1970 03: „NÁŠIVKY A VLASY DOLŮ, BANDO! A TICHO TADY BUDE!“ NEBYLO …
(Ne)normalizace rudokožců s sebou
mimo mnohé jiné ústrky přinesla také další kolo brutální politizace kultury.
Rock, svými kořeny prorůstajícími skrz železnou oponu na západ a
uhrančivým vlivem na nás mladé, se stal terčem tvrdých represí. A nešlo jen o
nějaké bagatelní strhávání nášivek s názvy anglických/amerických kapel,
cvakání nůžek lazebníka anebo burzovní honitby.
Shodou okolností jsem
právě dočetl několik článků o jedné z největších režimních prasečin
sedmdesátých let: uvěznění a likvidace Jiřího Ganse, hudebního fanouška, co jen
chtěl poslouchat a sdílet svou muziku, a tak navštěvoval knihovnu amerického
velvyslanectví i tamějšího kulturního atašé, Roberta B. Warnera, založil
českobudějovický Klub přátel americké hudby, dostával ze zámoří i
velvyslanectví časopisy a gramofonové desky. Za zcela vymyšlenou špionáž dostal
v sedmasedmdesátém drakonických patnáct let ve třetí nápravné skupině,
v podstatě trest utýrání k smrti. Ostatně, trest smrti mu navrhoval prokurvátor
Ladislav Kozel. Prý počítal letadla na nějakém vojenském letišti. Co na tom, že
byl de facto slepý a „nerozeznal na metr, zda je ve sklenici červené nebo bílé
víno. Jeho megadioptrické brýle připomínaly spíše dalekohledy,“ jak vzpomíná
jeho přítel, Pavel Přeručil.
K případu se určitě
někdy ve Sparku vrátíme, Jiří Gans, od jehož úmrtí uplynulo v lednu třicet
let, si pozornost a úctu bezesporu zaslouží.
PŠM
Vraťme se zpět do jara roku
1970. Nějakou dobu jsme se nevěnovali politickému školení mužstva a rejdům
bolševika. Sedmdesátý je prvním celistvým rokem systémové (ne)normalizace
bytí/nebytí veškerého člověčenstva od Šumavy k Tatrám. V KSČ začaly
přípravy na pohovory a výměnu členských legitimací, a vyhazovy, rudé kádry
obsazovaly zbyvší pozice ve fabrikách, médiích, školách, útvarech, Akademii
věd, zkrátka všude, kam se jen člověk podíval. Brutální ostrakizace
svobodomyslných občanů se rozběhla naplno.
Zaregistrovali jsme, že
Dubček skončil v Ankaře, Černík opustil Strakovku a soused ředitel sesli a
šestsetrojku, statisíce dalších osudů už nikoliv. Informační embargo a
ustrašené držhubné paralyzovalo celou společnost.
V březnu začala
světová výstava v Osace, tentokráte s tématem „Pokrok a harmonie pro
lidstvo“. Československá expozice vznikala v období pražského jara i
okupačního prozření. Ani na poslední chvíli provedené zásahy (ne)normalizátorů
nemohly zcela zlikvidovat původní étos. Však se také rudí pomstili nevpuštěním
autorů pavilonu na výstavu, i jejím ocejchováním v ministerské zprávě coby
centra protisocialistických živlů.
V patnácti už ledaco nevnímáte
dětskýma očima. Bolševik se nám snažil zkurvit mládí jak to jen šlo.
Nalejvárnou a šikanou ve škole počínaje. Kdeže trika s anglickými nápisy či zapovězenými
symboly, kdeže čupřinou zakryté ušní boltce či límce. Ani venku na ulici jste
si nemohli být jisti ničím. Kdykoliv kdekoliv kontrola občanek, včetně
perlustrace toho, co máte v tašce, kapsách, plus vyptávání se proč jste
tam kde jste, odkud jdete a kam míříte. Držení zápaďáckého LP pak bylo bdělými
uniformovanými pohůnky považováno bezmála za provokaci.
To si nikdo s datem narození
po roce osmdesát neumí ani představit.
JARNÍ MELODIE
Mončičácky roztlemená
Helena Vondráčková na titulce lednového čísla Melodie ročníku 1970 pro mě zpětně
symbolizuje nastupující (ne)normalizaci, byť se uvnitř jednotlivých čísel
skrývaly vedle plevele i střípky a drahokamy z dílen mistrů slova. A tak
jsme si mohli počíst o Christine Perfect, Czeslawu Niemenovi, obsáhlý report
Petra Dorůžky z druhého ročníku festivalu Isle of Wight, „Jak já to slyším“
Petra Síse, písmeny TU pokračující Malou abecedu Pop Music, pelmel Jaromíra
Tůmy „Svět u mikrofonu“/„O kom se mluví“ … anebo najít na zadní straně mimo
jiné foto VANILLA FUDGE či JETHRO TULL. Hltal jsem ve svých patnácti každý
řádek Melodie včetně inzerce, a mnohá souvětí Jiřího Černého či Jaromíra Tůmy
se mi natrvalo vryla do paměti.
