rock+

PŘEMÝŠLIVÍ DĚLNÍCI HARDROCKU BLACK SABBATH Sabotage (Super Deluxe) BMG                43:39/70:03/29:51/7:26 Hard Rock        Velká Británie   Šesté album BLACK SABBATH z července 1975 plynule navazuje na studiově propracovanou „Sabbath Bloody Sabbath“. „Sabotage“ sice nemá jeho kompoziční sílu ani novátorský pel, je však skvělým queenovským dnem po noci. Úvodní hřmoťárny, „Holy In The Sky“ a „Symptom Of The Universe“ patří do sabatí klenotnice. Desetiminutovou „Megalomania“ zdobí především přiškrabávaný Iommiho riff i kosmická mezihra. Pokus o komplikovanější „prog“ strukturu zůstal tak trochu napůl cesty, kapela přitom ve skladbě obětovala několik slibných motivů i aranžérských nápadů, chybí jen pověstná třešinka na dortu. I tak ale klobouk dolů před birminghamskou dělnickou třídou! Druhou stranu alba otevírá grandiózní „Thrill Of It All“, evokující úvodním motivem „Pátou“, ano, onu „Pátou“, někteří sluchaři pak registrují, že jde o přesmyčku riffu „Holy In The Sky“. „Supertzar“ nás

Progresivní přístup k tvorbě byl v jedenasedmdesátém vlastní každé kapele, tvrďáky nevyjímaje. Ovšem i experimentování má svá pravidla, nemá-li sklouznout k samoúčelnosti. U nastupující generace hardrockových velikánů byli nejodvážnější LED ZEPPELIN, jejichž bezmála folková trojka zaskočila fanoušky i konkurenty. URIAH HEEP na své pouti za svatým grálem pro změnu vyzkoušeli spojení s orchestrem. A co zbývající dvojice z velké hardrockové čtyřky, BLACK SABBATH a DEEP PURPLE? O nich si přečtete právě teď v prvním letním čísle Sparku. – Obrovský domácí podzimní úspěch LP i SP „Paranoid“ (# 1/4 v UK TOP) zúročují BLACK SABBATH odjezdem na první americké turné, kde mimo předskakují MOUNTAIN a FACES. Na úvodních štacích ještě narážejí na překvapené publikum, divící se mimo jiné, že kapela není černošská, zakrátko ale už před svými fans dávají leckde na frak hlavním hvězdám programu. Od listopadu sedmdesátého do dubna následujícího roku stihnou BS ve zběsilém tempu projet kontinentální i ostr

NEBE, PEKLO, RÁJ  Nebudu záměrně rozepisovat, co všechno předcházelo nahrávání alba „Heaven And Hell“, šlo by o povídání na knihu, ne-li dvě. Jednou větou: BLACK SABBATH se v podstatě ocitli na pokraji rozpadu. Začnu osobní vzpomínkou. Na vojně jsem zcela propadnul RAINBOW s božským Diem u mikrofonu. Jejich druhé LP „Rising“ dodnes považuju za základní kámen nového subžánru, hard & heavy, propojujícího hardrock s metalem, s nadsázkou řečeno blues s punkem:-) „Heaven And Hell“ jsem proto v době vydání považoval za něco jako BLACK RAINBOW, ostatně úvodní odpichovka „Neon Kings“ je spíše duhová než temná a s Ozzym nepředstavitelná. Tím, že byla nahrána jako poslední, víceméně dodatečně až v době, kdy noví SABBATH již tvořili kompaktní sehraný tým, vzorně reprezentovala novou éru kapely a oslovila další generaci fans. Například James Hetfield uvádí „Neon Kings“ jako školní hymnu mladých rebelů. Byť na pohled/poslech lehkonohá, nerodila se lehce, Tony Iommi sám přiznává „Při skládání ry

