1970 09: BLACK SABBATH. PARANOIA? DEPRESE? NE, APEL!

... hardrocková invaze podruhé

 

Druhá alba bývají prubířskými kameny, předurčujícími další osudy interpretů. Proto se „Paranoid“, vydaný 10. září 1970, stal také pro BLACK SABBATH zcela zásadním. Neúspěch si ještě nemohli dovolit, s překvapením a šokem už nešlo počítat. Museli zkrátka svou nově nabytou pozici stvrdit především muzikou. Když se navíc ocitli ve světlech ramp, byli zprvu poměrně nesví, protože jak poznamenal Geezer Butler: „Byli jsme čtyři dělníci v nejprůmyslovější části Anglie. Vše, na co jsme se mohli ,těšit’, byla práce v továrně. Cítili jsme se beznadějně a frustrovaně.“ A najednou čelili i záludným otázkám vychytralých novinářů, kteří, nic si nenamlouvejme, rádi využili jakékoliv příležitosti kopnout si do zdánlivých prosťáčků. I s odstupem je překvapivé, jak měli zpovídaní roztřesení nováčci už tehdy v hlavách vše srovnané.

–

Doba byla neuvěřitelně rychlá. Hned po absolvovánmí tříměsíčníčního turné k debutu se BLACK SABBATH znovu ocitají ve studiu. A za pouhých šest dní mají zase hotovo, byť Ozzy prý nedokázal pochopit, proč vše trvalo tak dlouho, když první desku nahráli za 12 hodinJ

Kapela se ve studiu ničím nezdržovala: „Rozestavěli jsme ve studiu aparát, odehráli své naživo, a oni nás nahráli,“ lakonicky poznamenal Butler.  Ve skutečnosti je poměrně těžké nahrát kapelu „live“ ve studiu a zachytit přitom nejenom její bezprostřední energii. Ale podařilo se.

PARANOID

Skladba, jež změnila desce jméno a kapele osud, byla napsána narychlo ve studiu poté, co producent Rodger Bain spočítal, že potřebují ještě jeden song. „Zůstal jsem přes polední přestávku, zkoušel různé nápady, a najednou přišel riff,“ vzpomíná Tony lommi. „Když se kluci vrátili, dokončili jsme ji a narychlo nahráli jako víceméně výplňovku." Dostala název „Paranoid“…

A přinesla krom budoucích úspěchů i momentální zmatek. Přebal alba byl již hotov, navržen pro původní název – „War Pigs“. A tak se mnozí spolu s Ozzym ptali: „Sakra, co mají chlapi, oblečení jako prasata s meči v rukách, společného s paranoiou?“ Navíc se časem ukázalo, že Butler si poněkud spletl pojmy, když depresi, o níž „Paranoid“ je, zaměnil za paranoiu. A ke všemu na ni roztlemená děcka, přilákaná obehráváním skladby v rádiích, pod pódiem tančila. Podstatné pro historii je však to, co Rob Halford shrnul ve výroku: „Stejně jako u mnoha jiných metalheads, byl ,Paranoid’ první písní, kterou jsem od nich slyšel. Kombinace Ozzyho jedinečného hlasu, Tonyho riffů, spolu s těžkým rytmem Geezera a Billa, opravdu otřásly mou hlavou i celým světem.“

Protiválečná „War Pigs“ („Válečná prasata“, za našeho mládí „Válka prasat“) se stala – pro nepochopené metaforické přirovnání vrchnostenských porad bankéřů / generálů / politiků s černými mšemi čarodějnic – dalším cílem hledačů sabbatovského okultismu. Geezer Butler pro magazín Mojo nedávno objasnil spouštěcí impuls: „Británie byla na pokraji zatažení do vietnamské války, v ulicích se za její ukončení mohutně protestovalo. Válka je skutečný satanismus, politici jsou skuteční satanisté, to jsem se snažil říct.“ Jen dodejme, že členové kapely měli informace o hrůzách ve Vietnamu z první ruky, od amerických vojáků z německé základny, kde koncertovali v rámci evropského turné. Drtivý stop-start riff vznikl přimo na jevišti při jamování uprostřed „Warning“.

