1971 07: LETNÍ HARDROCKOVÁ VÝHEŇ (BLACK SABBATH: Master Of Reality)

Progresivní přístup k tvorbě byl v jedenasedmdesátém vlastní každé kapele, tvrďáky nevyjímaje. Ovšem i experimentování má svá pravidla, nemá-li sklouznout k samoúčelnosti. U nastupující generace hardrockových velikánů byli nejodvážnější LED ZEPPELIN, jejichž bezmála folková trojka zaskočila fanoušky i konkurenty. URIAH HEEP na své pouti za svatým grálem pro změnu vyzkoušeli spojení s orchestrem. A co zbývající dvojice z velké hardrockové čtyřky, BLACK SABBATH a DEEP PURPLE? O nich si přečtete právě teď v prvním letním čísle Sparku.

–

Obrovský domácí podzimní úspěch LP i SP „Paranoid“ (# 1/4 v UK TOP) zúročují BLACK SABBATH odjezdem na první americké turné, kde mimo předskakují MOUNTAIN a FACES. Na úvodních štacích ještě narážejí na překvapené publikum, divící se mimo jiné, že kapela není černošská, zakrátko ale už před svými fans dávají leckde na frak hlavním hvězdám programu. Od listopadu sedmdesátého do dubna následujícího roku stihnou BS ve zběsilém tempu projet kontinentální i ostrovní Evropu, navštívit protinožce a znovu Ameriku a Evropu. Téměř dvě stovky bezmála každodenních vystoupení.

ZPOVĚDNÍ DUŠENÍ

Dobový tisk sledoval BLACK SABBATH pozorněji než kdy dříve. A nic jim nedaroval.

„Když skupina začíná, lidé z médií mají tendenci pomáhat, jakmile ale dosáhnete určité úrovně, začnou do vás bušit,“ odpovídá v lednovém čísle New Musical Expressu Ozzy Osbourne na otázku, proč si myslí, že jeho kapela je v současnosti nejoblíbenějším cílem hudebního tisku. „Předtím takhle ponižovali LED ZEPPELIN. A teď nás. Nejvíc mě štve, když kritika nemá žádný racionální základ, když není konkrétní ani konstruktivní. Co ale můžete, jen se zasmát a vydržet. Ale fakt nechápu, proč do nás pořád buší.“

Ozzy ťal do živého, opravdu někdy zůstává nad tehdejší záští části publicistů rozum stát.

Kritika však může mít i pozitivní účinek, jak při tomtéž povídání naznačuje kytarista Tony Iommi v souvislosti s rozhodnutím nevydávat SP: „Zkrátka, nesnášíme singly. K vydání ,Paranoid’ se rozhodla firma, ne my. Jsme kapela, co přemýšlí ve formátu LP, chceme, aby lidé kupovali naše elpíčka, a ne abychom byli někde v jukeboxu. Hlavně potřebujeme hrát svou vlastní muziku, což nás baví nejvíc.“

Ozzy dodává, že vnější tlak je sblížil lidsky. „Nejsme kapela, která se po koncertu rozdělí do partiček. My jsme všichni čtyři spolu, jako bratři, opravdu.“ Pokud jde o nové LP, Iommi slibuje: „Bude nejtěžší, jaké jsme kdy udělali“, Ozzy přitakává: „Bude těžší než předchozí, protože to po nás fanoušci chtějí. Nevím, zda LED ZEPPELIN udělal chybu nebo ne s jejich třetím albem, ale osobně si myslím, že mnoho posluchačů bylo z alba rozčarovaných.“ Toliko BLACK SABBATH v lednovém čísle NME (9/1/1971).