Zajímavou studii napsal v únorové
Melodii pod názvem Pop a klasika Alexander Goldscheider. Všímá si rockové
progrese. Protože nebyl jasnovidec, vynesl do nebes dnes již zcela zapomenuté
experimentátory ARS NOVA a celkem nekompromisně zaříznul hvězdné a široce
uznávané MOODY BLUES i PROCOL HARUM: „S
menšími výčitkami lze psát o Moody Blues, přestože si z klasické hudby
vypůjčují nanejvýš tak čtyřicet hráčů na housle. Ovšem něco podobného dělají
také Engelbert Humperdinck, San Remo anebo Bratislavská lyra. Pokud sem
zahrneme i houslisty z filmu Kdyby tisíc klarinetů, uznáte sami, že ani o
Moody Blues mnoho psát netřeba. […] Klavírista Gary Brooker z Procol Harum pak
vždy lkal jako operní zpěvák naříkající nad ztrátou hlasu. […] Hudba Procol
Harum je neupřimná a vyumělkovaná.“ Jaromír Tůma o dvě čísla později
Goldscheiderovi s úsměvem mimo jiné objasnil, že se nejedná o houslisty,
nýbrž o Pinderův mellotron (v němž jsou houslisti zakleti v
magnetofonových páscích). Dále AG pod dojmem „Concerto For Group And Orchestra“
zařadil do jednoho classical-rockového šuplíku
DEEP PURPLE a NICE. Samozřejmě, že nemohl nic tušit o právě
probíhajících masivních kamenických pracích na „In Rocku“. Přímá konfrontace dnešních
vzpomínek s realitou dobových článků opět prokázala, jak to měla leckterá
dnes zpětně všeobecně uznávaná a do nebes vynášená legenda u některých
tehdejších psavců těžké. Naštěstí jsme my, posluchači a mládežníci, svou muziku
nadšeně přijímali všemi póry, nehledě na jakékoliv potměšilé mudrosloví.
ALFA A OMEGA „SOC ROCKU“
OMEGU jsme opustili
v červnu 1969 na desetitisícikrokové cestě směrem ke slávě (Spark 6/2019).
K jejímu třetímu albu, vydanému před půlstoletím, mám zvláštní vztah. Laďa
Kafka byl můj spolužák a kamarád, muziku jsme v nácti objevovali a
poslouchávali spolu. Elpé „Éjszakai országút“ koupil v maďarské kultuře v
Praze. Hned po návratu z rodinného výletu mi zatelefonoval, a ještě ten
večer se voňavý vinyl plavmo otáčel na jeho gramofonu. Temný přebal se
surrealistickými malbami mistra Endreho Szásze probouzel zvědavost sám o sobě:
na vnější dvoustraně členové kapely naaranžovaní coby posádka fantaskního
mechanického zvířecího tanku/vozidla, či čeho, uvnitř pak jejich hlavy navěšené
na prstostromu. Nikdy jsem nepídil po významu bezmála horrového výtvarného díla,
ani jsem nečetl překlady textů Anny Aramis, k nadšení mi u rané OMEGY stačila skvělá
hudba, parádní výkony muzikantů a velkolepý beatový tenor Jánose Kóbora.
S odstupem času a po
naposlouchání stovek alb mohu zodpovědně konstatovat, že mládenci od Dunaje
nepochybně poslouchali VANILLA FUDGE, Evansovy DEEP PURPLE i pinkfloydovské
Atomové srdce matky. Výsledkem byl zpěvný sixties (proto) hardrock se zvučnými
nahalenými sóly kláves a kytar. I po půlstoletí mámivé spojení.
Skladby tentokráte tvoří
kompaktní celek, žádná nevyčnívá jako „Petrolejka“ anebo „Dívka
s perlovými vlasy“ na předchozím albu „10000 kroků“. Skvosty „Noční
dálnice“, jak zní český překlad názvu, jsou jako drahokamy v náhrdelníku.
Ať již jde o uriášovsky elegatní otevírák „Oh, jöjj!“, perleťovou baladu „Az
éjszakai országúton“, tklivou „Van egy szó“, v refrénu hymnickou „Utazás a
szürke folyón“, anebo sranda boogie „Oh, Barbarella“ či classical rockovou
psychedelii na rozloučenou, „Vészkijárat“.
Téměř veškerou hudbu
zkomponoval klávesák Gábor Presser, měl také výrazný podíl na aranžích. Díky
němu šla OMEGA takříkajíc s dobou. Zatímco u nás FLAMENGO výtečně
kopírovalo anglické vzory z minus dvou let, OMEGA v sedmdesátém místy
zněla jako souputník právě nastupujících URIAH HEEP.