„Planet Caravan“ ukazuje SABBATH jako bezmála psychedelické snílky s flétnou, bongy, kosmickou kytarou a zasněným Ozzyho zpěvem z vesmírných dálav. BLACK FLOYD SABBATH. „Číslo do zakouřeného jazzového klubu o tom, že někdo prolétá vesmírem a vidí hvězdy – a tak různě," hodili do placu pro New Musical Express z konce září sedmdesátého.

„Iron Man“ je návratem k pochmurnému monolitickému riffu i osudovému tématu, tentokráte o konci světa, spatřeném cestovatelem v čase, proměnivším se po průchodu magnetickou bouří v Ironmana, jehož varování však nebylo vyslyšeno. Úvodní hlášku, „Jsem železný muž,“ drtí Ozzy skrze kruhový modulátor, kdy se jeho hlas „proplete“ se sinusovkou, technickou mluvou řečeno. „Jde o chlapa, co vynalezl stroj času, cestuje jím a přitom zjistí, že se blíží konec světa. Cestou zpět se promění v Ironmana, lidé mu nenaslouchají, mají jej za podvodníka. Rozhodne se pomstít a začne zabíjet. Chtěl konat dobro, a nakonec páchá zlo,“ prozradili Richardu Greenovi BLACK SABBATH v tomtéž čísle NME.

Dlouhá léta se mělo za to, že Butlera inspirovala stejnojmenná postava z jednoho Marvelova komiksu. „Moji rodiče mi nedovolili číst americké komiksy," říká on sám. „Věděl jsem o Batmanovi a Supermanovi, ale to je tak vše. Kdykoli se tedy někdo zeptá: ,Ach, nepsal jsi o tom superhrdinovi?’, odpovídám ,Promiň, nikdy jsem o něm neslyšel.’“ 

„Iron Man“ se stal postupem let fenoménem, přesahujícím rámec běžné rockové skladby. Bill Ward k tomu říká: „V Americe, pokud půjdeš na velkou sportovní akcí, často Ironmana uslyšíš. Stal se součástí kultury země. Myslím, že jeho popularita je nyní taková, že svým způsobem už nepatří jen Ozzymu, Geezerovi, Tonymu a mně, ale všem.“

„,Iron Man’! To je umělecké dílo. BLACK SABBATH jsou fantastičtí,“ vzdal v roce 1978 britským ironmanům hold sám Frank Zappa.

Apokalyptický „Electric Funeral“ je pro změnu o jaderném holocaustu. Šlo o téma, které na přelomu šedesátých a sedmdesátých let rezonovalo společností. Katalyzátorem ponurých myšlenek byl u mladých celého světa především konflikt ve Vietnamu, který jsme všichni, za zdí i před ní, vnímali jako předehru k možnému střetu nukleárních velmocí. Vyznění skladby umocňuje i živelné Wardovo bubnování, ponechané na nahrávce – a hrané tak i poté naživo – se všemi prohřešky proti pravidlům. Možná, že zrovna „Elektrický pohřeb“ hrál přes dráťák z odstavené internátní zásuvky 220V – do jejíhož okruhu, a tím i celé budovy, pouštěl spolužák z průmyslovky, Petr Urbanec, Sabaty ze své Tesla B4 – když do naší cimry vešla vychtle Limbába. Nakukali jsme jí, že to je nová školní technologie. Možná jsme doufali, že otravná stařena si novinku vyzkouší u sebe v kanclu na zapojené zásuvce, a zažije „Electrical Funeral“ sama na sobě. Nevyzkoušela, pila nám krev ještě tři roky.

Doomová ikona, „Hand Of Doom“ je důkazem, že BLACK SABBATH si poměrně záhy uvědomovali nebezpečí drog, jimž sami později podlehli. Použité heroinové stříkačky se prý válely všude, kde se pohybovali. „Teď zemřeš,“ konstatuje mrazivě poslední verš. „Je o lidech na drogách a o tom, co se s nimi děje – jejich kůži zezelená a odpadá. V textu je spousta krutých slov, ale viděli jsme příliš mnoho takových případů. Pokud dokážete vyděsit slovy, je to lepší, než je nechat napospas drogám. Nejsme andělé – něco už jsme taky vyzkoušeli – ale nikdy žádné z tvrdých drog anebo kyselinových výletů,“ tvrdili tehdy hoši. Je jen příznačné, že přestože si rozumově hrozbu drogové závislosti evidentně uvědomovali, nebylo jim to nic platné. Vábení bílé smrti bylo v dalších letech silnější.

