1968 09: ZRAZENÁ A ZASKOČENÁ ZEMĚ

Umlkly svobodné vysílače, bledly a mizely burcující nápisy, chodilo se dál do práce, začala škola. Zaskočená společnost fungovala v jakémsi šokovém setrvačném režimu, časopisy zatím vycházely v takřka nezměněné podobě, rozběhly se přípravy na druhý beatový festival, dál se vysílala rozhlasová Houpačka. Každé probuzení však začalo otázkou: nebyl to jen blbej sen?! Bohužel nebyl. A brzy bylo hůř…

 

TÍSNIVÝ PELMEL

První kdo se probral, byly tuzemské rudé krysy. Zatím se ještě bály vystoupit veřejně, začaly se ale houfovat v přítmí sekretariátů a vtírat do přízně okupantů. Vlastizrádným stalinistům narostlo sebevědomí, a s ruskými tanky za zády se začali mstít. Přidali se k nim bezskrupulózní kariéristé. Představitelé obrozeneckého křídla se začali ohýbat i lámat.

Strohé věcné záznamy posrpnových událostí roku šedesát osm, zvěčnělé na stránce totalita.cz, křičí beznadějí, člověk bezděčně zatíná pěst, a začíná litovat, že u nás neproběhla razantní debolševizace společnosti. Nemuseli jsme dnes čelit Burešům a Falmerům. Co se dělo v září 1968?

§  Zatímco zástupci občanských spolků podepisovali usnesení ÚV Národní fronty „Za plnou suverenitu naší republiky“, kolaborantský ministr národní obrany Martin Dzúr vydal rozkaz k navazování kontaktů se sovětskými jednotkami na úrovni velitelů a štábů. Aktiv předválečných členů KSČ ve Vítkovicích prohlásil vstup vojsk za internacionální pomoc a přihlásil se k ní. Moskevská Pravda otiskla dopis tří starých komunistů z Ostravy, kteří uvítali vstup sovětské armády do Československa. Svou podrazáckou činnost zahájil Úřad pro tisk a informace (ÚTISK). StB je v čilém kontaktu se sovětskou kontrarozvědkou při vojenském velení intervenčních vojsk.

§  Započal exodus Čechů a Slováků, útěk za svobodou. Malá odbočka do současnosti: Nedávno byl v televizi dokument o českém trampingu v Americe. Jako červená nit se všemi příběhy vinula nenávist k proradným bolševikům a ruským okupantům, a na druhé straně vděk Americe a Kanadě, jejím obyvatelům. Většina z exulantů mluví dokonale a krásně česky, což se zdaleka nedá říct o našich rudohnědých jakoževlastencích. A když slyšíte příběhy o tom, jak zrůdný režim nepustil dotyčného ani na pohřeb vlastní matky, kudla se otevírá. Zpět do podzimu 68. Ze známých pracovníků rozhlasu okamžitě emigrují: Sláva Volný, Richard Ernest, Karel Krautgartner, Jiří Stárek, Zdeněk Bruderhans, Luděk Hulan, Pavel Pecháček, Danica Kostová, Karel Jezdinský a Vilém Fuchs. Brzy následují další. Prchají ale i kovaní rozvědčíci, například Ladislav Bittman, jeden z proslulých falzifikátorů dějin, viz kauza Černé jezero a falešné „německé“ bedny na jeho dně.

§  Západ se teprve vzpamatovává ze šoku. Nebyl připraven na jakoukoliv ráznou odpověď, nemůžeme se divit, že nezasáhl silou, sféry vlivu byly jasně dány, a Rus to moc dobře věděl. Objevilo se jen pár proklamací politiků v médiích a parlamentních odsudků. Na druhou stranu, okupace ČSSR zlomila vaz jakýmkoliv snahám „západních“ bolševiků proniknout do vládních struktur tamějších demokracií. Voliči levice prohlédli, a u zářijových voleb zaplakali například komunisti ze Švédska. Paradoxní a současně příznačné je, že podíl na moci jsme rudým v demokracii dopřáli až my, v roce 2018! Byť president Johnson oznámil, že obdržel od Moskvy ujištění, že neplánuje ve východní Evropě žádné další akce, Amerika přitvrdila, jak co se týče své vojenské přítomnosti v Evropě, tak i akcentem na modernizaci armády. Také díky tomu jsme se o dvacet let později dočkali svobody, Amerika totiž Rusko v druhé polovině osmdesátek de facto uzbrojila.