Když BLACK SABBATH při lednovém koncertu v Royal Albert Hall vyváděli tak, že dostali ve slovutné londýnské hale stopku, vložil se pro plánované dubnové vystoupení do hry manažér Pat Meehan. A uspěl, jak uvedl 3. dubna v Melody Makeru: „Promotéři Albert Hall chtěli, aby byly splněny určité podmínky. Ukázali jsme jim texty písní a donesli nahrávky, nevznesli žádné námitky. Věříme, že diváci jsou odpovědní lidé, kteří si především užívají hudbu. Půjde o skvělou příležitost, aby se Royal Albert Hall znovu stalo místem progresivního rocku. Rock Albert Hall potřebuje, a koncert BLACK SABBATH bude testem pro budoucnost.“

NAHRÁVÁNÍ

Firma Vertigo tlačí již na jaře na další album, ráda by je vydala k plánovanému červencovému americkému turné. Zároveň ale otevírá měšec a svým koňům zaplatí více času v oblíbeném londýnském studiu Island. Produkce se naposledy ujímá Rodger Bain.

Kapela využila luxusní časový rámec ani ne tak k rozšíření svého záběru (to přišlo až se čtvrtým albem), nýbrž k vycizelování vlastního stylu a zbavení se veškerých reliktů/příměsí sixties minulosti. Díky tomu lze „Master Of Reality“ považovat za opravdový etalon heavy doomu. BLACK SABBATH chtěli především udržet kontinuitu, a ne po vzoru LZ vychovávat své publikum k širšímu vnímání hudby. Progrese se soustředila spíše na detaily, například zdvojování kytarových linek Iommiho, jenž převzal otěže směřování skupiny pevněji do svých rukou.

V průběhů prací si mládenci odskočili k rozhovoru pro NME (vydaného 8. května). Všichni si pochvalovali svou nynější koncertní sehranost i muzikantské soustředění na podstatné v jejich muzice.

„Rovnou z turné jsme přešli k nahrávání dalšího alba, které by mělo vyjít v červnu nebo červenci. Bude heavy jako ,Paranoid’, chceme ale zapracovat na studiovém zvuku bicích. Ani Geezer nebyl minule spokojený se zvukem své baskytary. Oproti dřívějšku připouštíme opravy jednotlivých stop, každý z nás má tak nad svým partem plnou kontrolu. Já osobně chci s kytarou zkoušet různé věci, hrát různým způsoby, zkrátka, aby má hra nenudila při poslechu ani mě samotného. Rád bych do své hry také dostal více vlivů klasiky i jazzu,“ uzavírá Iommi svou zpověď k „Master Of Reality“.

DESKA, SKLADBY

Úvodní Iommiho zakašlání se stalo poznávacím znamením třetího alba BLACK SABBATH

Pokud si první dvě LP desky kapely stále uchovávaly stopy prvotních vlivů, například závany psychedelie a záchvěvy blues, pak na „Master Of Reality“ kvarteto destiluje svůj zvuk k doomové ryzosti, byť zrovna svou instrumentací tíživá „Sweet Leaf“, vystavěná kolem hypnotizujícího Immiho riffu, v textu a Ozzyho ústy opěvuje povznášející účinky marihuany.

To, že si BLACK SABBATH záhy získali pověst uctívačů ďábla, bylo svým způsobem značně ironické. Geezer Butler byl oddaným katolíkem, přesto se dodnes vedou debaty, jde-li v jím otextované „After Forever“ o kacířství/rouhání, anebo jen o ostrý výpad proti institucionalizaci víry. Středobodem těchto debat je verš o věšení papeže. Hudebně jde o nejryzejší sabbatí klasiku s válečnickým podtónem, ukazující současně v druhém sledu Iommiho kompoziční i aranžérskou nápaditost.

Pseudobarokní kytarová mezihra „Embryo“ otevírá scénu pro další (viz „War Pigs“) protiválečnou píseň, „Children Of The Grave“, varující před nukleárním Armageddonem. Pro poslední skladbu A strany vinylu je příznačné, že uhání nemilosrdně vpřed jak démoničtí jezdci apokalypsy, potažmo vlak s natlakovanou parní lokomotivou, záleží na vašem naturelu a představivosti.

Druhou část LP otevírá instrumentální „Orchid“, druhá Iommiho akustická miniatura, tentokráte svým brnkáním navozující bezmála středomořskou náladu.

