textů Beatles? Glass onion. Písničku pro děti? Bungalow Bill. Trochu Dylana? Happiness is a warm gun. Či spíš Toma Paxtona? Blackbird. Satiru o prasátkách v bílých košilkách? Piggies. (Může to být o nás, usoudili novináři po slovech "vždycky si hrají ve špíně".) Country? Rocky Racoon. Country blues? Don't pass me by. Křičené blues? Why don't we do it on the road. Rockový elektrický odvaz a la Electric Flag? Yer blues. A la Who? Helter skelter. Filmovou melodii se smyčci? Goodnight. Menší bláznivinu? Revolution no 1. Totální bláznivinu? Revolution no 9.,“ napsal bard československé hudební publicistiky v devátém pokračování své památné celoroční série „Beatles a jejich desky“ v Melodii 1979.

ZVUČNÁ MELANIE

V listopadu 1968 vydala své první album „Born To Be“ také americká písničkářka s ukrajinsko-italskými předky, Melanie Safko, která se po vystoupení na Woodstocku 1969 stala na několik let světovým fenoménem a vzorem pro mnohé následnice, za naše jmenujme Zdenu Lorencovou. Její chytlavé skladby zpívali v Českoslovenku ale též Marsyas, Helena Vondráčková, Valerie Čižmárová. V světě pak mimo jiné i rockerské kapely, namátkově MOTT THE HOOPLE a nedávno GRETA VAN FLEET, jazzmani formátu Ray Charlese, spousta pop-princezen a nedávno taky jeden youtubovej hip-hoper, co navzorkoval „Do You Believe?“ do svého remixu „Back In The Game“ od WU-TANG CLAN a počtem shlédnutí dvacet pět milionů docela zabodoval v novém světě.

Pronikavě znělý hlas Melanie vydá za celou kapelu, proto si většinou vystačila jen se svou oprýskanou akustickou kytarou. Sem tam zazněla v dáli flétna, výjimečně jiné nástroje.

 

BÁSNIVÍ KINKS

Šesté album KINKS, „Village Green Conservation Society“ je dnes též oslavovanou součástí rockové historie, dostalo se například do Rolling Stone pětistovky nejlepších alb všech dob (# 255, abychom nezapomněli, „White Double“  je na # 10). Magazím Ultimate Classic Rock je zařadil na sedmou příčku nej desek roku 1968 a Pete Townshend z THE WHO k němu později řekl „Pro mě je ,Village Green Conservation Society’ Rayovým mistrovským dílem. Je to jeho „Seržant“, definitivně se na něm stal opravdovým popovým básníkem." Koncepční dílo o mravech viktoriánské éry, plné jemných pastorálních písní spíše osloví knihovníky než kováře, proč by si ale nemohl valcíř přečíst Vergilia v originále, pardon, poslechnout něco niternějšího z rockové klasiky, že?

 

MNOHOMLUVNĚ MLČICÍ VAN MORRISON

„Astral Weeks“ je dalším až časem oceněným kusem. Číslo 2 (!) v anketě o nejlepší album historie magazinu Mojo, devatenáctka v již zmíněné RS pětistovce, devítka ve společném průzkumu několika televizních a rozhlasových stanic.

Třiadvacetiletý Van Morrison zkrátka předběhnul dobu. Měl za sebou pár let v rhythm’n’bluesových THEM i debutovou sólovku „Blowin Your Mind“. Ve studiu proběhlo vše poněkud zvláštně, Van Morrison začal s akustickou kytarou v ruce zpívat před producentem Merensteinem shromážděnými muzikanty, vesměs jazzmany světové extratřídy, své písně. Přítomní brzy pochopili, že nepůjde o žádný z jejich pohledu randál. Pokud z nich byl Van Morrison nervózní, nedal nic najevo, pamětníci vzpomínají, že byl nekomunikativní. „Nepromluvil jsem s ním ani slovo, stačilo nám jednou poslechnout a pak se přidat,“ vybavuje si například baskytarista Richard Davis. Jako vidno, i beze slov může vzniknout naprosto mimořádné, kolektivní a současně niterně osobní hudební dílo. Postačí maličkost, jeden génius a několik dokonalých profesionálů pohromadě. A nejspíš ale i mimořádná konstelace hvězd.

–

Nebojte se barev, jemných tónů, ani žánrových přesahů. A kdyby něco, zklidněte se při „Helter Skelter“.

Jaromír Merhaut (Publikováno v magazínu Spark 11/2018)