1970 03: „NÁŠIVKY A VLASY DOLŮ, BANDO! A TICHO TADY BUDE!“ NEBYLO …


(Ne)normalizace rudokožců s sebou mimo mnohé jiné ústrky přinesla také další kolo brutální politizace kultury. Rock, svými kořeny prorůstajícími skrz železnou oponu na západ a uhrančivým vlivem na nás mladé, se stal terčem tvrdých represí. A nešlo jen o nějaké bagatelní strhávání nášivek s názvy anglických/amerických kapel, cvakání nůžek lazebníka anebo burzovní honitby.
Shodou okolností jsem právě dočetl několik článků o jedné z největších režimních prasečin sedmdesátých let: uvěznění a likvidace Jiřího Ganse, hudebního fanouška, co jen chtěl poslouchat a sdílet svou muziku, a tak navštěvoval knihovnu amerického velvyslanectví i tamějšího kulturního atašé, Roberta B. Warnera, založil českobudějovický Klub přátel americké hudby, dostával ze zámoří i velvyslanectví časopisy a gramofonové desky. Za zcela vymyšlenou špionáž dostal v sedmasedmdesátém drakonických patnáct let ve třetí nápravné skupině, v podstatě trest utýrání k smrti. Ostatně, trest smrti mu navrhoval prokurvátor Ladislav Kozel. Prý počítal letadla na nějakém vojenském letišti. Co na tom, že byl de facto slepý a „nerozeznal na metr, zda je ve sklenici červené nebo bílé víno. Jeho megadioptrické brýle připomínaly spíše dalekohledy,“ jak vzpomíná jeho přítel, Pavel Přeručil.
K případu se určitě někdy ve Sparku vrátíme, Jiří Gans, od jehož úmrtí uplynulo v lednu třicet let, si pozornost a úctu bezesporu zaslouží.

 
PŠM
Vraťme se zpět do jara roku 1970. Nějakou dobu jsme se nevěnovali politickému školení mužstva a rejdům bolševika. Sedmdesátý je prvním celistvým rokem systémové (ne)normalizace bytí/nebytí veškerého člověčenstva od Šumavy k Tatrám. V KSČ začaly přípravy na pohovory a výměnu členských legitimací, a vyhazovy, rudé kádry obsazovaly zbyvší pozice ve fabrikách, médiích, školách, útvarech, Akademii věd, zkrátka všude, kam se jen člověk podíval. Brutální ostrakizace svobodomyslných občanů se rozběhla naplno.
Zaregistrovali jsme, že Dubček skončil v Ankaře, Černík opustil Strakovku a soused ředitel sesli a šestsetrojku, statisíce dalších osudů už nikoliv. Informační embargo a ustrašené držhubné paralyzovalo celou společnost.
V březnu začala světová výstava v Osace, tentokráte s tématem „Pokrok a harmonie pro lidstvo“. Československá expozice vznikala v období pražského jara i okupačního prozření. Ani na poslední chvíli provedené zásahy (ne)normalizátorů nemohly zcela zlikvidovat původní étos. Však se také rudí pomstili nevpuštěním autorů pavilonu na výstavu, i jejím ocejchováním v ministerské zprávě coby centra protisocialistických živlů.
V patnácti už ledaco nevnímáte dětskýma očima. Bolševik se nám snažil zkurvit mládí jak to jen šlo. Nalejvárnou a šikanou ve škole počínaje. Kdeže trika s anglickými nápisy či zapovězenými symboly, kdeže čupřinou zakryté ušní boltce či límce. Ani venku na ulici jste si nemohli být jisti ničím. Kdykoliv kdekoliv kontrola občanek, včetně perlustrace toho, co máte v tašce, kapsách, plus vyptávání se proč jste tam kde jste, odkud jdete a kam míříte. Držení zápaďáckého LP pak bylo bdělými uniformovanými pohůnky považováno bezmála za provokaci.
To si nikdo s datem narození po roce osmdesát neumí ani představit.
 

