rock+

Osmašedesátý sen nakonec stal historickým žebráckým banketem, kdy jsme zjara radostně vyhlíželi hostinu demokracie, spálenou však na uhel srpnovým peklem. Koncem roku jsme tak mohli už jen sbírat poslední přehlédnuté zbytky spadnuvší pod stůl. Jak se rozloučit s památným osmičkovým rokem? Samozřejmě především pořádnou muzikou. Politice se ovšem ani dnes nevyhneme, na to je odkaz událostí z před padesáti let příliš živý a varující i dnes, v době hojnosti a svobody. A vydáme se i do vesmíru…   KALENDÁRIUM Ponuré posrpnové kalendárium dokazuje, že se Rusáci začali zabydlovat natrvalo. Velitel okupačních sil Majorov předal třetího prosince Husákovi další požadavky. Ten samý den Amerika odmítla vydat uprchlého generála Šejnu, a mnohým tuzemským zapleteným začaly opět fungovat svěrače. Zpráva OSN uvádí, že během tří měsíců po vpádu vojsk opustilo ČSSR na 80000 občanů. Vazalové Dubček, Svoboda, Černík, Husák a Štrougal se vydali sedmého prosince do Kyjeva, kde jim Brežněv předal další

Listopad bývá barevný. V šedesátém osmém byl ovšem na první pohled docela černobílý. Bílé dvojalbum BEATLES a nad námi černý mrak začínající normalizace.„White Double“ ale naštěstí ukrývalo celou myslitelnou paletu nálad a zvuků pro potěchu ucha i mysli. A nebylo v listopadu samo, vyšlo hned několik zajímavých pamětihodných elpé. Jo, málem bych zapomněl na to nejdůležitější: od října 68 jsme už nemuseli v sobotu do školy!   OKUPAČNÍ KALENDÁŘ             K politickému marasmu po invazi už jen krátce. Moskevská Lež zveřejnila počátkem listopadu článek, napadající zbytky svobomyslných komunistů, prý pro své zločinné cíle změnili taktiku a škodí zevnitř. Kuš! Tuzemští pohůnci Kremlu, soustředění v Úřadu pro tisk a informace, nelenili a záhy udělili takzvanou důtku časopisu Reportér. Prý za karikaturu obálce. Ani ne po týdnu bylo vydávání Reportéra zastaveno. A další periodika byla na řadě, viz zpráva ČTK z dvanáctého: „ Z rozhodnutí předsednictva ÚV KSČ s okamžitou platností bylo do

Začaly se povinně registrovat časopisy, jinými slovy: byl učiněn první krok k cenzuře. V tomto případě ale naštěstí zapracovaly československé dlouhé lokty, a tak si mohl Kája Saudek ve svém komiksu o Pepíkovi Hipíkovi dál střílet z nevzdělanosti a pokřivenosti rudých hlídacích psů a Mladý svět zaříznout sovětskou Bílou knihu. Na titulce Melodie THE MARADORS, u rozhlasu nelhostejní zasadili deset stromů republiky, líp. Líp ale už nadlouho nebude, i když voskový Dubček mezitím doputoval do Londýna. TEMNÉ „NORMALIZAČNÍ“ PŘÍZRAKY ČTK kolaborantsky vydala ruský překlad elaborátu „K událostem v Československu“ z dílny KGB, oficiálně sepsaného sovětskými novináři. Trio Dubček, Černík, Husák přijelo z jednání v Moskvě s vyprášenými kožichy. Fond republiky dosáhl výše 228 763 693,- Kčs a ve zlatém pokladu republiky je uloženo 73 kilo zlata. Kampak asi obé zmizelo? V Moskvě byl zahájen soudní proces s pěti účastníky demonstrace z 25. srpna 1968 na Rudém náměstí proti okupaci Českosl

Umlkly svobodné vysílače, bledly a mizely burcující nápisy, chodilo se dál do práce, začala škola. Zaskočená společnost fungovala v jakémsi šokovém setrvačném režimu, časopisy zatím vycházely v takřka nezměněné podobě, rozběhly se přípravy na druhý beatový festival, dál se vysílala rozhlasová Houpačka. Každé probuzení však začalo otázkou: nebyl to jen blbej sen?! Bohužel nebyl. A brzy bylo hůř…   TÍSNIVÝ PELMEL První kdo se probral, byly tuzemské rudé krysy. Zatím se ještě bály vystoupit veřejně, začaly se ale houfovat v přítmí sekretariátů a vtírat do přízně okupantů. Vlastizrádným stalinistům narostlo sebevědomí, a s ruskými tanky za zády se začali mstít. Přidali se k nim bezskrupulózní kariéristé. Představitelé obrozeneckého křídla se začali ohýbat i lámat. Strohé věcné záznamy posrpnových událostí roku šedesát osm, zvěčnělé na stránce totalita.cz, křičí beznadějí, člověk bezděčně zatíná pěst, a začíná litovat, že u nás neproběhla razantní debolševizace společnosti. Nemuseli

„Je válka, je válka!“ , křičel malý blonďáček, vrazivší onoho rána do mého pokoje. „Co to návštěvnické mrně plácá?“ , pomyslel jsem si v polospánku, ale pak mě něco uvnitř bodlo… Večer předtím, dvacátého srpna jsem byl potupně donucen jít k holiči, zmetku, co to vzadu sekal až mezi uši, a večer byl proto nasraně toulavý, byla skoro tma, když jsem proběhnul obývákem půldomku a letmo pozdravil návštěvu z Čech, máminu kolegyni z pardubické nemocnice a jejího osmiletého syna. Dlouho do noci mi byla společníkem muzika ulovená na středních vlnách mého malého japonského tranďáčku. Ráno bylo kruté nejenom probuzením, dodnes mám v hlavě vypálen obraz obýváku, kde rodiče zaledovaně sedí přikováni u černobílé televize Dajana, z níž Kamila Moučková vzývá:  „Ptejte se jich proč…“ Následující dny i týdny byly hektické. Hlavy přilepené k reprákům i obrazovkám. Fronty na baterky a na všechno, co se dalo zakonzervovat. Skupinové pátrací cyklistické výlety do okolí a hledání, odkud se vynoří zel

Sedmého června 1968 vstoupila do kin Šíleně smutná princezna s Helenkou a Vaškem, aby na pár měsíců ovládla nejenom kina, ale i všechny dětské a mládežnické časopisy.   Nedílnou součástí byla chytlavá hudba mladého Jana Hammera i exteriéry, za nimiž jsme se vypravili na školním výletě do Trenčína a okolí, a tedy i na Bojnický zámek. Na tehdy ještě nádherném koupališti Zelená žaba v Trenčianských Teplicích jsme si coby medici sedmého ročníku základky doplnili znalosti anatomických detailů našich spolužaček. A pak začaly prázdniny, dlouho vypadaly na jedny z nejkrásnějších…   MLADOSVĚTSKÝ PELMEL Neužívali jsme si jenom my. Ikonickým červencovým momentem se stala obálka Mladého světa číslo 29 s Alexandrem Dubčekem na skokanském můstku i při okřídleném letu nad hladinou bazénu koupaliště v obci Santovka poblíž Levice. President Svoboda se pro změnu toulal po hřebenech Vysokých Tater. V Bratislavě uskutečnil v úterý 9. července tým akademika Karola Šišky první transplantaci srdce v Če