Dovětek: v listopadu
1970 se Kóbor, Presser a Laux coby půl OMEGA zúčastnili s „Pearls In Her Hair“
(„Gyöngyhajú Lány“) prvního ročníku Tokijského mezinárodního písňového
festivalu. Mimo jiné se na pódiu popasovali s již zmíněnou Helenou
Vondráčkovou a jejím podáním „Ostrovů pokladů“ Boba Ondráčka a Zdeňka Rytíře.
Náruživci si mohou live verzi Dívky poslechnout na Discogs. Mládenci dostali za
třetí místo skútry Yamaha, neměli ale na jejich přepravu domů, tak je aspoň
zpeněžili.
Byla to v podstatě
poslední spolupráce Kóbora s Presserem. Mezi křídly kapely dlouhodobě rostlo –
při diskusích jakým stylem pokračovat – napětí. János Kóbor a György Molnár
nadále upřednostňovali přímočarou rockovou linii, zatímco Presser a Laux chtěli
hrát jazzrock. Názvuky různosměrnosti lze odpozorovat již na „Éjszakai
Országút“, stačí pozorovat Presserovy najazzlé vyhrávky,
Klasická OMEGA se
s koncem sedmdesátého ocitla na rozhraní. Co se dělo dál se dovíte zhruba
za rok.
—
Laďa už víc jak
čtvrtstoletí nežije, avšak pokaždé, když se z činelů vyloupne úvodní„Oh,
Jöjj!“, usedne vedle mne.
DŘEVO & KOV
V březnu před půlstoletím
vychází další z dějinných alb rockové historie, „Déjà Vu“ superskupiny
CROSBY, STILLS, NASH & YOUNG. Jako jedno z mála vyšlo také u
Supraphonu, byť se čtyřletým zpožděním a pozměněném přebalu.
„Dokonalá pěvecká harmonie, pevná jako u EVERLY BROTHERS,
něžná jako u Simona s Garfunkelem, zvučná jak u MAMASA AND THE PAPAS,
melodická jak u starých SEEKER a saozřejmá jak u BEATLES. […] Protipól
k elektroartilerii hard rocku a vykrucujícícm se zženštilým zpěvákům se
stíny pod očima. Klapot, zvonění, cinkání a broukání dřevěných akustických
kytar, s mírnou podporou bicích a baskytary. To jsou hlavní rysy světově
proslulé zkratky CSN&Y, “ napsal
kdysi v Melodii Jiří Černý. Na „první signální“ sice nic pro metalisty,
avšak nejenom řinkotem a rachotem živ je rocker. A navíc, kdopak doprovázel
Neila Younga na albu „Mirror Ball“? Ano, PEARL JAM. Američtí muzikanti rozhodně
netrpí žánrovými předsudky, „protože tak je to správné, soudruzi, tak to má
byť,“ řečeno říznou mazurkovštinou.
Skupina se spolu
s dalšími umělci výrazně angažovala v tragickém případu střelby Národní
gardy do studentů na Kentské univerzitě v Ohiu 4. května 1970.
V textu stejnojmenné Youngovy písně zaznívají burcující slova: „Cínoví vojáčci a Nixon přicházejí / konečně
víme na čem jsme / toto léto slyším bubny znít / čtyři mrtví v Ohiu …“.
Sám Young považuje protestsong „Ohio“ za nejlepší co kdy pro CSN&Y napsal.
Jak vidno, veselo
v té době nebylo mladým ani na druhé straně zeměkoule. Vietnam mařil jeden
život za druhým, Nixon svévolně rozšířil válku do Kambodže, a při protestech se
vraždilo. Na rozdíl od ČSSR devětašedesátého se ale střelba uniformovaných
bláznů do demonstrantů nezametla pod kobere. Ani ne za týden se ve Washingtonu
sešlo na 100000 protestujících a připotento Nixon byl evakuován z Bílého
domu. Závěr vyšetřovací komise byl jednoznačný – střelba byla nedůvodná a
neobhajitelná. Osm gardistů bylo obviněno, byť žádný odsouzen. Padlé studenty
připomínají čtyři kamenné kvádry, místo bylo prohlášeno za národní kulturní
památku.
LP „Climbing!“ skupiny
MOUNTAIN, další skvost třetího měsíce sedmdesátého roku, jsme našim čtenářům
představili v rámci Galerie titánů (8/2014), věnované nezdolnému medvědu
Lesliemu Westovi, proto jen krátce. Otevírák „Mississippi Queen“ je vzorovým
příkladem tsunami hard rocku, jinak se totiž přívalový zběsilý hukot nedá
popsat. Není divu, že Leslie West svou brutální hrou na kytaru i velkým soundem
inspiroval mnohé začínající umělce. Vystoupení jeho předchozího bandu, THE
VAGRANTS, uváděli za iniciační kupříkladu členové VANILLA FUDGE, kapely pro
změnu obdivované zakladateli první vlny britského hard rocku. Svět je velký i
malý současněJ
–
Věnováno příteli
Laďovi Kafkovi a bojovníkovi Jiřímu Gansovi.
Jaromír Merhaut pro Spark 2020
Komentáře
Okomentovat