JARNÍ MELODIE
Mončičácky roztlemená Helena Vondráčková na titulce lednového čísla Melodie ročníku 1970 pro mě zpětně symbolizuje nastupující (ne)normalizaci, byť se uvnitř jednotlivých čísel skrývaly vedle plevele i střípky a drahokamy z dílen mistrů slova. A tak jsme si mohli počíst o Christine Perfect, Czeslawu Niemenovi, obsáhlý report Petra Dorůžky z druhého ročníku festivalu Isle of Wight, „Jak já to slyším“ Petra Síse, písmeny TU pokračující Malou abecedu Pop Music, pelmel Jaromíra Tůmy „Svět u mikrofonu“/„O kom se mluví“ … anebo najít na zadní straně mimo jiné foto VANILLA FUDGE či JETHRO TULL. Hltal jsem ve svých patnácti každý řádek Melodie včetně inzerce, a mnohá souvětí Jiřího Černého či Jaromíra Tůmy se mi natrvalo vryla do paměti.
Zajímavou studii napsal v únorové Melodii pod názvem Pop a klasika Alexander Goldscheider. Všímá si rockové progrese. Protože nebyl jasnovidec, vynesl do nebes dnes již zcela zapomenuté experimentátory ARS NOVA a celkem nekompromisně zaříznul hvězdné a široce uznávané MOODY BLUES i PROCOL HARUM: „S menšími výčitkami lze psát o Moody Blues, přestože si z klasické hudby vypůjčují nanejvýš tak čtyřicet hráčů na housle. Ovšem něco podobného dělají také Engelbert Humperdinck, San Remo anebo Bratislavská lyra. Pokud sem zahrneme i houslisty z filmu Kdyby tisíc klarinetů, uznáte sami, že ani o Moody Blues mnoho psát netřeba. […] Klavírista Gary Brooker z Procol Harum pak vždy lkal jako operní zpěvák naříkající nad ztrátou hlasu. […] Hudba Procol Harum je neupřimná a vyumělkovaná.“ Jaromír Tůma o dvě čísla později Goldscheiderovi s úsměvem mimo jiné objasnil, že se nejedná o houslisty, nýbrž o Pinderův mellotron (v němž jsou houslisti zakleti v magnetofonových páscích). Dále AG pod dojmem „Concerto For Group And Orchestra“ zařadil do jednoho classical-rockového šuplíku  DEEP PURPLE a NICE. Samozřejmě, že nemohl nic tušit o právě probíhajících masivních kamenických pracích na „In Rocku“. Přímá konfrontace dnešních vzpomínek s realitou dobových článků opět prokázala, jak to měla leckterá dnes zpětně všeobecně uznávaná a do nebes vynášená legenda u některých tehdejších psavců těžké. Naštěstí jsme my, posluchači a mládežníci, svou muziku nadšeně přijímali všemi póry, nehledě na jakékoliv potměšilé mudrosloví.


ALFA A OMEGA „SOC ROCKU“
OMEGU jsme opustili v červnu 1969 na desetitisícikrokové cestě směrem ke slávě (Spark 6/2019). K jejímu třetímu albu, vydanému před půlstoletím, mám zvláštní vztah. Laďa Kafka byl můj spolužák a kamarád, muziku jsme v nácti objevovali a poslouchávali spolu. Elpé „Éjszakai országút“ koupil v maďarské kultuře v Praze. Hned po návratu z rodinného výletu mi zatelefonoval, a ještě ten večer se voňavý vinyl plavmo otáčel na jeho gramofonu. Temný přebal se surrealistickými malbami mistra Endreho Szásze probouzel zvědavost sám o sobě: na vnější dvoustraně členové kapely naaranžovaní coby posádka fantaskního mechanického zvířecího tanku/vozidla, či čeho, uvnitř pak jejich hlavy navěšené na prstostromu. Nikdy jsem nepídil po významu bezmála horrového výtvarného díla, ani jsem nečetl překlady textů Anny Aramis, k nadšení mi u rané OMEGY stačila skvělá hudba, parádní výkony muzikantů a velkolepý beatový tenor Jánose Kóbora.
S odstupem času a po naposlouchání stovek alb mohu zodpovědně konstatovat, že mládenci od Dunaje nepochybně poslouchali VANILLA FUDGE, Evansovy DEEP PURPLE i pinkfloydovské Atomové srdce matky. Výsledkem byl zpěvný sixties (proto) hardrock se zvučnými nahalenými sóly kláves a kytar. I po půlstoletí mámivé spojení.
Skladby tentokráte tvoří kompaktní celek, žádná nevyčnívá jako „Petrolejka“ anebo „Dívka s perlovými vlasy“ na předchozím albu „10000 kroků“. Skvosty „Noční dálnice“, jak zní český překlad názvu, jsou jako drahokamy v náhrdelníku. Ať již jde o uriášovsky elegatní otevírák „Oh, jöjj!“, perleťovou baladu „Az éjszakai országúton“, tklivou „Van egy szó“, v refrénu hymnickou „Utazás a szürke folyón“, anebo sranda boogie „Oh, Barbarella“ či classical rockovou psychedelii na rozloučenou, „Vészkijárat“.
Téměř veškerou hudbu zkomponoval klávesák Gábor Presser, měl také výrazný podíl na aranžích. Díky němu šla OMEGA takříkajíc s dobou. Zatímco u nás FLAMENGO výtečně kopírovalo anglické vzory z minus dvou let, OMEGA v sedmdesátém místy zněla jako souputník právě nastupujících URIAH HEEP.
Dovětek: v listopadu 1970 se Kóbor, Presser a Laux coby půl OMEGA zúčastnili s „Pearls In Her Hair“ („Gyöngyhajú Lány“) prvního ročníku Tokijského mezinárodního písňového festivalu. Mimo jiné se na pódiu popasovali s již zmíněnou Helenou Vondráčkovou a jejím podáním „Ostrovů pokladů“ Boba Ondráčka a Zdeňka Rytíře. Náruživci si mohou live verzi Dívky poslechnout na Discogs. Mládenci dostali za třetí místo skútry Yamaha, neměli ale na jejich přepravu domů, tak je aspoň zpeněžili.
Byla to v podstatě poslední spolupráce Kóbora s Presserem. Mezi křídly kapely dlouhodobě rostlo – při diskusích jakým stylem pokračovat – napětí. János Kóbor a György Molnár nadále upřednostňovali přímočarou rockovou linii, zatímco Presser a Laux chtěli hrát jazzrock. Názvuky různosměrnosti lze odpozorovat již na „Éjszakai Országút“, stačí pozorovat Presserovy najazzlé vyhrávky,
Klasická OMEGA se s koncem sedmdesátého ocitla na rozhraní. Co se dělo dál se dovíte zhruba za rok.
Laďa už víc jak čtvrtstoletí nežije, avšak pokaždé, když se z činelů vyloupne úvodní„Oh, Jöjj!“, usedne vedle mne.