„Lord of This World“ je opojné sludge-metalové boogie s posměšným Ozzym, jenž v Butlerově textu hraje roli samotného Satana, svádějícího zdánlivě nevinné, využívaje přitom temných stránek ukrytých v každém z nás. Jde o metaforické vypořádání se s honbou za materiálními požitky. Svým způsobem by se v textu ovšem mohl najít i kdejaký politik, kdyby ovšem byl takový schopen sebereflexe, takže nic.

V polovině druhé strany přichází „Solitude“, chmurná pastorační balada v nezvyklém 6/8 taktu (jak jsem vyčetl) a Ozzyho truchlivým hlasem, zdvojeným v působivém refrénu. Iommi v ní opět sáhne po flétně. Text sice v úvodním verši variuje Dylana, jinak jde o banální příběh o odchodu, rozchodu.

„Zkoušeli jsme nahrávat ,Into The Void’ v několika různých studiích, protože Bill stále nedokázal najít správnou polohu svého partu,“ prozradil Iommi okolnosti drobného zádrhelu.

Ozzy v závěrečné skladbě zpívá o planetě dušené válkou a znečištěním, z níž prchá několik astronautů, snažících se najít novou planetu pro život. Vizi apokalyptické hrůzy zvukově podpořili Iommi a Butler podladěním svých nástrojů. Podobně postupovali pro dosažení temnějšího soundu u „Lord of This World“ a „Children Of The Grave“.

Sevřená stopáž třiceti čtyř minut pak už jen zvýraznila účinnost hustého materiálu i kontrast meziher. „Master Of Reality“ sice nezopakovalo úspěch „Paranoid“, přesto dosáhlo milionových prodejů i umístění v první desítce všech zásadních světových žebříčků.

PŠM

Temno může mít vícero podob. Za oponou se o ně zábavnou formou starali BLACK SABBATH, v socialistickém Československu zdaleka ne tak zábavně vládnoucí komunistická strana. Vzhledem k tomu, že jsem byl sám několikrát cílem policejních ústrků a útoků, směrovaných na nás mladé studentíky, tak až tragikomicky na nás zapůsobil – pro sichr nepodepsaný (ČJ) – článek Mladého světa: Amerika za mřížemi, kde jsme se dočetli, cituji „Vzhled tváře, neuctivý pohled na policistu, nebo delší vlasy byly důvodem k zadržení a odvezení v připravených antonech.“ Kdyby onen pomatenec, co tohle napsal, vyšel s námi kterýkoliv víkendový večer na zábavu anebo jen tak do hospody, mohl šikanu, perlustraci, a v případě cukání se, i zadržení a anton zažít na vlastním hřbetu.

Náladu nám nevylepšil ani report z Bratislavská lyry, kde si přistřihnutý a znormalizovaný Matador Viktor Sodoma v sáčku vyzpíval bronzovou, a nám došlo, že s tuzemským bigbítem je utrum.

SATCHMO

6. července 1971 ke všemu zemřel Louis Armstrong. Prý se svým proslulým širokým úsměvem na tváři. Louis byl černý jazzový zpěvák a trumpetista, jenž svým umem a charismatem oslovil posluchače různých žánrů, vyznání i politické příslušnosti – na celém světě. Jako jeden z mála navštívil i ČSSR. Jeho desetidenní pobyt a koncert v Lucerně se stal v pětašedesátém mimořádnou kulturně společenskou událostí.

Byl rozeným showmanem, někdo by řekl až podbízivým, jenž on měl opravdu své publikum rád nade vše. Již za svého života se stal součástí celosvětového kulturního dědictví, a tak jeho interpretace „Melancholy Blues“ putuje od sedmasedmdesátého, spolu s dalšími třiceti skladbami, na zlaté desce Voyageru hlubinami vesmíru vstříc mimozemské párty někde za hranicemi naší pozemské představivosti o prostoru a času.

I ve svých bigbítových šestnácti jsem vnímal Armstrongův odchod jako újmu. A ještě dnes, kdykoliv se odkudkoliv ozve „What A Wonderful World“, tak se aspoň v myšlenkách zastavím, rozhlédnu, a řeknu si spolu s ním pro sebe: „Svět je úžasný!“ I díky tobě, Satchmo!

Jaromír Merhaut pro Spark 2021