rock+

Srpnové vystoupení JETHRO TULL na „britském Woodstocku“ ročníku sedmdesát zachytilo kapelu ve vynikající formě. Byla rozehraná ze série amerických vystoupení, a ještě neutahaná z podzimního britského. Sestava: Ian Anderson, Martin Barre, Clive Bunker, Glen Cornick, John Evan disponovala bluesovým fundamentem i rockovou dravostí. Teatrálnost obstarával Ian sám. Reediční 2 LP (2004, zřejmě dolis 2020) s „jednonohým“ divousem Andersonem na přebalu umožnilo rozložit hodinové vystoupení do nadstandardně širokých drážek, což se příznivě projevilo v klidu šumového pozadí vinylu, jakkoliv se samozřejmě v případě letitého live záznamu nejedná o žádné zvukové okouzlení. Sound zkrátka sedí na prdeli. Repertoár zahrnuje všechna tři do té doby vydaná alba, plus „My God“ z tehdy teprve připravovaného „Aqualungu“. Finále obstaraly tři s vervou zahrané kusy ze „Stand Up“: „Nothing Is Easy“ a směs z „We Used To Know“ / „For A Thousand Mothers“. Ryzí klasika z hlubin rockové klenotnice. Jaromír Merhaut

„Aqualung“ odstartoval hvězdnou část příběhu JETHRO TULL. Je současně jedním z nejzásadnějších alb rockové historie. Také u nás v Kotlince se brzy po vydání stal kultem, roztáčeným z pásu na pás. A to jsme vůbec nerozuměli textům, v nichž se Ian Anderson po svém vypořádával s církví, civilizačními i společenskými neduhy. „ Stále není politicky korektní o spoustě věcí mluvit ani dnes, ,Aqualung’ byl o globalizaci, nárůstu populace, nečistého průmyslu i všudypřítomné komerce, měla vyjádřit bezmoc, když se ocitnete ve zběsile uhánějícím nezastavitelném vlaku,“ zavzpomínal v roce 2011.   Hudebně JETHRO TULL na své tříleté cestě dokráčeli od blues a folku k ryzí svébytnosti a nezaměnitelnosti, jakkoliv je „Aqualung“ v prolínání progresivního rocku s hardrockem též odrazem doby vzniku. Ian Anderson se vůči progrocku vždy vymezoval, přestože v určitém období rád pracoval s výrazovými prostředky jemu vlastními. „Aqualung“ se svými tématy ale veskrze pohybuje v reálném světě, některá jsou aktu

Když i naším tiskem proběhla fotka vytepaného Lennona s Yoko, zabolel pouhý pohled na ni. Hlava symbolu nespoutanosti, nedávno ještě s hřívou a vousem desperáta, se zásahem jakési dánské „kadeřnice“ proměnila v oškubanou kuřecí hlavičku z linky smrti. Poté Paul v jakémsi rádiu prokec, že s BEATLES je konec, a vše špatné stvrdila, byť poněkud jinotajně, dubnová tisková zpráva jejich Apple. Svým způsobem razítko za ukončenými šedesátkami.   V dnešním pokračování těžby perel z historických studní si připomeneme příběh dvou pokrevně spřízněných kapel ze stejné stáje, stojících na startovní čáře a s novými alby vydanými právě ve čtvrtém měsíci roku sedmdesát: JETHRO TULL a BLODWYN PIG. ČEKÁNÍ NA ZUBAŘE Nicka Logana z New Musical Expressu zaujal příběh JETHRO TULL i nové výrazivo nastupující generace muzikantů obecně natolik, že v posledním lednovém čísle roku sedmdesát sepsal analytický článek, z něhož si vypůjčíme pár zajímavých myšlenek. Na úvod popisuje zcela zásadní dobový jev: „To, co