§  Albánie vystoupila na protest z Varšavského paktu. A my je dnes máme za teroristy, tedy někteří z nás, ti jednodušší.

§  Už během září je na pokyn Moskvy odstaven ministr zahraničí Jiří Hájek. Na Vladimíra Škutinu, redaktora Československé televize a jednoho z mediálně nejviditelnějších protagonistů Pražského jara, bylo podáno trestní oznámení „pro vzbuzování falešných nadějí hromadnými sdělovacími prostředky“. Odvoláni jsou ředitelé televize a rozhlasu: Pelikán a Hejzlar. Odejit byl i Miroslav Sígl, rozhlasový hrdina pohnutých srpnových dnů, kdy po celý týden po jednadvacátém srpnu řídil rozhlasové vysílání ve Svobodném vysílači v Tesle Hloubětín.

§  „Někteří lidé si myslí, že se budeme vracet do situace před lednem 1968, za slovenské komunisty říkám, že ne. Ani Sověti to nežádají...", prohlásil v září 1968 při příležitosti provolání vrcholných představitelů státu licoměrný Gustáv Husák. O pár týdnů později již vyzývá obyvatele k sebekázni a na obranu posrpnových opatření argumentoval požadavky spojeneckých států. Gustav Hnusák. Poprvé se objevuje termín normalizace, zatím v poměrně nevinných konotacích.

§  Východoněmecký tisk vede proti obrozeneckému jaru v ČSSR zběsilou kampaň s falešnými kauzami, vyrobenými v kancelářích Stasi. Naproti tomu, v protestantských německých kostelech se čte intervenci odsuzující prohlášení tamějších biskupů. Vychází tzv. Bílá kniha, propagandistický hnus z východu. Dál vysílá okupační rozhlasová stanice Vltava, dál se tisknou okupační letáky.

§  Zabito bylo na 140 našich spoluobčanů, materiální škody dosáhly podle bezmála 30 miliard Kčs, v přepočtu cca. půl bilionu dnešních českých.

Máme konec září 1968, a naše svoboda se začíná drolit.

 

MOTLITBA PRO CELÝ NÁROD

Válečné písně dodávaly sílů vojákům, symbolická „Motlitba pro Martu“ přinášela naději nám všem nejenom v těžkých srpnových dnech, ale mnohým také po celou dobu nenormální normalizace.

Původně píseň Jindřicha Brabce s textem Petra Rady vznikla narychlo pro závěrečný sedmý díl, „Hrabě Monte Christo“, televizního seriálu/muzikálu, „Píseň pro Rudolfa III.“ Byly pouhé dva dny po vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Petra Radu inspirovala citace z díla Jana Ámose Komenského „Kšaft umírající matky, jednoty bratrské“: „teď, když tvá ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, lide...“ Sám autor vzpomínal: ,,Sedl jsem si k textu a do hodiny ho dopsal." V podobném tempu pracoval i Jindřich Brabec. Ještě třiadvacátého se měl sejít s Martou Kubišovou v televizním nahrávacím studiu Na Petynce, podle jedné verze se ale nedostal přes ruskou hlídku na vltavském mostě. Text písně proto nadiktoval Martě přes telefon. Ta „Motlitbu“ nazpívala první verzi za improvizovaného doprovodu Angela Michajlova na klavír, Milana Dvořáka na varhany a Karla Černocha na bicí. Od pozdějších známých verzí se liší refrénovou slokou:  „Kde domov svůj můžeš vytvořit / K obrazu svého srdce víš / Však mocný stín musíš překročit / Křivda lež a násilí kéž tvou hlavu nesdílí teď víš“.