DŘEVO & KOV
V březnu před půlstoletím vychází další z dějinných alb rockové historie, „Déjà Vu“ superskupiny CROSBY, STILLS, NASH & YOUNG. Jako jedno z mála vyšlo také u Supraphonu, byť se čtyřletým zpožděním a pozměněném přebalu.
„Dokonalá pěvecká harmonie, pevná jako u EVERLY BROTHERS, něžná jako u Simona s Garfunkelem, zvučná jak u MAMASA AND THE PAPAS, melodická jak u starých SEEKER a saozřejmá jak u BEATLES. […] Protipól k elektroartilerii hard rocku a vykrucujícícm se zženštilým zpěvákům se stíny pod očima. Klapot, zvonění, cinkání a broukání dřevěných akustických kytar, s mírnou podporou bicích a baskytary. To jsou hlavní rysy světově proslulé zkratky CSN&Y, “ napsal kdysi v Melodii Jiří Černý. Na „první signální“ sice nic pro metalisty, avšak nejenom řinkotem a rachotem živ je rocker. A navíc, kdopak doprovázel Neila Younga na albu „Mirror Ball“? Ano, PEARL JAM. Američtí muzikanti rozhodně netrpí žánrovými předsudky, „protože tak je to správné, soudruzi, tak to má byť,“ řečeno říznou mazurkovštinou.
Skupina se spolu s dalšími umělci výrazně angažovala v tragickém případu střelby Národní gardy do studentů na Kentské univerzitě v Ohiu 4. května 1970. V textu stejnojmenné Youngovy písně zaznívají burcující slova: „Cínoví vojáčci a Nixon přicházejí / konečně víme na čem jsme / toto léto slyším bubny znít / čtyři mrtví v Ohiu …“. Sám Young považuje protestsong „Ohio“ za nejlepší co kdy pro CSN&Y napsal.
Jak vidno, veselo v té době nebylo mladým ani na druhé straně zeměkoule. Vietnam mařil jeden život za druhým, Nixon svévolně rozšířil válku do Kambodže, a při protestech se vraždilo. Na rozdíl od ČSSR devětašedesátého se ale střelba uniformovaných bláznů do demonstrantů nezametla pod kobere. Ani ne za týden se ve Washingtonu sešlo na 100000 protestujících a připotento Nixon byl evakuován z Bílého domu. Závěr vyšetřovací komise byl jednoznačný – střelba byla nedůvodná a neobhajitelná. Osm gardistů bylo obviněno, byť žádný odsouzen. Padlé studenty připomínají čtyři kamenné kvádry, místo bylo prohlášeno za národní kulturní památku.
LP „Climbing!“ skupiny MOUNTAIN, další skvost třetího měsíce sedmdesátého roku, jsme našim čtenářům představili v rámci Galerie titánů (8/2014), věnované nezdolnému medvědu Lesliemu Westovi, proto jen krátce. Otevírák „Mississippi Queen“ je vzorovým příkladem tsunami hard rocku, jinak se totiž přívalový zběsilý hukot nedá popsat. Není divu, že Leslie West svou brutální hrou na kytaru i velkým soundem inspiroval mnohé začínající umělce. Vystoupení jeho předchozího bandu, THE VAGRANTS, uváděli za iniciační kupříkladu členové VANILLA FUDGE, kapely pro změnu obdivované zakladateli první vlny britského hard rocku. Svět je velký i malý současněJ
Věnováno příteli Laďovi Kafkovi a bojovníkovi Jiřímu Gansovi.

Jaromír Merhaut pro Spark 2020




Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

ČESKÁ STOPA LED ZEPPELIN [1969-1970]

CUBY & BLIZZARDS

Saxon: Into The Labyrinth (2009)

DÉMON A ČARODĚJ KEN HENSLEY (+ INTERVIEW 2002, 2007)

LEE KERSLAKE (1947 – 2020)

1969 09: ABBEY ROAD – POKLAD NA KONCI MAGICKÉ CESTY

Ladwig: Here We Stand (2009)

MARILLION

NAZARETH/DAN MC CAFFERTY: VYPNUTÍ NEJVĚTŠÍ CIRKULÁRKY SVĚTA

Vernon Joynson: The Tapestry Of Delights (An-Ar)