BLACK SABBATH jsou v mé generaci podprahově spojeni se čtveřicí Iommi, Butler, Osbourne, Ward. Ti, co vyrůstali na tvrdé muzice o dekádu později, vynášejí na piedestal i sestavu s Ronniem Jamesem Diem u mikrofonu. Je to přirozené, hudba, při níž jsme vyrůstali a dospívali, nás většinou provází celý život. Přesto je ale přinejmenším slušné připomenout si ty, kteří pomáhali nést kříž BLACK SABBATH v různých nelehkých dobách, samozřejmě i jednoho z otců zakladatelů, Billa Warda.   Kolik muzikantů prošlo řadami BLACK SABBATH, si plně uvědomíte, až když se začtete do některé z biografií, anebo prohlédnete pavouka Peta Frama, případně si nezalistujete na internetu. Na dvacet studiových i pódiových sestav, deset zpěváků a bicmenů, pět baskytaristů, dva občasní klávesáci a JEDEN kytarista. Možná by stálo za to, někdy prozkoumat, na kolika albech se potkali dva, tři i více ex členi BLACK SABBATH. (Zrovna poslouchám „Dream Runner“ projektu PHENOMENA II a v sestavě vidím: Glena Hughese, Raye Gile

DIABOLUS IN MUSICA   BLACK SABBATH svým novým albem „13“ vzedmuli vlnu zájmu o sebe sama, i historii a průvodní jevy tvrdého rocku. Protože opsali kruh, a na stará kolena se vrátili do míst, odkud před více jak čtyřiceti roky vzešli, stojí za to připomenout si některé dobové souvislosti, svázané s jejich hudbou a prvními třemi alby, na které třináctka programově navazuje.     HYSTERIE VYMÝVAČŮ MOZKŮ Hudba obchází rozum, působí rovnou na emoce. Jinými slovy, její vnímání nelze ovlivnit. A co nejde ovlivnit, a tedy využít ve svůj prospěch, z toho mají vymývači mozků strach. I proto katolická církev hlídala polyfonii i tritóny, a bolševik rovnou celý rokenrol.   Hysterie některých vykladačů víry kolem BLACK SABBATH je vděčným tématem již čtyřicet let. Magorský traktát „Chceme jen tvoji duši“ Ulricha Bäumera je jen vrcholem černoprdelnického ledovce. Číst pomatené Bäumerovy vývody může rockera chvíli svým způsobem bavit, některé méně kované ovečky může ale text docela zmást.  Za všechny ž

THE END 30.6.2016, Praha, O2 Arena Kdyby se hlasovalo o nejzásadnější metalovou kapelu všech dob, museli by u soudných zvítězit BLACK SABBATH. Drtivé riffy tandemu Iommi/Butler zadupou pod zem jakéhokoliv pochybovače, a kdo by se odvážil z prachu vystrčit protestující palici, tomu by ji Ozzy ukousnul. Rozlučkové turné The End je vystavěno na úvodní trojici syrových alb (1970-71). Z debutu a „Master Of Reality“ zaznělo po třech skladbách, „Paranoid“ přehráli Sabbati s výjimkou „Planet Caravan“ a „Electric Funeral“ celý, z „Vol. 4“ a „Technical Ecstasy“ vybrali po jedné mňamce. Hardrock raných BLACK SABBATH má sám o sobě drtivou sílu rozpohybovaných tektonických desek. Když do hry navíc vstoupí moderní audio technologie a zručný zvukař, plus „ukrytý klávesák“ Adam Wakeman (Yes, syn), prožijete temnou stranu rockové síly naplno, až do třesoucího se morku kostí. Stav pudové blaženosti prostupoval celou arénou, mocná energie pospolitosti se přelévala všemi směry, zvuk se doslova zhmotnil v 

... hardrocková invaze podruhé   Druhá alba bývají prubířskými kameny, předurčujícími další osudy interpretů. Proto se „Paranoid“, vydaný 10. září 1970, stal také pro BLACK SABBATH zcela zásadním. Neúspěch si ještě nemohli dovolit, s překvapením a šokem už nešlo počítat. Museli zkrátka svou nově nabytou pozici stvrdit především muzikou. Když se navíc ocitli ve světlech ramp, byli zprvu poměrně nesví, protože jak poznamenal Geezer Butler: „Byli jsme čtyři dělníci v nejprůmyslovější části Anglie. Vše, na co jsme se mohli ,těšit’, byla práce v továrně. Cítili jsme se beznadějně a frustrovaně.“ A najednou čelili i záludným otázkám vychytralých novinářů, kteří, nic si nenamlouvejme, rádi využili jakékoliv příležitosti kopnout si do zdánlivých prosťáčků. I s odstupem je překvapivé, jak měli zpovídaní roztřesení nováčci už tehdy v hlavách vše srovnané. – Doba byla neuvěřitelně rychlá. Hned po absolvovánmí tříměsíčníčního turné k debutu se BLACK SABBATH znovu ocitají ve studiu. A za pouhých š