Instrumentálka „Rad Salad“ se stala Wardovým koncertním majstrštykem. Když ho chytl bubenický amok, sóloval prý i půlhodinu.

Poté, co na čtveřici muzikantů zaútočila po jednom koncertu banda skinheadů v těžkých botách, a kvůli zranění Tonyho musely být další zrušeny, stala se událost impulsem pro napsání „Faires Wear Boots“.

Byť „Paranoid“ není procházkou růžovým sadem, nepodléhá depresím ani apokalypse, naopak, apeluje na rozum, burcuje proti násilí i válečným choutkám.

RESUMÉ/OHLASY/ZÁKAZY

„Řízná kapela, spoléhající na účinek vyvolaný hrozbou blížící se zkázy,“napsal mimo jiné Chris Welch krátce po vydání dvojky do Melody Makeru. „Všichni máme rádi heavy music a máme pocit, že bude trvat věčně. Jsme naprosto spokojeni se způsobem, jakým je zvuk jde,“ doplnil za BS Iommi. Každému bylo zřejmé, že BLACK SABBATH ve své muzice nijak nekalkulují, projektují do ní své bezprostřední vnímání světa kolem i momentální stavy a nálady své mysli. „Všechno je spontánní, odehrávající se v našich hlavách,“ stvrdil Iommi. „Reakce publika se zlepšuje a my jsme nadšení úspěchem, který, jak se zdá, se blíží. Přesto někteří stále očekávají, že obětujeme panny a podobné věci, které, a opakuji to potisíc , s námi nikdy neměly nic společného,“přidal na závěr rozhovoru s Royem Hollingworthem pro MM.

Přesto MELODY MAKER flusl 19. září 1970 v úvodu svého článku o kapele: „BLACK SABBATH jsou, a vždy v očích veřejnosti zůstanou temnou satanskou skupinou, protože jejich hudba je až morbidně temná a těžká.“ I v dalším textu se to jen hemží podobnými příměry, ukazujícími s odstupem doby na nepochopení souvislostí autorem článku, Royem Hollingworthem. Aspoň, že – byť s otazníkem – zmínil ty, co prorocky považovali BLACK SABBATH za počátek nové éry v pop music. Není třeba dodávat, že mínil fanoušky. Ostatně, za měsíc už MM psal o BLACK SABBATH MANII. Když se totiž „Paranoidu“ zmocnily žebříčky a playlisty, objevila se na koncertech kapely zcela nová kategorie publika. „Sedmdesát pět procent je naším běžným publikem mezi šestnácti a pětadvaceti, ale vyskytují se nám v předních řadách i chichotající dívky, jako bysme byli skupinou pro puberťáky!,“ láteřil naoko Tony. „Na kontinentě se dějí neuvěřitelné věci. Právě jsme dokončili turné a každou noc přidávali dvakrát i třikrát,“medil si bez předsudků Ozzy. Nicméně, z obav, aby kapela neztratila své skalní fans, BLACK SABBATH pár let po „Paranoid“ nevydali další singl.

V polovině prosince sedmdesátého se ve spojitosti s BLACK SABBATH probíralo zrušení plánovaného lednového koncertu v Royal Albert Hall z obav z výtržností. Manažer skupiny Pat Meehan k tomu poznamenal: „Směšné rozhodnutí. Lidé, kteří mají rádi hudbu Sabbath, jsou dospělí i inteligentní, a upírat Londýňanům příležitost vidět skupinu na stěžejní scéně je velmi znepokojující.“

–

Nic už však nemohlo zabránit vítěznému tažení „Paranoidu“, potažmo BLACK SABBATH, širým světem. V Británii # 1, zrovna tak v Holandsku. K tomu stříbro v Německu a dvanáctka v USA, kde ale prodalo zdaleka nejvíc kusů, na 4 miliony, čímž předstihlo mimo jiné také poslední BEATLES, „Let It Be“ a stalo se sedmým nejprodávanějším albem roku! Z hardrockáren je předstihla jen folková trojka LED ZEPPELIN.

Temnější než jakýkoliv sabbatovský doom však byla bolševická (ne)normalizace. A nešla vypnout, stala se vynucenou součástí našich životů. O ní zase někdy jindy.

Jaromír Merhaut pro Spark 2020