Magnetofonový pásek pak sama Marta Kubišová dovezla do Československého rozhlasu. Na událost vzpomíná: „Mně už se vážně nechtělo zpívat v Rudolfovi Cestu - tu srdceryvnou ódu, která se vztahovala k roku 45, když kolem jezdily tanky. A tak se telefonovalo skladateli Jindrovi Brabcovi, aby přijel do studia na Petynku, že nahrajeme novou skladbu z posledního dílu seriálu Píseň pro Rudolfa III. A to byla právě Modlitba. Jindra schytal u Libeňského mostu asi tři průstřely svého malého fiátku, a když přijel, klepaly se mu ruce a noty, takže jsem se to ani nestačila pořádně naučit... Na to snad nelze zapomenout. Na kdejakou jinou nahravku ano, ale... Modlitbu jsme točili někdy kolem 23. srpna. Jak mi bylo, nelze ani vyprávět. Myslela jsem, že se snad zřítil svět. Písnička sedla jak prdel na hrnec na situaci kolem. Už na druhý den jsem se nějak ocitla u Prašné brány a lidi mi říkali: Paní Kubišová, to byla tak nádherná písnička, uslyšíme ji ještě někdy? Říkala jsem, že určitě, když se povede vysílání. Protože tehdy televize vysílala každý den z jiného místa a jinak dlouhou dobu." (Autentická nahrávka se objevila až jako bonus na CD reedici alba „Songy a balady“.) Ještě v srpnu vznikl první „videoklip“, čili filmová verze, s hlavní protagonistkou v bílé kápi, se záběry ruských tanků a vojáků v pražských ulicích. Druhé obrazové ztvárnění bylo seriálové.  Singlovou verzi nahrál Orchestr Václava Hybše s doprovodem Sboru Lubomíra Pánka, vyšla 11. října 1968 v nákladu deset tisíc kusů. Dočkala se během roku jedenácti dolisů v celkovém sedminásobném objemu kopií. A pak se na dvacet let nejenom nad „Motlitbou“, ale i Martou zatáhla rudá opona. O to krásněji se pak 21. listopadu 1989 nesly z balkonu Melantrichu nad půlmilionovým Václavákem.

 

HEY JUDE

Celé září a říjen 1968 kralovala planetárnímu světu hudby „Hey Jude“ BEATLES. Ano, je tomu půlstoletí, kdy masivní hymnus s nekonečným fade outem (coda) prolomil svými sedmi minutami všechna nepsaná rozhlasová pravidla o přípustné délce hitů a usídlil se v čele snad všech hitparád světa. Dodnes se umísťuje v anketách mezi deseti „největšími“ písněmi všech dob, a prodalo se jej jenom na singlech na osm milionů kusů.

„Mělo to být ,hey, Jules’, ale změnilo se to. Jel jsem jednoho dne autem  do Weybridge navštívit Cynthii a Juliana a začal jsem prostě zpívat ,hey, Jules, don’t make it bad’. Pak jsem to změnil na ,hey, Jude’,“ vzpomínal Paul, autor skladby, na svou misi utěšitele rozvádějící se Johnovy manželky a syna. 

Skladba se ve studiu nerodila lehce. McCartney vetoval Harrisonovu představu kytarové mezihry, vložené po každé frázi vokální linky. Nahrávání si také vyžádalo přesun z domovského Abbey Road do osmi stopami vybaveného studia Trident. Na doprovodné orchestraci se podílely čtyři desítky hudebníků, jen smyčcová sekce byla desetičlenná. K nebývalé popularitě přispěl i klip, nazpívaný Paulem na halfplayback naživo čtvrtého září, odvysílaný o čtyři dny později.

Jiří Černý ve svém seriálu o beatlesovských albech do Melodie napsal: „Hledači skrytých významů se nedohodli, jestli Hey Jude adresovali Beatles jako povzbuzení Bobu Dylanovi nebo bulvární novinářce Fag-ash Lil, ale není sporu, že lepší první singl na své vlastní značce Apple si Beatles nemohli přát. Byla to melodie probouzející v posluchači touhu být lepší a zažívat samé krásné věci. Odborníci, kteří chtěli z jejich sedmi minut krátit nejmíň polovinu, byli - jako u Beatles obvykle - vedle: za čas se beatlovské nekonečné konce staly kopírovanou novinkou.“

Skladbu převzali do svého repertoáru známí i neznámí interpreti. Například Elvis si na „Hey Jude“ takříkajíc vylámal zuby, jakoby se jí bál, macho tygr Tom Jones ji pro změnu svým mocným hlasem téměř zardousil. Skvěle ji naopak podala Marta Kubišová.

PS: Ještě perlička: při nahrávání doprovodných vokálů měl Lennon nasazena sluchátka, ale pořád nic z playbacku neslyšel. Zvukař z Trident Studios tedy vytočil playback na maximum, ale stále nic. V tu chvíli si všimnul, že má stisknuté tlačítko pro celkové ztišení zvuku a vypnul ho, ovšem stále s playbackem na naprostém maximu. John tak dostal plnou dávku přímo do uší, zařval „Oh!“, serval sluchátka z uší, hodil na zem a přidal „Fucking Hell!“. (Vše je dobře slyšet ve výsledném mixu, v poslední sloce.)

Jaromír Merhaut (Publikováno v magazínu Spark 9/2019)